na Blog.cz

Prý mám vypravěčský hlas, možná proto, že znám miliony možností, jak začít vyprávět příběh, mluvím pomalu a snažím se neopakovat se. Ráda předčítám pohádky a vyprávím příběhy, ještě raději je čtu. Ale řekněte, kdo to v téhle době pochopí nebo snad ocení? Kdo má čas číst pohádky nebo poslouchat dlouhé historky, pouštět si Disneyovky na starých videokazetách nebo poslouchat namluveného Harryho Pottera na kazeťáků? Téměř nikdo. Je mi hrozně líto, že už na nic takového nemám čas, jediné, co čtu jsou učebnice a knihy v staročeštině, protože je potřebuji do školy. Ještě povinnou četbu, ale zatím mě skoro každá zadaná kniha bavila, takže si nemohu stěžovat, ale přeci jen, kniha by se neměla přečíst za hodinu a ještě k tomu s vtíravou myšlenkou, kolik toho ještě musí člověk udělat.

Uráží vás, když někdo prohlásí, že vaše oblíbené anime jsou jen hloupé čínské pohádky? Možná by mohlo, protože to není pravda, vlastně je to hloupost, ale mě nikdy na té větě nevadil fakt, že někdo řekne "pohádky", spíš jen nevědomost dotyčného mě dokázala naštvat. Anime nejsou jen pohádky, to je jasné, ale většina dnešních dětí, dobrá, tak náctiletých, je přesvědčeno, že pohádky se rovnají něčemu hrozně trapnému a dětisnkému. Jsem možná už vážně sentimentální, ale pohádky jsou přeci skvělé, tak skvělé, že o nic musím psát i na blog. Nejsem naivní, vím, že pohádky nejsou realita, ale vás vážně baví vnímat jen realitu?

Nejraději jsem měla Anastázii, Petra Pana, Dobrodružství Toma Palečka a Malenky, Alenku v Říši Divů, Luisu a Lotku, Louskáčka, Popelku, moje nejoblíbenější pohádka od Disneyho byla Aristokočky. Mám ráda asi všechny pohádky od Bratří Grimmů, zejména Paní Zima, O Červené Karkulce a Kocoura v botách. Nejsilnější stopu ve mě zanechaly maďarské pohádky - Pohádky krále Matyáše Korvína, Maďarské lidové pohádky, Lišáček Lup (link), Smolíkovi. Nevím nakolik mohu považovat nadcházející tituly za pohádky, ale mám ráda i Narnii a naprosto šíleným způsobem miluji Harryho Pottera a všechny Miyazakiho filmy.

Zjistila jsem dneska hned několik věcí, a) nové nastavení článků na blog.cz se mi vůbec nezamlouvá, za b) začala mě bavit matematika, za c) chtěla bych novou paruku a za d) mám potřebu někomu napsat e-mail nebo ještě lépe dopis. A také jsem dodělala jeden z návrhů na přívěsek na Animefest, ale nelíbí se mi to, takže jsem ta trochu bezradná, jestli to mám vůbec posílat.

Frame every so-called disaster with these words 'In five years, will this matter?'

Ne všechno se vyvíjí hezky, známky mám už vážně k pláči a tohle počasí se mi snaží neustále ruinovat náladu, ale přesto se pořád ve mě drží něco veselého. Nemám tušení, kde se to vzalo, možná mám nějakou obrácenou psychiku, nikdy mě neštvou věci, co by mě štvát měli a naopak.

Some plans. Pro moje vlastní dobro:

Cosplay a manga, popřípadě anime:

Fanfictions, youtube, hudba a podobné závislosti:

Tak, a to by pro dnešek snad i mohlo stačit

Pomalu si nepamatuji rána, kdy bych šla ráno za světla, zapoměla jsem, jaký je to pocit neohlížet se na nikdy nevyhasnoucí svíčky na hřbitově, nenadskočit při každém zašustění, nesledovat, jak se mi stoupá pára od úst a neposlouchat vyděšené oddechování, které se ze mě poslední dobou až příliš často drásá napovrch.
Přesto je to jistá zábava si v jeden čas namlouvat, že svět je plný temných stvoření, kouzel, a v druhou chvíli se uklidňovat a zahánět zvědavé myšlenky, zda-li mě někdo sleduje. Jsem snad paranoidní? Rozpolcená osobnost? Ne. Jen je ráno všechno jiné, absolutně všechno.

