Deník

klasické ráno

10. července 2013 v 8:32 | Haily
Začíná nový den. Na stole voní kytice temně růžových růží, džbán s vodou líně ozařuje slunce a zatímco si pletete rybí cop, přemýšíte o šálku horké kávy a topinkách. Má rána jsou možná téměř stejná, ale stále stejně pěkná. Hlavu máte čistou, světlo je mdlé, šaty jsou čerstvě vyžehlené a ulicemi se valí ranní chlad. Kdy jindy se uchylovat ke klasické hudbě? Kdy přemýšlet o baletu? Když ne jindy, tak právě teď.

Je čas na návstěvu Národního divadla.

rozpor

8. července 2013 v 21:35 | Haily
Jak Vy nahlížíte na svůj blog? Ten můj je pro mne jak křehké srdce zabalené v saténové látce, ukryté ve zlaté krabičce. Někdy v listopadu jsem si založila blog na jiném serveru, činila jsem tak z několika důvodů - tento můj momentální blog má již skoro šest let a má zaběhnutý typ a formát článků. Samozřejmě není nikdy pozdě dělat změny, ale já je tady nechci, protože tento blog bude vždycky zpovědí a deníčkem a nikdy sem nebudu přidávat fotografie s velkým rozlišením ani diy návody. Protože tento blog takový není.

Není pravda, že bych se sem nepokusila nenápadně vnést několik recenzí, pár fotografií a nemálo nápadů. Avšak dnes už pro tyto účely mám blog jiný, v mé filozofii by mohl prezentovat asi duši. Ano, to je ono, duše. Cítíte ten rozdíl, že ano?

Možná časem příjdu na to, jak všechno spojit v jeden velký celek, časem tomu možná nebudu přikládat takovou důležitost, ale zatím mám radost i z toho, že se můžu vyřádit na úpravách nových stránek.

život jako omalovánka

13. května 2013 v 22:29 | Haily
Jsou dny jako ten dnešní, kdy se Vám život přehrává před očima a Vy jeho děj dramaticky komentujete jako v hollywoodském traileru nějakého pěkně šíleného trháku. Ba ne, ne jen ten dnešní den patří mezi tyto dny. Už v neděli cestou z Animefestu, kdy do oken žlutého autobusu svítilo sluníčko po deštivém víkendu, se mi mezi sledováním filmu Karlík a továrna na čokoládu a pokusy připojit se na wifi, přehrávaly v hlavě poslední roky mého života. A ačkoliv jsem mohla mít chvilkami předtím pořádně protivnou náladu, najednou jsem si uvědomila, že můj život je přesně takový, jaký by měl být. A to i přes všechny ty malé i velké problémy, které mě potkávají.

Nejsem vůbec stará ani vyspělá, ale svůj život dělím do několika důležitých etap, které mě ovlivnily. Například když mi bylo devět, z nějakého zvláštního popudu jsem se rozhodla, že devátý rok mého života byl nejlepší vůbec, a proto mé oblíbené číslo bude devět, a to se nikdy nesmí změnit. Jako kdybych si snad zakázala mít lepší roky (vůbec vás asi nepřekvapí, že si nepamatuji, čím mé devítileté já bylo tak potěšeno, že k tomuto rozhodnutí došlo).

Nicméně, život, se kterým jsem vlastně velmi spokojená (ikdyž to tak někdy nevypadá), začal někdy před příchodem do prvního ročníku na střední školu. Celá léta jsem na základní škole měla pocit, že nemůžu být sama sebou. Neměla jsem s nikým problém, měla jsem dobré známky, dobré vztahy s učiteli a plno kamarádů. Ale vždycky jsem se bála vyprávět o sobě, říct spolužákům své zájmy nebo nedej bože, vybočit z řady. A tak jsem jen někdy ukázala nějaký svůj nově nakreslený obrázek, o anime a fantasy si povídala výhradně jen s lidmi z internetu, a když mi rodiče koupili k narozeninám moji první lolita sukni, vzala jsem si ji pouze na dva srazy (mimochodem dnes už si ani nejsem jistá, zda se mi líbí, ale je to hezká vzpomínka).

