Deník

a co ten váš dream job

20. května 2017 v 21:20 | Haily
Znáte to, jste uprostřed zkouškového (2/8 zkoušek za sebou!) a najednou děláte všechny ty věci, co byste dělat úplně neměli, jelikož u nich nastává vážná hrozba sklouznutí k prokrastinaci. Ale není teď ideální čas na úklid zimního oblečení a přípravu letního šatníku? Kdy jindy sázet pelargonie (ale to jako vážně, kdy jindy)? Dovolená na léto se přece taky musí plánovat teď! A proč si zrovna nevybrat tento super stresující čas na vysazení některých léků? Haha? Vzhůru na emocionální horskou dráhu!

Je to trochu ironické, protože jsem si naschvál odepřela určité činnosti a akce, jen abych se mohla pořádně a pilně učit, ale nevím, kdy jsem začala být tak strašně líná a plná apatie, že to až takhle nejde. Kde je můj drive? Ale ruku na srdce, asi tuším. Většinou jsme sami sobě největším nepřítelem, největším zádrhelem, ani u mě to není jinak. Pořád nedokážu přijmout, že mi nebude hned všechno jasné po přečtení zákona a několika řádků vysvětlení, že budou i v mém vlastním oboru věci, na které si budu muset sednout na zadek a ponořit se do učebnic. A že i pak možná budu muset zabrat víc. A já vím, že musím makat a nic není zadarmo a hrozně ráda bych sebrala síly a prostě se to naučila, ale místo toho jen několik dní sedím a vyloženě jen listuji zákony sem a tam ve snaze vyvolávat iluzi, že já něco opravdu dělám a nikdo mi nic nemůže. Proč to dělám? No, to bych taky ráda věděla.

Nejsem perfekcionista. Nebo možná jo, ale nepřeji si skvělé výkony jen, protože musím být nejlepší, a to nejlépe pořád. Ráda si někdy připomínám, že hlavní je ty zkoušky vůbec udělat a něco si z toho odnést, a že vždycky máme druhou šanci. Ale pak si vzpomenu, že vůbec nevím, co chci po škole přesně dělat. Že nemám žádnou praxi, že jsem si sice naplánovala, že tenhle semestr musím zabrat a pak budu mít relativně volno ve škole a najdu si nějakou pěknou advokátku… (a vím, že musím, protože je nejvyšší čas), ale nejsem si jistá, jestli to chci dělat? Protože jeden den chci být kriminalista, druhý nenápadný firemní právník s průměrným platem, třetí den chci dělat pro důležité mezinárodní organizace, čtvrtý chci učit na fakultě a ten pátý chci odjet do Hollywoodu a prorazit jako hvězda.

Často přemýšlím, že ty vize o tom ideálním povoláním, co je přesně pro vás a sníte o něm od dětství a naplňuje vás 24/7 a tak dále, a tak dále,… zní jako hrozné klišé.

Nebo to tak vážně všichni máte? A vaši rodiče? A známí? Všichni?

Není to jen nějaký ideál? Neříkám, že máme dělat práci, která nás absolutně nezajímá a nebaví, ale je vážně představa toho dream jobu vůbec reálná? Chtěla bych tomu věřit. Chci věřit, že najdu práci, která mě bude z velké míry naplňovat. Chci také věřit, že když takovou nenajdu, tak se tu svou naučím mít ráda.

Dnes si myslím, že bych mohla učit. Věřte nebo ne, dnes mi to přijde zábavnější než být advokát.

Chtěla bych se vymanit ze strachu z těchto nejistot. Sice to na mě psychicky nemá žádný zvláštní dopad a často si opakuji, že všechno nějak dopadne, ale přesto mě to někde v hloubi duše užírá. Asi mi vadí, že nejen, že nemám kontrolu, ale nemám ani představu, jak tu kontrolu získat.

