Deník

chci se vdát | c'est la vie

23. září 2015 v 7:06 | Haily
Lidé se mění. A nejvíc to můžeme sledovat sami na sobě, pokud samozřejmě nejsme slepí a odmítaví. Změny jsou přirozené a já neznám nikoho v mém věku, jehož charakter by se párkrát během posledních let nepřeformoval. Když vezmu sebe, tak těch změn je milion. Nejsou nijak obrovské, většinou vás moc věcí stejně nezmění kompletně, nejste jiným člověkem, jen jste zkušenější, moudřejší, víte, co chcete a víte, kým chcete být. (Nebo si to myslíte)

Samozřejmě o mé hlavní změně, o které se tu chci bavit je postoj k manželství, ale než se k tomu dostanu, zmíním pár dalších. Už jsem v jenom z předchozích článků zmiňovala svůj nový postoj k jídlu, stravování, a to je třeba jedna ze změn. Musím rychle zmínit, že dle mého, jsou všechny tyhle změny k lepšímu. Změnou ve stravování jsem začala respektovat své tělo, sebe. A vlastně všemi změnami se snažím respektovat sebe.
Změnila jsem se v postoji k lidem, snažím se nemít předsudky a snažím se o pozitivní přístup. Když ale mi někdo opravdu nesedí, cítím z něj negativitu, tak se od něj (ve svém vlastním zájmu) jednoduše distancuji. Na tom samozřejmě není nic převratného, ale já si ještě dobře pamatuji druhý stupeň základní školy, kdy mi bylo jedno jací lidé byli a jak se ke mě chovali, hlavně že jsem měla hodně kamarádů. Kdybych svoji novou životní filozofii měla shrnout do nějakého populárního motta, bylo by to něco na způsobt - Have courage&Be kind (z nové Popelky). Protože chci být k lidem laskavá, ale chci mít kuráž zůstat sama sebou; kuráž říct ne, když je to potřeba.

Jedna z dalších změn, kterou jsem prodělala byla otázka dětí. Myslím, že útržky mého celkem nedávného chápadní lidské reprodukce jsou zaznamenány i na blogu, takže pokud jste čtenáři už dlouho, jistě tušíte. Děti jsem absolutně nemohla vystát. Nechápala jsem matky, nechápala jsem děti, co víc, děti mě přímo děsily. Kdo by je chtěl mít? Proč by někdo doprovolně prožil porodní bolesti, jen aby pak několik let nespal a byl uzlíček nervů? A pak jsem se jednou přistihla, že už mi ani tolik nevadí brečící batolata v metru. Že s úsměvem na rtech poslouchám v autobuse prvňáčky, jak vyprávějí maminkám, co se dělo ve škole a co říkala paní učitelka. To už byl jen krok k tomu, abych si jednou během hraní Sims 2 pomyslela, že by mi nevadilo mít jednou vlastní děti, rodinu. V té době pro mě tak trochu horor, ale tyhle věci asi nemá cenu potlačovat. Prostě se měníme.

A když jsme u té rodiny, tak přicházíme právě k manželství. Jako teenagerovi mi přišly zajímavé ty páry, které spolu prostě jen žily. Přišlo mi to strašně svobodné a revoluční, úplný opak manželských párů, které mi přišly tak žalostně nudné. Svatba mi přišla jako zbytečný rituál a strašně jsem opovrhovala tou představou monotonního života, co přijde po ní. Nevím přesně, kdy jsem začala přemýšlet jinak, tipuji to někdy uprostřed gymplu. Určitě tomu pomohlo i pozvání na několik úžasných svateb.

Takže teď a tady jsem se dostala do fáze života, kdy mám založené svatební album na Pinterestu (a Tumblr s nápady do svého vysněného bytu), někdy mi to přijde patetické, jindy vtipné, ale nakonec, je to prostě život. C'est la vie.

všechny fotky jsou z Pinterestu :)

dva týdny léta pryč!

16. července 2015 v 11:42 | Haily
Čas už zase tak letí, až mě to včera vyděsilo. Půlka července pryč, odjedu do Maďarska, pak týden doma, pak Brighton,... a nakonec už přijde září, které miluji, ale poprvé v životě se netěším na jeho příchod. Dříve září znamenalo (kromě mých narozenin!) nové začátky - začátek podzimu, začátek školy. Ale už je to samozřejmě rok jinak a já se nedokážu smířit s tím, že se mi můj oblíbený měsíc mění. Já vím, chtěli byste mít tyhle starosti, že?

Nicméně, abych neměla pocit, že čas letí a já ho nevyužívám naplno, zapsala jsem se dnes na večerní lekci Aroma jógy, tedy spojení jógy s éterickými oleji. Nikdy jsem na ničem takovém nebyla, ale jelikož mě určité vůně opravdu uklidňují a mám celkově vůně ráda (levandule, jasmín, máta, citronová tráva), tak se moc těším. Snad příště budu schopná napsat, že to bylo dobré. Ale vůbec nejlepší by bylo dělat jógu při východu slunce na pláži, hmm!