Někdy nakonci deváté třídy jsme měli projektový den, kdy jsem se rozhodla udělat přednášku o japonské kultuře. Oblékla jsem si yukatu a vykládala. A víte co? Lidi to zajímalo a to bylo super. Tenkrát jsem se rozhodla, že na střední škole, a vlastně v celém mém životě, se už nikdy nesmí stát, že bych zapřela sama sebe. Že bych byla neupřímná k sobě nebo ke svému okolí. A tak se také stalo. Protože není ostuda milovat ani Annu Kareninu, ani Harryho Pottera. Protože ano, existují lidé, které zajímá, co říkáte a co si myslíte. Protože ať vás zajímá cokoliv, tvoří to vaši osobnost. Možná to zní pateticky, ale já se díky tomu všemu cítím dnes mnohem lépe a volněji.

Moje životní filozofie není ještě zdaleka dokonalá. Někdy mám stresující období, pocity úzkosti a záchvaty paniky, jsem téměř permanentně nemocná od října do května a vedu neustálý boj se svoji postavou a vlasy, ale přes to všechno, když se na chvilku zastavím a rozhlédnu se kolem sebe.. všechno je přesně tak, jak má být.

bouřky, káva a květiny

5. května 2013 v 10:39 | Haily
Už bude možná pěkně? Dnes to tak vypadá. Včera se náramně rozpršelo a člověk měl pocit, že je někde mezi dubnem a letní přeháňkou. Kdy i sem zavítá teplo a kdy všechno ozáří sluneční paprsky? Pak všechno vypadá tak nějak lépe a přívětivěji. Ale nebudu si stěžovat, nakonec mám déšť přece jen ráda.

Určitě znáte ten pocit, kdy se vám konečně podaří prokousat se vším učením, kdy už vám zbývá opravdu málo, váš stůl se začíná vyprazdňovat, vaše vědomosti přestávají být chaotické a zoufalství pomalu opadá. Včera mě tento pocit tak uchvátil, že jsem musela přesvědčit sestru, ať se mnou navštíví nějakou kavárnu. Někdy je vážně dobré udělat si přestávku, projít se někam a dát si něco dobrého. Seděly jsme ve velkých křeslech kavárny, jedly muffiny a pily ledovou kávu, ačkoliv nás obě trochu bolelo v krku. Ale to nevadí.

Už je to jen pár dní do AnimeFestu! Nedávno konečně došla nová maid uniforma, což asi ti, co sledují můj twitter, už dávno vědí. Nejsem si úplně jistá, co všechno budu na AF dělat, tedy kromě služeb v MaidCafé (navštivte mě!), ale i tak se moc těším. Potkám tam někoho z vás? n_n

PS: Taky máte hroznou potřebu koupit si velmi staré kolo s košíčkem a nosit v něm květiny?

téměř dubnové Vánoce

31. března 2013 v 19:34 | Haily
Nejdražší čtenáři,

rozhodla jsem se napsat článek Vám i sobě. Vám, protože možná pochopíte, možná také ne, ale na tom nesejde, protože možná Vás doopravdy baví číst, co se v mém životě děje, a pokud ano, těší mě to. Sobě, protože jsem si jistá, že já pochopím, až budu někdy číst, někdy příště.

Venku se právě stmívá a já sotva vidím na klávesnici svého notebooku (bohužel není podsvícená, jediné mínus mého miláčka), zapálila jsem několik svíček, přesněji řečeno dvě - vanilkovou a čokoládovou. Sedím na pečlivě složené peřině s květinovým povlečením, vedle sebe mám knihu Tak trochu úžasní, kterou se chystám zanedlouho začít číst. Poslouchám Vánoční koledy. Speciálně Cold December a Christmas (Baby please come home), na které jsem narazila poté, co jsme se s Princem podívali na The Perks of Being a Wallflower, a já již sama nevím pokolikáté jsem to vlastně viděla. Možná je to jen momentální posedlost, kterou možná nechápe ani ten, kdo knihu četl, ale koho to nakonec zajímá? Možná nikoho.

Co chci říct je to, že zítra už je duben. A jak často se Vám stává, že si na přelomu března a dubna, obzvlášť po tak ošklivě chladném březnu, začnete přát, ať jsou zase Vánoce? Zimy už mám asi také dost, ale dnes to nemohu tvrdit tak úplně s jistotou, protože dnes mi nevadí huňaté ponožky s našitým měsíčkem ani vytahaný teplý svetr. Možná je to tím, že je tma a chladno, ale já přesto mám v srdci ten teplý pocit, který mi tolik připomíná Vánoce. Takový klidný pěkný pocit, který Vás nutí do jemného úsměvu.

