Deník

nemám se špatně

9. listopadu 2014 v 11:31 | Haily
Jestli je něco obtížného, tak je to vrátit se k blogování. Do konce roku 2012 jsem blogovala pravidelně, snad i zajímavě. Když se dívám na články z měsíce ledna roku 2012, tak vídím, že jsem napsala neuvěřitelných 27 článků. Jak bylo tohle možné? Jak jsem toho mohla mít tolik co říct? Tolik kreativity, nápádů, oblbíených písniček...

Nebudu si vymýšlet, nemám se nijak špatně. Ale život na vysoké škole je pro mě velkým oříškem. Není to těžké, není to ani příliš strestující, naše alma mater se mi líbí a některé předměty mě doopravdy baví, ale. Ale někdy si připadám, jako kdybych tam chodila jen na návštěvu. Možná je to tím, že tam moc lidí neznám. Nebo je to tím, že všichni máme jiné rozvrhy a školy na opačných koncích Prahy, a pak je těžké sjednat odpolední kávu. Hlavně když už se po dlouhém dni ve škole nikomu nechce.

Možná si přijdu trochu opuštěná. Jako kdybych nebyla živá.

Chybí mi kreslení a čtení náhodných klasických románů. Chybí mi testování pražských kaváren. Někdy jen čekám, kdy do mě někdo pořádně štípne a já se probudím z této monotónnosti a hektičnosti.

Ale nemám se špatně, to si nemyslete.

podzimní cesty

29. října 2014 v 22:16 | Haily
Na článek se chystám už delší dobu, ale zatím nenastala ta správná konstelace hvězd - nálada psát, chvilka klidu od školy, zážitky, hrnek čaje, klidný večer. A ačkoliv se dnešní den jevil jako příšerný, takhle navečer musím uznat, že se někdy nervuji naprosto zbytečně.

Řada špatných náhod vám dokáže zničit ráno, ale dovolíte, aby vám to zničilo i celý den? Tyhle špatně nastartované dny mě nakonec nejčastěji dokáží donutit k tomu, abych něco udělala (většinou se jedná o školu nebo podobné záležitosti).

Přes víkend jsem byla ve Vídni, která byla krásná, studená, monumentální. Nemám z ní naprosto úžasné pocity, to ne, ale bylo skvělé někam na pár dní odjet, poznat nové věci, vyzkoušet vyhlášené vídeňské kavárny, kráčet po císařském apartmá za doprovodu Johanna Strausse (otce), prohlížet si repliky šatů Sisi, jezdit vídeňským metrem, jíst cukrovou vatu, nakupovat v obchodech, které u nás nejsou.. zkrátka mám pro tyhle věci obrovskou slabost. Co mi chyběla, byla atmosféra města. Avšak to samozřejmě může být naprosto jinak za jiné roční doby. Do Vídně bych se určitě zase někdy zajela podívat.

A jaká je vysoká škola? Jiná, ale určitě ne špatná. Asi jsem jen čekala něco jiného. Nějaký úžasný nával informací, konverzace na úrovni, studentské kluby, obrovské knihovny, báječné přednášky. Já vím, nejsem na filmovém Oxfordu, bylo to trochu naivní. Jen jsem se tak moc těšila.

V poslední řadě bych ještě chtěla zmínit, že jsem nedávno dočetla poslední díl se série Heroes of Olympus, jmenovitě Blood of Olympus. Nevím, zda jste někdo tuto ságu četl, ale pro mě tím končí jedna úžasná kapitola knih. Nenaplňuje mě takový pocit prázdnoty, jako když vyšel poslední díl Harryho Pottera (a když měla premiéru i poslední část filmu), ale je vždycky smutné, když knížky končí, hlavně ty na pokračování.

o tvoření

16. srpna 2014 v 16:05 | Haily
Ahoj všichni.

