Zamyšlení

názory a labely

19. března 2017 v 15:48 | Haily
Ahoj všichni! Zase jsem tu nebyla asi měsíc, ale znáte to - život běží a na nic nečeká, a na blog pak skoro není čas. Někdy ani potřeba ne. Víte, měla jsem období, kdy mi blog opravdu pomáhal, kdy jsem se potřebovala vypsat, ať už jaký byl můj den nebo třeba sepsat nějaký příběh, povídku, jindy zase názor. Myslím, že tohle je hrozně typické pro většinu teenagerů - chceme být slyšet, máme pocit, že máme co říct a jsme ochotni za své názory bojovat. Pamatuju si, jak jsem měla na gymplu názor na všechno a všechny, a pevně jsem si za nimi stála. Někdy mě napadá, že jsem možná byla tenkrát zajímavější, živější, dokud nevidím středoškoláky na twitteru polemizovat o politice a světovém dění a spíš se pousměju. Neříkám, že je to snad trapné nebo hloupé, je to skvělé období života, skvěle nás to tvaruje, ale dnes, kdy už dlouho nejsem teenager, už mám zase jiný náhled. Není to ani lenost, spíš jen trpělivost a určité prozření, že nemusíme být vždycky slyšet a vidět, že náš názor není středobodem světa.

Bylo tolik věcí, o kterých jsem se dokázala hádat, jak se říká - až do krve; témata, o kterých jsem diskutovala s neuvěřitelnou vášní. Pak byly i věci, které jsem považovala za nesmírně důležité k vyhrazení sama sebe - subkultury, hudbu, styl oblékání, myšlenkové proudy. Dnes už přemýšlím jinak - já jsem já, a možná si někdy poslechnu tohle a pak zase něco jiného, možná se oblékám dost v jednom stylu, který by možná šel po zdlouhavém přemýšlení pojmenovat, ale vlastně proč? Možná mám názory spřízněné s určitou ideologií, možná jsem byla vychována v křesťanském duchu, možná se někdy chovám způsobem, který v ostatních probouzí podezření na OCD a možná sympatizuji s některými politickými směry více, než s jinými, ale nic z toho neurčí, jaká vlastně jsem, jací jsme. Nejsem přece jen změť nálepek, labelů.

A neříkám, že jsou tyhle labely špatně, protože nejsou. Ale neměla by na nich být postavena celá naše existence, neměly bychom se odvíjet od svého označení. Jsme přece společenští tvorové s fluidními zájmy a otevřenou myslí. Vidím v nich ale obrovské kouzlo, hlavně ve věku, kdy si nejsme moc jistí sami sebou, kdy nám být sám sebou nepřijde dostatečné. Dává to také uričtý signál pro okolí, který dává základní představu o vašich zájmech a názorech. Jsou to vámi vybrané věci, které vám na sobě přijdou nejdůležitější, to je určitě dobře. Není tedy vůbec špatně se pokusit definovat v několika označení svojí osobnost a zájmy, spíš narážím na to, že není dobrá samotná snaha se zaškatulkovat a zůstat v té úzce vymezené definici. Protože se měníme, jsme ovlivněni světem a názory jiných, protože rosteme a dospíváme, a nakonec bychom zjistili, že jsme se neodvážili vystoupit ze svého labelu a tím přišli o plno možností, ať už osobnostního růstu, zkušeností nebo navázání nových přátelství.

Pokud můžu radit, chci jen říct - neprožívejte to tolik. Používejte labely klidně dál, na sociálních sítích je to skvělých pár položek do vašeho bia, ale nenechte se spoutat.

things that shaped me as a person

20. února 2017 v 19:43 | Haily
Je nespočet věcí, které ovlivňují to, kým se jednou staneme, co z nás jednou vyroste a ačkoliv se z ná nikdo nestal ovocem do Jogobelly (prosím, že nejsem jediná, kdo si tuhle reklamu pamatuje), určitě si všichni dokážeme vybavit různé mezníky v našem životě, které přispěly k našemu dnešnímu já. Věřím, že se člověk rodí jako tabula rasa, věřím, že jsme determinování společností, naším rodinným zázemím, médii i školou, ale také věřím, že navzdory tomu všemu, jsou věci, které si svobodně vybíráme - vybíráme si své vzory, své zájmy, své oblíbené činnosti. Každý jsme svého štěstí strůjcem.

Do dnešního článku chci sepsat věci, bez kterých bych dnes nebyla taková, jaká jsem. Vím, že je to trochu páté přes deváté, ale však i naše životy jsou tak trochu chaotické, ne?

ŠKOLA
Když opominu rodiče, škola je jedna z prvních věcí, která nás ovlivní. Skvělý vyučující v nás dokáže vyvolat touhu daný předmět studovat a milovat, pokud nám naopak něco nejde a není zde žádná ochota nám pomoci, či jsme dokonce trestáni, můžeme daný obor nesnášet do konce svého života (to je myslím příběh většiny lidí s matematikou). Kromě toho si ale myslím, že nás škola ovlivní ještě tak tisíce jinými způsoby - např. míra ctižádosti, ambice, touha po poznání, schopnost řešit problémy, jednání s lidmi, chování v kolektivu, atd.

Mým obdobím renesance byl gympl. Základní škola nebyla žádným peklem, ale šťastná jsem tam také nebyla - můžu však poděkovat za obrovský důraz na anglický jazyk, ze kterého dodnes čerpám. Myslím, že nebýt tak intenzivní angličtiny na základce, tak dnes rozhodně žádné certifikáty nemám a rozhodně si nekupuju literaturu v angličtině. Když ale přejdu ke gymnáziu, je toho tolik!

Díky gymnáziu miluju dějepis, miluju ho nadevše a velmi neskromně si dovolím říct, že jsem v něm vážně dobrá. Dějepis je pro mě hrozně důležitý, stojím si za tím, že bez znalosti dějin nemáme šanci pochopit dnešní dobu, dnešní politiku. Nesoudím nikoho, koho dějepis nezajímá, ale nikomu ještě neuškodilo znát trochu těch základů. Díky této vášni jsem poznala nespočet lidských příběhů a objevila jsem ještě víc inspirujících osobností. Většina mých oblíbených citátů patří velkým osobnostem dějin.

