na Blog.cz

Říká se, že nejlepšími vůdci jsou ti, co vůdci být nechtějí, ale jsou ochotní se postu ujmout. Tak to přesně na mě nepaltí, vyjímka potvrzuje pravidlo. Nikdy nechci být vůdce, střed, org, důležitá, whatever, a vždycky se najde někdo nebo nějaká okolnost, co mě do toho nutí. Nenávidím, když musím něco rozhodnout já, Už mi dělá dost problém, se rozhodnout sama za sebe, ještě se rozhodovat za ostatní, to jsou hotová muka. Ale já se snažím, fakt.
Pokaždé když někdo přijede z Maďarska (nebo odkudkoliv) omrknout Prahu (nebo Česko), snažím se vymyslet program, co by jim nejvíc seděl. Buď mám špatný odhad, nebo už nevím. Naprosto nesobecky si prohlídnu Český kras pošesté, vlezu do Kostnice, z které se mi dělá jen tak mimochodem špatně a zdál se mi sen, že mi tam zabili mého idola.., do stříbrných dolů a krápníkových jeskyň, jedu do Zoo, hraju Laser game, bowling, jedu do aquaparku, projdu snima Královskou cestu, o Pražských památkách dokážu mluvit jako kniha, donutím tátu, aby nechal vyhrávat hosty (to je u mého táty opravdu obrovské vypětí sil, nechat někoho vyhrát), zařídím všechno, co se jen dá a nakonec utratím spousty peněz (a promarním fůru času), jen abych se dozvěděla "že to docela ušlo". Docela ušlo. Docela ušlo? Já jim dám docela ušlo, pitomci jedni za*raní. Uff, jsem vážně dost naštvaná na své příbuzné, a taky jsem hrozně unavená. Docela ušlo.. nejhorší je, že zítra sice odjedou, ale od čtvrteční noci to pojede odznova.

Nutně potřebuju nějakou otaku akci, ten Advík mi vážně chybí, když nejsem po delší dobu mezi svýma, začne mi (dost ošklivě řečeno) jebat. Budu dělat cosplay Lovina (Romano - Axis Powers Hetalia). A ten copslay bude stát desetkrát míň než stojí tyhle akcičky, takže jestli si někdo dovolí otevřít hubu, budu vraždit. (dneska jsem teda extrémně podrážděná... a sprostá)

Hrozně dlouho jsem se nutila do aktualizace blogu, až jsem se nakonec naštvala sama na sebe, že nemám o čem psát, jelikož se semnou nic neděje. Tak jsem si vybrala téma, a to rajčata. Někdy před měsíce mi někdo řekl, že když sníte každý den jedno rajče, rakovina se vám velmi pravděpodobně vyhne. Řekla jsem si, proč něco neudělat pro své zdraví, a od té doby poctivě každý večer papkám rajčata. Netuším, co je na tom pravdy, ale mě to nějakým podivným způsobem uklidňuje. Co myslíte Vy, je to pravda? U nás doma se tahle rajčatová mánie dostala až do takové míry, že když jsme včera koupily se sestrou rajčata, tatínek málem vybuchl vzteky a brblal něco o pos*aných rajčatech. Možná bychom s tím měly přestat, mě už se z nich stejně dělá špatně. :D

Jsem doma teprve dva dny a už to u mě vypdá jak po výbuchu. Přišlo mi zbytečné dávat věci do skříně, když stejně zachvilku zase odjedu, a tak se mi všechno válí všude možně po rovných (i nerovných) plošinách. Pravděpodobně se ode mě čeká, že si uklidím, když dneska přijede bratranec s rodinou, ale mě se do toho tak hrozně nechce. Jaká je pravděpodobnost, že všichni zapomenou, že existuji a nevkročí do mého pokoje? (a poslední věc, co jsem zjistila, je to, že být skautem je pěkně drahá záležitost) :D

