Deník

tvoření

26. října 2013 v 7:45 | Haily
Jen těžko se bráním před pohlcením Vánoci, no není to absurdní? Včera jsem celý večer vyráběla Vánoční obálky se stříbrnými jeleny. Já vím, jsou ještě strašno daleko, to je také důvod, proč se jim úporně bráním. Ale je to tak těžké, když Vás denně přepadávají myšlenky na Vánoční dárky a snažíte se zařídit roadtrip do Drážďan (ze kterého bude nejspíš traintrip). Takže se snažím soustředit na Halloween, není to tak zlá alternativa.

Hlavně začaly prázdniny a sice mám moře úkolů a seminárek, ale budu se snažit toho zvládnout co nejvíc. Však víte, abych mohla kreslit a psát, blogovat. Také jsem teď propadla kreativnímu tvoření a DIY věcem, docela nevhod.

Často mě napadá, že asi nejsem dost kreativní, nemám dost nápadů, myslím při kreslení. Snad jako kdyby se můj vývoj zastavil a ne a ne dál. Utíkám tehdy k různému vyrábění obálek a deníčků, protože tam je potřeba, podle mě tedy, úplně jiný druh kreativity a zručnosti. Vyhlásila jsem tedy lov na třpytky, barevné lepenky a podobné záležitosti. A mimochodem docela dost teď fotím na druhý blog. Snad se všechno zase srovná, chybí mi kreslení.

Takže tolik krátce o tvoření.

změna a říjen

2. října 2013 v 21:33 | Haily
Nevím, jak moc se nové pozadí blogu hodí k podzimu, ale zelenkavé kvítí se mi už okoukalo, chtělo to změnu. Už jsem Vám málem pokládala otázku, zda jste si všimli, že je již říjen. Ale je pravděpodobné, že většina mých čtenářů vnímá plynutí dnů a je jim více či méně jasné, jaký den v kalendáři vlastně máme. Nebo ne?

Začala jsem chodit na CAE kurz, mučím své vědomí luštěním SCIO testů a snažím se číst. Hlavně se už ale týden potýkám s příšerným nachlazením, které mi beztak brání vykonávat většinu intelektuálních záležitostí. Doopravdy přestávám mít pochopení pro kohokoliv, kdo je rád nemocný. Chtěla jsem například vyfotit pár věcí na druhý blog. Nebo jít na dlouhou podzimní procházku. Psát články a kreslit. Je to vážně smutné, přijdu si úplně mimo sebe, tak bez chuti.

Ale víte co, přijde Halloween, a to je vždycky zábavné. n_n Slibuji, slibuji, slibuji, hned jak se uzdravím, začnu normálně a pravidelně blogovat.

o tom, jak je září nejisté

3. září 2013 v 21:21 | Haily
Znáte to, třetího září, druhý školní den, podzimní vítr, zlatavé slunce, chladná rána, mrholení a stesk po létě. Přijde snad ještě to babí léto? Dnes jsem viděla padat žluté listy.

S prvním dnem školy (tedy včera) jsem myslím nakreslila nejlepší obrázek, co jsem byla kdy schopná, přinejmenším líbí se mi teď nejvíce, avšak to je proměnlivé. Celé prázdniny jsem se snažila cvičit kreslení a teď, když mám konečně pocit, že bych se mohla někam trochu posunout, začíná škola a ten děsný nedostatek volných chvil. Ba ne, letos to částečně bude jiné. Mám skvělý rozvrh, ale čekají mě seminárky, maturita a přijímačky. Sounds great, right?

Není mi líto, že je zase září.

Máte však taky někdy takový zvláštní pocit, kdy si nejste vůbec jistí, zda se ubíráte správným směrem? Nebo zda se na něco těšíte nebo ne? Ale nepřemýšlíte o tom. Jako kdyby to bylo všechno někde daleko a netýkalo se vás to. Možná je to lhostejnost? ...

