Příběhy

na dobrou noc

2. ledna 2015 v 21:54 | Haily
Rozhodla jsem se zveřejnit jeden ze svých starších slohových počinů, který je inspirován několika verši z Romance pro křídlovku, poemy od Františka Hrubína.

"Je půlnoc kopřiv a půlnoc kopru,
který promítá na černou oblohu své zlaté okolíky.
Sedím v okně a bdím."

bianco

24. září 2012 v 19:49 | Haily
V malém klubu osvětleném sta tisíci čajových svíček, moři lampionů a drobnými světélky, se linuly kouřové křivky položených cigaret až ke stropu. Obloha byla plná hvězd, které líně tančily po nezbedných vlnách temného moře, vzduch byl teplý, nasládlý vůní exotického ovoce a květin s příměsí vůně kouře, máty a snad i špetkou alkoholu. Ženy a muži tančili, živá kapela hrála rytmické kubánské skladby salsy a mamba, kapky studeného potu stékaly po čelech, led chrastil ve vysokých sklenicích. Postarší muži seděli v bílých košilých u několika kulatých stolků, kouřili doutníky a za bujarého smíchu házely své pomačkané karty na hromadu uprostřed stolu. Jedna žena zrovna procházela kolem třímaje v ruce sklenici s barevným deštníčkem.

Tančila vedle malé terasy, co vedla na pláž plnou oblázků. Bosé nohy kreslily obrzace do světlých zrníček písku, vlasy byly rozevláte s několika připnutými růžemi, hlava zakloněná, jako kdyby chtěla sledovat třpytící se nebe, ale oči byly zavřené. Bílé šaty se vlnily při každém jejím pohybu a štíhlé paže opisovaly každý pohyb těla.

Ani jeden její pohyb nebyl špatně. Všechno sedělo, všechno bylo harmonické, přesné, klidné, ale přesto velmi chaotické. Jako kdyby její řád spočíval v chaosů ladných pohybů.

Sledoval ji dlouho. Sledoval ji, když se bavila a v očích ji tančily plamínky pobavení a smíchu, když se smála nad orosenou sklenicí mátového nápoje s třtinovým cukrem, sledoval ji, když si rozpustila dlouhé tmavé vlasy, které měla sepnuté rudými růžemi, a jak si tytéž růže nasledně do vodopádu lesklých vlasů pečlivě urovnala. Sledoval, jak jeden plátek rudé květiny spadl na zem, jak si pramen vlasů strčila za ucho, když se nakláněla nad tělnatým zpěvákem kapely a horlivě mu něco šeptala do ucha. Také ji sledoval, když si vyzula zlatavé boty s řemínky a také když zasněně hleděla na horizont.

Nikdy k ní nepromluvil, neznal její jméno a znát ho ani nechtěl. Sledoval ji vždy až dlouho do hluboké noci, dokud najednou nezmizela jako většina dalších hostů. Věděl, že se vrátí, stejně jako další, a také věděl, že ji i příště bude bedlivě sledovat, dokud její hravé plamínky nevyhasnou, dodkud její smích přestane zvonit, dokud si vítr nepřestane hrát s jejími vlasy.

Snad dokud ji jednou neosloví.

V ruce třímal plátek rudé řůže a odcházel k přístavům, kde rybáři již rovnali své sítě a chystali se vylodit.

Příběhy z vysokého domu: Cukřenka a mraky

1. září 2012 v 12:18 | Haily
Poté přišel podzim a svět se zbarvil do zlatova. (pokračování Letadel, snad se vám zalíbí)

Příběhy z vysokého domu: Letadla ✈

26. května 2012 v 21:37 | Haily
A přišlo léto, kdy ani ty mohutné jehličnany na jihu Anglie nevypadaly tak děsivě.

máta a příběh

7. února 2012 v 21:03 | Haily
Mladá slečna sedí v drahé kavárně, čte si noviny, na stole má knížky, sešit se sněženkami, latté ve vysokém hrnku, mátový čaj a cheesecake, kterého se zatím ani nedokla. Však taky není její, co by se ho dotýkala. Možná je kavárna drahá, ale proč to řešit? Utrácí vlastní vydělané peníze. Nač je šetřit? Kupuje si věci, které ji činí šťastnou. A ona chce být šťastná teď, ne jindy. Nechce a nebude šetřit na svých radostech. Jiní to možná nechápou, ale ona se snaží to neřešit. Některým lidem zkrátka není dán dar pochopení.