Doufám, že si na tento pocit zase vzpomenu, až za pár měsíců bude panovat Vánoční šílenství.

slibuji si

24. března 2013 v 20:04 | Haily
Už je to příšerně dlouhá doba, co jsem měla tablet naposledy na stole. Nebo co jsem naposledy nanášela barvy na akvarelový papír či použila svoje předražené copicy. Co když jsem už zapomněla kreslit? Je to možné? Kdo ale vůbec ví, kdy si tuto otázku budu moct zodpovědět? Vždycky si slibuji, že až se doučím tuhle nebo tamtu látku, budu si kreslit. Ale nakonec si čtu. Nebo dělám jógu. Nebo se koukám po několikáté na všechny své oblíbené filmy nebo taky nedělám nic. Jak hrozné tohle je? Moc.

Přijdou Velikonoce a já se snažím učit všechno dopředu, protože chci jít plavat. Chci jít nakupovat. Chci jít na procházku. Chci jít běhat, chci kreslit, chci se naučit nové básně a chci si číst. Také chci trávit čas s přáteli a nějak se připravit na Animefest. A začít se víc věnovat letnímu tripu do Anglie. Škoda, že nemám auto, taková roadtrip letní Anglií by byl moc fajn. Také musím nějakým způsobem rozvrhnout svoje seminární práce, ačkoliv nejdřív bych měla vůbec vymyslet o čem psát. A sehnat literaturu. A vůbec, ještě není ani pořádné jaro a můj letní program se začíná plnit víc a víc.

Tolik mne toho čeká a já se necítím vůbec připravená. Ale snažím se nepanikařit. Doufám, že mi zítra nebo pozítří, nebo v nějaké dohledné době, přijde dopis a mé dny zaplní opět něco snového a kreativního. Není ale pravda, že se mám špatně, to si vůbec nemyslete. Například jsem začala sportovat, což je velmi nezvyklé a divné.

Hrozně moc bych chtěla někam odcestovat! Před rokem jsem na Velioknoce byla v Číně, často vzpomínám, jak moc nevšední a jiné to tam bylo, člověk si to mnohdy uvědomuje až když odjede. Ale vrátila bych se kdykoliv, ale nejdřív chci procestovat celý svět! Dokonce mám i cestovní deník! n_n

ten, kdo stojí v koutě

21. března 2013 v 17:45 | Haily
Dnes ráno jsem začala číst The Perks of Being a Wallflower, které se nedávno záhadně objevilo u nás doma (mimochodem knihu koupila sestra). Četla jsem v autobuse, četla jsem v metru, ve škole, cestou domů a zkrátka kdekoliv a kdykoliv se mi naskytla možnost, což mohlo působit velmi divným dojmem na mé známé. Ale pravděpodobně jsou již zyklí. Před několika minutami jsem knihu dočetla a mám takový ten pocit, kdy dočtete dobrou knihu a na jednu stranu jste hrozně rádi, že všechno nějak dopadlo a že jste se s tímto příběhem mohli seznámit, ale na druhou stranu je vám líto, že kniha není delší, protože najednou máte takový podivní prázdný pocit.

Asi budu ještě dlouho přemýšlet, než vyslovím ucelený názor na Toho, kdo stojí v koutě, ale mé první pocity jsou rozhodně velmi pozitivní. Už si jen chystám sehnat film se svojí oblíbenou Emmou Watson. n.n

Zaujala mě ale jedna pasáž, kdy Charlie přemýšlí o vhodné dívce pro svého staršího bratra. Popisuje ji jako svéráznou krásku, která nosí mnoho svetrů, je chytrá a pije kakao. To je tak skvělé, ne? Nejsem si jistá, zda nošení mnoha svetrů a pití kakaa má vyznít jako něco ne úplně normálního nebo běžného, ale stejně mi to bylo sympatické.

Též jsem si založila Goodreads, z čehož jsem naprosto nadšená, takže pokud chcete sledovat mé literární bloudění nebo se chcete podělit o své oblíbené knihy či se mnou chcete jen kamarádit, klikněte zde!

Mějte se krásně! ♥

zase na vlásku

15. března 2013 v 21:03 | Haily
Po dlouhé době, to jest od úterý 12. března léta páně 2013 (ano, to zní divně), jsem se konečně dostala do školy, kdy se mi celý den podařilo vnímat jen tak na půl, protože jsem si všechny mozkové závity šetřila na písemku z byzantského a středověkého práva. Ta se mi doufám povedla, ale to, že jsem vůbec zaplnila papír je poloviční úspěch. Nicméně jsem si z knihovny půjčila Villona s úmyslem naučit se další malou část ze Závěti.

