na Blog.cz

O víkendu jsem byla na Akiconu, byl skvělý, opravdu, ale o tom až někdy jindy (snad, nic neslibuji radši). Co jinak nového se mnou? Jedno velké NIC. Školu stále mám, stále chodím každý pondělí zabíjet čas do tanečních, stále ráda nakupuju, jsem stále zamilovaná (a stále je to ten stejný člověk), už moc nekreslím, nově hodně čtu (ikdyž dočíst Zločin a trest mi dává zabrat) a.. učím se. Docela nuda, že? Co naděláme, těžký to život studentů. Každopádně bych ráda hrdě prohlásila, že mě deprese stále ještě něchytla, takže se nemusíte bát, že vás v nejbližší době budu otravovat fňukáním. Just saying (vlastně jsem chtěla říct, ať si ze mě sakra berete příklad, ale nechci vypadat tak egoisticky, ačkoliv taková ve skutečnosti asi jsem). Nevermind.

Našla jsem tenhle super gif někde ta tumblr a zrovna se snažím zabránit se ve výlevu o tom, jak jsou peter pan límečky úžasně sladké a krásné a elegantní a super a bla bla bla. A vlastně.. tím, že poslední dobou mám stále něco na práci, nějak nemám čas na své vlastní pocity. Tedy kromě toho jednoho a to je láska. Mám dojem, že jsem nějak podezřele smířená a klidná v posledních dnech.

Taky postupně přehodnocuji svůj život. Poslední dobou mi až moc důležitých lidí promluvilo do duše a dneska mi jeden z nich nabízel i čokoládu na rozveselení. Není to zvláštní? Možná vážně něco dělám špatně.

Téměř všechny listy již opadaly z velkého stromu, který mám před oknem. Jeho holé větve mě možná budou zase jednou děsit, až bude bouřka, blesky se budou honit oblohou a jejich oslepující záře mi bude kreslit stíny větví na stěnu. Venku bude hustě pršet a celý svět potemní, budu se krčit někde v peřinách a doufat, že to přejde. Však dobře vím, že to přejde, stejně tak, jako když noc přechází v den.

Je podzim jak má být, vlastně už pomalu zima. Z komínů se už kouří a vzduch už voní zimou. Jak vlastně voní zima? Studeně, taky jako uhlí, někdy jako svařák a mnohdy jako cukroví. Přeji si, aby začalo sněžit. První den, co sněží je vždycky ten nejšťastnější. Jen ten fakt, že sněží! dokáže vyvolat v některých lidech naprosto nepodloženou radsot. Chci si koupit červený nebo námořnicky modrý kabat, chlupaté bílé palčáky a ve svých vysokých šněrovacích botách chodit na dlouhé procházky zasněženou Prahou. A ten vánoční svetr stále chci. Těším se také na zimní středy. Mám ráda středy, ob týden se mi střídají praktika v laboratoři s volnými rány. Já vím, je to divné, ale nedokážu si vybrat, co mám radši. Laborky jsou hrozně fajn, nacházím v tom docela zábavnou, ale i uklidňující činnost. Pak zase rána, kdy stejnak přijdu ve stejný čas jako vždycky a s kamarádkama trávím dvě hodiny nad dějepisem a hrnkem horké kávy v kavárně. Mám ráda dějepisná rána, a budou o tolik lepší, až se podíváme z velkého okna a tam se k zemi budou snášet nadýchané vločky sněhu.

Taky sním o konkrétním bishíkovi, s kterým by bylo tak krasné absolvovat všechny ty zimní radosti. Ale to jsou jen sny (ale sny jsou od toho, aby se plnily, ne snad!?).

Asi si dnes pro Teminu radost budu pouštěť Groovies koledy, oh yes. Máte rádi koledy?

PS: Ve Starbucksu mi předevčírem popřáli Veselé Vánoce, haha :D

A raz, a raz, a raz, a raz,..

Ach ano, plesy, výborná zábava, že? Nedokážu spočítat, kolikrát jsem byla na plesech, bálech a podobných téměř identických akcích. Vážně, bylo jich mnoho. Drahé víno, krásné šaty, příjemná hudba, společenský tanec, hovor na úrovni, hodnotné ceny, vyzdobené sály, ráda bych použila teď frázi 'však to znáte', ale možná, že neznáte. Každopádně dnes bylo všechno úplně jiné. První odlišnost - jste tu s přáteli. Jasně, máte tu možná i rodiče a tak, ale váš hlavní okruh zájmu už netvoří vaši rodiče a jejich známí, ale vaši přátelé. A přátelé přátel. Pak také, tančíte vy. Netleskáte důležitým lidem, neposloucháte nekonečné proslovy a podobně. Ne, celý večer protančíte. A přijdete si krásně, protože zrvovna s vámi tančí bishík z filozofické fakulty, který tancuje víc než dobře. Plujete sálem a polka, která vám vlastně nikdy až tak nešla, vám jde skvěle. Protože tenhle bishík vás vede. Zní to divně? Ale já jsem byla vždycky zvyklá, že kromě mých lektorů nikdy netancoval žádný kluk tak dobře, abych ho nemusela vést já. Takže plujete sálem, vaše šaty se vlní za vámi a ikdyž už ke konci nekonečně vypadající skladby se vám trochu motá hlava (a kdo ví kvůli čemu..), nechcete přestat. A když vás pak každý chválí, je to úžasný pocit. Být chválen za něco, co vás bavilo, je super.