PS: Možná je to tím, že sleduji Avatara (the last airbender) a Free!, do toho čtu dva webkomiksy a svoje knihy? Error ve vnímání reality.

jiné léto

17. srpna 2013 v 11:39 | Haily
Půlka srpna je už pryč a začátek školního roku se blíží. Ano, tohle není žádná novinka. To, o čem chci dnes psát, je naprostá zvláštnost tohoto léta. Ačkoliv hromada plánovaných věcí vůbec nevyšla, steně je tohle léto jedno z nejkrásnějších. Jen když si to vezmu, tak celý červen jsem procestovala. Podívala jsem se k Balatonu, byla jsem na horách a dokonce i moře mi vyšlo v krásné Kalábrii. Nejednou jsem se sešla s kamarády, našla jsem si čas na kreslení, focení, čtení, filmy a učení. Vedle toho všeho, se v mém životě objevilo i trochu sportu, a já zjišťuji, že toho možná dělám víc, než kdy dřív, ale nejsem z toho unavená ani nešťastná. Samozřejmě stále mám pocit, že toho ještě musím tolik udělat, ale kdyby můj život nebyl hektický, byl by to příliš nudný a jednotvárný.

Jistě není dobré se stresovat nad každou pitomostí, ale nesmíme dopustit, aby se naše dny přeměnily v lhostejné plynutí časem.

křik racků

24. července 2013 v 15:08 | Haily
Zatímco sedím v parku u malého jezera v centru Budapešti, kolem poletují holubi a kachny se hromadí ve stínu stromů, přemýšlím již o další cestě. Teplo, které tu panuje, by bylo téměř nesnesitelné, kdyby nefoukal vítr a nepřikrýval chodníky květy akátů. Už jen dva dny a znovu okusím jaké je to být oblacích. Není to sice tak dávno, co jsem naposledy seděla v letadle, vlastně je to něco málo přes rok, ale stejně se strašlivě těším.

Když zavřete oči a do tváře vám svítí slunce, co cítíte? Já si někdy představuji, že jsem někde úplně jinde, zejména se to stává při jízdě autem. Vynořují se mi totiž vzpomínky na Krétu, kdy si rodiče půjčili auto a náhodně jsem jezdili po celém ostrově. Stačilo se jen podívat z okna a člověk viděl to nekonečně modré moře. Najednou slyšíte křik racků a máte pocit, že vdechujete slaný vzduch.

Příští týden budu pravděpodobně dost zanedbávat svůj blog, ačkoliv počítám s tím, že přidaní několika fotek na twitter se asi nevzdám. Wait for me Italy!

mlha

21. července 2013 v 22:18 | Haily
Jsou lidé, co se baví o smrti, jako kdyby se bavili o něčem tak banálním jako je počasí. Lidé, co jsou smíření a ti, co vám povědí, že i na vás to jendou čeká. Na každého. Dospíváme? Někdy mám pocit, že je určité období života, kdy začnete jasněji vidět. Vaši přátelé se vdávají a žení a jen o několik generací dál se navždy loučíte s vrásčitými tvářemi. Život je tak mihotavý. Také někdy cítíte tu hořkost? Někdy mám pocit, že bychom měli všichni něco dělat, protože naše životy nebudou o nic delší než jiných. Unáším se vizemi o hrdinských činech jako loďka, co klouže po chladných vlnách. A jindy.. jindy jen sedím a píšu, a cítím smíření. Jako když zavřete oči a máte snad pocit, že se noříte do světlé mlhy, která vás konejší, výdechem zvedáte víčka a cítíte klid. Možná mlha vše utlumí. Smíření.

Často bych toho chtěla tolik říct, avšak nenacházím slova. Dlouhé chvíle přemýšlím, co vlastně cítím a nakonec nezbývá nic než jít dál, ponořit se do víru dění, žít. A někdy přijde chvilka, kdy opět vyplaveme na povrch a za deštivého odpoledne budeme věštit naše osudy z páry stoupající z čajových šálků.

A to rozhodně není špatně, protože i beze slov někteří vědí, chápou a hlavně cítí.

život jako omalovánka

13. května 2013 v 22:29 | Haily
Jsou dny jako ten dnešní, kdy se Vám život přehrává před očima a Vy jeho děj dramaticky komentujete jako v hollywoodském traileru nějakého pěkně šíleného trháku. Ba ne, ne jen ten dnešní den patří mezi tyto dny. Už v neděli cestou z Animefestu, kdy do oken žlutého autobusu svítilo sluníčko po deštivém víkendu, se mi mezi sledováním filmu Karlík a továrna na čokoládu a pokusy připojit se na wifi, přehrávaly v hlavě poslední roky mého života. A ačkoliv jsem mohla mít chvilkami předtím pořádně protivnou náladu, najednou jsem si uvědomila, že můj život je přesně takový, jaký by měl být. A to i přes všechny ty malé i velké problémy, které mě potkávají.

