Deník

ten, kdo stojí v koutě

21. března 2013 v 17:45 | Haily
Dnes ráno jsem začala číst The Perks of Being a Wallflower, které se nedávno záhadně objevilo u nás doma (mimochodem knihu koupila sestra). Četla jsem v autobuse, četla jsem v metru, ve škole, cestou domů a zkrátka kdekoliv a kdykoliv se mi naskytla možnost, což mohlo působit velmi divným dojmem na mé známé. Ale pravděpodobně jsou již zyklí. Před několika minutami jsem knihu dočetla a mám takový ten pocit, kdy dočtete dobrou knihu a na jednu stranu jste hrozně rádi, že všechno nějak dopadlo a že jste se s tímto příběhem mohli seznámit, ale na druhou stranu je vám líto, že kniha není delší, protože najednou máte takový podivní prázdný pocit.

Asi budu ještě dlouho přemýšlet, než vyslovím ucelený názor na Toho, kdo stojí v koutě, ale mé první pocity jsou rozhodně velmi pozitivní. Už si jen chystám sehnat film se svojí oblíbenou Emmou Watson. n.n

Zaujala mě ale jedna pasáž, kdy Charlie přemýšlí o vhodné dívce pro svého staršího bratra. Popisuje ji jako svéráznou krásku, která nosí mnoho svetrů, je chytrá a pije kakao. To je tak skvělé, ne? Nejsem si jistá, zda nošení mnoha svetrů a pití kakaa má vyznít jako něco ne úplně normálního nebo běžného, ale stejně mi to bylo sympatické.

Též jsem si založila Goodreads, z čehož jsem naprosto nadšená, takže pokud chcete sledovat mé literární bloudění nebo se chcete podělit o své oblíbené knihy či se mnou chcete jen kamarádit, klikněte zde!

Mějte se krásně! ♥

zase na vlásku

15. března 2013 v 21:03 | Haily
Po dlouhé době, to jest od úterý 12. března léta páně 2013 (ano, to zní divně), jsem se konečně dostala do školy, kdy se mi celý den podařilo vnímat jen tak na půl, protože jsem si všechny mozkové závity šetřila na písemku z byzantského a středověkého práva. Ta se mi doufám povedla, ale to, že jsem vůbec zaplnila papír je poloviční úspěch. Nicméně jsem si z knihovny půjčila Villona s úmyslem naučit se další malou část ze Závěti.

Každopádně, co jsem chtěla říct, bylo to, že jsem dnes donutila Prince podívat se na animovaný film Na vlásku (Tangled), který mimochodem zbožňuji, a opět mě velmi, velmi, velmi dojal a musím sem přidat jednu ze svých oblíbených písniček, co právě v tomto filmu zazní (pod perexem). Na vlásku se téměř, ale opravdu pouze teméř, podařilo sesadit Anastazii z pomyslného trůnu králů animovaných filmů.. ale to se přece jen asi nikdy ničemu nepovede. n_n

Mám pocit, že je pondělí, což není vůbec špatné vzhledem k tomu, že zítra přichází víkend. Ale ani kdyby pondělí doopravdy bylo, nezlobila bych se, jsem asi jedna z mála lidí, kteří pondělky rádi mají. A o víkendu mě čeká studie krevního oběhu, lákavé (doufám, že cítíte sarkasmus). Poté snad přijdou kreativní dny a já konečně něco nakreslím či napíšu. Chybí mi to.

PS: Jaktože lidé, co hrají Dobyvatele, nevědí kolik stojí známka do Evropy? Taková základní věc!

tyto gify jsou fajn, ne? n_n

dny a noci

25. února 2013 v 22:44 | Haily
Za jeden den mám svátek. Předevčírem, tedy v neděli, jsem se rozhodla překonat těch několik desítek centimetrů sněhu a vypravit se nakupovat. Poslední dobou jsem si navykla psát lístečky se seznamem nákupu, děláte to taky? Nevím, zda je to tím, že jsem tak roztžitá, nebo jen tím, že mě baví psát seznamy. Pravděpodobně obojí. Nicméně jsem koupila plno věcí, mezi nimi svůj dárek, a zjistila jsem, ža oproti všem jiným ročním obdobím, v zimě naprosto nerada kupuji oblečení. Ale to asi dává smysl. Také již dlouho přemýšlím o nějaké nové knize, ale nemám chuť si kupovat něco, o čem nevím jistě, že si to budu moct přečíst klidně stokrát, což já u knih mileráda dělám. A tak se spolehám jen na knihovny, nejčastěji na tu školní.

