na Blog.cz

Mladá slečna sedí v drahé kavárně, čte si noviny, na stole má knížky, sešit se sněženkami, latté ve vysokém hrnku, mátový čaj a cheesecake, kterého se zatím ani nedokla. Však taky není její, co by se ho dotýkala. Možná je kavárna drahá, ale proč to řešit? Utrácí vlastní vydělané peníze. Nač je šetřit? Kupuje si věci, které ji činí šťastnou. A ona chce být šťastná teď, ne jindy. Nechce a nebude šetřit na svých radostech. Jiní to možná nechápou, ale ona se snaží to neřešit. Některým lidem zkrátka není dán dar pochopení.

Ty noviny doopravdy nečte, jen do nich zírá, stále na tu stejnou řádku, někde uprostřed, vlastně ji ani nepřečetla. Naproti sedí chlapec ponořen do své knihy od antického autora. Oba spokojeně sedí a ačkoliv je ticho, rozumí si. Vlastně jako vždycky. Tu a tam se jeden zasměje a odříká druhému svoji myšlenku či nahlas přečte řádek. Je jim spolu dobře.

Ona by měla být šťastná. Zajisté je, ale něco ji tíží. Pomluvy. Tolik pomluv. Nehezkých, ošklivých, bolestných pomluv. Mladé slečně je z toho zle a tak se na její bledé tváři objevují jemné vrásky.

"Špatné zprávy?" ptá se on.

"Ale ne, jen jsem si na něco vzpoměla." odpovídá ona a v očích se ji leskne prosba, aby to dál neřešil.

On už si dovoluje tvrdit, že ji alespoň trochu zná, a tak to ponechá bez komentáře. Jednou mu to určitě poví. Možná bude i brečet, kdo ví. Oba mlčky upijou ze svých hrnků. On přemýšlí o tom, jak rád by potrestal toho, kdo jeho slečně kazí náladu. Ona o tom, zda by se o své, možná i nemyslné, problémy měla dělit. A tak oba v tichosti zírají do své četby a rozjímají, až slečna složí noviny, opře se o stůl a lišácky se usměje. Jasné znamení, že problémy, pomluvy, lži ani závist se teď řešit nebudou.

Chytne ho za ruku a vloží do ní malou sušenku ve zlatém obalu, kterou dostala ke kávě.

"Dárek." komentuje a oči ji už zase jiskří.

Přešel ji snad už vztek? Smutek? Hořkost? Ne, nic nezmizí jen tak. Avšak ona se rozhodla všechny tyhle zlé drobnosti posbírat a v malém šuplíčku, někde vzadu v mysli, je pečlivě uzamknout. Nebude si ničit den. Ne tím, že ji její bývalé kamarádky pomlouvají a závidějí. To přece není její problém. Vzdorovitě vystrčí bradu a zadívá se mu do očí. Kéž bys jen věděl, jaké důležitá rozhodnutí dělám ve své hlavě a pochválil mne..

Nothing gonna change my world, nothing gonna change my world..

Nikdy nevíš, jak začít, protože začátky jsou těžké, vždycky byly a vždycky budou. A vlastně možná nejsou těžké ty začátky, ale spíš najít sílu a odhodlaní začít, vstoupit do světa s novou myšlenkou, činem, ukázat se. A když už jednou začneš, není cesty zpět. Samozřejmě hypoteticky.

Můžeme si představovat, že slyšíme melodii. Waltz, že. Pomalá hudba, připomínající zvonky. Avšak jenom dnes, jenom teď. Slyšíte? Blíží se konec předehry. Přistoupíte k partnerovi. Jakže se jmenoval? První krok. Dívá se někam do dáli, někam za vaše ramena. Ale co asi sleduje? Možná těžké rudé závěsy, které rámují velká okna sálu. V oknech se odráží zlatá světla zdobených křišťálových lustrů a několik postav něžně plujících po naleštěné podlaze tanečního parketu. Avšak vy stále vidíte ty mihotající se světla města, vidíte je při každé otáčce, kdy se zasněně podíváte z okna. Občas dokonce i zahlédnete tvář vašeho partnera, do které se zatím stydíte podívat přímo. Když na okamžik zavřete oči, rozezní se housle, perfektní soulad. Možná jste v sále sami, ale ne tak úplně. Vy, váš partner a hudba. Oddálíte se a ladným krokem se opět přibližujete, někteří tvrdí, že tanec je jako láska bezeslov. Jako nepřímé pohlazení.

