Deník

měsíc

14. prosince 2013 v 21:22 | Haily
Měsíc bez článku, omlouvám se? Událo se to mnoho, nemyslete si, ale nikdy jsem nenašla čas to sem zaznamenat. Často jsem si říkala, že pro vás jsou ty věci beztak bezvýznamné a že počkám, dokud nebudu moct přispět s něčím lepším, zajímavějším. Rozhodla jsem se teď pro výčet několika věcí a událostí, snad abychom si přiblížili, co se dělo/děje.
  • Měla jsem maturitní ples, který byl opravdu krásný. Byla jsem sice nemocná, ale myslím, že to nebylo vůbec poznat a ta atmosféra byla úžasná.
  • Vánoce. Za deset dní tu je můj nejmilejší svátek a sníh samozřejmě nikde. Dnes jsem vyráběla dárek Princovi a ačkoliv jsem na jednu stranu spokojená, tak se mi svírá žaludek z toho, co na to vlastně řekne. Třeba přece jen nemá rád DIY věci?
  • Moc se těším, až uvidím druhý díl Hobbita, avšak kdo ví, kdy to bude. A Frozen a novýho Sherlocka!
  • Jediná sociální síť, kde jsem doopravdy aktivní je tumblr. Sledování kreslířů a všech těch úžasných blogů je to pravé ořechové pro prokrastianci.
  • Také mám ráda YouTube a britské vloggery.
  • Po obrovském artboomu na podzim přišel artblock.
  • Začalo období, kdy bych už doopravdy měla začít psát své seminární práce. Dohromady je jejich minimální rozsah 28 normostran čistého textu, ach jo.
  • A říkala jsem už, že letos maturuji?
Nuže dobrá, začínám pociťovat jistou spokojenost z vypsání všech těhle zbytečností. Snad se už mohu pustit do plnohodnotné tvorby, keep in touch.

pluji v zajetí

2. listopadu 2013 v 23:19 | Haily
Proč tenhle článek píšu? Protože mám nutkavou potřebu se ospravedlnit. Ospravdlnit se před Vámi, před světem a hlavně před sebou. Jako kdyby tahle slova do prázdna mohla něco změnit, můžeme tomu věřit, můžeme také doufat. Já doufám. Abych to uvedla na pravou míru, děje se následující - zmizela jsem ze světa. Nezdá se Vám? Ale ano. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy s někým mluvila déle než 5 minut. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy něčemu upřímně smála nebo se na delší dobu zamyslela nad životně důležitými filozofickými otázkami. Kdy jsem naposledy vstávala s pocitem, že ještě můžu hodiny ležet v posteli nebo kdy jsem naposledy jedla a doopravdy přemýšlela o chuti a podstatě jídla.

Přestala jsem vnímat. Vnímat kamarády, pocity, chutě, radosti. A říkám si, co tedy dělám? Pluji. Pluji světem na své izolované lodi, sedím opřená o stožár, kormidlo se točí všemi směry a já jen doufám, že nepřijde bouřka, že nedopluji na útesy a že snad zítra uvidím pevninu. Tohle myslím obrazně, samozřejmě.

Asi se snažím zvládat až moc věcí naráz. Ale pohání mě vědomí, že to celé jednou nabere konce.. a čím víc se budu snažit, tím dřív přijde. Chvilku strpení, prosím.

tvoření

26. října 2013 v 7:45 | Haily
Jen těžko se bráním před pohlcením Vánoci, no není to absurdní? Včera jsem celý večer vyráběla Vánoční obálky se stříbrnými jeleny. Já vím, jsou ještě strašno daleko, to je také důvod, proč se jim úporně bráním. Ale je to tak těžké, když Vás denně přepadávají myšlenky na Vánoční dárky a snažíte se zařídit roadtrip do Drážďan (ze kterého bude nejspíš traintrip). Takže se snažím soustředit na Halloween, není to tak zlá alternativa.

Hlavně začaly prázdniny a sice mám moře úkolů a seminárek, ale budu se snažit toho zvládnout co nejvíc. Však víte, abych mohla kreslit a psát, blogovat. Také jsem teď propadla kreativnímu tvoření a DIY věcem, docela nevhod.

Často mě napadá, že asi nejsem dost kreativní, nemám dost nápadů, myslím při kreslení. Snad jako kdyby se můj vývoj zastavil a ne a ne dál. Utíkám tehdy k různému vyrábění obálek a deníčků, protože tam je potřeba, podle mě tedy, úplně jiný druh kreativity a zručnosti. Vyhlásila jsem tedy lov na třpytky, barevné lepenky a podobné záležitosti. A mimochodem docela dost teď fotím na druhý blog. Snad se všechno zase srovná, chybí mi kreslení.