Kromě toho začínám po velmi dlouhé době přemýšlet znova o vztazích. Tak hezky pozvolna. Dělalo mi hrozně dobře být sama, ale poslední dobou někdy přemýšlím, že by možná bylo čas najít si parťáka k těm mým každodenním neobyčejně obyčejným dobrodružstvím. Mé představy o vztazích se radikálně změnily od dob mých posledních eskapád (ha-ha) a ačkoliv se nikam nehrnu, začínám si opravu hrát s myšlenkou, že už nemám tu nutnou potřebu být sama, že se o svůj život můžu dělit s někým dalším, na úplně jiné, intimnější úrovni, než s přáteli.

Tak, tolik pro dnešní nefalšovaný deníčkovský zápis, tak zase jindy, věrní čtenáři!

prvomájový | o motivaci, škole a běhání

1. května 2017 v 21:14 | Haily
Ahoj věrní čtenáři, vítám vás do krásného prvomájového podvečera! Jen se ale nebojte, tenhle článek rozhodně nebude o lásce a rozkvetlých třešních, protože zkrátka - this is not how I roll. Ale o tom třeba někdy jindy. Jelikož mám zkoušky ani ne za rohem a léto už klepe na dveře, chtěla jsem dnešní článek věnovat motivaci. Vůli. Výdrži. Úspěchu i neúspěchu. Hlavně tomu neúspěchu a momentům, kdy chceme všechno vzdát, kdy nevidíme výsledky, kdy se nám nedaří a ptáme se, proč to všechno vlastně děláme? Když jsme stejně neúspěšní? Když jsme do toho dali tolik energie a času a nemám v rukou nic? Že jsme radši nezůstali sedět na zadku - všechno by bylo stejně, ale aspoň bychom teď nebyli zklamaní, že?

Neúspěch je hrozně těžké překonat.

Vždycky jsem byla to dítě, kterému škola vyloženě šla. Bavilo mě všechno a to, co mi nešlo (fyzika), jsem si odůvodnila tím, že se základními znalostmi projdu a předmět do hloubky znát pro svůj budoucí život stejně nepotřebuji. Ne že bych nechtěla, protože někdy bych tomu fakt chtěla rozumět a třeba si jednou za pár let sednu a pořádně si tu středoškolskou fyziku přečtu, ale chápete - nebylo to potřeba a nějaká trojka na vysvědčení mě nezabila.

Problém je, když nastoupíte na vysokou školu, na obor, co jste si sami vybrali. Obor, který vás má zajímat a je dostatečně úzký, takže žádné výmluvy o nepotřebnosti předmětu vám klid duše nezajistí. Protože někde v hloubi duši tušíte, že ten obecný rámec musíte znát, že dějiny jsou základním ukazatelem pro současnost a všechny ty myšlenkové proudy a podivné filozofie pojící se k vašemu oboru ovlivňují to, jak se na něj koukáme dnes. A je to docela vopruz, co? Protože vy už chcete to ryzí jádro vaší vyvolené kariéry a musíte tu válčit s nějakou sociologií.

A kdyby jen to. Pak se jen noříte do svých studií a někdy to nejde a někdy to bolí, a bolí to hlavně protože tohle je to "vaše". To v čem byste měli být sakra dobří, když už jste si to vybrali. Neudělat zkoušku, ať už z volitelného předmětu nebo něčeho serióznějšího, je jako facka. Pořád si říkáte, že to nesmíte tak prožívat, ale hrozně vás (nebo teda mě), to vytáčí, protože v tomhle byste měli být dobří.

Jenže být v něčem dobrý nemůžeme být pořád a nesmíme to od sebe neustále očekávat. Samozřejmě neříkám, ať se teď na všechno vykašleme a odletíme žít nomádský život do Nepálu. Chci jen říct, že je dobré dělat pro věci, které jsou naší prioritou, maximum, ale realisticky tomu svůj život stejně kompletně nezasvětíme a tak to prostě někdy nevyjde. Protože někdy se nepřipravíte dostatečně, někdy máte špatný den a jindy máte pocit, že už nemůžete dál a pár dní chcete jen ležet v dece a koukat na nenáročné seriály. A to vám nemůže nikdo vyčítat.