Váš partner se konečně odváží podívat se vám do tváře. Přesně v ten moment, kdy se k naplnění této myšlenky rozhodnete i vy. Vaše oči se střetnou a vy se povzbudivě usmějete, abyste mu dodali odvahu, nebo snad jistotu, že nedělá nic špatného. Protože v dnešní době tanec ztrácí význam, minimálně ten společenský a minimálně mezi mladými lidmi. Oba stydlivě odvracíte pohled a vy cítítě, jak se mu lehce zachvěla ruka svírající tu vaši. Chtěli byste ho povzbudit, avšak on už se dívá jinam. Někam. Jenže si splete kroky. To přece nevadí, vy umíte tančit, jenže svého partnera nemůžete vést. Zardí se a zvedne oči s omluvným výrazem, až je vám ho líto. Ale jak mu pomoci? Dozní pár posledních taktů skladby, pomalu se zastavíte a zatleskáte živé kapele, protože se to tak sluší. Následně vám partner nabídne rámě a odvádí vás z tanečního parketu.

Procházíte kolem zdobených stolů s bílými ubrusy a vysokými sklenicemi vína, kolem krásných dam a gentlemanů, kteří vedou konverzaci na úrovni, které přinejmenším vůbec nerozumíte. Několik starších dam se na vás zvědavě dívá, určitě si myslí, jak roztomilý mladý pár tvoříte, jak už to tak u starších dam bývá. Po chvilce se nesměle zeptáte, kam to vlastně jdete, avšak když projdete otevřenými prosklenými dveřmi se zlatou staromódní klikou na velkou terasu, přijde vám vaše otázka již zcela zbytečná.

Vstoupíte do chladné noci a nestačíte se divit, kdy se obloha tak setměla, kdy se město ponořilo až do takové inkoustové barvy. Ale pohled je to krásný, všechny ty osvícené památky a ty pouliční světla! Rozsvícené lampy v nejvyšších patrech činžovních domů a světla několika projíždějících automobilů. Hvězdy a měsíc. To vše září a třpytivě se odráží na hladině líně proudící řeky, která dělí město na dvě poloviny. Rozezní se další skladba, utichá smích i hovor a těch několik párů, co s vámi na terase vnímalo krásy nočního města se vrácí zpět do sálu. Nehýbete se, okouzleně zíráta stále na jedno a to samé místo a jste ponořeni do svých vlastních myšlenek, nebo tedy přinejmenším se snažíte tak působit. Popravdě ale napjatě čekáte, co udělá váš partner. Nebo vy byste měli něco navrhnout? Vrátit se nebo třeba slušně poděkovat za večerní společnost a rychle už teď odejít? Než si však stihnete rozmyslet kroky svého dalšího počínání, někdo se jemně dotkne vaší paže. Někdo, ale ne, vy přece přesně víte, kdo to je. S nejistým úsměvem se otočíte a probodnete ho pohledem plným očekávání. Načež on jen natáhne ruku a lehce se předkloní.

"Smím prosit?"

Je to stále ten nejistý kluk, který se na vás sotva podíval? Ten, co spletl kroky? Vždycky vám říkali, že výzva k tanci se neodmítá, ať už o něj žádá kdokoliv. Ne, že byste kdy měli ten nedostatek slušnosti a taktu a tanec odmítli. To se prostě nedělá. Ale chcete snad vůbec odmítnout? Ne, jistěže ne.