Samozřejmě musím přiznat, že jsem na školu měla asi i hrozné štěstí. Ve třídě se sešlo plno fajn lidí, měli jsme štěstí na ty dobré profesory a celkově u nás panovala přátelská, avšak vždy ambiciózní atmosféra. Pamatuju si, že téměř každý byl na něco dobrý a velká většina z nás neopovrhovala pomáháním si. Cením si toho, že naši profesoři dokázali pochopit, že ne každý z nás bude chemik nebo archeolog a že každému oboru dokázali poskytnout něco navíc - ať už výběr specializovaných seminářů, napsání SOČky nebo návštěvy různých institucí. Škola mě naučila jít si za svým, naučila mě dělat maximum v tom, v čem jsem dobrá a že některé věci musím udělat, ačkoliv mi moc nejdou a nebaví mě. Škola mě naučila být tolerantní k lidem, smířit se s tím, že jsme každý jiný, máme jiné zájmy a jdou nám jiné věci. Škola mě naučila pomáhat lidem a respektovat je. Škola mě naučila, že se slušností člověk dojde opravdu daleko.

SUBKULTURY
Kdybych nezačala chronologicky školou, tak by tato část možná mohla být jako úplně první. Víte, dnes je až skoro trapný milovat anime a všechno s ním spojené, ale kdybych tento celý svět někdy na druhým stupni základní školy neobjevila, tak jsem úplně jiný člověk. Když jsem objevila anime, otevřely se mi dveře k lidem s podobnými zájmy, z nichž mnozí měli pocit, že v běžném každodenním životě nezapadají. Ačkoliv tohle můj problém nikdy nebyl, je nesporné, že mi tenkrát tahle celá komunita dala obrovskou dávku tolerance a porozumění. Nikdy předtím jsem nepřemýšlela o homosexualitě nebo o transgender osobách a vím, že mnozí namítnou, že to beztak někdo určitě dělá pro pozornost, já jsem ale ráda, že jsem některé takové lidi poznala a přiblížila si tuto problematiku. Kromě toho je to ale i tolerance k experimentům a hledání se - je mi úplně jedno, jak se kdo obléká a jakou má barvu vlasů, kolik má piercingů - není to moje věc a vím, že pro někoho je to sebevyjádření, pro jiné je to jen fáze, kterou si musí projít.

Kromě toho mě láska k Japonsku tenkrát donutila i víc kreslit, a ačkoliv dnes už kreslím jinak, myslím, že to bylo obrovské plus. Ani nemluvím o pilování angličtiny při čtení titulků u pouze japonsky mluvících anime.

KNIHY
Ach ano, knihy, úžasné příběhy, které si samy hledáme a je jen na nás, tak je pochopíme a co si z nich odneseme. Naprosto jasnou položkou tu musí být samozřejmě Harry Potter - umíte si představit, že jsme poslední generace, která s Harrym opravdu vyrůstala? Myslíte, že by nás to ovlivnilo tolik, kdybychom to četli všechno naráz, ať už jako děti či dospělí? Je to jen sága několika knih, přesto na ní stojí půlka mých hodnot. Také jsou to knihy, ke kterým se vracím, zejména když jsem v nepohodě. Dokud budu studovat, Hermiona bude vždycky mojí inspirací a pravděpodobně dokud budu žít, budu si vážit hodnot jako přátelství, odvaha, ale i vlastností jako je lstivost, trpělivost nebo ambice.

Když opustíme Harryho, jako dítě i jako teenagera mě provázelo životě nespočet hrdinů a hrdinek - nedá se říct, že by všechny tyhle příběhy přispěly k tomu, jaká dnes jsem, ale k několika z nich se stále vracím (podobně jako u Harryho), když potřebuji nějaký balzám na duši - to jsou třeba Deníky Princezny nebo Witch. Co mě naopak určitě ovlivnilo, a vezmu to rychle, je Anna Karenina a Pýcha a předsudek a s tím spojené nazírání na lásku - paradoxně ani v jednom případě nejde o milostný život hlavních postav, ale o tom někdy jindy (je to Kitty+Levin a Jane+Mr. Bingley). Také mě jako celý směr ovlivnil magický realismus.

FILMY/SERIÁLY
Kdo z nás se někdy neztotožnil s nějakou postavu? Kdo z nás nebyl nějaký čas posedlý nějakým povoláním (já tajnými agenty) nebo věcí, kterou viděl ve filmu? Kdo z nás nebyl inspirován stylem oblíkáním nějaké postavy? Ať už se jedná o pohádky nebo dokumentární filmy, jsem si jistá, že si střípky z nich neseme ještě teď. Namátkově vím, že na mě hrozně zapůsobil válečný film Katyń (2007) a Napola: Hitlerova Elita (2004) - nejsou to vůbec příjemné pohledy, ale bylo dobré je vidět. Samozřejmě pak pohádky a Disney - znáte to, have courage & be kind, jaké lepší motto si přát?

SOCIÁLNÍ SÍTĚ
V poslední řadě je to vlastně celkově internet a obrovská dostupnost informací. Hlavními zdroji jsou pro mě určitě YouTube a Tumblr (a dřív to byl na prvním místě blog!). Samozřejmě nevěřím všemu, co na internetu vidím, ale ten "myšlenkový underground", co vám internet dokáže poskytnout, mi pomohl ujasnit si plno věcí, zejména co se sexu a sexuality týče (a ne, tím nemyslím nálepky na úplně všechno a různé extrémy). Ať už anonymně nebo ne, je úžasné mít možnost přečíst si zkušenosti jiných lidí, ať už se týkají čehokoliv. Není na škodu adaptovat si různé životní styly nebo diskutovat o problémech s lidmi mimo vaší sociální bublinu, mimo vaší kulturu. Já jsem zaručeně #TeamInternet.