Ty noviny doopravdy nečte, jen do nich zírá, stále na tu stejnou řádku, někde uprostřed, vlastně ji ani nepřečetla. Naproti sedí chlapec ponořen do své knihy od antického autora. Oba spokojeně sedí a ačkoliv je ticho, rozumí si. Vlastně jako vždycky. Tu a tam se jeden zasměje a odříká druhému svoji myšlenku či nahlas přečte řádek. Je jim spolu dobře.

Ona by měla být šťastná. Zajisté je, ale něco ji tíží. Pomluvy. Tolik pomluv. Nehezkých, ošklivých, bolestných pomluv. Mladé slečně je z toho zle a tak se na její bledé tváři objevují jemné vrásky.

"Špatné zprávy?" ptá se on.

"Ale ne, jen jsem si na něco vzpoměla." odpovídá ona a v očích se ji leskne prosba, aby to dál neřešil.

On už si dovoluje tvrdit, že ji alespoň trochu zná, a tak to ponechá bez komentáře. Jednou mu to určitě poví. Možná bude i brečet, kdo ví. Oba mlčky upijou ze svých hrnků. On přemýšlí o tom, jak rád by potrestal toho, kdo jeho slečně kazí náladu. Ona o tom, zda by se o své, možná i nemyslné, problémy měla dělit. A tak oba v tichosti zírají do své četby a rozjímají, až slečna složí noviny, opře se o stůl a lišácky se usměje. Jasné znamení, že problémy, pomluvy, lži ani závist se teď řešit nebudou.

Chytne ho za ruku a vloží do ní malou sušenku ve zlatém obalu, kterou dostala ke kávě.

"Dárek." komentuje a oči ji už zase jiskří.

Přešel ji snad už vztek? Smutek? Hořkost? Ne, nic nezmizí jen tak. Avšak ona se rozhodla všechny tyhle zlé drobnosti posbírat a v malém šuplíčku, někde vzadu v mysli, je pečlivě uzamknout. Nebude si ničit den. Ne tím, že ji její bývalé kamarádky pomlouvají a závidějí. To přece není její problém. Vzdorovitě vystrčí bradu a zadívá se mu do očí. Kéž bys jen věděl, jaké důležitá rozhodnutí dělám ve své hlavě a pochválil mne..

Nothing gonna change my world, nothing gonna change my world..

je ne t'oublierai jamais.

2. ledna 2012 v 17:35 | Haily
pro všechny, co mají rádi Paříž.

caramel macchiato

28. prosince 2011 v 22:02 | Haily
I'd make you coffee on a rainy morning..☂

waltz.

4. října 2011 v 21:46 | Haily
Nikdy nevíš, jak začít, protože začátky jsou těžké, vždycky byly a vždycky budou. A vlastně možná nejsou těžké ty začátky, ale spíš najít sílu a odhodlaní začít, vstoupit do světa s novou myšlenkou, činem, ukázat se. A když už jednou začneš, není cesty zpět. Samozřejmě hypoteticky.

Můžeme si představovat, že slyšíme melodii. Waltz, že. Pomalá hudba, připomínající zvonky. Avšak jenom dnes, jenom teď. Slyšíte? Blíží se konec předehry. Přistoupíte k partnerovi. Jakže se jmenoval? První krok. Dívá se někam do dáli, někam za vaše ramena. Ale co asi sleduje? Možná těžké rudé závěsy, které rámují velká okna sálu. V oknech se odráží zlatá světla zdobených křišťálových lustrů a několik postav něžně plujících po naleštěné podlaze tanečního parketu. Avšak vy stále vidíte ty mihotající se světla města, vidíte je při každé otáčce, kdy se zasněně podíváte z okna. Občas dokonce i zahlédnete tvář vašeho partnera, do které se zatím stydíte podívat přímo. Když na okamžik zavřete oči, rozezní se housle, perfektní soulad. Možná jste v sále sami, ale ne tak úplně. Vy, váš partner a hudba. Oddálíte se a ladným krokem se opět přibližujete, někteří tvrdí, že tanec je jako láska bezeslov. Jako nepřímé pohlazení.