Téměř neznatelně kývnete hlavou a vložíte svou dlaň do té jeho, kterou halí sněhově bílé rukavice. Teď si teprve všímáte, že vypadá vlastně velice elegantně, skoro jako princ. Nebo to jenom dělá ta atmosfera? To, že je noc, že řeka tančí v zlatavé záři hvězd a že ze sálu se ozývá hudba? Vzduch už je studený a voní podzimem, který už naznačuje brzký příchod zimy. Celé je to jako pohádka. Nebo jako knížka! Jako stará knížka s nažloutlými listy ukrývající příběhy šlechticů a mladých slečen.

Váš princ ale již začíná tančit, svírá vaší dlaň a když zvednete pohled, opět se setkáváte s tím jeho. Nikdo však neuhybá, teď je všechno jiné než tam vevnitř mezi jinými páry. Teď je totiž vše pohádkové. Pomalu tančíte po kamenné dlažbě a nevnímáte chlad, který již dávno nemilosrdně ovinul vaše tělo. Otáčíte se a vaše nejhezčí šaty se vlní za vámi, pomalu spomalujete krok, než se úplně zastavíte. Tázavě se zadíváte do tváře vašeho společníka. Proč ta náhla změna? Už nechce tančit? Pokazila jsem něco? Z vašich očí přímo křičí miliony otázek. Ale on se jen usmívá, zvedne ruku a odhrne pár neposedných pramínků vlasů, co vám jemný vánek navanul do tváře. Nejistě na něj hledíte a na tvářích se vám objevuje lehký ruměnec. Sklání se, zavírá oči a pak..

• Waltz je tanec v tříčtvrťovém taktu, jeho současná verze vznikla na počátku 20. století v Anglii z amerického tance boston a evropského ländleru (předchůdce valčíku). Waltz patří do skupiny tzv. standardních tanců (waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep).

• Pro poslech doporučuji tyto skladby - link, které mě isnpirovali k napsání tohoto krátkého.. dejme to mu - příběhu.

I'm really into French things now. Maybe it's because of the trip to Paris, which my dad promised me. But who knows if he keeps his promise this time? Don't get me wrong, I'm not angry or something like that, I just know my parents. Lots of promised stuff and then Sorry, honey, mummy and daddy have to work, we will go there next time, okay? I promise. I understand it, I really do, but in fact I'm sad because of it.. or maybe I'm just a bit spoiled.

Anyway.. do you know the movie Le Fabuleux Destin D'Amélie Poulain? And the soundtracks? I hope you do. Do you remember the main one? Doesn't matter if you don't, all the soundtracks are magical. Then imagine yourself in France, in Paris. A little flat, white walls with some paitings on it, but there are paitings on the floor too. Paitings by young artists and pictures made by your friends. Maybe there are some pictures of yours too, who knows. Oh well, and there are net curtains, in the colour white, the wind is just playing with them, because your window is open, of course. Your apartment is in the highest floor of an old building with lots and lots of stairs. On the windowsill in a porcelain vase are roses, they are white. Or maybe red? It's up to you. A little black cat called after your favourite musician is lazily laying on a satin pillow. In the corner, on a coffee table, there is a gramophone. Next to the coffee table is a box with your favourite records, jazz, blues, rock'n'roll.. everything. Can you still remember that Amélie soundtrack? Then that's what the gramophone is playing right now.

And you are sitting in your favourite armchair, it was your granny's, you know? It's big, old-fashioned and comfy. You are wearing your favourite dress. It's early in the morning, the bright of the sun is white and not so intensive. On the floor are laying some books you read two nights before. And then.. then somebody gives you a cup of raspberry tea. It's your boyfriend. Good morning, ma belle.

Yes. I could dream like this like forever. Just give me some nice music.