Dnešní ráno byla taková tma, jako kdyby někdo polil oblohu inkoustem, taková ta zvláštní temně modrá, místy snad i do zelena a na obloze svítila jen jedna jediná hvězda, kterou jsem pro tentokrát usoudila, že je to Jitřenka, ačkoliv nemám sebemenší tušení, co to mohlo být za hvězdu. Na autobusovou zástávku chodím pěšky, jako ostatně každý, dolů z mírného kopce, za zastávkou je ještě několik řad domů a pak už jen vysoké lesy a Prokopské údolí, právě tohle údolí za všechno může.

Nad celými Řeporyjemi ráno zpívá Meluzína a člověk s trošku brutálnější fantazií si už představuje, že je to znamení něčeho zlého. Na zastávce semnou čekali naprosto jiní lidé, než jsem zvyklá, neznala jsem je a vážně jsem si chvilkama přišla jako ve snu, každopádně postarší paní jen zašpitala, že nás čekají zlé časy. Znělo to víc než dramaticky v té tmě, ani bych se nedivila, kdyby se v tu chvíli zjevilo na nebi Znamení zla, či by přijel Záchranný autobus nebo by z poza rohu vyskočil Béla Lugosi, nedivila bych se ničemu.

Ale zpátky k údolí. V Prokopském údolí je stará továrna, polozbořená, je tam také už nepoužívaná železniční trať a malinké nádraží, které už zažilo lepší časy.. a pak je tam tunel, kde se oběsil už několik lidí, celkově by mě to vůbec nedeprimovalo, kdybych už nebyla třikrát nucena tím tunelem projít. Celou cestu autobusem jsem z okna sledovala údolí a celou cestu jsem vymýšlela drastické scénáře a naháněla sama sobě strach. U stanice metra to nebylo jiné, všechna ta neonová světla, malé čínské bistro, zavřené obchody, všechno to vypadalo, jako když se začíná stmívat ve Spirited Away. Vážně jsem si nachvilku začínala myslet, že mě snad potkalo nějaké to vzrušení a tajemno jak bývá v knihách a anime..

Z celého tohoto rozjímání mě vyrušila spolužačka, která mi následně oznámila, že ať už to bylo cokoliv, příště to hulit nemám.

Dnes zveřejňuji článek, který mi dal hodně zabrat, ačkoliv to není poznat, když se podívám na množstvý psaného vlastního slova, ale někdy není třeba slov. Je směšné poplakat si klávesnici nad černýma skvrnama historie dvou bratrských národů? Možná jsou věci, které ostatní nepochopí, nečekám, že to osloví právě Vás. Tohle nejsou okopírovaná data, zapamatované událost nebo pairing z Hetalie. Tohle je skutečnost. Nepíšu k tomu svůj názor, ikdyž jde asi vycítit, jaký k tomu mám postoj, bojím se, že jestli se do toho ještě víc ponořím, moje citlivá povaha by se nemusela pár dní zpamatovat a kdo by chtěl mít smutný víkend?

Všimli jste si, že adresa mého blogu je hloupá? Já jsem to vždycky nějak tušila, hlavně když jsem někomu zadávala adresu a jen jsem slyšela ,,Ale ne! Blíčařka!", ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Tak ale co po mě chcete, blog už je skoro tři roky starý, co byste čekali od třináctileté Haily s novým blogískem? Tenkrát bylo Bleach in, ale originální to moc nebylo tedy.

Sranda je, že jsem Bleach asi po 30 dílech vzdala, jsem asi barbar, ale vážně mi to přišlo jako hrozná nuda. Ještě větší barbar jsem s Narutem, u kterého jsem v polovině přeskočila na Shippuuden z něj shlédla tak prvních 10 dílů. Taky nuda, ale sestra to ještě pořád čte, takže jsem tak napůl v obraze. Teda kecám, pořád nechápu, jak je možné, že už sestra třikrát měla výlev, že umřel zase tentýž človek. Když o tom tak přemýšlím, je šíleně málo anime, které jsem viděla dokonce a nepřeskočila ani jeden díl. Přečetla jsem přibližně 10 krát víc mang do konce, než dokoukala anime. Kdybych si měla napsat list dokoukaných anime, tipuju že by jich bylo tak max. 30, mangy bych si psala dozítřka, je to divné, ale vždycky jsem si myslela, že mě anime bude bavit více. Mám to tak jen já? Víc koukáte na anime nebo čtete mangu?

Taky bych nikdy neřekla, že se budu věnovat cosplayi, před dvěmi lety určitě ne. Je zvláštní, jak se všechno mění, většinou právě k pravému opaku. Když vezmu v úvahu, že nevěřím na náhody, poslední dobou se semnou děje až moc random věcí.