Nechci tímhle článkem říct, že všechno co dělám, je kvůli tomu, že jsem to někde odkoukala nebo mě k tomu někdo vychoval, to vůbec ne, ale je fajn si zavzpomínat na věci, které ovlivnily můj žebříček priorit, mé hodnoty a můj život. Mohla bych pokračovat ještě dál, od různých osobností, až po hudbu, ale omezila jsem to na ty stěžejní. Hlavně na mnoho věcí si už nemám šanci ani vzpomenout, přece jen to není jen jedna věc, jsou to střípky, které na sebe staví a časem se různě mění.

Myslíte si, že vás tyhle věci také ovlivnily? Popřípadě co a jak? :)

Panický záchvat nebo něco víc?

15. ledna 2017 v 0:19 | Haily
Svoji první panickou ataku jsem měla těsně po Vánocích v roce 2012, několik dní před pohřbem babičky, hrozba pololetek ve škole někde vzadu v hlavě, po šetihodinonvé cestě autem do Maďarska, v noci, na cizím místě. To dává smysl proč, ne?

Ležela jsem v posteli v podkrovním pokoji, probudila jsem se do hluboké noci s pocitem, že nemůžu dýchat. Svírá se mi hrdlo, klepou se mi ruce, po zádech mi teče studený pot, střed těla mi přímo hoří, končetiny jsou jako z ledu, zalýkám se, dýchám rychle, krátce, špatně. Všechno je špatně. Ale co je vlastně špatně?

Nevím, co se děje.

Dusím se. Je mi strašná zima na nohy, asi je přestávám cítit. Brečím, ale tak strašně zvlášně, skoro beze zvlyků, slyším jen své lapání po dechu a tlukot svého srdce. Můj tep je příliš rychlý.

Mám infarkt?

Musím si změřit tep. Třesou se mi ruce. Kde mám mobil? Skoro nevidím na displej přes slzy, jas je příliš vysoko, dobře, menu, stopky, můžeme. Necítím svůj tep. Necítím svůj tep.

Umírám?

Nemůžu dýchat, není tu čestvý vzduch, není tu kyslík, je tu moc teplo, je tu vydýcháno. Otevírám okno, studený noční vzduch, ano, lepší. Jak nás učili dýchat na józe? Do břicha? Nosem nádech, pusou výdech. Nádech, výdech.

Budu zvracet.

Rychle, rychle, rychle. Do koupelny, na záchod, nespadni, nesmíš nikoho probudit, rychle! Zvracím. Brečím. Všechno je nechutné, jsem nechutná. Zem je tak tvrdá a studená. Splachuji, studená voda na obličej, vyplachuji si ústa. Nemám dost sil na umytí zubů, musím si sednou. Studené, tvrdé dlaždičky. Cítím se uzemněná. Tlak z mé hrudi mizí. Dýchá se mi lépe. Zima. Ticho. Až teď si uvědomuji, jak moc velký byl v mé hlavě šum. Jsem unavená, kéž bych tu mohla spát.

Ale co se stalo?

Tenkrát jsem si to uměla i vysvělit - reakce mého těla na příliš mnoho stresujících faktorů. Pojem panic attack jsem znala již několik měsíců před touto mojí epizodou. Moje tenkrát oblíbená YouTuberka o tom natočila video, ale... ale od ní to celé vyznělo nějak úplně jinak. Já přece netrpím úzkostí, nevadí mi hlasitá hudba, nemám strach z davů, nebojím se, že něco řeknu špatně nebo že mě někdo bude soudit. Nebo snad ano? Je to snad někde v mém podvědomí? Dodnes na tyhle otázky neumím odpovědět. Moje první ataka byla první i poslední takovou, kde jsem dokázala najít přímý spouštěč.

Nikdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli vůbec těmito stavy opravdu trpím. Po mém prvním případu se přibližně půl roku vůbec nic nedělo a pak se náhle rozjel stav, kdy jsem téměř každý týden skončila v koupelně nad porcelánovou mušlí se slzami v očích. Má rodina si už nevěděla rady, přece nemůžu být v takové emocionální nepohodě, abych každý týden takhle trpěla. Postupem času jsem si však všimla, že ten hrozný tlak v hrudi startuje z jednoho místa. Poslední pravé žebro. Jako kdyby něco pod ním... žlučník.

Průběh mých žlučníkových záchvatů před jeho operací byl v podstatě totožný se stavem, který jsem si v hlavě zařadila jako panickou ataku. Jen s hroznou bolestí pod pravým žeberním obloukem jako bonus (a tím myslím bolest, ze které máte někdy už takové pěkné pseudohalucinace). V momentě, kdy mi doktorka zjistila zánět žlučníku, jako kdyby se celý svět vrátil do rovnováhy. Záchvaty jsem měla pořád, ale dostala jsem na ně velmi silné kapky proti bolesti (takové ty, po kterých prakticky usnete) a už jsem jen čekala na datum operace. Asi jako na Vánoce, nemohla jsem se dočkat. A hlavně - všechno dávalo konečně smysl.

Po vyřešení mého žlučníkového problému jsem neměla žádný typ záchvatu téměř po dobu jednoho roku. Začala jsem si být jistá, že příhoda před pohřbem babičky byla jen kvůli emocionálnímu vypětí a stresu, a za všechno ostatní mohl můj zlý žlučník. Protože žlučníkové záchvaty nevyvolává jen strava nebo fyzická námaha, ale i rozrušení a stres.

Problém vyřešen.

Jenže pak se to stalo zase, bez příčiny, jen tak jednou v létě. Nemohla jsem tomu uvěřit. I přesto, že jsem podobných stavů zažila už tisíce, měla jsem pocit, že tentorkát už opravdu umírám. Žlučník to už není, nemůže být, takže logicky mám infarkt a celý výše uvedený postup jedeme odznova.