Dear whoever you are,

I´m going to tell you one of my secrets. Well, Im tired of solving problems of the others, I´m too young for seeing all the ugly sides of the world and sometimes I feel so bad because of the others and it´s a bit absurd. My dreams, they are starting to be empty, day by day, night by night. I ruined them by myself because a wanted to be mature, silly me. But yeah, I can´t lie to myself, I still like it - listening to people, helping them. Why? Because by solving the problems of the others I totally forget about my own ones, and that is.. priceles. My troubles and problems are meaningles, yes, they are, but they are still problems, you know.. and it´s amazing to be troublefree. You may think I´m light-hearted, but it´s really hard to ignore your own feelings sometimes. But the price is awesome - instant happiness. Wait, you know what? Yes, I´m really light-hearted, but I work for it.

Oh, so what if you can see the darkest side of me?

Really sorry for being honest. Sorry for being kind. Sorry for not being your mommy. Sorry for loving the Beatles. Sorry for being in love with Paul and Moonie. Sorry for being careless. Sorry for not being helpful. Sorry for being silly and stupid. Sorry for being..

You know, sometimes I just cry and cry and cry and I can´t stop, because it´s so much easier to cry because of John Lennon, Paul McCartney and Keith Moon, than because of your own shitty mood. And the funny fact? This Beatles and Moonie thingy is so much more painful to me than the rest of the other dizzies I have.

I am not depressed, I can almost say - I have never been. You know, you have to move on. It´s not hard, if you try. I hope you do not get bored. I just needed someone to listen to my thoughts. But do not forget, everything typed here is our little secret, okay?

Kisses.

PS: My English sucks and the text is a bit pointless and nonsensical, I am sorry.

Vždycky se najde něco, co Vaši hrdost natolik urazí, že o tom napíšete článek plný slovních obratů a šifer, které rozlušetí jen lidí, kteří umějí číst mezi řádky, nebo právě ten, na jehož blbost je článek reakcí.

Dnešním tématem je originalita, nechci odbočovat tímto k oblékání, ale k originalitě v zájmech a povahách. Znám nespočitatelné množství lidí, co se považují za originální, ale ty opravdu originální bych spočítala na prstech jedné ruky, dobrá možná bych zapojila obě ruce, možná i nohy, ale víc ne. Já si nepřijdu jako člověk, kterého by měl někdo napodobovat nebo třeba obdivovat, nic jsem v životě nedokázala, extrémně chytrá taky nejsem, jsem jenom normální obyvatel této planety. O to víc mě dokáže naštvat, když mě někdy začne napodobovat, protože vlastě, proč to dělá? Najednou má ten daný člověk stejné názory. Používá stejná slovní spojení, stejné obraty a věty. Proč? Když se snažíte nějak naznačit, že Vám to moc nevyhovuje, ta osoba se začne stavět na Vaši stranu a uklidňovat Vás, že takoví lidi jsou hlupáci a Vás jenom napadne to vážně neví, že dělá to samé? Nebo to ví moc dobře a je to jen nějaký trik? Možná za to nemůže a jen já tu moc ovlivňuji své okolí? Jenže pak přijde další podraz, když daná osoba začne mít stejné zájmy a koníčky. Zájmy může mít každý jaký chce, tomu se přece nedá bránit. Ale je tak hrozné, když víte, že ten člověk dřív takové zájmy ani neměl, ani ho to nezajímalo, co víc, považoval to za pitomosti, ale najednou, se všude vychloubá svými novými hobbies. A pak jen znechuceně čekáte, kdy ta osoba, začne vypadat stejně jako Vy a uvědomujete si bolest, že jste právě ztratili kamaráda, že cítíte zradu. Nakonec dostanete paranoický záchvat, že Vaše kopie je lepší než Vy, že ji lidé mají rádi a že pro někoho jste právě Vy špatná kopie oné kopie.