Nejsem vůbec stará ani vyspělá, ale svůj život dělím do několika důležitých etap, které mě ovlivnily. Například když mi bylo devět, z nějakého zvláštního popudu jsem se rozhodla, že devátý rok mého života byl nejlepší vůbec, a proto mé oblíbené číslo bude devět, a to se nikdy nesmí změnit. Jako kdybych si snad zakázala mít lepší roky (vůbec vás asi nepřekvapí, že si nepamatuji, čím mé devítileté já bylo tak potěšeno, že k tomuto rozhodnutí došlo).

Nicméně, život, se kterým jsem vlastně velmi spokojená (ikdyž to tak někdy nevypadá), začal někdy před příchodem do prvního ročníku na střední školu. Celá léta jsem na základní škole měla pocit, že nemůžu být sama sebou. Neměla jsem s nikým problém, měla jsem dobré známky, dobré vztahy s učiteli a plno kamarádů. Ale vždycky jsem se bála vyprávět o sobě, říct spolužákům své zájmy nebo nedej bože, vybočit z řady. A tak jsem jen někdy ukázala nějaký svůj nově nakreslený obrázek, o anime a fantasy si povídala výhradně jen s lidmi z internetu, a když mi rodiče koupili k narozeninám moji první lolita sukni, vzala jsem si ji pouze na dva srazy (mimochodem dnes už si ani nejsem jistá, zda se mi líbí, ale je to hezká vzpomínka).

Někdy nakonci deváté třídy jsme měli projektový den, kdy jsem se rozhodla udělat přednášku o japonské kultuře. Oblékla jsem si yukatu a vykládala. A víte co? Lidi to zajímalo a to bylo super. Tenkrát jsem se rozhodla, že na střední škole, a vlastně v celém mém životě, se už nikdy nesmí stát, že bych zapřela sama sebe. Že bych byla neupřímná k sobě nebo ke svému okolí. A tak se také stalo. Protože není ostuda milovat ani Annu Kareninu, ani Harryho Pottera. Protože ano, existují lidé, které zajímá, co říkáte a co si myslíte. Protože ať vás zajímá cokoliv, tvoří to vaši osobnost. Možná to zní pateticky, ale já se díky tomu všemu cítím dnes mnohem lépe a volněji.

Moje životní filozofie není ještě zdaleka dokonalá. Někdy mám stresující období, pocity úzkosti a záchvaty paniky, jsem téměř permanentně nemocná od října do května a vedu neustálý boj se svoji postavou a vlasy, ale přes to všechno, když se na chvilku zastavím a rozhlédnu se kolem sebe.. všechno je přesně tak, jak má být.

bouřky, káva a květiny

5. května 2013 v 10:39 | Haily
Už bude možná pěkně? Dnes to tak vypadá. Včera se náramně rozpršelo a člověk měl pocit, že je někde mezi dubnem a letní přeháňkou. Kdy i sem zavítá teplo a kdy všechno ozáří sluneční paprsky? Pak všechno vypadá tak nějak lépe a přívětivěji. Ale nebudu si stěžovat, nakonec mám déšť přece jen ráda.

Určitě znáte ten pocit, kdy se vám konečně podaří prokousat se vším učením, kdy už vám zbývá opravdu málo, váš stůl se začíná vyprazdňovat, vaše vědomosti přestávají být chaotické a zoufalství pomalu opadá. Včera mě tento pocit tak uchvátil, že jsem musela přesvědčit sestru, ať se mnou navštíví nějakou kavárnu. Někdy je vážně dobré udělat si přestávku, projít se někam a dát si něco dobrého. Seděly jsme ve velkých křeslech kavárny, jedly muffiny a pily ledovou kávu, ačkoliv nás obě trochu bolelo v krku. Ale to nevadí.