Není ale pravda, že bych celý červenec nic nedělala! Na pár dní mě navštívila Temi, se kterou jsem prošly pražské hipsterské kavárny, restaurace i bary, ale nic proti nim, všechna místa byla skvělá. Jmenovitě EMA Espresso bar, kde jsem si dala úžasně sametové cappucino; asijská restaurace Yam Yam Express, kde jsem ochutnala kuřecí pad thai a nakonec music club DéJàVu, kde jsme měly ovocné frozen margarity. Také jsem po dlouhé době viděla několik starých přátel. Musím říct, že nevím, proči mi přijde, že nic nedělám, protože tohle byl úžasně strávený čas. n_n

Dnes asi nechám článek bez fotek, spíš jich pár přidám později v nějakém letním souhrnu nebo tak. Většinu ale stejně přidávám na instagram. Užijte si léto!

zkouškové a Drážďany

2. června 2015 v 12:29 | Haily
Druhý červnový den! Ani tomu nemohu uvěřit, jak ten čas letí. Ještě před chvilkou jsem výtězně vyšla ze zimního zkouškového období a dnes už jsem zase ponořená do víru zkoušek a zápočtů. Ale nemohu si stěžovat, všechno mi zatím vychází, ačkoliv nad učením prosedím někdy celé dny a stále nejsem u konce. Zrovna včera jsem ale zdolala předposlední ústní zkoušku, římské právo, a dokonce se mi podařilo získat i hodnocení výborně. Ano, jsem na sebe asi hrdá, ale hlavně se mi neskutečně ulevilo, jelikož jsem právě došla přesně do půlky zkouškového.

V pátek jsem zajela na jednodenní výlet do Drážďan, který jsem si moc užila, ačkoliv jsem byla v Drážďanech už asi po desáté. Drážďany prostě miluji, je to asi moje nejoblíbenější německé město, ikdyž je pravda, že moc jsem jich zase tolik nenavštívila. Ráda bych někdy jela třeba k Bodamskému jezeru. Poslední dobou vůbec mnohem více toužím po objevování malebných evropských míst, než po letech do tropů. Na seznamu mám Provence, Plitvická jezera, Amsterdam, Salzburg a Brighton. Ale samozřejmě letu do Japonska nebo na Bali bych se vůbec nebránila.

Nakonec přidávám několik instagramových fotek z posledních dnů, v podstatě dělám ale stále to stejné - peču, piju kávu, obdivuju květiny, učím se do školy a jsem (ať už virtuálně) s přáteli. :) Snad se máte také dobře!

na dno a nahoru

27. března 2015 v 20:07 | Haily
Ačkoliv jsem si už poněkolikáté dala v lednu předsevzetí, že budu primárně pozitivně naladěný člověk a až pak přijde všechno to ostatní, jako učení, hubnutí, počet přečtených knížek, apod., tak život nám někdy prostě překazí plány a všechno je najednou špatně. Jen tak. A nedá se s tím nic dělat. Myslím, že tento blog si to zaslouží vědět, přeči jen mapuje můj život už skoro 7 let (v květnu!) a z toho více než 3 roky byl jeden člověk, Princ jsem mu říkala, součástí mého života. Už tedy není.

Život jde nicméně dál a já si ani nemůžu úplně dovolit zastavit se a utápět se v přeanalyzování situace. Je to těžké, ale já si ráda myslím, že jsem silná nezávislá žena, tudíž jsem stav beznadějnosti omezila na puhé 2 dny a ikdyž to pořád bolí, žiju dál. A příchodem jara to ani není tak zlé! Na každém kroku potkávám krásné jarní květiny, ráno zpívají ptáčci a nevítá mě už ponurá tma cestou na autobus. Tento semestr jsem opravdu spokojená se svým rozvrhem, ale jelikož se už povinnosti valí příliš rychlým tempem, nemám ani já času nazbyt. Kouzlo však spočívá v tom, umět si učení zpříjemnit a čas efektivně využít.

Obojí se zatím ještě učím, protože mi často myšlenky utečou k lidem, na které vidím z okna kavárny, nebo ke knihám, které bych si ještě mohla z knihovny půjčit. Často se také dostanu do nesmyslně stresového stavu, kdy se při učení začnu zabývat tím, že bych se měla učit víc, misto toho, abych byla spokojená, že něco dělám... ale to nevadí.