Důležité pro vás i pro vaše svědomí je ale myšlenka, že jste udělali dost. Že jste tomu věnovali čas, možná obětovali pár společenských akcí, že jste se opravdu snažili. Nebo na druhou stranu si zase přiznat, že ano, dělala jsem místo učení tohle a tamto a špatné výsledky jsou neodvratitelným důsledkem. Jsme přece lidé, chybujeme, jen si to musíme připustit. Příště si povedeme lépe.

Těžší však je, když máte opravdu pocit, že děláte vše a výsledky jsou prostě nikde. Tohle je například můj osobní celoživotní pocit na cestě za vysněnou fit postavou. A vlastně lžu, protože tu jsou nějaké malé výsledky, ale přicházejí pomalu a já jsem hrozně netrpělivá. Chtěla bych vidět výsledky do měsíce a teď se tu o něco snažím už dva a sotva se něco změnilo. Ale nevzdávám to, protože i kdybych si měla tohle tempo udržet celý život, za rok bych mohla dosáhnout některých svých cílů. A je lepší vydržet rok a makat, než nedosáhnout ničeho.

Budu upřímná, přibližně od rané puberty neustále bojuji s tím, kolik vážím, jak vypadám, co si lidé pomyslí (absolutně nic, to už dnes vím) a podobně. Vím, že na to nejsem špatně a že by stačilo, abych se sama se sebou smířila, ale po několika letech pokusů prostě vím, že těch 5-6 kilo navíc pro mě bude vždycky trnem v oku a šílenej mindrák. Jsem teď ve fázi života kdy vím, že mám dost sil a vůle to změnit. Možná to půjde mnohem pomaleji, než jsem doufala, ale budu se snažit vytrvat. Protože to fakt chci. Protože chci být silná a fit. Protože chci uběhnout nějaký závod. Protože se nechci stydět do plavek. Protože už svoji postavu prostě nechci vůbec řešit a vím, že když nejsem schopná se s ní smířit, musím ji konečně změnit.

V březnu jsem začala běhat. Co vám budu povídat, není to nic jednoduchého. Máte pocit, že vyplivnete plíce, že se potíte víc, než je normální, že se vám za chvilku podlomí kolena, že máte nohy jako z kamene a každý krok je boj. Souvisle uběhnout kilometr je daleký cíl a vaším největším úspěchem je, že jste se neposadili na lavičku, kterou jste míjeli.

Každým dalším výběhem to je ale snazší a snazší. Najednou zacházíte do takových extrémů, že dokonce přemýšlíte o svém čase, o svém tempu! Najednou vám začne běh chybět a chcete jít znova, plánujete si za kolik minut by bylo fajn uběhnout tolik a tolik kilometrů, stanovujete si cíle. A i když jsou některé dny vyloženě špatné a připadáte si, jako kdyby se opakoval ten váš první běžecký den, něco ve vás to nechce vzdát. Protože z toho máte dobrý pocit. Protože jste šli, hýbali jste se místo sezení doma před notebookem, vyčistili jste si hlavu, dělali něco pro své zdraví a jste o krůček blíž ke svým cílům. Protože i kdybyste se ten poslední kilometr měli plazit, prostě to dokončíte.

Nejsem na běh žádný profík, vlastně na celkový fitness a podobně. Pořád se učím, pořád se snažím někde něco odkoukat a sbírám odvahu na to zajít do posilovny. Ale snažím se a na to jsem prostě hrozně hrdá. Protože i když můj proces hubnutí dost stagnuje, aspoň uběhnu 5 kilometrů bez umírání a udělám 10 kliků jako nic (aby bylo jasné, to je pro mě teď hrozný terno, dřív jsem neudělala ani jeden). Píšu tohle všechno vlastně pro sebe, protože vím, že když mám den blbec, tak mě tenhle pomalý vývoj strašně deptá. Mám pocit, že to bylo všechno k ničemu, že běhám někde v lese jako blázen, že se tu snažím cvičit nějaký pofidérní cvičební plány z internetu a nemám z toho nic. Ale není to pravda, jen jsem někdy tak soustředěná na hubnutí, že nevidím všechny další, hlavně zdravotní, benefity.