Už je to jen pár dní do AnimeFestu! Nedávno konečně došla nová maid uniforma, což asi ti, co sledují můj twitter, už dávno vědí. Nejsem si úplně jistá, co všechno budu na AF dělat, tedy kromě služeb v MaidCafé (navštivte mě!), ale i tak se moc těším. Potkám tam někoho z vás? n_n

PS: Taky máte hroznou potřebu koupit si velmi staré kolo s košíčkem a nosit v něm květiny?

téměř dubnové Vánoce

31. března 2013 v 19:34 | Haily
Nejdražší čtenáři,

rozhodla jsem se napsat článek Vám i sobě. Vám, protože možná pochopíte, možná také ne, ale na tom nesejde, protože možná Vás doopravdy baví číst, co se v mém životě děje, a pokud ano, těší mě to. Sobě, protože jsem si jistá, že já pochopím, až budu někdy číst, někdy příště.

Venku se právě stmívá a já sotva vidím na klávesnici svého notebooku (bohužel není podsvícená, jediné mínus mého miláčka), zapálila jsem několik svíček, přesněji řečeno dvě - vanilkovou a čokoládovou. Sedím na pečlivě složené peřině s květinovým povlečením, vedle sebe mám knihu Tak trochu úžasní, kterou se chystám zanedlouho začít číst. Poslouchám Vánoční koledy. Speciálně Cold December a Christmas (Baby please come home), na které jsem narazila poté, co jsme se s Princem podívali na The Perks of Being a Wallflower, a já již sama nevím pokolikáté jsem to vlastně viděla. Možná je to jen momentální posedlost, kterou možná nechápe ani ten, kdo knihu četl, ale koho to nakonec zajímá? Možná nikoho.

Co chci říct je to, že zítra už je duben. A jak často se Vám stává, že si na přelomu března a dubna, obzvlášť po tak ošklivě chladném březnu, začnete přát, ať jsou zase Vánoce? Zimy už mám asi také dost, ale dnes to nemohu tvrdit tak úplně s jistotou, protože dnes mi nevadí huňaté ponožky s našitým měsíčkem ani vytahaný teplý svetr. Možná je to tím, že je tma a chladno, ale já přesto mám v srdci ten teplý pocit, který mi tolik připomíná Vánoce. Takový klidný pěkný pocit, který Vás nutí do jemného úsměvu.

Doufám, že si na tento pocit zase vzpomenu, až za pár měsíců bude panovat Vánoční šílenství.

slibuji si

24. března 2013 v 20:04 | Haily
Už je to příšerně dlouhá doba, co jsem měla tablet naposledy na stole. Nebo co jsem naposledy nanášela barvy na akvarelový papír či použila svoje předražené copicy. Co když jsem už zapomněla kreslit? Je to možné? Kdo ale vůbec ví, kdy si tuto otázku budu moct zodpovědět? Vždycky si slibuji, že až se doučím tuhle nebo tamtu látku, budu si kreslit. Ale nakonec si čtu. Nebo dělám jógu. Nebo se koukám po několikáté na všechny své oblíbené filmy nebo taky nedělám nic. Jak hrozné tohle je? Moc.

Přijdou Velikonoce a já se snažím učit všechno dopředu, protože chci jít plavat. Chci jít nakupovat. Chci jít na procházku. Chci jít běhat, chci kreslit, chci se naučit nové básně a chci si číst. Také chci trávit čas s přáteli a nějak se připravit na Animefest. A začít se víc věnovat letnímu tripu do Anglie. Škoda, že nemám auto, taková roadtrip letní Anglií by byl moc fajn. Také musím nějakým způsobem rozvrhnout svoje seminární práce, ačkoliv nejdřív bych měla vůbec vymyslet o čem psát. A sehnat literaturu. A vůbec, ještě není ani pořádné jaro a můj letní program se začíná plnit víc a víc.

Tolik mne toho čeká a já se necítím vůbec připravená. Ale snažím se nepanikařit. Doufám, že mi zítra nebo pozítří, nebo v nějaké dohledné době, přijde dopis a mé dny zaplní opět něco snového a kreativního. Není ale pravda, že se mám špatně, to si vůbec nemyslete. Například jsem začala sportovat, což je velmi nezvyklé a divné.

Hrozně moc bych chtěla někam odcestovat! Před rokem jsem na Velioknoce byla v Číně, často vzpomínám, jak moc nevšední a jiné to tam bylo, člověk si to mnohdy uvědomuje až když odjede. Ale vrátila bych se kdykoliv, ale nejdřív chci procestovat celý svět! Dokonce mám i cestovní deník! n_n

 
 

Reklama