A víte co, je to děsivé, ale je to jen děsivé, když se vám to děje. Možná chvilku poté. A můžete s tím bojovat, můžete se připravit, dokonce vaše vlastní tělo se vám snaží poradit, ačkoliv to vypadá, že je proti vám a chce vás zabít. Problémem však je, že všude čtete něco jiného, to mě osobně vždycky hrozně mátlo. Mátlo mě to, že moje Youtuberská modla popisovala své panic attacks trochu jinak, než jsem je zažívala. Mátlo mě, že triky, které doporučovala, na mě úplně nefungovali. A to není její vina, není to ničí vina, jelikož tyhle věci zažíváme prostě všichni jinak.

Co třeba pomáhá osobně mně? Můžete to celkem lehce vyčíst z mého vyprávění nahoře - čerstvý vzduch, zima, pevná a tvrdá podlaha pode mnou, samota, tma, hluboké nádechy a výdechy, studená voda. Někdy je to ale těžší a jsem smířená s tím, že se musím vybrečet, nebo hůř, vyzvracet. Někdy cítím, že na to prostě dojde a snažím se to brát s klidem. To, co má přijít, přijde. V ten moment už s tím vůbec nic neuděláte a jen byste se víc vystresovali.

Zbývá otázka, jak tomu všemu předejít. Upřímně nemám tušení, snažím se ale na sobě hodně pracovat. Snažím se nic tolik neprožívat (zejména negativní věci), snažím se brát věci s klidem, nerozčilovat se, snažím se dělat věci pro sebe a pro své mentální zdraví, snažím se žít co nejšťastněji a nejklidněji. Snažím se o sebe starat. Mám to obrovské štěstí, že těmito stavy trpím velmi zřídka a je to pořád méně a méně časté.

Nejhlavnější ale je, že když už to přijde, vím co bude fungovat. Nic mě neuklidňuje tolik, jako tato myšlenka.

To je tedy pro dnešek všechno, chtěla jsem napsat svůj pohled na tuto tématiku, protože je poslední dobou hodně diskutovaná a mé zkušenosti jsou trochu odlišné od všech těch genericky popisovaných, co často vídám na internetu. Také jsem chtěla upozornit, že se opravdu může jednat o něco jiného, tudíž jestli pociťujete v okolí žeber bolest při a hlavně po vaší panické atace, zejména bolest při doteku nebo malém vyvinutí tlaku rukou, běžte rozhodně na vyšetření a ultrazvuk, může to být žlučník, může to být slinivka, a rozhodně to není legrace.

a jak být šťastný?

16. srpna 2016 v 0:41 | Haily
Často si hraji se svými myšlenkami a ještě častěji vedu vnitřní monology. Většinou jsou v angličtině a většinou začínají ve sprše. Nebo v posteli, když se rozednívá, je trochu chladno a peřiny jsou tak strašně hebké na dotek. Nikdy nepochopím, co mě na hebkých bavlněných peřinách tak moc fascinuje, ale ten pocit je něco jako ta nejlepší antidepresiva. Často píšu, že jsem šťastný člověk, vlastně koho se tu snažím oklamat, píšu to poslední rok snad do každého článku! A nebojte, není to nějaká lež, co si sama namlouvám, žádný 'fake it til you make it'. Je to spíš jen to, že tomu někdy sama nemohu uvěřit... a taky to, že jako téměř všechno ve svém životě, tu chci mít zaznamenané. Co když se jednou probudím a šťastná už nebudu (ale tomu nechci věřit)? A co tím 'šťastná' vlastně myslím?

(Zapomínám pomalu česky, ráda bych začala tím, že nejsem žádný 'happy-go-lucky person', ale anglicismů už tu mám až dost, nemůžu však najít ten správný český ekvivalent. Stává se vám to někdy? Hlavně pokud jste bilingvní, tak víte, jaký je v mozku někdy mezi jazyky chaos.)

Chci tím říct, že jsem se nikdy nepovažovala za optimistu, nejsem ani člověk sršící energií, ani vtipálek. Nemyslím si, že umím lidi moc dobře motivovat (a ani inspirovat), nejsem srdcem ani duší žádné společnosti. Často mám v životě více štěstí než rozumu, hlavně co se drobností týče, ale na to vlastně nakonec záleží, ne?

Jsem realista, kritik, pragmatik... s velmi emotivním jádrem. To je myslím, takový můj základ, který se v určitých fázích mého života choval určitými způsoby. To zní sice hrozně šalamounsky, ale chci tím jen říct, že se nemusíte od základu změnit, aby se vám od základu změnil život. Některé věci ale změnit musíte, přesný recept však musíte najít sami. Nicméně já vám ten svůj napíši, jakmile se konečně dostanu k tomu, co myslím tím 'šťastná' (už tři odstavce se o to snažím).

Nejdůležitější pro mě asi bylo uvědomit si, že být šťastná není jeden moment, že to není vrchol ledovce, že to není cílová dráha, že to není 24/7 bez negativních emocí. Není to život už bez jakýchkoliv tužeb a cílů, není to život bez zlepšování se, bez učení se novým věcem, bez dalších plánů, bez makání - není to to maximum.

Pro mě je to takový, dejme tomu, zen. Harmonie, rovnováha, vnitřní klid. Je to sebe-poznání. Uvědomování si svého potenciálu, svých vědomostí, svých schopností, svých chyb. Je to neustálé zlepšování se, ale přesto přijímání svého já, svého těla i mysli. Je to spokojenost s tím, co máme, ale přesto plány i pro něco víc. Protože se nesmíme zastavit, nebo spíše já se nesmím a nechci zastavit, ale přesto je někdy nutné zpomalit, dát si přestávku... v jakékoliv formě.

Výdech, nádech.