Balaton 2010 Letní záznam

~

Během léta vždycky zjistím dvě věci. První, že vůbec neumím nakládat s volným časem a ta druhá, že delší pobyt na čerstvým vzduchu+sluníčku mi nedělá vůbec dobře. Nevím jak je v mé milované Praze, ale tady je okolo 35°C, blé. A Balaton má taky 28° takže se chudák člověk s upírskými sklony ani neochladí.
Kamarády jsem si zatím nenašla, je tu plno němců a pořád slyším jen samé langsam, nein und wasser. Zachvilku vyrážím do jiného města na břehu Balatonu, pochybuji, že ho znáte, ale jmenuje se Siófok. Největší a nejznámější místo vyhledávaný jak mladými, tak starými lidmy plné barů, diskoték, obchodů a pláži.
Tady v jedné trafice mají takové ty malé růžové telefónky pro děti a na jednom je obrázek ze Sister Princess, chtěla jsem se jen tak z hecu zeptat prodavače, zda náhodou neví z jaké je to pohádky, ale bála jsem se, že mi pak nařídí ať si to koupím a já žádné telefónky nechci. :D

Tímto hlásím konec záznamu a netuším, kdy zase najdu čas a svého miláčka (rozumějte blog), po ránu mám někdy čas se podívat na maily, ale jinak vůbec.

Byebye :)

Víte, já jsem za Prahu ráda. Tak nehorázně ráda. Jsem o dva státy dál od rodiny, o šest hodin dál autem, o deset autobusem, o dvanáct vlakem, o 40 minut letadlem. Až já se dostanu do stádia odstěhování od rodičů, rozvinu plán těchto dvou geinálních osob a přesunu se dokonce (!!) do jiného časového pásma. Ikdyž, Praha se mi líbí, potřebovala bych někam odsunout rodiče, ach, jak sobecké. Tak tedy upřímně a bez omáčky, je tady sestřenka a kmotra a ačkoliv tu jsou terpve dva dny, leze mi to krkem. Pokaždé když tu někdo je, projíždíme památky v České republice, nedokážete říct památku, kterou jsem neviděla nejméně dvakrát. Dnes, Koněpruské jeskyně, po šesté. Zajímavé je, že přestože jsem je navštívila šestkrát, nikdy se mi nepodařilo zažít Absulutní tmu, protože vždycky se našel nějaký DEBIL, co si začal svítit mobilem. A ještě něco, řekněte mi jeden jediný důvod, proč sebou táhnout roční dítě díte s tříletým sourozencem do jeskyně. Tříletý sourozenec si to rázoval předemnou a táhla ho maminka, najednou se tříletý sourozenec zastavil a zcela normálně, jako kdyby právě řekl něco natolik běžného, že venku prší, nám oznámil, že se počůral. Ha.

Ani jsem se nezeptala. Co vysvědčení?! (ohh lordy) Já propluvila s jednou dvojkou, to jsem naposledy měla v pololetí osmé třídy. Nějakým podivným způsobem na sebe nejsem ani hrdá, není to falešná skromnost, když přiznám, že všechno mám jen z milosti a díky své diplomatiš výřečnosti.

Mám hrozně moc práce a vůbec se tomu nevěnuju, radši píšu na blog, donuťte mě někdo něco dělat, prosím, hezky prosím, naaah.

Jak se rozmužují mořské panny? D: (to volno mi fakt nedělá dobře)

~

Na tenhle film čekám bezmála dva roky, pevně věřím, že bude skvělý. Ikdyž není to naivní? Pětka s šestka mě filmove natolik zklamaly, že bych možná snad ani doufat neměla. Budeme věřit, naděje tu furt je, já jsem například uvítala, že to bude na dva díly, co by to bylo za splátaninu v jednom díle?