Takže tolik krátce o tvoření.

změna a říjen

2. října 2013 v 21:33 | Haily
Nevím, jak moc se nové pozadí blogu hodí k podzimu, ale zelenkavé kvítí se mi už okoukalo, chtělo to změnu. Už jsem Vám málem pokládala otázku, zda jste si všimli, že je již říjen. Ale je pravděpodobné, že většina mých čtenářů vnímá plynutí dnů a je jim více či méně jasné, jaký den v kalendáři vlastně máme. Nebo ne?

Začala jsem chodit na CAE kurz, mučím své vědomí luštěním SCIO testů a snažím se číst. Hlavně se už ale týden potýkám s příšerným nachlazením, které mi beztak brání vykonávat většinu intelektuálních záležitostí. Doopravdy přestávám mít pochopení pro kohokoliv, kdo je rád nemocný. Chtěla jsem například vyfotit pár věcí na druhý blog. Nebo jít na dlouhou podzimní procházku. Psát články a kreslit. Je to vážně smutné, přijdu si úplně mimo sebe, tak bez chuti.

Ale víte co, přijde Halloween, a to je vždycky zábavné. n_n Slibuji, slibuji, slibuji, hned jak se uzdravím, začnu normálně a pravidelně blogovat.

the happy 26th

27. září 2013 v 19:49 | Haily
Když se rozhodnete, že vaše narozeniny budou krásné a úžasné, pak se tak možná stane. Přinejmenším mně se to stalo. Víte, nechci se vůbec chlubit nebo podobně, jen mám tak ohromnou radost!

Den předem brzy ulehnete do peřin, abyste z nich ráno mohli nedočkavě vyskočit. Jela jsem autobusem mnohem dříve, než jezdím normálně. Povím Vám, Praha je nejkrásnější brzy ráno. Všechno je tak tiché a klidné, ale ve stejné chvíli i rychlé a hektické. Paprsky líně září, od výfuků aut stoupá kouř, po ulicích spěchá hejno černých obleků. Kupujete si kávu. Tohle je můj nový paradox. Ze zdravotních důvodů nemohu pít nějaký čas kofein. Caramel macchiato, bez kofeinu, prosím. Pak The Beatles a Oxfordské sešity, nebelvírský zápisník, obrázek, zamilovaný dopis, pěny do koupele, album na známky, Mucha diář, knihy, růže.. děkuji. ♥

♥ doufám, že Vaše narozeniny budou také tak krásné!

o tom, jak je září nejisté

3. září 2013 v 21:21 | Haily
Znáte to, třetího září, druhý školní den, podzimní vítr, zlatavé slunce, chladná rána, mrholení a stesk po létě. Přijde snad ještě to babí léto? Dnes jsem viděla padat žluté listy.

S prvním dnem školy (tedy včera) jsem myslím nakreslila nejlepší obrázek, co jsem byla kdy schopná, přinejmenším líbí se mi teď nejvíce, avšak to je proměnlivé. Celé prázdniny jsem se snažila cvičit kreslení a teď, když mám konečně pocit, že bych se mohla někam trochu posunout, začíná škola a ten děsný nedostatek volných chvil. Ba ne, letos to částečně bude jiné. Mám skvělý rozvrh, ale čekají mě seminárky, maturita a přijímačky. Sounds great, right?

Není mi líto, že je zase září.

Máte však taky někdy takový zvláštní pocit, kdy si nejste vůbec jistí, zda se ubíráte správným směrem? Nebo zda se na něco těšíte nebo ne? Ale nepřemýšlíte o tom. Jako kdyby to bylo všechno někde daleko a netýkalo se vás to. Možná je to lhostejnost? ...

PS: Možná je to tím, že sleduji Avatara (the last airbender) a Free!, do toho čtu dva webkomiksy a svoje knihy? Error ve vnímání reality.

jiné léto

17. srpna 2013 v 11:39 | Haily
Půlka srpna je už pryč a začátek školního roku se blíží. Ano, tohle není žádná novinka. To, o čem chci dnes psát, je naprostá zvláštnost tohoto léta. Ačkoliv hromada plánovaných věcí vůbec nevyšla, steně je tohle léto jedno z nejkrásnějších. Jen když si to vezmu, tak celý červen jsem procestovala. Podívala jsem se k Balatonu, byla jsem na horách a dokonce i moře mi vyšlo v krásné Kalábrii. Nejednou jsem se sešla s kamarády, našla jsem si čas na kreslení, focení, čtení, filmy a učení. Vedle toho všeho, se v mém životě objevilo i trochu sportu, a já zjišťuji, že toho možná dělám víc, než kdy dřív, ale nejsem z toho unavená ani nešťastná. Samozřejmě stále mám pocit, že toho ještě musím tolik udělat, ale kdyby můj život nebyl hektický, byl by to příliš nudný a jednotvárný.