Špatně se to popisuje, protože mám někdy taky špatné dny a pořádnou smůlu, přesto mi téměř každé ráno hlavou dřív nebo později proběhne myšlenka, jak dobře se cítím, jak jsem vděčná za všechno, co mám a jak bude super, až se mi jednou povede tohle i tamto, ale super je to vlastně i teď. A to je myslím obrovský úspěch u člověka, který dětství trávil u psychologa a měl sklony k depresím. Pamatuji si roky, kdy jsem se opravdu neměla ráda a možná to mělo co do činění s pubertou, ale odůvodnění 'to je jen pubertou, to jsou hormony' mi vždycky lezlo krkem. Neměla jsem se ráda, styděla jsem se za své zájmy a obklopovala jsem se nesprávnými lidmi. Vím, že určitě byly dny, kdy jsem si tak strašně přála být někým jiným. Nějaká ideální perfektní osoba. To bylo období základní školy a paradoxně, ta základka ani nebyla tak hrozná - nikdo mě nešikanoval, kamarádila jsem se s populárními lidmi a ačkoliv jsem tenkrát vůbec netušila, proč jsem tak hrozně nešťastná, pořád jsem si přišla tak nesvá. A to je přesně ono, nesvá.

Dalším obdobím byl gympl, když už jsem se pustila do takové osobní zpovědi, na který jsem se hrozně těšila - nový začátek, ty já miluji (považuji za ně každé pondělí). Celé léto jsme si plánovala a slibovala si, že už se nikdy nebudu za nic stydět, že se nebudu schovávat, že se nebudu snažit zapadnout. Asi mě tenkrát osvítila spásná myšlenka, že lidé, co jsou sami sebou, to mají v životě o krapet lehčí. Nemusím snad ani říkat, že přesně tak se stalo a na své roky na gymnáziu vzpomínám hrozně ráda. Byl to pro mě obrovský krok tím dobrým směrem, měla jsem také velké štěstí na lidi, spolužáky i učitele, jsem za to hrozně vděčná a nejradši bych své já z toho léta před nástupem do gymnázia poplácala po rameni s "Holka, konečně.".

Ani tak život nebyl perfektní (a nikdy nebude), maturitní ročník byl stresující, výběr vysoké školy snad ještě víc, zasáhlo mě několik osobních tragédií a pak začala vejška. Právě sem dávám svůj další mezník, ke kterému se váží už zase jiné trable. Trable s láskou, ha ha!

Začnu hned tím, že samotný vztah nebyl problém, tohle není romantická komedie ani melodrama. Nicméně krátce po začátku vysoké školy jsem si přišla jako kdybych vystoupila z nějaké bubliny, jako kdybych se vynořila z bazénu - ten pocit určitě znáte, zvuky najednou nezní jako vzdálené mumlání a všechno najednou vidíte jasněji. Ačkoliv to myslím metaforicky, přesně tak jsem si připadala. Uvědomila jsem si, že jsem začala stagnovat, že jsem přestala mít cíle a ambice, že jsem se příliš spokojila s málem a svojí celou existenci jsem zakládala na kompromisech a ustupování. Ano, tohle je ten moment, co se týká partnerského vztahu.

S tehdejším přítelem jsem chodila už od dob střední školy a najednou jsem měla pocit, že přesně tam jsem se zasekla, že jsem se během těch několika let absolutně nikam neposunula, přitom můj čas běžel. Píšu záměrně můj, protože si myslím, že k tvz. seberealizaci, sebeaktualizaci každý dojde někdy svým tempem. Cítila jsem se, jako kdybych se najednou probudila na spěšném vlaku někam do místa X, kam opravdu nemám žádnou touhu jet. Tohle byl jeden z těch životních momentů, kdy jsem se sama sebe ptala, co to sakra dělám? Samozřejmě z pomyslného spěšného vlaku jen tak nevyskočíte, takže jsem si pomalým tempem začala opět hledat cestu sama k sobě, což zrovna v tomto partnerském vztahu vedlo k velmi rychlému rozchodu. Po těch letech docela smůla, ale ruku na srdce, nelituji toho.

Po tomto období zase přišlo léto a jak jste si už asi všimli, léto pro mě bývá obdobím spásných myšlenek. Od tohoto období bych osobně začala datovat to náhodné vyskytování se pocitu, že jsem prostě šťastná. Jak se to stalo? Nová škola, náhodná seberealizace, stresující zkouškové, rozchod a jedno celé léto strávené přehodnocováním si svého života a priorit? Zdlouhavé přemýšlení o tom, jak si představuji svůj milostný život, co doopravdy čekám od partnerského vztahu a jaké jsou mé plány do budoucnosti? Uvědomování si toho, že jsou věci, přes které u mě vlak nejede?

Jak jsem již psala, to není žádný recept.

Co můžu ale doporučit všem jsou sice obecný řeči, ale budiž - nezastavujte se pro nikoho a pro nic, ale neztrácejte mezi tím sami sebe. Nikdy se nestyďte za to, jací jste a co máte rádi. Přijměte sebe a své okolí, ale nikdy nerezignujte na to být lepším. Nic není perfektní, ale dokonalost nakonec nepotřebujete. Nepřestávejte snít, chtít a plánovat, ale nechoďte v růžových brýlích. Dělejte kompromisy, ale nenechávejte po sobě šlapat, jsou věci, které pro vás budou prostě nepřijatelné, a tak je to správně. Nebuďte příliš sebekritičtí, ale nezpohodlňte. A nakonec mé oblíbené, na tomto blogu mnohokrát opakované - have courage & be kind.

Takhle dlouhý článek jsem snad za celou svou blogerskou kariéru nenapsala, maximálně nějaké povídky, takže budu moc ráda za jakékoliv vaše názory, o které se můžete podělit v komentářích. Rozhodně neříkám, že jsem nějaký expert na život, ale ten svůj prostě miluji. :)

o tom, co jím | bezmasá strava

1. června 2016 v 12:51 | Haily
Dnes chci psát o něčem trochu jiném, snad se nebudete zlobit, a to o svém bezmasém jídelníčku. Záměrně nepoužívám slova jako vegetarián apod., protože se mi strašně příčí. Možná je to ta divná pachuť v ústech, kterou s sebou nese vzpomínka na pubertální léta, kdy chtěla být vegetariánem téměř každá slečna a celý blog.cz byl zahlcen fotkami z masného průmyslu a testování kosmetiky. Aspoň doufám, že nejsem jediná, kdo si tyhle věci ještě pamatuje.