Avšak ne vždycky je to takový děs. Například jedna moje bývalá spolužačka ze základní školy právě objevila lookbook.nu, bravo, tleskám. I bez ironie je to celkem legrační, ne protože to objevila, samozřejmě, že ne, ale protože začala ty chudák lidi napodobovat. Takový lidé vždycky budou a mne to bude vždycky tak trochu štvát. Inspirace je hrozně fajn věc, ale okopírovat něčí look je hrozně ubohé, ještě když se uklidňjete myšlenkou, že na to nikdy nepřijde, vy jste přece z ČR, kde vládne módní peklo (tohle označení je teda taky pěkně trapné, abyste se všichni nepoto, jak je Česko špatné) a temten stylový člověk je z dalekých břehů USA! Budu vlastně za hvězdu! Tak to tedy gratuluju, děvčata, na faleš přijde většina (i hloupých) lidí.

Netýká se to jen oblečení. Týká se to vlastně úplně všeho. Jste umělec a hezky kreslíte? Ukážete to přátelům, dáte to na internet a najednou jeden z vašich kamarádů začne kreslit nachlup stejně, štve Vás to? Mně se tohle tedy ještě nikdy nestalo, ale asi by mě to štvalo. Máte originální nápady, ale pokaždé, když je vyzradíte, během několika dnů už vůbec nevypadají tak originálně? Nevěřím Vám, že Vás to ani trochu neštve. Dobře, možné je lichotivé, že se někomu vaše nápady/kreace/výtvory tak moc líbí, ale není lepší někoho spíše inspirovat než ho nechat běžet s Vaším nápadem?

Vlastně netuším, proč mě to tak štve, jsem asi trochu přecitlivelá a rozhodilo mě ráno vidět v metru tři naprosto stejně oblečené slečny. Jako trojčata. Vlastně není špatné, když se rozroste nějaký trend, hlavně když je to dobrý trend, ale když to má už opravdu každý, je to trochu annoying. Třeba raybany, někdo je umí nosit i dnes a na někom vypadá prostě hloupě. Proč? Protože u nekterých lidí prostě jde vidět, že to k nim nepatří. Ale najdou se i vyjímky, kdy stejnost nevadí, například jsem fanoušek OTT sweet lolit, které vypadají taky naklonovaně.

Tohle téma je šíleně spekulativní. Vůbec o tom nepřemýšlejte, jděte ven, je hezky~

Ze začátku si řekněme jednu věc a to, že většina lidí nedokáže unést úspěch druhého. A pak hned druhou. Úspěšní lidé nejsou úspěšnými protože něco udělali špatně.

Význam slova snob je kdo přisuzuje přílišnou důležitost majetku, společenskému postavení a módním trendům, děkujeme wikipedie. Avšak nespočítala bych ani na prstech všech občanů České republiky, kolik lidí nemá ani tušení, co vlastně slovo snob znamená, ale používá ho tedy směle. Jistě však mohu tvrdi, že víceméňě (tedy spíše více, než-li méňě) lidé toto slovo používají zcela chybně. Pro valnou většinu lidí je snob synonymem pro boháče, bohatého člověka. Nestačím zdůrazňovat, že jde o něco zcela jiného, avšak mnohdy tyto dvě věci jdou ruku v ruce. Úspěšný člověk, jako je například můj otec (chudák, už ho zneužívám i ke článku, really sorry, dad), opravdu neseděl doma a chytal lelky a opravdu mu všechno, co vybudoval nespadlo do klína jednoho horkého letního dne. Je-li pak fér ho zcela nesprávně označovat za snoba? Halvně když zdůrazníme fakt, že táta většinu světových značek ani nezná, natož aby je uměl vyslovit (Lojz Vojtun, zum Beispiel), je vlastně mezi svými přáteli, no přáteli, řekněme tedy partnery nebo kolegy, docela outsider. A co Bill Gates, je bohatý a vlivný, je i on snob?