Každopádně, co jsem chtěla říct, bylo to, že jsem dnes donutila Prince podívat se na animovaný film Na vlásku (Tangled), který mimochodem zbožňuji, a opět mě velmi, velmi, velmi dojal a musím sem přidat jednu ze svých oblíbených písniček, co právě v tomto filmu zazní (pod perexem). Na vlásku se téměř, ale opravdu pouze teméř, podařilo sesadit Anastazii z pomyslného trůnu králů animovaných filmů.. ale to se přece jen asi nikdy ničemu nepovede. n_n

Mám pocit, že je pondělí, což není vůbec špatné vzhledem k tomu, že zítra přichází víkend. Ale ani kdyby pondělí doopravdy bylo, nezlobila bych se, jsem asi jedna z mála lidí, kteří pondělky rádi mají. A o víkendu mě čeká studie krevního oběhu, lákavé (doufám, že cítíte sarkasmus). Poté snad přijdou kreativní dny a já konečně něco nakreslím či napíšu. Chybí mi to.

PS: Jaktože lidé, co hrají Dobyvatele, nevědí kolik stojí známka do Evropy? Taková základní věc!

tyto gify jsou fajn, ne? n_n

dny a noci

25. února 2013 v 22:44 | Haily
Za jeden den mám svátek. Předevčírem, tedy v neděli, jsem se rozhodla překonat těch několik desítek centimetrů sněhu a vypravit se nakupovat. Poslední dobou jsem si navykla psát lístečky se seznamem nákupu, děláte to taky? Nevím, zda je to tím, že jsem tak roztžitá, nebo jen tím, že mě baví psát seznamy. Pravděpodobně obojí. Nicméně jsem koupila plno věcí, mezi nimi svůj dárek, a zjistila jsem, ža oproti všem jiným ročním obdobím, v zimě naprosto nerada kupuji oblečení. Ale to asi dává smysl. Také již dlouho přemýšlím o nějaké nové knize, ale nemám chuť si kupovat něco, o čem nevím jistě, že si to budu moct přečíst klidně stokrát, což já u knih mileráda dělám. A tak se spolehám jen na knihovny, nejčastěji na tu školní.

Také jsem si zrušila latinu, což je věčná škoda, ale někdy musíte udělat i tyto nepříjemná rozhodnutí. Slibuji si, že až budu mít někdy opravdu hodně času, pokusím se ji učit dál. Za těch několik mnoho dní, co jsem pořádně nepsala na blog, se toho událo tolik a přesto teď nedokáži nic zaznamenat. A dnes je opět pondělí a já bych na blog vůbec neměla psát, protože bych se měla učit anatomii, tamtadadaa.

Všechno jen taje a kape. A my všichni doufáme, že jako mizí bělostný sníh, tiše a nenápadně, zmizí naše problémy. Není to tak? Včera jsem dlouho do noci přemýšlela o jednom příběhu, nakonec jsem při něm samozřejmě usnula, ale moc ráda bych ho jednou napsala. Avšak je možné, že se to nikdy nepovede, protože tento příběh je možná určen jen pro temné únorové noci.

čekání na jaro

24. února 2013 v 11:46 | Haily
Uběhlo až příliš mnoho dnů od té doby, co jsem naposledy usedla ke klávesnici a napsala něco na svůj malý blog. Přestává mít návaznost, řád už ztratil dávno, a je mi to vlastně trochu líto, protože si připadám velice odzicena.. nějak od všeho. Špatně se to vysvětluje, ale věřím, že to někdo pochopí. Posledních několik měsíců se točí kolem školy, kolem reálných problémů, kolem sněhu a kolem nenaplnitelné touhy stále spát. Někdy si připadám jako kdyby mezi mnou a okolním světem byla průhledná zeď. Všechny svoje myšlenky vypíšu do dopisů kamarádkám a tím mám pocit, že vyčerpám veškeré své kreativní a sociální bytí. Na blog toho zbyde již pramálo. Avšak největším problémem je čas, jako vždy.

Možná je to tím, že je ještě stále zima a má duše se už nemůže dočkat jara. Moc se těším na malé barevné kvítky, na sukně a šaty, na jarní provoněný vzduch. Věřím, že příchodem jara se všechn zlepší, včetně mého blogu.

Mějte se krásně. ♥

PS: Stále hledám dopisní kamarády! Ikdyž už jendu skvělou přítelkyni mám. n_n
 
 

Reklama