Tohle byl můj dnešní večer. Snažím se nyní marně předstírat, že zítra vůbec není škola, že tu vůbec nesedím s rozmazanou řasenkou a rozcuchanýma vlasama a že jsem se vůbec neměla učit. Ale vůbec ne. Haha. Nechte mi vychutnat ještě chvilku dnešní den.

A paradox večera? Ačkoliv byl bishík vážně super, pan XY se mi dral na mysl každých 10 minut, život je nefér.

Dnes. Dnes už mám sbaleno a čekám na povel, kdy mohu vyrazit. Kdy, kdy? Chtěla bych být třeba do osmi doma, musím se ještě učit. Osm je tak akorát. Už mě tak otravuje tohle cestování. Ne, cestování jako celek určitě ne, spíš tahle jedna cesta sem. Znáte takové ty love/hate vztahy? Tohle je přesně to. A love/hate vztahy každého unavují. Nemůžete být s tím, ale ani bez toho. Vždycky se ve Vás něco vzepře a chce být hezky v Praze nebo odjet nějak, kam chcete vy. Ale pak je tu.. asi slušnost? A vy víte, že byste měli černý svědomí, kdybyste nejeli. Každopádne teď to vůbec není špatně, sice mi to trochu bere čas, ale aspoň mi to nevlezlo do žádného důležitého programu. Maďarsko, Maďarsko, proč mě někdy tak mučíš?

A víte zítra bude taky přesně jeden z těch dnů, co nevíte jestli milovat nebo nenávidět. Hrozně moc školy, ale tam uvidíte Pana XY. Prodloužená tanečních, ale tam je zas ten vlezlý kluk a navíc stejně bych se měla učit na úterý. Proč řeším budoucnost? Je dnešek a já se strachuju o zítřek. Vím, že je to špatně, ale nemůžu si pomoct.

Pokud vás to zajímá, tak jsem celý víkend trávila se Star Wars a s učením, tady toho beztak víc nenaděláte. Ale pořád mi chybí V. a VI. díl, musím se na ně co nejdříve podívat, protože Hvězdý Války se přece nesmí uprostřed maratonu přerušovat, eh. Co bych sem ještě napsala? Co bych tu měla ještě zachytit? Už nevím, snad jen, že jsem si včera koupila dvoje nové šaty a že doufám, že až v pondělí otevřu schránku, bude tam ležet lísteček oznamující příjezd mojí nové paruky.

A nyní vy všichni, co čtěte, okamžitě běžte a začněte milovat The Beatles. Protože je to OH SO COOL a TRENDY. Pak taky začněte milovat šaty a noste je (ikdyž nemáte vkus). Možná byste mohli přidat i The Who a šedesátky do seznamu okopírovaných věcí. Taky se vám musí líbit Vespy a LPéčka. A králíky musíte taky milovat. Harryho Pottera taky! Star Trek, Star Wars, Charlie McDonnell, drawing, daydreaming, old movies, The Big Bang Theory,.. ale HLAVNĚ, nezapomeňte všem ukazovat své nové oblíbené zájmy a neustále o nich mluvit. Jinak to neni cool, nene!

Proč lidi nemůžou být aspoň trošku originální? Jen trošku, malinko, malililinko. Oh maaaan.

Jinak dneska odjíždím do Maďarska, nevím přesně jestli je to dobře nebo špatně. Moc si tam neodpočinu a možná bych ani neměla, jsem tak ponořená do školy, že by mě možná víc rozhodí pauza.

Nůže dobrá. Já vlastně ani nevím, proč se vůbec ještě snažím. Všichni mají teď podzimní depresi, všichni se mnohdy topí ve vlastní sebelítosti a většina nedokáže mluvit o ničem jiném. Například 99% mých spolužáků, nebo polovina lidí na facebooku. Já opravdu nemůžu za to, že depresi nemám, náladu mi ničit nikdo nemusí. Achjo, tohle vážně nesnáším. Ale dobře, já taky budu hnusná a sobecká.. tedy až příště, až budu mít nějaký PŘÍŠERNÝ problém, ha. Fuck off, like.. really.

Ale někdy vlastně jen závidím. Víte, taky bych jednou chtěla zažít ten pocit konce světa, kdy mi přítel 6 hodin neodepíše. Ne, dělám si srandu, to snad nikdy nezažiju, ale někdy si přijdu, že už nemám se spolužačkama co řešit, protože mě prostě některé věci nerozčilují. Přehlížím je, protože jsou normální, lidské a hloupé na to, abych je vůbec řešila. Nerada to říkám, protože podzim miluju, ale kéž by skončil a skončily by i všechny ty problémy kamarádů.

