Deník

několik post-examinačních střípků

4. února 2016 v 12:58 | Haily
Tak! A já mám po zkouškovém! (na tenhle okamžik čekám tak od půlky prosince)

Konečně přišel čas srovnat si trochu život. Znáte to, vytřídit papíry a již nepotřebné materiály k učení (to dělám moc ráda), sejít se s kamarády a zavítat opět trochu do víru toho společenského života, uklidit pokoj/dům a začít zase trochu plánovat. Co plánuji teď? Sama přesně nevím. Trochu koketuji s Erasmem, víc se mi ale líbí nápad letní školy v Německu, taky už mám naplánovaných pár letních výletů a vím, že hrozně předbíhám, ale pokud můj blog čtete dlouho, tak víte, že plánování a já jsme nerozlučná dvojka.

Samozřejmě jaro (a konec zimy) nezůstane opomenuto. Lyžování ani snowboarding mě už sice dávno neoslovuje, přesto ale zvažuji nějakou rychlou návštěvu českých hor. Beskydy, mé milované Beskydy!

Hlavně mám ale konečně čas číst, což mi přináší větší radost, než by asi mělo. Trpělivě na mě čekají 4 svazky a teď si představte ideální situaci na horách s hrnkem horkého čaje, knížka v ruce, venku sníh. Krása.

Já vím, tohle jsou naprosto zmatené myšlenkové pochody a střípky mého života a já nepochybuji o tom, že to novým čtenářům absolutně nic neříká, avšak můj blog už dávno není blogem v tom pravém (a novém) slova smyslu. V ničem příliš nevynikám, nerada lidem radím a nerada sdílím své vlastní fotky s širokou veřejností. Tohle není beauty ani fashion blog, DIY tu také nenajdete. Často přemýšlím, jestli bych to tu neměla prostě zrušit, protože mám-li být upřímná, tohle je můj deník, zápisník, snář. A ačkoliv bych nechtěla, aby můj blog byl čímkoliv jiným, začínám se někdy bát o své soukromí. Samozřejmě tu nic kompromitujícího nemám, ale adresu tohoto blogu taky jen tak někomu nedám. Vlastně nikomu. Můj blog znají jen ti, co už ho znali před lety nebo na něj náhodně narazili. Adresu jsem nevyslovila/nenapsala už několik let.

To mě celé trochu děsí - to, že tu nechci žádné nové lidi, že se cítím lépe, když to tu čte jen několik přátel a pár anonymních tváří. Má pak blog smysl?

až od února

16. ledna 2016 v 20:44 | Haily
Je to trochu neuvěřitelné, ale najednou mi chybí už jen 2 zkoušky? Jedna z nich sice bude z (pro mě) nejtěžšího předmětu, ale i tak. Na takhle krátké zkouškové nejsem vůbec zvyklá! Ještě nikdy se mi nepovedlo dokončit zkoušky do 1 měsíce. Ale tolik o škole, na tu přece není nikdo zvědavý, hlavně o víkendu ne!

Bohužel se se mnou nic zajímavého neděje, takže nemám žádné vtipné příhody ani nápady na články, ale alespoň jsem se rozhodla, že si nakonec dám nějaká ta předsevzetí - netradičně od února, protože teď dodržovat nějaké plány kromě toho učicího je to poslední, co bych chtěla dělat. Možná to bude znít divně, ale zas tolik přání nemám, jsem se svým životem spokojená. Vždycky to může být samozřejmě lepší, ale také horší, a já si opravdu nemám na co stěžovat. Takže žádná průlomová a dramatická přání tu nečekejte.

♥ Co bych chtěla (a chci každý rok) je najít si nějaký nový sport, resp. najít si někoho, s kým bych daný sport provozovala. Plavání, běh i jóga mě sice stále baví, ale chci zkoušet nové věci, třeba squash nebo tenis. Taky bych se ráda vrátila k tanci, ale to si ještě musím promyslet.

♥ Určitě bych chtěla zase začít kreslit. Nikdy jsem nebyla nějaký velký umělec (a neúspěchy mě dost často demotivovaly), ale po téměř roce, co jsem do ruky nevzala tužku, jsem zjistila, že mi to vlastně chybí. Chybí mi to jako hobby, jako náhodné sebevyjádření, zachycení myšlenky. Ať už je to jakkoliv nakvalitní.