Váš partner se konečně odváží podívat se vám do tváře. Přesně v ten moment, kdy se k naplnění této myšlenky rozhodnete i vy. Vaše oči se střetnou a vy se povzbudivě usmějete, abyste mu dodali odvahu, nebo snad jistotu, že nedělá nic špatného. Protože v dnešní době tanec ztrácí význam, minimálně ten společenský a minimálně mezi mladými lidmi. Oba stydlivě odvracíte pohled a vy cítítě, jak se mu lehce zachvěla ruka svírající tu vaši. Chtěli byste ho povzbudit, avšak on už se dívá jinam. Někam. Jenže si splete kroky. To přece nevadí, vy umíte tančit, jenže svého partnera nemůžete vést. Zardí se a zvedne oči s omluvným výrazem, až je vám ho líto. Ale jak mu pomoci? Dozní pár posledních taktů skladby, pomalu se zastavíte a zatleskáte živé kapele, protože se to tak sluší. Následně vám partner nabídne rámě a odvádí vás z tanečního parketu.

Procházíte kolem zdobených stolů s bílými ubrusy a vysokými sklenicemi vína, kolem krásných dam a gentlemanů, kteří vedou konverzaci na úrovni, které přinejmenším vůbec nerozumíte. Několik starších dam se na vás zvědavě dívá, určitě si myslí, jak roztomilý mladý pár tvoříte, jak už to tak u starších dam bývá. Po chvilce se nesměle zeptáte, kam to vlastně jdete, avšak když projdete otevřenými prosklenými dveřmi se zlatou staromódní klikou na velkou terasu, přijde vám vaše otázka již zcela zbytečná.

Vstoupíte do chladné noci a nestačíte se divit, kdy se obloha tak setměla, kdy se město ponořilo až do takové inkoustové barvy. Ale pohled je to krásný, všechny ty osvícené památky a ta pouliční světla! Rozsvícené lampy v nejvyšších patrech činžovních domů a světla několika projíždějících automobilů. Hvězdy a měsíc. To vše září a třpytivě se odráží na hladině líně proudící řeky, která dělí město na dvě poloviny. Rozezní se další skladba, utichá smích i hovor a těch několik párů, co s vámi na terase vnímalo krásy nočního města se vrácí zpět do sálu. Nehýbete se, okouzleně zíráta stále na jedno a to samé místo a jste ponořeni do svých vlastních myšlenek, nebo tedy přinejmenším se snažíte tak působit. Popravdě ale napjatě čekáte, co udělá váš partner. Nebo vy byste měli něco navrhnout? Vrátit se nebo třeba slušně poděkovat za večerní společnost a rychle už teď odejít? Než si však stihnete rozmyslet kroky svého dalšího počínání, někdo se jemně dotkne vaší paže. Někdo, ale ne, vy přece přesně víte, kdo to je. S nejistým úsměvem se otočíte a probodnete ho pohledem plným očekávání. Načež on jen natáhne ruku a lehce se předkloní.

"Smím prosit?"

Je to stále ten nejistý kluk, který se na vás sotva podíval? Ten, co spletl kroky? Vždycky vám říkali, že výzva k tanci se neodmítá, ať už o něj žádá kdokoliv. Ne, že byste kdy měli ten nedostatek slušnosti a taktu a tanec odmítli. To se prostě nedělá. Ale chcete snad vůbec odmítnout? Ne, jistěže ne.

Téměř neznatelně kývnete hlavou a vložíte svou dlaň do té jeho, kterou halí sněhově bílé rukavice. Teď si teprve všímáte, že vypadá vlastně velice elegantně, skoro jako princ. Nebo to jenom dělá ta atmosfera? To, že je noc, že řeka tančí v zlatavé záři hvězd a že ze sálu se ozývá hudba? Vzduch už je studený a voní podzimem, který už naznačuje brzký příchod zimy. Celé je to jako pohádka. Nebo jako knížka! Jako stará knížka s nažloutlými listy ukrývající příběhy šlechticů a mladých slečen.