Takže na závěr - vytrvejte, vždycky jsou nějaké výsledky, jakkoliv malé, jakkoliv neviditelné, ale jsou.

leden | ohlédnutí

1. února 2017 v 13:51 | Haily
Ahoj všichni, vítám vás do prvního únorového dne! K únoru jsem měla vždycky tak zvláštní zvtah - není to měsíc, který bych vyloženě neměla ráda, hlavně protože je tak krátký, ale vždycky jsem ho považovala za překážku, která nás dělí od jara. Takový povinný zimní měsíc, co ještě musíme přetrpět. Poslední dobou mám ale únor spíše v duchu prázdnin, jelikož se mi téměř vždycky povede zvládnout zkoušky do konce ledna. A co víc může někdo chtít, než pár dní relax? Ale dost už o únoru, jaký byl vlastně leden?

Předsevzetí jsem si letos dala správně (!) o Novém roce (link & link), ale opravdu z nich plním zatím jen minimum, což se doufám teďka změní, když už mám to volno. Přinejmenším to tak plánuji. Ale že by se v lednu opravdu něco vzrušujícího dělo, to se říct nedá. Nad rámec zkouškového jsem objevila pár nových kaváren v Praze (z nich doporučuju kavránu/bar Cobra - skvělé všechno, Café Záhorský - skvělé ceny a limonády, kavárnu Místo - skvělá obsluha a káva) a vytřídila jsem všechny své studijní materiály. Co se mi třeba na mé škole hrozně líbí je, že na tomu určeném místě u knihovny můžeme nechávat vytištěné materiály a svázané otázky (nebo zákony, které budou novelizovány a ročníku pod vámi to nemá cenu prodávat). Přijde mi to fajn, protože mám vždycky přemíru papírů a je mi líto je vyhazovat (ačkoliv odpad třídím). Takhle poslouží více než jen jednomu člověku a já z toho mám dobrý pocit.

odstíny NYX - Stockholm, Abu Dhabi, odstín Colourpop - Mama

Po každém zkouškovém si plánuji, jak si něco hezkého koupím, primárně něco na sebe nebo dražší kosmetiku, ale zatím k tomu nikdy nedošlo. To neznamená, že bych konec zkoušek nijak neslavila, nějaká ta kávička nebo drink se vždycky vejdou! Letos jsem se však velmi tvrdohlavně rozhodla, že si něco prostě musím nadělit. Výběr nakonec padl na dlouholetý favorit - paletku od The Balm - Nude (verze Tude), která bojovala o prvenství s paletkou Urban Decay - Naked 3. Jestli vás kosmetika nezajímá, tak zde je možnost přestat číst. Obě to jsou paletky o 12 krásnýh odstínech, nakonec však vyhrála The Balm, protože si myslím, že je víc vhodná na vytvoření různých looků na každodenní nošení. A to nic proti UB, ale Naked 3 se mi z celé řady líbí jako jediná a nakonec mi i tak přišla moc jednotvárná. Také jsem našla skvělé podpatky v F&F v neuvěřitelné slevě.


Zůstanu-li ještě u kosmetiky, tak letos (ale i koncem minulého roku), jsem naprosto propadla tekutým, zejména matným, rtěnkám. Značka NYX u mě boduje na plné čáře, k Vánocům jsem dostala jeden skvělý kousek od Colourpop a poslední dobou hodně pokukuju po Kylie Cosmetics nebo produktech Dity von Teese. U těch si ale nejsem jistá, zda neplatíme jen za jméno.