Pamatujete si, jak dřív, když jsem blogovala, vždycky jsem začas napsala nějaký moudřejší a promyšlenější článek, ke kterému se pak připojila v komentářích dost slušná diskuze? Tak to už tady v nejbližších dnech nečekejte. Nemám čas přemýšlet. Neříkám, že tento blog upadá, on se ještě spraví, jakmile se spravím já.

It is not necessary to change. Survival is not mandatory.

Už by mohlo začít sněžit. Už by mohlo být všude bílo. Všude ticho a klid. Už by mohla být brzo tma a pozdě ráno světlo. Už by se mohlo ochladit počasí. Mohlo by být temno a přitom oslňující světlo. Mohla by už všude být světýlka a Vánoční ozdoby. Už by mohla být zima.

Znáte ty síly okamžiků? Kdy vámi projde vzpomínka a vy se jen usmějete? Zavzpomínáte na nějakou část svého života. Vždycky když je zima, tak si vybavím svoje první krůčky k poznání lolity, jakožto módního stylu. V zimě 2008 jsem se poprvé setkala s lolitou a už tenkrát mě hrozně učarovala. Za tu dobu jsem posbírala už pár loli itemů, byla na několika srazech a nakonec zjistila, že buď jsem pro lolitu příliš mladá, nebo naopak příliš stará, nebo mi prostě nesedne. Hrozně mě to zklamalo, protože jsem do lolity investovala docela dost peněz a taky to byl můj nejmilejší styl oblékání. Nikdy jsem se v lolitě necítila svá. Mohla bych se zvednout od počítače, ujít tři metry ke skříny a vybrat si nějakou ze svých sukní, mohla bych se obléci a jít ven a naposledy zkusit, zda je má doměnka správná. Ale hrozně se mi nechce. Nechce se mi zvedat, oblékat se, zkoušet něco a vůbec o tom přemýšlet. Nestačí snad, že o tom právě píšu článek? Chtěla jsem své sukně prodat, už někdy v srpnu, ale stále se k tomu nedokážu přinutit. Stejnětak se nedokážu přinutit přestat stalkovat lolita obchody, české švadlenky a blogy o lolitě. Jak může být něco tak vtíravého? Nedokážu se toho zbavit. Pořád uvažuju, zda dělám dobře, zda nebudu litovat, zda za pár let nedostanu nějakou nadpřirozenou chuť se oblékat do lolity, zda bych neměla už konečně dospět.. dneska jsem hrozně zmatená.

Jsem hrozná. Pamatuju si, jak jsem v dubnu měla tu bláhovou myšlenku, že seknu s Japonskem. Všechny své časopisy a magazíny jsem darovala svým přátelům. Rozeslala jsem všechny své anime plakáty různým otaku po celé republice. To jsem dělala ráda, ráda lidem dělám radost. Ale dodnes nepochopím, jak jsem mohla darovat své mangy. Vím, že ani teď bych některé z nich nečetla, taky vím, že některé z nich jsem si koupila jen protože to bylo zrovna in nebo mě stáhla síla okamžiku, že vidím něco Japonského. Pak jsem všechny Pocky balíčky, vějíře, obrázky, figurky a DVD dala do velké krabice a dala je do nejtemnějšího kouta své skříně. Měsíc jsem žila nejaponský život. Bylo to hrozný. Ze začátku jsem se cítila tak hrozně svobodná, jelikož se pro mě někdy anime/manga/cosplay stávali spíše povinností, než koníčkem; ale pak časem.. časem jsem si přišla hrozně prázdná a nezajímavá. Taková hrozně tuctová. Nudná. A taková vynuceně dospělácká.

Zachránila mě až moje základní škola, jeden by tomu nevěřil, že budu jednou vděčná své ZŠ. Kdyby nevymysleli projektový den kultury, nevím jak by to semnou bylo dál. Tenkrát nám řekli, ať děláme prezentaci/projekt/představení o tom, čemu nejvíce rozumíme. Haily, čemu ty nejvíc rozumíš? Čemu jsi věnovala už skoro šest let svého života? Aha. :)

Jednou vážně budu muset dospět, ale to se už určitě nebudu pokoušet zruinovat si své zájmy. Pokusím se to udělat jinak a lépe. A třeba pak při mě bude stát někdo, kdo mi stím pomůže, kdo mi pomůže se stát trošku nudnější, haha.

Píšu hrozně dětinské články, já to vím, ale mě už není pomoci. Tak se mějte a možná je načase Vám poděkovat, že můj blog vůbec čtete. Děkuju. :)