Jaro mi vdechuje nový život a já bych si moc ráda našla nějaké kreativní vyžití - ke kreslení necítím sebemenší chuť, ale blogy mě zase baví, takže (snad) budu častěji přispívat. A s tím souvisí poslední dnešní odstavec - o čem byste rádi četli? Máte rádi nějaký můj specifický typ článků? (často mne třeba inspirují beauty články Miki, hudba a kreslení u Temi nebo různá zamyšlení u Rowan) Pomůže mi, když odpovíte do komentářů. :)

všechny fotky jsou moje, některé možná znáte z mého instgramu či twitteru

úspěchy rané dospělosti

11. února 2015 v 15:36 | Haily
Ja asi víte (jelikož jsem o tom celkem nedávno psala), s přicházejícími lety se ze mě stává stále více organizovaný člověk. Někdy to považuji jako jeden ze zlomů mezi adolescencí a čerstvou dospělostí. Ale kdy je vlastně člověk dospělý? Můžeme opravdu věk 18 let považovat jako zlomový okamžik? Spíše ne, že? Pravdou však je, že přibližně od 17 let se ve mě začala rodit taková ta reálná sebeodpovědnost a ambice, minimálně na teoretické úrovni.

Dospělost mě vždycky děsila, přišla mi jako velký balík nepříjemných věcí - od nakupování surovin, přes prání a žehlení, po obíhání úřadů. A taky že je, jenže už to chápu trochu jinak. Jednak je to nutnost, ale pak taky... znáte přeci ten pocit spokojenosti, když se vám v tom velkém světě podaří něco zařídit vlastními silami? Ten pocit zadostiučinění?

Možná se tomu budu někdy oparvdu smát, ale vést život dospělého člověka je těžké. Sice to pro některé nic není, ale já se opravdu stydím vyřizovat věci na obecním úřadě. Nemám tu suverenitu našich rodičů, když se snažím objednat se k doktorovi. V bance si přijdu naprosto nepatřičně a stále jsem nepřišla na funkci všech tlačítek na pračce.

Dneska se mi však pár z těchto "dospělých" věcí povedlo, tak jsem na sebe samozřejmě hrdá.

o sněhu

23. ledna 2015 v 10:11 | Haily
Když jsem psala přechozí článek, krásné svítilo slunce, bylo relativně teplo a už to vypadalo na nějaký březen. Minimálně si to několik keřů na naší zahradě začalo myslet.

Dnes ale sněží.

Mám takový zvláštní vztah ke sněhu. Před Vánoci se ho nemůžu dočkat, celkově se vlastně nemůžu dočktat zimy. Těším se na všechny huňaté svetry, Vánoční trhy, vzory, dekorace, světýlka, koledy. Mám Vánoce moc ráda. Ještě do Nového roku mě tohle všechno baví, ale jak přijde leden.. už nevím. Nemá to tu dobrou atmosféru, už je to jen sníh bez kouzla. Ačkoliv ho mám ráda, vždycky když padá, je mi jen líto, že nebyl před Vánoci.

Na druhou stranu si ale vždycky vzpomenu na dětské vzpomínky, kdy jsem chodili snad každou volnou chvíli bobovat a bruslit. Když mě ještě bavily lyže a jezdila jsem na snowboardu.

plánování

11. ledna 2015 v 22:11 | Haily
Myslím, že jsem nesmírně organizovaný a plánující člověk. Většinu času hledím do blízké budoucnosti a přítomnosti. Minulost je něco, co velmi nerada řeším a nejsem úplně ten typ člověka, co by litoval svých kroků. Ale nebylo to tak vždycky.

Přibližně do svých 16 let, jsem byla velice chaotický člověk. Samozřejmě je to celé spojené s tím, že jsem na základní škole měla celkem hodně volného času a mé pubertálního já ho nehodlalo trávit ani uklízením, ani plánováním. Neměla jsem diář. Spoléhala jsem se vždycky jen na svou paměť. Můj pokoj byl jeden velký konstantní nepořádek a když jsem se rozhodla malovat, štětce ve zavařovací skleničce s vodou stály na stole ještě tři dny.

Ale někdy ze začátku gymnázia už to tak úplně nešlo, na plno věcí jsem neměla čas, mnoho věcí jsem zapomínala, často jsem nemohla něco najít, nevěděla jsem, jak se učit, jak si rozvrhnout čas. Postupem času jsem byla vnějšími okolnostmi donucena žít trochu organizovanějši.

Dnes se samozřejmě v plánování vyžívám. Miluju psaní to do listů. Ráda plním věci před deadlinem. Zapisuji si zkoušky tak, abych měla mezi jednotlivými termíny časovou rezervu. Miluju diáře. Ráda si ráno naplánuji den. Ale celé to dělám z toho důvodu, protože se znám. Vím, v jakém bych byla stresu, kdybych na něco neměla potřebný čas. Tím ale neříkám, že by mě nějaká spontánní událost příliš rozhodila. Pokud se jedná školy, tak pravděpodobně ano, ale v běžném životě jsem snad stále neztratila trochu té náhodnosti a spontaneity.