Také jsem si zrušila latinu, což je věčná škoda, ale někdy musíte udělat i tyto nepříjemná rozhodnutí. Slibuji si, že až budu mít někdy opravdu hodně času, pokusím se ji učit dál. Za těch několik mnoho dní, co jsem pořádně nepsala na blog, se toho událo tolik a přesto teď nedokáži nic zaznamenat. A dnes je opět pondělí a já bych na blog vůbec neměla psát, protože bych se měla učit anatomii, tamtadadaa.

Všechno jen taje a kape. A my všichni doufáme, že jako mizí bělostný sníh, tiše a nenápadně, zmizí naše problémy. Není to tak? Včera jsem dlouho do noci přemýšlela o jednom příběhu, nakonec jsem při něm samozřejmě usnula, ale moc ráda bych ho jednou napsala. Avšak je možné, že se to nikdy nepovede, protože tento příběh je možná určen jen pro temné únorové noci.

čekání na jaro

24. února 2013 v 11:46 | Haily
Uběhlo až příliš mnoho dnů od té doby, co jsem naposledy usedla ke klávesnici a napsala něco na svůj malý blog. Přestává mít návaznost, řád už ztratil dávno, a je mi to vlastně trochu líto, protože si připadám velice odzicena.. nějak od všeho. Špatně se to vysvětluje, ale věřím, že to někdo pochopí. Posledních několik měsíců se točí kolem školy, kolem reálných problémů, kolem sněhu a kolem nenaplnitelné touhy stále spát. Někdy si připadám jako kdyby mezi mnou a okolním světem byla průhledná zeď. Všechny svoje myšlenky vypíšu do dopisů kamarádkám a tím mám pocit, že vyčerpám veškeré své kreativní a sociální bytí. Na blog toho zbyde již pramálo. Avšak největším problémem je čas, jako vždy.

Možná je to tím, že je ještě stále zima a má duše se už nemůže dočkat jara. Moc se těším na malé barevné kvítky, na sukně a šaty, na jarní provoněný vzduch. Věřím, že příchodem jara se všechn zlepší, včetně mého blogu.

Mějte se krásně. ♥

PS: Stále hledám dopisní kamarády! Ikdyž už jendu skvělou přítelkyni mám. n_n

hory a klid

9. února 2013 v 16:59 | Haily
Svoji nemocnou duši jsme odvezla do vysokých hor mezi hromady nadýchaného sněhu a hustou bílou mlhu. Je tu hezky, je tu ticho, je tu klid a člověk nějak nic nemusí, pokud nechce. Samozřejmě nepatřím mezi ty, kteří rádi tráví svůj čas sami, vlastně se vůbec nerada cítím sama nebo osamělá, ale teď je to úžasné.
Ne, že by tyto volné dny mohly být úplně klidné, musela jsem sebou vzít téměř vše od latiny, přes biologii až po literaturu, ale dnes mi to nevadí. Avšak co mi dělá radost je to, že tu mám anglický Kámen mudrců a někdy pozdě večer se hodlám vrátít do dětských let. Pamatuji si, kdy jsem poprvé četla knihu, také když prodávali na Andělu Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak a další Potterovské věci. První i druhý film v kině si pamatuji velmi dobře, dokonce při tom druhém jsem dostala zdarma časopis Witch. Byly to pěkné dny. n_n

Také jsem se rozhodla dát přednost Animefestu před Anglií, takže pilně vymýšlím různé outfity a věci do maida. A vlastně budu mít zanedlouho svátek a mohla bych si něčím udělat radost.

krátce o dešti (který nechce přestat)

30. ledna 2013 v 20:45 | Haily
Je až smutné, jak déšť tak těžce padá k zemi, jeho kapkami profukuje lehkých vítr, pouliční lampy se lesknou v kalužích, kterými tu a tam projede nějaký automobil. Jen staré cinkátko z mého dětství je přivazáno k zábradlí terasy a smířeně si cinká. Pokaždé když vítr zvedne listí z trávy.

Déšť mi vždycky dával jistý pocit klidu a bezpečí. Iluzi zastavení času. Mám mnoho dešťových vzpomínek, mnoho obyčejných i exotických dešťových vzpomínek. Jistě nebude divné, když prvně zmíním Londýn. Pamatuji si, že v srpnu roku 2011 začalo u Toweru pršet tak moc, že se velké kapky zuřivě odrážely ze země a tvořily mokré fleky na mých šedivých pletených punčochách. Jindy zase pršel teplý letní déšť, který lákat procházkou po mokré trávě. V Shanghai pršelo zcela londýnským způsobem a já jsem byla rozlobená, protože mi vítr chtěl vzít deštník. Zato dnes bude pršet do noci a kapky nás ukolébají do klidného spánku.