Váš princ ale již začíná tančit, svírá vaší dlaň a když zvednete pohled, opět se setkáváte s tím jeho. Nikdo však neuhybá, teď je všechno jiné než tam vevnitř mezi jinými páry. Teď je totiž vše pohádkové. Pomalu tančíte po kamenné dlažbě a nevnímáte chlad, který již dávno nemilosrdně ovinul vaše tělo. Otáčíte se a vaše nejhezčí šaty se vlní za vámi, pomalu spomalujete krok, než se úplně zastavíte. Tázavě se zadíváte do tváře vašeho společníka. Proč ta náhla změna? Už nechce tančit? Pokazila jsem něco? Z vašich očí přímo křičí miliony otázek. Ale on se jen usmívá, zvedne ruku a odhrne pár neposedných pramínků vlasů, co vám jemný vánek navanul do tváře. Nejistě na něj hledíte a na tvářích se vám objevuje lehký ruměnec. Sklání se, zavírá oči a pak..

Waltz je tanec v tříčtvrťovém taktu, jeho současná verze vznikla na počátku 20. století v Anglii z amerického tance boston a evropského ländleru (předchůdce valčíku). Waltz patří do skupiny tzv. standardních tanců (waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep).
• Pro poslech doporučuji tyto skladby - link, které mě isnpirovali k napsání tohoto krátkého.. dejme to mu - příběhu.

posh and fancy

12. dubna 2011 v 21:35 | Haily
Ze začátku si řekněme jednu věc a to, že většina lidí nedokáže unést úspěch druhého. A pak hned druhou. Úspěšní lidé nejsou úspěšnými protože něco udělali špatně.

Význam slova snob je kdo přisuzuje přílišnou důležitost majetku, společenskému postavení a módním trendům, děkujeme wikipedie. Avšak nespočítala bych ani na prstech všech občanů České republiky, kolik lidí nemá ani tušení, co vlastně slovo snob znamená, ale používá ho tedy směle. Jistě však mohu tvrdi, že víceméňě (tedy spíše více, než-li méňě) lidé toto slovo používají zcela chybně. Pro valnou většinu lidí je snob synonymem pro boháče, bohatého člověka. Nestačím zdůrazňovat, že jde o něco zcela jiného, avšak mnohdy tyto dvě věci jdou ruku v ruce. Úspěšný člověk, jako je například můj otec (chudák, už ho zneužívám i ke článku, really sorry, dad), opravdu neseděl doma a chytal lelky a opravdu mu všechno, co vybudoval nespadlo do klína jednoho horkého letního dne. Je-li pak fér ho zcela nesprávně označovat za snoba? Halvně když zdůrazníme fakt, že táta většinu světových značek ani nezná, natož aby je uměl vyslovit (Lojz Vojtun, zum Beispiel), je vlastně mezi svými přáteli, no přáteli, řekněme tedy partnery nebo kolegy, docela outsider. A co Bill Gates, je bohatý a vlivný, je i on snob?

Máma mě vždycky vychovávala, abych si vážila věcí, a druhá její výchovná metoda je "bez práce nejsou koláče" a ne jenom koláče. A jak pravdivé to je, třeba se podívejme na jakékoliv české pohádky, nenašla bych žádnou, ve které na tohle neapelují. Táta narozdíl od ní vždycky říká "Zlatíčko, nejde o peníze, ale o účel." nikdy by neřekl, že je něco moc drahé, spíš jen moc zbytečné, moc bezúčelové a nepraktické. Zbytečná věc nemá pro člověka hodnotu, ikdyby stála pořádnou sumu.
Tím chci říct, že snobové nejsou vždycky ti bohatí. Ne každé rozmazlené dítko je snob, vždyť ono jenom chce a je jedno co, stejně tak není snobem káždá dívka, která miluje módu a nedokáže žít bez toho béžového kabátku s úchvatným střihem. Avšak bohužel většina lidí si řekne "Jak může být někdo snob, když vůbec není bohatý? Co je to za pitomost?" takže se možná namáhám celkem zbytečně.

Nejsem chodící encyklopedie, možná je má doměnka nesprávná, ale stejně mě vždycky tak trochu nakrkne, když moji přátelé označují za snoba každé bohaté či právě rozmazlené děcko (čímž se celkem dotýkají i mě, 'couse im a spoiled little brat).
 
 

Reklama