Dlouho tu nic nebylo, že? Plynou dny a já si někdy ani nevzpomenu, že vůbec nějaký blog mám, že bych mohla napsat článek, že bych mohla něco nakreslit, něco ušít, přečíst si knížku cokoliv. Jako kdyby mě naprosto opustila kreativita. Nechci dělat nic, chci jen ležet v posteli, válet se v kavárnách, objevovat nová místa, hrát stolní hry, fotografovat.. ale přesto mám pocit, že něco chybí. Tvoření bylo vždycky obrovskou součástí mého života a ačkoliv teď tvořit doopravdy nechci, strašně mi to chybí. Stalo se vám někdy něco podobného?

Možná je to tím, že jsem prostě zklamaná. Nikdy jsem nečekala, že budu kreslit nějak úžasně, ale když už se několik let nedostavil žádný pokrok, tak už nějak ztrácím chuť. Možná jsem ale jen líná. Nebo obojí dohromady.

Měla bych se do něčeho donutit nebo jen čekat, až zase přijde inspirace..?

Jinak jsem si asi před 2 měsíci pořídila smartfoun, takže mě můžete sledovat na instagramu, pokud chcete. @edinahaily ♥

o studiu

17. června 2014 v 22:43 | Haily
Často teď přemýšlím nad budoucností. Je mi skoro dvacet a jsem přijata na školu, o které mluvím více než deset let. Ačkoliv si nejsem úplně jistá, jestli je to ta správná volba, třeba tím právníkem nakonec i budu. Vždycky můžu přestat. Jelikož mne však nenapadá nic lepšího, co bych momentálně mohla dělat, nechám plynout čas a svůj osud s ním. Není to vždycky špatně.

Jestli jsem se v životě zatím něco naučila? Jestli mi středoškolské studium něco dalo? Je toho hodne, je toho moc.. a můžu se jen s lítostí dívat na všechny ty ztracené duše, co propluly svými středními školami naprosto neposkvrněni nějakými životními lekcemi, zkušenostmi a i několika fackami od reality. Pokud jsem si něco opravdu vzala k srdci, uvedla bych to, že musíte makat. Ne pro profesory, ne pro rodiče, ale pro sebe. Ale stejně tak nesmíte zapomenout na to, že nejde o život. Tuhle větu bych ale nejraději úplně smazala, protože se pak z lidí stanou lehkovážní snílci, co po maturitě zjistí, že se dostali jen na tu XY školu na průměr, kam vlastně ani nechtějí. Nebo co hůř, nedostali nikam. A to nejsou hloupí lidé, vůebc ne.

Neumím to úplně přesně vyjádřit, ale řeknu to takhle - musíte najít harmonii a musíte vidět cíl. Nemůžete se trestat za to, že vám nejde předmět, který vás nebaví a nechcete ho studovat. Na druhou stranu je ale studium nastavené tak, aby ho zvládl průměrný student. Možná mám staromódní názory, ale ani ta fyzika na gymnáziu mi nepřišla nezvladatelná.

Jsem zvědavá na budoucnost. Na to, co přinese vysoká škola. Jak moc to bude jiné. Přijde mi, jako kdybych ukončením gymnázia přišla o jednu obrovskou jistotu v životě.

květen

22. května 2014 v 23:10 | Haily
Květen roku 2014, no jen si ho pořádně prohlédněte, už je skoro pryč. Květen byl měsíc, kdy jsem se učila víc než nikdy. Květen byl také tím měsícem, ve kterém mi úroveň němčiny zázrakem stoupla o dva stupně. Taky to byl měsíc, kdy byl úžasný Animefest, který jsem si moc užila s Temi, Miki a Nivou. A pak také ten měsíc, kdy jsem odmaturovala na samé jedničky, dostala krásné květiny a začala zase plánovat webkomiks. Také jsem poprvé fotila nějak seriózněji na svůj polaroid. Po 3 měsících jsem konečně byla zase běhat. A mám ještě tolik plánů!