A ráno snad ještě bude cítit déšť.

možná sněží

29. listopadu 2012 v 21:06 | Haily
Jinde už možná sněží. Včera v noci jsem přijela za babičkou, noc byla překvapivě světlá a vzduch voněl jarem. Opravdu. Jako čerstvé květiny a ráno slunce slabě hřálo. Za méně než jeden měsíc jsou mé milované Vánoce a můj život je tak hektický, že téměř nemám čas užívat si adventní atmosféru. Pokusím se to ale napravit, v pondělí jedu do Drážďan. Chtěla jsem sníh, světýlka, vůni cukroví a příjemný pocit tepla, prosím, ať se mi to splní. Ale tady bude nakonec možná jen pršet a všechno to drobné bílé kvítí, co kvete před nemocnicí, se bude ohýbat v náruči studeného větru.

Ale nevěš hlavu, čekají nás lepší zítřky.

šest ráno

3. září 2012 v 6:06 | Haily
Je šest ráno? Mělo by být, moje hodiny uakzují přesně šest. Ale než tento článek dopíšu, bude již jistě pár minut po šesté, ne-li čtvrt na sedm!

Přišel i tento den, ten první školní. Takhle z kraje září naštěstí již skoro poslední. Ale vlastně mi to nevadí. Mám šílené obavy z letošního učiva, ale nějak se těším. Však mi moji přátelé často tvrdí, že jim velmi připomínám nejlepší kamarádku Harryho Pottera. Samozřejmě já s tím nesouhlasím a samozřejmě tohle nebylo to, proč jsem se rozhodla začít psát článek takhle brzy ráno.

Zavzpomínala jsem se. Pamatujete si svůj první školní den? Myslím tím hlavně první třídu, ale také každý nový den na nové škole. Moje první dny jsou zatím jenom čtyři a doufám, že pak již přijde jen první den na vysoké škole nebo první den v práci.

Vidím to jako včera, kdy jsem porpvé šla na své gymnázium. Byla jsem vystrašená a nervózní. Dokonce si pamatuji i to, co jsem měla na sobě (černé kraťasy, bílý svetr, červenou tašku a černé plátěné tenisky)! Dnes tam jdu také, a má jediná starost je, zda si koupím ráno kávu a pokud ano, tak kde, jelikož cestou mám Costu, Cross Café i Starbucks. Vidíte? Je to hloupé, ale rozhodně víc uklidňující než roztřesená kolena při vstupu do budovy.

Užijte si dnešek! ♥ Asi mi ujede autobus.


PS: Proč vlastně také nemáme ty sladké japonské školní uniformy!?

PPS: Mám ty nejkrásnější sešity, hoho!

skepticky

29. srpna 2012 v 14:48 | Haily
Prostorný dům je provoněný ovocem a dvě vosy vytrvale krouží nad rozříznutým melounem. Jedna celá stěna je v podstatě prosklená a sluneční paprsky se prodírají skrze oranžové záclony z organzy. Z malého balkonu v prvním patře se naskytuje krásný pohled na jezero. Balaton máte jako na dlani. Azurová hladina se jemně třpytí a klouže po horizontu. Obloha téměř bez mráčku, lehký vánek, slunečno. Jsem poprvé na tomto novém místě a ještě mi úplně nedochází, že sem budu moct jezdit, kdy budu chtít. Pokud budu chtít.

Minulý rok touto dobou jsem stála před pekárnou v deštivém Liverpoolu a poslochala vyprávění o Penny Lane. A také o všem dalším, co je spjaté s jednou liverpoolskou skupinou, která se prvně proslavila v Hamburgu.

Každé léto je jiné, a letošní bylo divné. Uteklo tak rychle a přesto pomalu, neuchopitelně. Nestalo se téměř nic významného, mám pocit, že ty slunečné dny byly snad jen klišé a dobrá nálada se mi už nikdy nevrátí. Prý se od března téměř neusmívám. Co se stalo v březnu? Nepamatuji si to. Možná nic, třeba jsem se jen změnila, třeba taky ne.

Mám se divně, skepticky.

heřmánek

19. srpna 2012 v 1:31 | Haily
Mám ráda bílé šaty a odhalená záda. Mám ráda, když mě někdo hladí po rameni nebo dává pusu na čelo. Ráda se dívám na západ slunce nad Prahou. Mám ráda ten podivný pach, když se rozpouští čokoláda. Ráda chodím bosa v mokré trávě a líbí se mi pohled na odřená kolena. Ráda hladím kočky od hlavy až ke špičce ocasu. Mám ráda bílé růže a ráda se opakovaně dívám na ty stejné filmy.

Filmy mám ráda staré, a také ty, kteřé se snaží vypadat staře. Ráda dostávám dopisy a poslouchám britský rock. Mám ráda jemnou mléčnou pěnu ve Starbucksu, a když mi saténové košile kloužou po holé kůži.

Mám ráda slovo heřmánek a své kamarádky, hlavně pak ty, které pěstují suché květiny ve sklenicích od Coca-Coly.
 
 

Reklama