(dostalo mě do kolem, když někdo k traileru napsal, že je HPfil, a že díky traileru si jde tedy přečíst sedmý díl dokonce po šesté. HPfil vypadá trošku jinak, já to vím, vždyť jím jsem. :D)
Zrovna stahuju Latter Days, doufám, že to bude dobrý film. Pak na mě ještě čeká Sharlock a Dorian Gray. Poslední dobou začínám být filmově závislá. :D

Edit (1.3.2011): možná by to nikdo něměl číst... :<

Literární odreagování na téma můj pokoj.

Jen mezi čtyřmi bílými stěnami svého zatemněného pokoje se cítim bezpečně, ač nespokojeně. Je tu bílo jak v nemocnici, nebo jak v blázinci. Nábytek je černý, důkaz mojí důvtipnosti, je tu vlastně krásně. Tak zvláštně chladně a neosobně. Jedině ten až velmi osobní bordel to tu činí právoplatně mým. Lůžko je nízko položené, snad kvůli japonskému feelingu a jediné, co tu kromě mě žije je zelená rostlia neznámého původu, jediná ještě neuschla. Jinak 3 uschlé růže, jedna mrtvá bonsai. Čistě bílý porcelánový andílek, egyptská kočka Bastet a obraz od Yves Balnca to tu hlídají. Počítač jemně bzučí a klávesnice klape, jediné zdroje zvuku, někdy ještě nějaká klidná skladba. Chtěla jsem si pořídit zvířátko, ale nedostalo by tolik péče, kolik by si zasloužilo - Další výčitky svědomí. Obrazy a malby si žijí vlastním papírovým životem všude po vodorovných plošinách, náčrty, komiksy, perokresby, nerada se na ně dívám, ale vyhazovat je mě bolí, stálé ještě doufám, že jednou za deset let, srovnám své práce s těmi dnešními a budu vidět ten rozdíl. Jsem snad věčně nespokojená. Utekla jsem mezi své čtyři stěny a svěřuji se blog. Proč to venku nevykřičím a píšu to sem miliony lidem, mi nadále zůstává záhadou, efekt by byl naprosto stejný. Věděli by to všichni, jen ten ne, kdo to vědět nechtěl. A stejně jsem vlastně nic neřekla, nic konkrétního. Umíte číst meti řádky?

V předchozím životě jsem byla krtek, depresi mám proto, že mi nikdo neušil kalhoty. :(

.. vymlátila jsem se na schodech. Mám odřené nohy, lokty a naraženou prdel a nemůžu chodit, běhat a sedět. To se mi stalo 15 minut před osmou, chvilku jsem šokovaně seděla na konci schodiště a pobrečela si, pak se zvedla, utřela oči a vyrazila na bolestnou cestu do školy, kam jsem přišla pozdě a kde jsme nedělali nic. Ani o matice, ani o němčině. Nikde. Nic. krom teda trénování písničky na Poslední Zvonění a já s učitelkou probrala Děkovnou Řeč nebo jak se tomu říká.

Přesto je to happy day. Cosplay už je skoro dodělaný (už jsem se smířila s tím, že ta látka je odproná, ne, nemsmířila..), zdůrazňuji slovo skoro. Ale to nejhlavnější. MÁM PRÁCI! Nebo brigádu, říkejte tomu jak chcete. Budu poctivě makat v kanclu, zvedat telefony, třídit dokumenty, rozřatovat smlouvy, psát e-maily, smsky, balit balíčky, překládat, vařit kávu, uklízet (to jsem si tam přidala sama, ale v tom kanclu je hroznej bordel a mě je z toho blbě), větrat (dvanácté patro :D), vynášet smetí, likvidovat papíry a hlavně budu vydělávat. Hahaha~

Ach jo, to hropzně bolí, nemůžu sedět! X.x

Přídávám fotku z toho zmiňovaného Projektového Dnu. Jak jsem již říkala, naše čtyřčlenná skupina měla téma Japonsko, což zahrnovalo módu, anime/magu, tradiční hudbu a moderní japonskou hudbu. Na webu školy je o nás zvláštní odstavec, heč. :)
Nalevo je Alina v cosplayi Vampire Knight a napravo já v kimonu, odle v pravém rohu kouká nohy Lucky. :D (dětem jsme rozdávali Japonské vlaječky, jsem na nás pyšná, cca 500 dětí jsme seznámili s Japonskem, doufám, že aspoň 10 z nich se o něj začne zajímat)