Květen 2014 byl krásný (a stále je) a budu na něj vzpomínat jako na měsíc, v jehož prvním polovině jsem se budila uprostřed noci s panickou hrůzou z Napoleonova ruského tažení,.. a v jehož druhé polovině jsem šťastnější než kdy dřív.

změny

15. dubna 2014 v 23:13 | Haily
Nikdy jsem nevěřila, že se lidé mění. Změny v chování jsem považovala spíš jen za odhalení opravdové osobosti, sundání masky. Myslím, že jsem si i dost dlouho stála za tím, že lidé se nedají změnit. Tuto teorii samozřejmě naprosto podkopává to, nakolik jsem se za uplnulý rok změnila.

Všímáte si někdy toho, jak moc se měníme? Jsou jen drobnosti a naše jádro zůstává pravděpodobně stále stejné, ale i přesto.. možná dospíváme? Získáváme sebevědomí?

Před několika lety, a opravdu to není tak dávno, bych nikdy neocenila kvetoucí keře podél vozovky. Před několika lety bych se úporně snažila každý den vypadat co nejlépe. Nikdy bych neuznala, že vypadám dobře tak, jak jsem. Nikdy bych se nepřestala kontrolovat. Bála bych se mluvit s lidmi o svých zájmech. Vím, že jsem často byla sklíčená a zamračená. Často jsem psala na blog, protože jsem měla pocit, že se nemám s kým podělit.

A není to vůbec ironické, že právě tento článek píšu na tento blog, který zažil všechny mé slabší chvilky?

Teď je všechno tak jiné, lepší. Nevím, kdy tato změna přišla, nevím, zda jsem stůjcem toho všeho já. Možná za to mohou okolnosti, rozhodnutí, společnost. Možná jsem měla štěstí, že jsem našla ty správné lidi v ten správný čas. Nejsem si jistá, ale někdy jen sedím a přepadne mě tento pocit.. pocit, že jsem za tohle všechno strašně vděčná.

a jak tak prší

18. března 2014 v 22:06 | Haily
Do dnešní temné noci šumí déšť. Nepřipadá vám to symbolické? Déšť je vděčný symbol, který lze kdykoliv využít. Déšť jsou husté studené kapky, tak ostré jako nože. Déšť jsou zamračená mračna. Déšť je vlažná jarní sprcha. Déšť smývá, čistí. Déšť je smutný konec. Déšť je horký čaj a dobrá knížka. Déšť jsou kaluže. Déšť je letmé políbení.

Někdo vám v dešti nabídne deštník, jiný vám sevře ruku v dlani a projde s vámi všemi lijáky světa.

Cítíte také někdy tu existenční úzkost? Ty pochybnosti? Bude mé rozhodnutí správné? Co od života doopravdy očekávám? Vím to já? Ví to někdo jiný? Je důležitější bezpečí nebo štěstí? Jaká je cena spokojenosti? Jsou to hloupé otázky, ale mé dny se točí kolem nich.

Kdyby alespoň kvetly květiny...

o přátelství

27. února 2014 v 22:26 | Haily
Existuje přátelství na celý život? Mezi lidmi, co nejsou v žádném příbuzenském vztahu či nebydlí celý život ve vzájemném sousedství? Co si o tom myslíte? Právě prožívám svém největší skeptické období v ohledu přátelství.

Nemůžu si stěžovat, mám jednu skvělou spolužačku, která je v jednom i mojí největší školní oporou a přítelkyní; můj přítel je můj nejlepší kamarád a ve svém úzkém rodinném kruhu snad vždycky najdu podporu. To já vím. Ale myslíte někdy na to, kam všichni ti lidé mizí? Lidé, se kterými jste se měli tolik co říct. Všichni ti, kterým jste denně psali a pak také ti, se kterými jste toho tolik zažili.

