Deník

Když děti zpívají

16. března 2010 v 15:42 | Haily
Ano, dnes na naší škole probíhala pěvecká soutěž Butovický Zvoneček. S kamarádkou jsme se nabídly jako pomocnice se skvělou vidinou zatáhnutého vyučování. Pak jsme teprve zjistili, že pomáhat na takové soutěži není zas taková krása. Challenge 1: Vodit příliš malé děti na soutěž, do družiny, do šatny, etc. Challenge 2: Hlavně se nerozesmát ani při sebefalešnějsím tónu. Challenge 3: Tvářit se diplomaticky, mile a sympaticky. Challenge 4: Neříkat otravným dětem ,,Nepi*uj". Challenge 5: Po chodbách se neběhá. Challenge 6: Nesmí se Vám ztratit žádné dítě, jinak přijde pan řiditel a zděšeně se zeptá ,,Kde je mladý Zajíček??". Challenge 7: Nedívejte se do obličejů soustředěné poroty, jinak se jisto jistě vzájemně rozesmějete. Challenge 8: Nedívejte se pro jistotu ani na děti, jinak zapomenou text. Avšak stejně mohu tvrdit, ano, bylo to fajn odpoledne, ale hlavně že už jsem doma. :)

Dneska už ne, ale zítra, zítra si už vážně musím dojet pro tu novou paruku, jinak se k tomu nedostanu nikdy a budu mít po ptákách.

O angličtině jsme brali Kanadu. A můžete hádat, jak se jmenoval kluk z knížky, který o ní vyprávěl. Ano, byl to Matthew, a ještě k tomu byl blonďatý a brýlatý. Jaká náhoda. Jinak jsem se nedozvěděla vůbec nic novýho, jen jsem nakazila spolusedící písničkou "Canadian, please", kterou jsem si ke smůle všech prozpěvovala celou hodinu.

Když hodiny odbijí jedenáct

15. března 2010 v 13:52 | Haily
Odbíjela jedenáctá, dovnitř svítilo dopolední slunce a já se naprosto poddala tomu okamžiku. Nesylším odbíjení poprvé, jen právě někdy ty naprosto obyčejné věci se stanou těmi, které Vás naprosto okouzlí. Vybavila jsem si Maďarsko, babičku Marii, každodenní odbíjení, které jsem již ani nebyla schopná registrovat, stalo se to každodenní rutinou, vzpoměla jsem si na vlčí mák, na to vedro a na pohodu. Usmála jsem se spíš jen tak sama pro sebe a pustila se do dokončování svého slohového úkolu v češtinářské olympiádě. Pořád jsem byla v oné místnosti Domu dětí a mládeže, pořád jsem psala ten svůj hysterický sloh a pořád jsem seděle v té samé upatlané lavici, změnily se jen dvě věci, přestalo odbíjet a mne najednou bylo lépe, lépe než v kdykoliv dřív v uplynulých měsících. Proto říkám, věřte na sílu okamžiků. ;)

Nevím vlastně, proč to sem píšu, jen jsem se chtěla s někým o tento zážitek podělit, protože je naprosto obyčejný a tím i vyjímečný.

Kinder Surprise

4. března 2010 v 22:26 | Haily
So. Dneska jsem vrátila prkno do půjčovny, s těžkým srdcem. Hrdě můžu prohlásit, že to konečně umím, backside, frontside, otáčení, ahh. So, za dva roky se dám na skákání. :P Jsem naprosto rozlámaná, modřiny mám pravděpodobně všude. Nejvtipnější je jedna na vnitřní strane stehna, když jsem jí ukazovala tátovi, tak prohlásil, že to spíš vypadá, kdyby se mě někdo snažil znásilnit. Avšak já tomu říkám prokletá poma, aneb zlatá sedačková, kde jsi?

Mám jedno úžasné tajemství, úchvatný plán a hrozně mě štve, že to prostě nemohu nikomu říct, protože ještě nepřiše čas a chci, aby to bylo překvapení. Awww, ale je to hrozný.

Tohle hotelové připojení je fakt hrozné, docela se těším domů, jako jo, mám hory ráda, ale někdy zatoužím po té hlučné Praze, ikdyž na ní někdy šíleně nadávám, so, asi nějak nemám o čem psát, ono se to snad spraví.

:D Já to překvapení už stejně moc dlouho nevydržím, příště možná už budete chytřejší.

Řiď se srdcem a ztratíš hlavu, nebo taky ne.