Tak jsem si dneska řekla, že když už je víkend a nemám vlastně nic na práci (pozn. redakce: ona toho má na práci až moc, ale statečně předstírá, že o tom neví), tak převléknu blog do něčeho veselejšího a teplejšího. Inspirací mi bohužel počasí venku nebylo, to už snad není možné, aby bylo tak hnusně. Ale jinak všude okolo je cítit ten summer feeling, škoda jen, že se to počasí ještě nedostavilo. Zato v Maďarsku je krásně, volala jsem s bratrancem, který mě odbyl s tím, že je na koupališti a ať neruším. Vrrr. Přidala jsem i nové stampky! C:
Jdu dělat muffinky *.* večer je garden party a já se rozhodla pro revoluci. Tedy nejíst jenom čipsy, čipsy, čipsy a čipsy (zmiňovala jsem se už o tom, že čipsy nemám ráda?), ale i něco normálního (škoda že nemůžu napsat zdravého...).

Koupila jsem látku na cosplay, vůbec se mi vlastně nelíbí, ale lepší nikde neměli. Byla jsem všude, od Flex Textu, přes Lazarskou a Jeruzalemskou, až v Uruguayské, což Vám každý Pražák směle poví, že tohle je od sebe dost daleko nato, aby Vás to zabilo, a já ještě byla v dalších třech. Kde jsou ty časy, kdy byla na každém rohu galanterie? X.x (kde jsou ty časy, kdy se posílaly dopisy? ...jdu někomu poslat dopis ♥ chcete někdo? posílám hrozně roztomilé! lepím na ně samolepky a na přání něco přikreslím, jen můj krasopis není zrovna krásný)

Za jedenáct dní skončí škola i mě, bude hrozně divné se v září probudit a jet najednou úplně jinam do školy, vystoupit na Václaváku a připadat si jako turista, ikdyž jdete jen do školy. Heh, nová škola.

Zrovna jsem si skočila dovnitř vychlazeného domu pro míč, když mi počítač oznámil dotažení souboru a já si musela nachvilku sednou a napsat něco. Protože jsem dlouho nepsala a dlouho mi nebylo tak dobře. I přesto, že nesnáším sport, půjdu teďka ven a zahraju si kopanou. Budu na slunci, ikdyž na něj mám mírnou alergii. A těší mě rozkvetlé stromy, idkyž mám alergii na pyl. Je totiž hezky~
Doslova zářím, nejen blahem a dobrou náladou, ale svou pobledlou kůži, kterou by mi mohl kdejaký upír závidět. Většinou mě to splývaní se zdí neskutečně štve, ale vy nevíte, jak dobře dokážu zahrát, že mi je špatně (stačí nasadit jen bolestivý výraz a už se 95% obyvatelstvá ptá, jestli mi není špatně, jestli si nechci sednout, jestli neberu nějaké léky... těch zbylých 5% jsou mý dobří známí nebo ignoranti :D). Dneska určitě něco nakreslím.
Včera se mi stala taková nehoda. Od půl třetí do půl jedné v noci jsem kreslila na tabletu, všechno v pohodě. Ale pak mi najendou oznámil program, že vypršela licence, že se teda vypne. Mohla jsem to leda tak udělat screen, ale co bych z toho měla? Dívala jsem se jak všechno zmizelo, celodenní práce, jak jí není pomoci. Pak jsem brečela a šla jsem si lehnout. Probudila jsem se až dneska v poledne a zdál se mi velice zajímavý sen. Vím co dneska budu kreslit~

Vemte tužku, papír a jděte ven. a já bych se měla přestat chovat sentimentálně.