Pamatuji si na svojí nejlepší kamarádku z baletu, která mne doprovázela životem přibližně 10 let, a nyní? Ani nevím, zda ještě bydlí na tom stejném místě. Jak se má její matka, kterou bych dnes oslovovala paní, ačkoliv jsem jí říkala teto. Nebo moje nejlepší kamarádka ze školky, která se mnou chodí na stejnou školu, ale sotva se pozdravíme?

Snažím se, opravdu moc se snažím, zůstat se všemi v kontaktu. Určitě však znáte ten pocit, že konverzace vázne, bavíte se o obecných tématech a vás přepadává pocit, že druhé straně jste jen na obtíž. Možná se nesnažíme dostatečně, nikdo z nás.

Nakonec jen přidám jedno odůvodnění, které naprosto nenávidím. ČAS. Ale jděte, čas má ten, kdo si ho udělá. V únoru jsem napsala 2 seminární práce o 37 normostranách, přečetla 6 knížek a psala už jedny přijímací zkoušky - mnohdy jsem byla unavená, nemocná i rozladěná, a zcela jednoznačně NE, neměla jsem pocit, že mě to omlouvá.

Pokud máte někoho, komu jste dlouho nenapasli, učiňte tak.

PS: Ale víte, co je absolutně nějhorší? Když své staré přátelé vyměníte za ty nové, zajímavější. Jestli jsem si něco kdy zapřísáhla, že nebudu dělat, tak je to tohle.

skoro šest

4. ledna 2014 v 13:55 | Haily
Dnes jsem zjistila, že můj blog bude mít v květnu své šesté narozeniny. Což také znamená, že kdybych si ponechala svůj úplně původní blog, tak už slavím narozeniny přinejmenším osmé nebo deváté. Řekněte, není to strašné? Tak dlouho tady být? A když si představím, že tu jsou možná takoví čtenáři, kteří tento blog čtou již od začátku..

Každopáně, mám připravených několik článků, ale mám obrovské dilema. Uveřejnit je tady, na starém blogu, nebo na svém novém? Když jsem si minulý rok před Vánoci založila nový blog, myslela jsem si, jak to bude snadné. Tady budu dál vést svoje deníky, povídky a podobně, a tam budu přidávat fotky a DIY návody. Nakonec do dopadá tak, že nikam nic nepíšu, jelikož se nemohu rozhodnout, kam to vlastně napsat.

Samozřejmě bych mohla jeden blog zrušit, nebo se dokonce přestěhovat na ten nový, ale nemám na to sílu. Tento můj starý blog toho již viděl tolik! Všechny moje cosplay plány, oblíbené mangy, písničky od Beatles, povídky, deníkové zápisy, nápady.. je to jako kdybych se měla odloučit od části svého života.

Nebo jsem jen moc přecitlivělá?

rudolph is ready

23. prosince 2013 v 0:43 | Haily
Snad už minulý čtvrtek jsem začala balit své první dárky. Každý rok jsem balila do takového vánočního papíru, jaký jsem doma našla. Všechny stužky i papíry stejné, sice pěkné, ale na můj vkus moc obyčejné. Letos jsem nakoupila v M&S balící papíry, stužky i přáníčka a jsem z toho nadšená. Miluju balení dárků a příští rok chci tohle celé balení promyslet ještě lépe.

Včera, vlastně už předevčírem, jsem oslavila Vánoce na krásné Pottermore oslavě s přáteli (děkuji za dárečky, Temi@Miki! <3) a den předtím jsem se účastnila letní surprise party. Někdy mám pocit, že prosinec je krásně plný lásky. Také jsem byla na návštěvě ve vysokém domě v centru a stihla zajít i na vánoční kávu s kamarádkou. A dnes, už za pár hodin, přijede Princ a já se nemůžu dočkat, až mu dám své dárky, kterými chci tak moc vyjádřit všechno, co k němu cítím.

Jinak jsem dnes nazdobila stromeček a jsem velmi spokojená, později přidám fotku. Přeji Vám hezké svátky! ♥

připravené dárky
 
 

Reklama