♥ Nakonec zvažuji nový cizí jazyk. S kamarádkou přemýšlíme o japonštině nebo finštině. Chci něco jiného a zajímavého, něco úplně odlišného od toho, než jsem dosud znala. Samotnou mě zajímá i ruština a španělština, ale to si asi nechám na jindy, třeba až budu rodič toužící po seberealizaci (tohle není legrace, moje maminka se před několika lety začala učit francouzsky a dnes mluví skoro jako profík).

To je pro dnešek vše, mějte se krásně! :)

the Christmas Spirit

21. listopadu 2015 v 14:27 | Haily
Ačkoliv je všechno strašně hektické a denně mě přepadávají podivné depresivní vlny pocitu prázdnosti a samoty, navzdory blížícím se zkouškám, se konečně dostávám do té pravé Vánoční nálady. Možná si říkáte "Ale Haily, o Vánocích mluvíš tak od srpna, v čem je to teď tak speciální?" nebo "Je teprve listopad!", na to vám nedokážu úplně odpovědět, ale pokusím se. Je to množství malých věcí.
  • Vánoční Londýn mě úplně uchvátil (Oxford street je nádherná!)
  • Vánoční Warner Bros. Studio - přijeli jsme zrovna na začátek akce "Hogwarts in the Snow" a bylo to krásné, Harry Potter + Vánoce je nejlepší kombinace
  • Vánoční speciality v kavárnách (nejlépe taky Vánoční kelímky, všichni víme, o čem mluvím)
  • Vánoční playlist Zeolly na Spotify (link)
  • Zima → zimní móda → svetry
  • Plánování dárků a kupování potřeb na balení (to si opravdu užívám)
  • Vánoční světýlka a to správné počasí na zapalování svíček
Co ovšem není tak úplně dobré, jsou právě ty zkoušky. Už jsem na vysoké škole asi dost dlouho na to, abych si zvykla, zkouškové jsem prodělala už nejednou. Ale uuhhh, ne ne ne, nechci! Je to strašně nevyvážené, když se během semestru skoro nic neděje a pak přijde cca dvouměsíční apokalypsa. Ale nenechám si zničit svátky.

první listopad a Bradavice

1. listopadu 2015 v 12:10 | Haily
Hezkou neděli, hezkého prvního listopadu!

Mám neuvěřitelné nutkání jako další napsat "Ten čas ale letí, že?", ale to píšu skoro pokaždé. Ne, že by to nebyla pravda, a já jsem tím stále strašně fascinovaná. Teda jen do té doby, co si nevzpomenu, že za 29 dní mám už první zápočet... Nicméně, jak jste si asi všimli, můj plán přidávat každou středu (nebo i neděli) žalostně selhal. Důvodem je hlavně to, že ve středu jsem ve škole od osmi do šesti večer, na což si nestěžuji, protože kdo ví proč, to zvládám docela dobře. Když se však kolem té sedmé večer dostavíte domů, je docela obtížné najít ještě špetku té kreativity a napsat na blog. Asi se budu snažit blogovat spíše o víkendu. :)

Co nového v mém životě? V podstatě nic, užívám si podzim, s uplynutím Halloweenu se už taky můžu oficiálně těšit na Vánoce (haha!), na které už mám naplánované (a koupené) nějaké dárečky. Většinu ale chci sehnat v Londýně, kam letím na prodloužený víkend za 14 dní. A konečně se mi splní dětský sen - Warner Bros. Studio Tour v Londýně, aka The making of Harry Potter!

Poslední co chci ještě sdělit je fakt, že miluji Evropu. To je vše, prostě to tady miluji. Všechny ty jazyky, kultury, dějiny, malé vzdálenosti,...

PS: Po pěti letech jsem se opět ponořila do APH fandomu, oh yeah.

dva týdny léta pryč!

16. července 2015 v 11:42 | Haily
Čas už zase tak letí, až mě to včera vyděsilo. Půlka července pryč, odjedu do Maďarska, pak týden doma, pak Brighton,... a nakonec už přijde září, které miluji, ale poprvé v životě se netěším na jeho příchod. Dříve září znamenalo (kromě mých narozenin!) nové začátky - začátek podzimu, začátek školy. Ale už je to samozřejmě rok jinak a já se nedokážu smířit s tím, že se mi můj oblíbený měsíc mění. Já vím, chtěli byste mít tyhle starosti, že?

Nicméně, abych neměla pocit, že čas letí a já ho nevyužívám naplno, zapsala jsem se dnes na večerní lekci Aroma jógy, tedy spojení jógy s éterickými oleji. Nikdy jsem na ničem takovém nebyla, ale jelikož mě určité vůně opravdu uklidňují a mám celkově vůně ráda (levandule, jasmín, máta, citronová tráva), tak se moc těším. Snad příště budu schopná napsat, že to bylo dobré. Ale vůbec nejlepší by bylo dělat jógu při východu slunce na pláži, hmm!