Jste organizovaný typ člověka, nebo spíše chaotický?

Celé to vlastně píšu kvůli tomu, že je zkouškové a hodně lidí si neuvědomuje, že klíček ke klidnému průběhu je poznání sebe sama a naplánování si času. (a samozřejmě faktory jako píle, ambice a přísnost na sebe)

a co bude dál

10. ledna 2015 v 23:27 | Haily
Poslední dobou mi přijde čím dál tím víc legračnější, když lidé zjistí, že mám blog. Nebo teprve spíš když zjistí, že to není ani DIY, ani beauty blog a ani fashion blog. A že s ním vůbec nevydělávám. A že ho letos v květnu budu mít 7 rovných let.

Tohle není dokonce ani můj první blog, ale čtvrtý. Nicméně, blogový svět se od té doby tolik změnil! Prošel všemi fázemi přebarvování, tvoření ikonek, soutěžmi o nejlepší design, a tak podobně. Pamatuji si na super blogy o knížkách, o cosplayích (a o tenkrát cosplayujících lidech a na reporty z conů), o Harrym Potterovi, kdy jsme ještě hádali, co přinese sedmá kniha. Přijde mi to tak dávno.

Často přemýšlím, co vlastně s tímhle blogem dál. Tato doména mi již nevyhovuje, blog.cz nefunguje podle mých představ a pochopitelně adresa mého blogu je vyloženě hloupá. Dospěla jsem však k názoru, že po 6,5 letech na jednom blogu vůbec není snadné se někam přestěhovat. Začít úplně nanovo. Ne, že bych měla obrovský počet čtenářů, o jejichž ztrátu bych se bála. To spíše vůbec. Ale mám tady vzpomínky, tolik vzpomínek! Mám tady napsané všechny zážitky, většinu výletů, posty z období základní školy, pak z gymnázia a teď z vysoké. Nechci to zahodit.

Ale bylo by mi líto, to tady jen tak nechat být. Jako galerii, do které nepřicházejí nové expozice.

Někdy ale zoufale nevím, o čem psát. Za tu dobu se blogerský svět žádá něco úplně jiného a já nevim, zda tomu ještě stačím.

první sníh

2. prosince 2014 v 18:15 | Haily
Všechno poslední dobrou tak rychle utíká. Už si neumím představit, jak jsem si před pár lety mohla kdy myslet, že se minuty vlečou a čas jako naschvál plyne šíleně pomalu. A vím, že jsem si to často myslela, zejména ve škole nebo při jakémkoliv čekání. Dlouho jsem už ale tenhle pocit neměla, dnes jsem ráda, když si na chvilku sednu a srovnám si myšlenky. Nebo když se nudím! Vážně, kdy jste se nudili naposledy? Kdy se vám naposledy stalo, že jste neměli nic na práci a všechny možnosti zábavy jste už vyčerpali?

Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, mám ráda, když se pořád něco děje. Stejně se ale moc těším na Vánoce (a pak na léto), kdy přijde pár dnů, kdy opravdu nebudu muset nic dělat.

Jelikož letošní prosinec nám ukazuje svou nejkrásnější stránku a dnes už mi křupal sníh pod botami, rozhodla jsem se zveřejnit jednu ze svých oblíbených Vánočních písniček (a když ji rozkliknete na YouTube, měla by se vám ukázat celá složka písniček, ale nejsem si úplně jistá, zda to bude fungovat). A ano, možná písničku poznáváte z filmu The Perks of Being a Wallflower!

Jinak přemýšlím, o čem vlastně přesně blogovat, když jsem se teď vrátila zase na nějaký čas. Nějaké tipy?

mops

29. listopadu 2014 v 14:28 | Haily
Vždycky jsem byla spíš cat-lady, psů jsem se spíš bála a nikdy mě nijak nelákalo psa mít. Jak se však život vyvíjí a náš vkus s ním, najednou jsem si uvědomila, že víc než po čemkoliv jiném toužím po malém štěnátku mopse. Na kočkách se mi vždycky líbila ta krása, elegance, nezávislost,... ale poslední dobou jsem podlehla kouzlu psů. Oddanosti a věrnosti. Procházkám. No a nejsou kouzelní? ♥

Jinak už je skoro prosinec, což znamená, že beze studu mohu vytáhnout vánoční ozdoby a světýlka. Ani nevíte, jak jsem se na to těšila. Sice budou letošní Vánoce plné učení se na zkoušky, ale toho volna a atmosféry se už ani nemůžu dočkat!

Taky jsem si díky Kátě a Temi udělala test osobnosti, jestli vám to něco říká, tak mi vyšel typ INTJ.
 
 

Reklama