Máma mě vždycky vychovávala, abych si vážila věcí, a druhá její výchovná metoda je "bez práce nejsou koláče" a ne jenom koláče. A jak pravdivé to je, třeba se podívejme na jakékoliv české pohádky, nenašla bych žádnou, ve které na tohle neapelují. Táta narozdíl od ní vždycky říká "Zlatíčko, nejde o peníze, ale o účel." nikdy by neřekl, že je něco moc drahé, spíš jen moc zbytečné, moc bezúčelové a nepraktické. Zbytečná věc nemá pro člověka hodnotu, ikdyby stála pořádnou sumu.

Tím chci říct, že snobové nejsou vždycky ti bohatí. Ne každé rozmazlené dítko je snob, vždyť ono jenom chce a je jedno co, stejně tak není snobem káždá dívka, která miluje módu a nedokáže žít bez toho béžového kabátku s úchvatným střihem. Avšak bohužel většina lidí si řekne "Jak může být někdo snob, když vůbec není bohatý? Co je to za pitomost?" takže se možná namáhám celkem zbytečně.

Nejsem chodící encyklopedie, možná je má doměnka nesprávná, ale stejně mě vždycky tak trochu nakrkne, když moji přátelé označují za snoba každé bohaté či právě rozmazlené děcko (čímž se celkem dotýkají i mě, cuz im a spoiled little brat). Posh totty.

Možná bych neměla navazovat na své předchozí články, vypadá to až moc děníčkovsky. Venku je hezky mokro, po bouřce, cítíte tu vůni? Jo, tak to cítíte ozon. S tíhmle mi před lety chemikářka totálně rozervala romantické sny o vůních po dešti. Vždyť prostě ozon je tak nudný, materialistický a vůbec by normální lidé neměli toto slovo používat. Začínám se bát chytrých lidí. Chytrých názvů. Dnešní den je tak podivný.

Možná bych vážně chtěla žít v jiné době, třeba v té, kdy Vám ještě název knihy dopředu řekl, o čem celá kniha bude, v renesanci. Nebo když byli in The Doors a Led Zeppelin. Když se šílelo po Queenech a ti divní puberťáci poslouchali Sex Pistols a Pink Floyd. Nebo ABBU. A nebo ne. Téměř všechno, co měli oni, si můžu taky dovolit, ačkoliv to bohužel poztrácí na atmosféře a možná přávě to mi tak vadí.

Znáte dnešní punkery? Nebo spíš, dnešní anarchisty? Nejpřešněji - ty drsný kluky a holky, co tvrdí, že jsou anarchisti? Proti čemu se bouří, proč vůbec tvrdí, že se bouří, nestačí jim jen hudba? Já osobně nevím, nikdy jsem nepotkala nikoho natolik inteligentního, aby mi toho řekl víc, než jen, že Paroubek je vůl a nebudu ho poslouchat, což vymyslet určitě dalo hodně práce. Vážně mám pocit, že kdybych se zeptala, zda jsou třeba pro solidaritu, tak by nedokázali odpovědět. Avšak jsem možná jen narazila na divnou skupinku punkerů. Nemám nic proti anarchistům, tohle byl jen příklad, celkově jsem velký fanda období anarchie ve Spojeném Království. Možná jen nedokážu pochopit lidi, co ani nevědí jak, kde, kdy a proč jejich oblíbená skupina (Sex Pistols, ku příkladu) vznikla a jaká byla tenkrát doba a proč lidi měli takové názory. Ale tak víte co, pojďme se bouřit proti demokracii, niggas.

Celkově se nově věnuju analyzování faktu, proč lidé stále vykládají o věcech, o kterých nic nevědí, ať už jde o cokoliv, o náboženství, o kultury nebo jen o obyčejné drby. (a trochu mám obavy, ohledně Heta pikniku, když už se jeden plánuje na Slovensku.. a mě prostě na Slovensko táta nepustí, ani kdyby tam na mě čekal Obama)

(tématicky Sex Pistols - Who killed Bambi, jedna má oblíbená, z nepochopitelných důvodů)
Murder murder murder
Someone should be angry