Není ale pravda, že bych celý červenec nic nedělala! Na pár dní mě navštívila Temi, se kterou jsem prošly pražské hipsterské kavárny, restaurace i bary, ale nic proti nim, všechna místa byla skvělá. Jmenovitě EMA Espresso bar, kde jsem si dala úžasně sametové cappucino; asijská restaurace Yam Yam Express, kde jsem ochutnala kuřecí pad thai a nakonec music club DéJàVu, kde jsme měly ovocné frozen margarity. Také jsem po dlouhé době viděla několik starých přátel. Musím říct, že nevím, proči mi přijde, že nic nedělám, protože tohle byl úžasně strávený čas. n_n

Dnes asi nechám článek bez fotek, spíš jich pár přidám později v nějakém letním souhrnu nebo tak. Většinu ale stejně přidávám na instagram. Užijte si léto!

zkouškové a Drážďany

2. června 2015 v 12:29 | Haily
Druhý červnový den! Ani tomu nemohu uvěřit, jak ten čas letí. Ještě před chvilkou jsem výtězně vyšla ze zimního zkouškového období a dnes už jsem zase ponořená do víru zkoušek a zápočtů. Ale nemohu si stěžovat, všechno mi zatím vychází, ačkoliv nad učením prosedím někdy celé dny a stále nejsem u konce. Zrovna včera jsem ale zdolala předposlední ústní zkoušku, římské právo, a dokonce se mi podařilo získat i hodnocení výborně. Ano, jsem na sebe asi hrdá, ale hlavně se mi neskutečně ulevilo, jelikož jsem právě došla přesně do půlky zkouškového.

V pátek jsem zajela na jednodenní výlet do Drážďan, který jsem si moc užila, ačkoliv jsem byla v Drážďanech už asi po desáté. Drážďany prostě miluji, je to asi moje nejoblíbenější německé město, ikdyž je pravda, že moc jsem jich zase tolik nenavštívila. Ráda bych někdy jela třeba k Bodamskému jezeru. Poslední dobou vůbec mnohem více toužím po objevování malebných evropských míst, než po letech do tropů. Na seznamu mám Provence, Plitvická jezera, Amsterdam, Salzburg a Brighton. Ale samozřejmě letu do Japonska nebo na Bali bych se vůbec nebránila.

Nakonec přidávám několik instagramových fotek z posledních dnů, v podstatě dělám ale stále to stejné - peču, piju kávu, obdivuju květiny, učím se do školy a jsem (ať už virtuálně) s přáteli. :) Snad se máte také dobře!

úspěchy rané dospělosti

11. února 2015 v 15:36 | Haily
Ja asi víte (jelikož jsem o tom celkem nedávno psala), s přicházejícími lety se ze mě stává stále více organizovaný člověk. Někdy to považuji jako jeden ze zlomů mezi adolescencí a čerstvou dospělostí. Ale kdy je vlastně člověk dospělý? Můžeme opravdu věk 18 let považovat jako zlomový okamžik? Spíše ne, že? Pravdou však je, že přibližně od 17 let se ve mě začala rodit taková ta reálná sebeodpovědnost a ambice, minimálně na teoretické úrovni.

Dospělost mě vždycky děsila, přišla mi jako velký balík nepříjemných věcí - od nakupování surovin, přes prání a žehlení, po obíhání úřadů. A taky že je, jenže už to chápu trochu jinak. Jednak je to nutnost, ale pak taky... znáte přeci ten pocit spokojenosti, když se vám v tom velkém světě podaří něco zařídit vlastními silami? Ten pocit zadostiučinění?

Možná se tomu budu někdy oparvdu smát, ale vést život dospělého člověka je těžké. Sice to pro některé nic není, ale já se opravdu stydím vyřizovat věci na obecním úřadě. Nemám tu suverenitu našich rodičů, když se snažím objednat se k doktorovi. V bance si přijdu naprosto nepatřičně a stále jsem nepřišla na funkci všech tlačítek na pračce.

Dneska se mi však pár z těchto "dospělých" věcí povedlo, tak jsem na sebe samozřejmě hrdá.

o sněhu

23. ledna 2015 v 10:11 | Haily
Když jsem psala přechozí článek, krásné svítilo slunce, bylo relativně teplo a už to vypadalo na nějaký březen. Minimálně si to několik keřů na naší zahradě začalo myslet.