Samozřejmě nic proti zmíněným blogům, já si nicméně stojím za tím, že člověk k určitým věcem, určitým změnám ve svém životě dospěje sám a nemá absolutně žádný smysl někoho k něčemu nutit. Jídelníček a životní styl je každého soukromá věc a já sama bych nemohla žít určitým stylem z donucení. Je však velký rozdíl mezi vnucováním a inspirovaním, stejně tak jako mezi vnucováním a sdílením zkušeností. Tudíž moc doufám, že tento článek nikdo nepojme jako nějaký cílený útok na vaše stravovací návyky.

Jak možná víte, patřím mezi tu skupinu lidí, která si moc nerozumí s mlékem a mléčnými výrobky. Ano, existují léky napomáhající lepšímu trávení laktózy, ale má to v dnešním světě smysl? Ve světě, kde se i regály našich obchodů začínají plnit mandlovými a rýžovými mléky, sójovými smetanami a jogurty z kokosového mléka? Tohle jsem chtěla jenom rychle zmínit, aby nedošlo k nedorozumění - nejsem vegan, mléčné výrobky jíst nemůžu, maso jsem se rozhodla nejíst.

K čemu vlastně jídelníček bez masa a mléka vede? Zejména k tomu, že objevíte několik set nových potravin, trávíte více času uvažováním o jídle, ze začátku také jeho vařením. Protože přiznejme si, kdo si z nás v nouzi neuvařil k večeři dva párky? Kdo si z lenosti neobjednal hamburger? Kdo kdy nezaháněl hlad tabulkou čokolády? A já nechci přímo říkat, že je to špatně a že vegetariáni/vegani nejedí junkfood a nezdravé věci (protože jedí), chci jenom poukázat na fakt, že s tímto stylem stravování je mnohonásobně těžší se dostat k ne uplně zdravým variantám. Pro představu, v McDonaldu si momentálně (myslím) můžu dát hranolky, salát s mozzarelou, ráno croissant nebo sýrový toast, a to pokud si vezmu léky nebo "ten sýr prostě risknu" (laktóza). Druhá věc pak je, že koupit si třeba veganskou čokoládu nebo jogurt vás vyjde mnohonásobně dráž.

Takže jak už asi tušíte, vede to celé k tomu, že jíte obrovské množství ovoce, zeleniny, rýže, luštěnin a ořechů. Což není úplně špatné, že? Abych byla naprosto upřímná, tak já samozřejmě jím i vejce, med a i mléčné výrobky, a to když se jim nemohu vyhnout (nebo je prostě chci, na tohle nemám silnou vůli). Vyřazení masa u mě vedlo k mnohonásobně zvětšenému příjmu zdravých potravin, což ano, můžete koneckonců udělat i bez vyřazení masa, nic vám v tom nebrání.

Proč jsem maso přestala jíst má mnohé aspekty, abych jich pár uvedla, tak je to vegetariánství v rodině a obliba vegetariánských receptů; masný průmysl vymikající se kontrole; etické hledisko a v poslední řadě: nikdy jsem nebyla obrovským fanouškem masa, vždy mi stačilo jednou či dvakrát týdně. Tudíž pokud masa jíte opravdu hodně a přemýšlíte o vegetariánství/veganství/atd., možná vám bude chvilku opravdu chybět, ale těžko říct...

Benefity budou pravděpodobně velmi podobné, jako když začnete jíst opravdu zdravě, tedy více energie, lepší trávení, kvalitnější vlasy&nehty, čistá pleť,... však to znáte. Neopovažuji se odhadnout, kolik na tyhle výsledky působilo samotné vyřazení masa a kolik zařazení více zeleniny a ovoce, ale já věřím tomu, že v mase, které se dnes běžne prodává, se objevují i takové toxické látky, které naše tělo absolutně nepotřebuje.

Vím, že jsem se o tomhle přechodu na blogu zmínila ke konci února, rozhodnutí však přišlo dnem 7. února 2016. Čtyři měsíce zatím ale nejsou tak moc, že? Jsem nyní hrozně spokojená a ačkoliv nepředpokládám, že bych se k masu někdy vrátila, pořád to nevylučuji.

Na závěr bych ještě jednou ráda připomněla, že tento styl stravování nikomu nenutím a každému doporučuji, aby jedl tak, jak sám uzná za vhodné, jak to jemu vyhovuje a jak se on cítí štastný. Já se cítím dobře bez masa, a to fyzicky i mentálně (a to ne, že bych celé noci probděla truchlením nad zvířaty, ale cítím se nyní lépe, protože to alespoň nepodporuji). Dále si určitě dejte pozor, abyste stále jedli vyváženě a co nejlépe si můžete dovolit. :) Stravování bude vždy součastí našich životů a nemá smysl ošizovat své vlastní tělo o jeho "pohonné látky".

proč vlastně (ne)jíme?

22. srpna 2015 v 19:34 | Haily
Určitě to znáte, jsou jídla, kterým celé roky, možná celý život (!) nedáváme šanci. Buď kvůli tomu, že je neznáme, nebo jsme je v dětství odmítali jíst (z různých důvodů) nebo taky kvůli tomu, že jsme jednou šlápli fakt vedle. Já takových jídel měla mraky - nejedla jsem například dlouho polévky, kvůli nějakému traumatu ze školky, kdy nás vychovatelky nutily sníst vše do posledního zbytečku, když se tak nestalo, přišelo kárání. A mně prostě polévka a vajíčka fakt nejdou dohromady a... však tušíte. Nicméně, těch jídel je víc a na většinu si rodina a okolí prostě zvykne - a tím jsou pak překvapenější, když se u vás takové jídlo najednou objeví a přícházejí otázky: "Co se ti stalo? Tohle jsi vždycky nesnášela!" nebo "Takže když to uvařím já, tak ti to nechutná, to chceš říct?"