Jistě není dobré se stresovat nad každou pitomostí, ale nesmíme dopustit, aby se naše dny přeměnily v lhostejné plynutí časem.

mračna

2. srpna 2013 v 22:45 | Haily
Můžu být kdekoliv, ale ten pocit, kdy vejdete do svého domu, vítá Vás dobře známý nábytek a cítíte tu specifickou vůni domova, tak přesně ten pocit nikdy nic nepřekoná. Když vcházíte do tichého pokoje, noviny a dopisy v podpaží, všechno je tak klidné a přesně tak, jak jste to zanechali. Často si pak sedám na postel, přemlouvám se k vybalení kufru, a v duchu si přehrávám všechny ty krásné chvilky, kdy jsem byla pryč. A je hezké být zase doma. (fotky na mém druhém blogu)

Ale přijet neznamená jen pohodlí a hrstku vzpomínek. Víte, co mě vážně baví? Lidé pohlceni materialistickým světem. Nač ta silná slova? Proč všechen ten sarkasmus, ironie, hořkost. A to jsou prosím moji vrstevníci! O žádnou životní zkušenost se jednat nemůže. (tedy samozřejmě, že může, ale opravdu věříte, že celé to stádo sarkastických namyšlenců jsou životem ošlehaní hrdinové?) Je to dnes asi módní, myslet si, že je svět krutý a my musíme být, když to tak řeknu, pěkné svině, abychom přežili. Často přemýšlím, jestli z toho někdy vyrostou, jestli se pak budou hanbou držet za hlavu, když si vzpomenou na své chování.

Kéž by lidé více četli. Možná by jim pak došlo, že jejich pohled na svět není vůbec nový a jedinečný, a že kritizovat a psát satiry uměli už i před naším letopočtem.

křik racků

24. července 2013 v 15:08 | Haily
Zatímco sedím v parku u malého jezera v centru Budapešti, kolem poletují holubi a kachny se hromadí ve stínu stromů, přemýšlím již o další cestě. Teplo, které tu panuje, by bylo téměř nesnesitelné, kdyby nefoukal vítr a nepřikrýval chodníky květy akátů. Už jen dva dny a znovu okusím jaké je to být oblacích. Není to sice tak dávno, co jsem naposledy seděla v letadle, vlastně je to něco málo přes rok, ale stejně se strašlivě těším.

Když zavřete oči a do tváře vám svítí slunce, co cítíte? Já si někdy představuji, že jsem někde úplně jinde, zejména se to stává při jízdě autem. Vynořují se mi totiž vzpomínky na Krétu, kdy si rodiče půjčili auto a náhodně jsem jezdili po celém ostrově. Stačilo se jen podívat z okna a člověk viděl to nekonečně modré moře. Najednou slyšíte křik racků a máte pocit, že vdechujete slaný vzduch.

Příští týden budu pravděpodobně dost zanedbávat svůj blog, ačkoliv počítám s tím, že přidaní několika fotek na twitter se asi nevzdám. Wait for me Italy!

mlha

21. července 2013 v 22:18 | Haily
Jsou lidé, co se baví o smrti, jako kdyby se bavili o něčem tak banálním jako je počasí. Lidé, co jsou smíření a ti, co vám povědí, že i na vás to jendou čeká. Na každého. Dospíváme? Někdy mám pocit, že je určité období života, kdy začnete jasněji vidět. Vaši přátelé se vdávají a žení a jen o několik generací dál se navždy loučíte s vrásčitými tvářemi. Život je tak mihotavý. Také někdy cítíte tu hořkost? Někdy mám pocit, že bychom měli všichni něco dělat, protože naše životy nebudou o nic delší než jiných. Unáším se vizemi o hrdinských činech jako loďka, co klouže po chladných vlnách. A jindy.. jindy jen sedím a píšu, a cítím smíření. Jako když zavřete oči a máte snad pocit, že se noříte do světlé mlhy, která vás konejší, výdechem zvedáte víčka a cítíte klid. Možná mlha vše utlumí. Smíření.

Často bych toho chtěla tolik říct, avšak nenacházím slova. Dlouhé chvíle přemýšlím, co vlastně cítím a nakonec nezbývá nic než jít dál, ponořit se do víru dění, žít. A někdy přijde chvilka, kdy opět vyplaveme na povrch a za deštivého odpoledne budeme věštit naše osudy z páry stoupající z čajových šálků.

A to rozhodně není špatně, protože i beze slov někteří vědí, chápou a hlavně cítí.
 
 

Reklama