Dnes ale sněží.

Mám takový zvláštní vztah ke sněhu. Před Vánoci se ho nemůžu dočkat, celkově se vlastně nemůžu dočktat zimy. Těším se na všechny huňaté svetry, Vánoční trhy, vzory, dekorace, světýlka, koledy. Mám Vánoce moc ráda. Ještě do Nového roku mě tohle všechno baví, ale jak přijde leden.. už nevím. Nemá to tu dobrou atmosféru, už je to jen sníh bez kouzla. Ačkoliv ho mám ráda, vždycky když padá, je mi jen líto, že nebyl před Vánoci.

Na druhou stranu si ale vždycky vzpomenu na dětské vzpomínky, kdy jsem chodili snad každou volnou chvíli bobovat a bruslit. Když mě ještě bavily lyže a jezdila jsem na snowboardu.

plánování

11. ledna 2015 v 22:11 | Haily
Myslím, že jsem nesmírně organizovaný a plánující člověk. Většinu času hledím do blízké budoucnosti a přítomnosti. Minulost je něco, co velmi nerada řeším a nejsem úplně ten typ člověka, co by litoval svých kroků. Ale nebylo to tak vždycky.

Přibližně do svých 16 let, jsem byla velice chaotický člověk. Samozřejmě je to celé spojené s tím, že jsem na základní škole měla celkem hodně volného času a mé pubertálního já ho nehodlalo trávit ani uklízením, ani plánováním. Neměla jsem diář. Spoléhala jsem se vždycky jen na svou paměť. Můj pokoj byl jeden velký konstantní nepořádek a když jsem se rozhodla malovat, štětce ve zavařovací skleničce s vodou stály na stole ještě tři dny.

Ale někdy ze začátku gymnázia už to tak úplně nešlo, na plno věcí jsem neměla čas, mnoho věcí jsem zapomínala, často jsem nemohla něco najít, nevěděla jsem, jak se učit, jak si rozvrhnout čas. Postupem času jsem byla vnějšími okolnostmi donucena žít trochu organizovanějši.

Dnes se samozřejmě v plánování vyžívám. Miluju psaní to do listů. Ráda plním věci před deadlinem. Zapisuji si zkoušky tak, abych měla mezi jednotlivými termíny časovou rezervu. Miluju diáře. Ráda si ráno naplánuji den. Ale celé to dělám z toho důvodu, protože se znám. Vím, v jakém bych byla stresu, kdybych na něco neměla potřebný čas. Tím ale neříkám, že by mě nějaká spontánní událost příliš rozhodila. Pokud se jedná školy, tak pravděpodobně ano, ale v běžném životě jsem snad stále neztratila trochu té náhodnosti a spontaneity.

Jste organizovaný typ člověka, nebo spíše chaotický?

Celé to vlastně píšu kvůli tomu, že je zkouškové a hodně lidí si neuvědomuje, že klíček ke klidnému průběhu je poznání sebe sama a naplánování si času. (a samozřejmě faktory jako píle, ambice a přísnost na sebe)

nemám se špatně

9. listopadu 2014 v 11:31 | Haily
Jestli je něco obtížného, tak je to vrátit se k blogování. Do konce roku 2012 jsem blogovala pravidelně, snad i zajímavě. Když se dívám na články z měsíce ledna roku 2012, tak vídím, že jsem napsala neuvěřitelných 27 článků. Jak bylo tohle možné? Jak jsem toho mohla mít tolik co říct? Tolik kreativity, nápádů, oblbíených písniček...

Nebudu si vymýšlet, nemám se nijak špatně. Ale život na vysoké škole je pro mě velkým oříškem. Není to těžké, není to ani příliš strestující, naše alma mater se mi líbí a některé předměty mě doopravdy baví, ale. Ale někdy si připadám, jako kdybych tam chodila jen na návštěvu. Možná je to tím, že tam moc lidí neznám. Nebo je to tím, že všichni máme jiné rozvrhy a školy na opačných koncích Prahy, a pak je těžké sjednat odpolední kávu. Hlavně když už se po dlouhém dni ve škole nikomu nechce.

Možná si přijdu trochu opuštěná. Jako kdybych nebyla živá.

Chybí mi kreslení a čtení náhodných klasických románů. Chybí mi testování pražských kaváren. Někdy jen čekám, kdy do mě někdo pořádně štípne a já se probudím z této monotónnosti a hektičnosti.

Ale nemám se špatně, to si nemyslete.
 
 

Reklama