A víte, že to většinou ani nejde vysvětlit proč? Jednou se ráno probudíte a najednou máte prostě pocit, že byste docela zkusili ten hráškový krém. Ten vám zachutná, a tak se rozhodnete dát šanci dalším věcem a to jak těm, které jste neměli nikdy rádi a tak těm, které jste nikdy nezkoušeli. Zničehonic se vám do jídelníčku vloupají nové zajímavé potraviny a samotné stravování, které vás nikdy moc nebavilo, je najednou vzrušující novou zkušeností. Bonusem pak je, když se nové potraviny ukážou jako zdravé a tělu prospěšné.

Za sebe můžu říct, že jsem neskutečně ráda, že mě jednoho dne něco osvítilo a já se rozhodla nejíst každý den ty stejné nudné věci, které jsou už 8 let neměnné. Je to takový podivný stereotyp, který na první pohled ničemu nevadí, protože se vám například nikdy nestane, že by vám nechutnalo jídlo v restauraci - to protože si nic zajímavého taky nikdy nedáte, zůstáváte u osvědčené klasiky. Teď ale vlastně lžu, když říkám, že mě něco osvítilo, možná tak částečně, protože největší podíl na tom má 3/4 roku žlučníkových záchvatů, operace (vyjmutí žlučníku) a následná dieta s úžasnou nesnášenlivostí mléka. Ale kdyby se mi to nestalo, asi by mi trvalo mnohem déle některé věci objevit. Třeba mandlové mléko, proč bych si ho vůbec kupovala, že?

Rada bych sem ještě vložila seznam potravin/pokrmů, které jsem poslední dobou (za poslední 2 roky) objevila a jsou mými TOP.
  • Mladý špenát a polníček - různé saláty jsem jedla i předtím, rukola mi ale nikdy nechutnala, a tak jsem se dlouho bála koupit si balení podobných zelených lístečků. Jsou však výborné a pokud můžu radit, tak mladý špenát nevařte, nepečte, protože čerstvý do salátu nebo sendviče je nejlepší. Polníček zase ráda dávám do omelety.
  • Batáty - sladské brambory nakrájené na kolečka, trocha olivového oleje a italského koření, pečící papír na plech a šup do trouby! Jsou skvělé, asi moje nr. 1 příloha.
  • Krémové polévky - favority jsou dýňová z dýně Hokaido, hrášková a brokolicová. Dlouho se už ale chystám vyzkoušet celerovou, tak snad nezklame.
  • Avokádo - čerstvé avokádo na topince nebo v kuřečím sendviči, mmm...
  • Lilek - miluji lilkové rizoto nebo lilkový krém (opět) na křupavé topince.
  • Rýže Basmati - tady ani není co vysvětlovat, prostě rýže, co překonala i jasmínovou.
  • Humus - humus jako dip pro nakrájené mrkve a okurky je asi tou nejlepší svačinkou (kromě ovoce).
  • Mandlové a rýžové mléko - k mému největšímu překvapení mi kokosové mléko samotné vůbec nechutná (a do kávy už vůbec, zato ale do smoothies super) a sójové se doma zase snažím omezovat nejvíc, protože kavárny mají zpravidla pouze to; nakonec tedy lov mlék bez laktózy skončil u mandlového, rýžového a kravské mléko bez laktózy (které ale mě, člověka naprosto nezkušeného v chemii, docela děsí... pořád si jen říkám "Jak to udělali?").
A co vy? Změnil se vám kdy vztah k jídlu, nebo jíte pořád stejně? :)

cestování časem?

26. března 2014 v 11:50 | Haily
Už je to pomalu šest let, co tento blog existuje a mě konečně zaujalo téma týdne natolik, abych se odhodlala napsat článek. Nechápejte mě špatně, nemám na mysli to, že by ta další témata byla špatná, pouze jsem k nim neměla nikdy co říct. Téma posledního březnového týdne je Cestování časem, navíc je to poslední týden se zimním časem, o důvod víc něco napsat.

Určitě již mnozí z nás byli tázáni, kam by se vydali, kdyby vlastnili stroj času, není to tak? Sama jsem odpovídala mnohými způsoby, ale mohu jednoznačně prohlásit, že jsem nikdy neodpověděla (a nikdy neodpovím) budoucností. Budoucnost je něco neznámého a nevyzpytatelného, něco, co je zábavné si plánovat, něco s nejasným koncem. Vážně se chceme připravit o ten průběh? O tu cestu? A bylo by vůbec možné budoucnost vidět? Myslím tím to, že budoucnost je relativní. Přítomnost vytváří budoucnost, a pokud se někdo v naší přítomnosti přece jenom rozhodne jinak, což se klidně může stát, budoucnost se změní. Budoucnost není pevně daná jako minulost, budoucnost nejsou dějiny.

Nechtěla bych vidět, co přijde, však není ani jisté, že to tak doopravdy bude. Zatímco výlet do budoucnosti považuji za něco naprosto zbytečného a možná i děsivého, minulost mi připadá opravdu jen a pouze jako výlet. Výlet s určitými pravidly.

Do karet mi hraje fakt, že jsem nedávno viděla film About Time (Lásky čas), který vypráví o cestování časem, přesněji řečeno o vracení se v čase. Hlavní hrdina se však může vracet jen v rámci svých vlastních prožitých zážitků. Jak říká jedna z postav "Nemohu se vrátit v čase a zabít například Hitlera, jelikož jsem ho nikdy nepotkal." Tohle je myslím rozhodně zajímavé. Avšak jak říká i poslání tohoto filmu, svůj život bychom měli žít tak, abychom se nemuseli vracet. Tak, abychom ocenili všechny drobnosti života a tak, abychom se smířili s tím, že ne všechny dny jsou krásné.