(boo tenhle článek je tak o ničem, možná to bude tím, že se celý den učím matiku a nějak i teď si to všechno opakuji v hlavě..)

Roky plynou. Jaktože mám někdy pocit, že čas mi mizí přímo pod rukama a jindy mi i minuta přijde jako nekonečné utrpení? Dnes jsem si vzpoměla, jak jsem před 10 lety byla neskutenčně ráda, když jsem mohla zůstat u kamarádky do 5. Dnes v 5 teprve odcházím z domu. Ironie? Já vlastně nevím, nevidím důvod, proč se nad tím pozastavovat, ale dnes mě tenhle fakt vážně zajímal. Je tak zvláštní říct před 10 lety. Je to přece taková doba! A já si přesto plno věcí pamatuju. Okamžiky, lidi, tváře. Pamatuji si Vánoce před 10 lety, pamatuji si svoji třídu, školu, kamarády, balet, platonickou lásku i oblíbenou hru. 10 let, ach bože, to je šílené. A vám to ani nepřijde, že?

A co budu dělat za 10 let? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, zásadně si nerada plánuju život dopředu, vlastně jsem nikdy žádné plány neměla. Někam se vezu. Ale přesně to jsem vždycky chtěla, nastoupit do vlaku a jet do neznáma. Teď to mám. Je to dobré nebo špatné? Kdo ví. Mám plno snů, ale ne takových, jaké asi máte namysli. Jsou to útržky, okamžiky, které chci zažít. Jako kdybych si dopředu plánovala deja vu. Okamžik s bishíkem v obchodě s LPéčkama. Nebo noční procházka zimní Prahou. Krásný byt zařízen přesně podle mého chaotického vkusu. Jízda na skútru kolem polí. Ztraceni v slunečnicích. Luxusní kavárny, plesy,..

Ale můj skutečný život je tak hrozně jiný. Ani jeden můj sen do něj nepasuje. Někdy si přeji začít někde jinde, jinak. Avšak to už by možná nebyla taková zábava, stejnak bych byla opět nespokojená.

Právě jsem se ale vrátila z města. Praha už voní Vánocemi a zimou. Ačkoliv tedy celý den pršelo. Viděla jsem v jedné výloze úžasný pánský svetr... je už hodně špatné, když Vás napadne, jak úžasně by vypadal na panu XY? ..ale měla jsem si ho koupit aspoň pro sebe, eh.

Jeden sen bych ale teď přeci jen měla. Prosím, prosím, ať.. well it's a secret after all.

When she was just a girl,
She expected the world,
But it flew away from her reach,
So she ran away in her sleep.

Dreamed of para-para-paradise,
Para-para-paradise,
Para-para-paradise,
Every time she closed her eyes.

When she was just a girl,
She expected the world,
But it flew away from her reach,
And bullets catch in her teeth.

Life goes on,
It gets so heavy,
The wheel breaks the butterfly.
Every tear, a waterfall.
In the night, the stormy night,
She closed her eyes in the night,
The stormy night away she flied.

Změnila jsem design! Docela se mi líbí, ikdyž se zatím u každého zobrazil jinak, takže asi nikdo netuší, jak přesně má vypadat. Psychedelic changing design wins. A jinak, už dlouho vám chci něco říct, tak tedy:

It's official. I'm going to see Paul McCartney. In London. With Hannie (and with our mums). Hell yeah!

"I love me a little more than the others, so I don't see any reason why you shouldn't, too."
- Paul McCartney (but it sounds so John-like, isn't it?)

Je to takové hezké, když se vám podaří o hodinu dřív vstát to školy. Nevadí, spíte dál, pak zase budík, Bill Haley, život jde dál, příběh obyčejného rána. Venku je tma a chladno, vlastně to neni až tak překvapující, když už se říjen pomalu blíží ke svému konci. Vystoupíte z autobusu u metra a zjistíte, že vlastně celé ráno je vám tak špatně, že najednou netušíte, jak je vůbec možné, že jste se dostali tak daleko od svého domu, od své postele. Sedíte na lavičce a bezradná kamarádka čeká na vaše rozhodnutí, půjdete domů nebo ne? Ale vždyť dnes bylo vše tak úžasně naplánované, i na ten hloupý test z němčiny jsem se učila, i na výtvarku jsem po dvou týdnech vyfotila ty fotografie. A pak taky.. na někoho jsem se v té škole i těšila. Nevadí. Kamarádku pošlete do školy, jedete domů. V černých šatech, v tmavě žlutých punčocháčích a ve svetru padnete do postele a přestáváte vědět o světě.

Je to ale škoda, dneska jsem vážně chybět nechtěl, achjo. Začínám mít vztek na svůj imunní systém.