23. února 2010 v 15:12 | Haily
Jo, ta ekonomie semnou sakra vytírá. Přestávám jí chápat, ne vlastně, já ji nikdy pořádně nepochopila. A víte proč? Protože není logická a není k ní potřeba ani nadměrně rozvinutá fantazie. Nevím, co bych měla dělat, abych to pochopila. Co si budem povídat, já ani pořádně neumím vysvětlit, co je to inflace (no, to je něco jako, no kolik jako člověk prodělá, když odečte svojí mzdu od ceny výrobku, nebo tak něco. hm, tak za pět).
Upřímně, dnešní den je sám o sobě docela velký bastard. Bylo mi dopřáno tak cca 40 minut čistého spánku, protože u mě spala čerstvě single kamarádka a ta noc byla tak hrozně vypsychlá, že se to nedalo. Poslední přestávka se spaním se uskutečnila někdy v ranních hodnách, pak jsem usínala stím, že se teďka jakože chvilku prospím, a pak ji půjdu zase kontrolovat, ale jakoby za pět minut se ozval budík jménem máma.

Anyway, začala jsem uvažovat o jednom cosplayi, avšak nevím, nevím. Chtěla bych ho mít perfektní, ale jak se znám, ta docela zklamu sama sebe. A možná jsem na něj i moc líná. Přestalo mě bavit dělat cokoliv pro svůj "japanese life" :P

Well nevermind, jde se spát. Jen tak dodatečně. Napadlo Vás někdy lít vodku z okna? Finlandii? Věřte mi, že až Vás bude po domě honit přítelkyně, ať jí ten zatracený nápoj štěstí/neštěstí vydáte, nenapadne Vás NIC lepšího...

Trying to find the magic, trying write a classic

21. února 2010 v 15:14 | Haily
Dobré ráno,
samozřejmě jsem nevstávala teďka, avšak stále jsem v takovém bolestivém polokómatu. Včera jsem byla na Maďarském Bálu, hezky jsem se do půl třetí vyplesala, najedla, napila (bohužel jsem zapoměla tu značku vína, co tam měli a přitom jsem se usilovně snažila si jí zapamatovat), sestra vyhrála tombolu, vyfotila jsem se s nádherným autem (jelikož bál se konal v nějakým autoklubu v Opletalové) a kochala se ve večerkách na terase noční Prahou a div jsem tam neumrzla. A co z toho mám? Šílenou bolest nohou (aneb osmi centimetrové podpadky jsou zlo) a jsem ještě pořád docela mimo. Ale jo, byl to fajn večer/noc.

Začínám být silně nedočkavá, ta zima mi už pěkně leze krkem. Nemůžu se dočkat, až všechno bude kvést, až se projdu Pruhonickým parkem a až mi nebude zima..

To mi připomíná, že v sobotu jedu na lyže do Beskyd. Mám na ně docela hezké vzpomínky, jen se mi tam teďka nějak nechce. Po lyžáku jsem dokázala najít k lyžování mnou nikdy nepoznaný odpor. Není to kvůli pádům nebo strachu (ikdyž nikdy asi nezapomenu, jak mě málem zabila vlastní sestra na černé sjezdovce a já asi 50 metrů jen hlavou dolů jela..a jela.. a jela a místy jsem ani nevnímala okolí), spíš jen taková chuť se na to vykašla, na to čekání na vlek, než vyjedete, než vystoupíte a pak jste najednou během chvilky dole.
Ale v tom hotelu Horal, kde jsme minule byly to měli super :D nikde nauměj dělat lepší horkou čokoládu a cibulovou polívku. ♥

Morbidní Elita

16. února 2010 v 14:49 | Haily
Marně se snažím vymyslet, co záživného napsat. Vždycky si to tak hezky promyslím, ale pak když přijde na ťukání do klávesnice, nevím co. V tom případě se odevzdávám pocitům a dojmům. Netěší mě to, zas nechci, abych jste o mně věděli všechno, ale někdy se mi odmítají stát zajímavé věci a najednou si přijdu podivně prázdná.
Dneska jsem rozkoukala úžasný film Napola - Hitlerova Elita, musím si ho stáhnout a dokoukat se na něj, protože nám to vypli zrovna v nejlepším. Zrovna když umíral.
Celou noc jsem nespala, mám proboha moc bujnou fantazii, až moc. Jsem pesimista, sangvinický melancholik a snílek. Kombinace docela na dvě věci. A stačí mi sebemenší zavrzání parket a už mi mozek pracuje na nejkrutější morbidytě. A tak jsem velmi chytře (aneb to už nikdy jindy neudělám) odpoledne četla Jámu a kyvadlo (Edgar Allan Poe) a následně jednu kratičkou internetovou povídku. Dodala bych, že jsem se klepala strachy a zrakem rentgenovala pokoj. Nevím, zda by mě uklidnilo, nebo víc rozrušilo, kdyby se něco změnilo. Čekám sebemenší změnu, sebemnší důkaz nadpřirozenosti, ale kdyby tam najednou opravdu byl...
 
 

Reklama