Tímto bychom tedy vyškrtla tuto možnost. Možnost vracet se jen ve svém životě. Výletem do minulosti tedy opravdu myslím jen výlet. Na chvíli se podíváte někam jinam, na cizí místo. Prozkoumáte možnosti, získáte nové vědomosti, zkušenosti. Jste jen bezvýznamným návštěvníkem, pozorovatelem. Pokud by cestování do minulosti šlo zařídit tak, aby se člověk nemohl stát velkým hybatelem dějin, myslím, že by to bylo správné. Jistě se událo mnoho věcí, které bychom nejraději změnili. Věci, které by společnost nejraději úplně vymazala. Ale myslíte si, že by to bylo správné?

Chybami se člověk učí a dopřát člověku ten luxus, aby si připadal neomylný, aby mohl každou svou chybu změnit, by vedlo ke katastrofě.

A kam bych se podívala já? Je toho tolik! Viktoriánská Anglie, Londýn v 60. letech 20. století, secesní Vídeň a kterákoliv země Západního bloku v 50. letech 20. století. Co vy? n_n

za oknem stará paní

24. května 2012 v 20:01 | Haily
Tato slova, byla původně určená někomu jinému, avšak já jsem se nakonec stejně rozhodla podělit se se svými věrnými čtenáři o několik svých nejnovějších myšlenek.

Jsou rána, kdy se mi poštěstí jet k metru autem. Tyto rána trvají už sice dva roky, ale já si teprve nedávno všimla něčeho velice zvláštního. Každé ráno, kdy auto uhání klikatou ulicí a zlatavé paprsky se něžně třpytí nad hladinou malého rybníčku, sleduji jeden dům. Dům hned za zatáčkou. Dům s oknem umístěným tak, aby někdo, kdo si to zrovna usmyslí, mohl kdykoliv nerušeně pozorovat projíždějící auta. Za skly sedí každé ráno stará pání. Sedí a s nepředstíraným zaujetím sleduje venkovní svět. Bez sebemenšího pohnutí. Vždy. Každé ráno.

Pak když podzemní dráhou dojedu do samotného srdce Prahy, vcházím do své oblíbené kavárny, objednám si svoji zrovna ten měsíc nejoblíbenější kávu, vyjdu po malém točitém schodišti z tmavého dřeva a usednu do jednoho z velkých smaragdových křesel. Na stoleček vedle kávy vyložím dvě - někdy dokonce tři - knihy, desky, sešity, pero a diář. Kabelku položím na zem vedle křesla, zvednu se a dojdu si pro ranní noviny. Nikdy mě nenapadlo starostlivě se ohlížet za svými věcmi při této krátké procházce k držáku s novinami a zpět. Tohle není místo, kde by někdo odcizoval věci a navíc, ráno tu bývám téměř sama. Křeslo, káva, noviny, knihy, tichá hudba a já.

V devět hodin se horní patro téměř celé zaplní, povětšinou úředníky, bankery nebo cizinci. Nebo všemi naráz. Nicméně ticho je již dávno pryč a člověk je náhle uprostřed bouře rozhovorů o daních. V půl desáté kavárnu vždy opouštím a po kamenných pražských kostkách spěchám do šokly.

Bude velice zvláštní, až jednou pojedu kolem a za oknem nebude nikdo.

Throw on your break lights, we're in the city of wonder

6. ledna 2011 v 17:59 | Haily
Pomalu si nepamatuji rána, kdy bych šla ráno za světla, zapoměla jsem, jaký je to pocit neohlížet se na nikdy nevyhasnoucí svíčky na hřbitově, nenadskočit při každém zašustění, nesledovat, jak se mi stoupá pára od úst a neposlouchat vyděšené oddechování, které se ze mě poslední dobou až příliš často drásá napovrch.
Přesto je to jistá zábava si v jeden čas namlouvat, že svět je plný temných stvoření, kouzel, a v druhou chvíli se uklidňovat a zahánět zvědavé myšlenky, zda-li mě někdo sleduje. Jsem snad paranoidní? Rozpolcená osobnost? Ne. Jen je ráno všechno jiné, absolutně všechno.
Dnešní ráno byla taková tma, jako kdyby někdo polil oblohu inkoustem, taková ta zvláštní temně modrá, místy snad i do zelena a na obloze svítila jen jedna jediná hvězda, kterou jsem pro tentokrát usoudila, že je to Jitřenka, ačkoliv nemám sebemenší tušení, co to mohlo být za hvězdu. Na autobusovou zástávku chodím pěšky, jako ostatně každý, dolů z mírného kopce, za zastávkou je ještě několik řad domů a pak už jen vysoké lesy a Prokopské údolí, právě tohle údolí za všechno může.
Nad celými Řeporyjemi ráno zpívá Meluzína a člověk s trošku brutálnější fantazií si už představuje, že je to znamení něčeho zlého. Na zastávce semnou čekali naprosto jiní lidé, než jsem zvyklá, neznala jsem je a vážně jsem si chvilkama přišla jako ve snu, každopádně postarší paní jen zašpitala, že nás čekají zlé časy. Znělo to víc než dramaticky v té tmě, ani bych se nedivila, kdyby se v tu chvíli zjevilo na nebi Znamení zla, či by přijel Záchranný autobus nebo by z poza rohu vyskočil Béla Lugosi, nedivila bych se ničemu.
Ale zpátky k údolí. V Prokopském údolí je stará továrna, polozbořená, je tam také už nepoužívaná železniční trať a malinké nádraží, které už zažilo lepší časy.. a pak je tam tunel, kde se oběsil už několik lidí, celkově by mě to vůbec nedeprimovalo, kdybych už nebyla třikrát nucena tím tunelem projít. Celou cestu autobusem jsem z okna sledovala údolí a celou cestu jsem vymýšlela drastické scénáře a naháněla sama sobě strach. U stanice metra to nebylo jiné, všechna ta neonová světla, malé čínské bistro, zavřené obchody, všechno to vypadalo, jako když se začíná stmívat ve Spirited Away. Vážně jsem si nachvilku začínala myslet, že mě snad potkalo nějaké to vzrušení a tajemno jak bývá v knihách a anime..

Z celého tohoto rozjímání mě vyrušila spolužačka, která mi následně oznámila, že ať už to bylo cokoliv, příště to hulit nemám.
 
 

Reklama