Za leden jsem také prošla neskutečným množstvím svíček - toto počasí si o to přímo říká. Ve svém zápisníku jsem si začala vést seznam míst, kam se chci jít podívat, a také hlavně seznam knížek a filmů, které na mě čekají. V poslední řadě se mi na úplně poslední lednovou noc vrátila múza, takže můžu říct, že konečně zase kreslím!

A jaký byl váš leden? :)

end of summer

5. září 2016 v 12:59 | Haily
Ahoj všichni! Ráda bych vás uvítala s prvním podzimním článkem, ale jak jsem si nedávno ověřovala, podzim oficiálně začíná až 22. září v 16:21, tedy na podzimní rovnodennost. Ale říkat, že je léto, mi prostě nepřijde správné. Znáte to, jen co spatříte těch pár žlutých listů a ucítítě vůni táboráku, bum, podzim. Noci jsou chladnější a chladnější a ráno si nepřejete nic jiného než zůstat ve vyhřátých peřinách. A čaj! Začíná období všech teplých nápojů, perníkového koření a jablečných koláčů. Říkala jsem už, že miluji podzim?

Dokud ho ale ještě oficiálně nemáme, tak se pojďme podívat, co se dělo poslední letní měsíc, tedy srpen.

Jak asi většina z vás registrovala, vyšla nová kniha J. K. Rowling(ové) - Cursed child, kterou jsem samozřejmě musela hned mít, protože už je to pěkných pár let, co jsem naposledy zažila ten pocit, kdy si kupuje nový díl Harryho Pottera. Ráda bych řekla, že si takhle pamatuji každý díl, ale bohužel třetí, pátý a šestý nějak nezanechaly stopu. Nedokážu je zařadit a tím neříkám, že se mi nelíbily, ba naopka zrovna Vězeň z Azkabanu je jeden z mých nejoblíbenějších. Jen si nepamatuji ten úsek života, kdy jsem je četla. Na druhou stranu poslední díl mám živě před očima, rok 2008, psala jsem o tom i článek na svůj blog (tenkrát však na sblog.cz). Kolik vám bylo před 8 lety? Mně skoro 14. Ten čas tak běží.

Nicméně vyrůstání s Harry Potterem je něco, co lituji, že moje děti nikdy nezažijí. Ledaže bych jim knížky dávala postupně. Ale budou knihy jiné, o to se nebojím.

Abych se vrátila k jádru článku, tedy co se odehrálo v mém životě za měsíc srpen:

♥ Pustila jsem se do výroby náramků, což naprosto miluji, ačkoliv mě děsí ten počet. Nikdo nepotřebuje 50 náramků. Pravděpodobně uhádnete, co všichni moji známí dostanou na Vánoce.
♥ Po měsících pečení drobénkových koláčů a bublanin jsem se rozhodla vyzkoušet zase něco jiného, a to dort. Tedy, ne že bych dort nikdy nezkoušela (dokonce mám článek s recepty tady - klik), ale tohle je tzv. naked cake se speciální pozorností na zdobení. Vedle ostružin a malin jsem použila bylinky, chia semínka a mandle... a těším se na další experimenty.
♥ V poslední řadě musím uznat, že se docela těším do školy, která mi začíná sice až za měsíc, ale to mi nebránilo pustit se do nákupu sešitů. Také tak milujete papirnicví?

všechny fotky jsou z mého Instagramu

červenec | život diktuje

27. července 2016 v 18:03 | Haily
Červenec se nám už blíží ke svému konci a já jsem měla celý semestr nějakou milnou představu o tom, že v létě budu blogovat ostošest. Ten blog už nějak není jako dřív, už to není tajný deníček pro pár nadšenců s podobnými zájmy, ale blogy se celkově staly komerční záležitostí a proud vašich myšlenek už nečte jen banda introvertních puberťáků. Nebo tedy to bylo publikum mého blogu někdy před 8 lety. Všichni jsme už ale vyrostli, co? ;)

Kdybych měla blog zakládat znova, asi ho založím na jiné platformě. Asi by to byl lifestyle&fashion blog (a to ne, že by tohle lifestyle blog nebyl). Asi bych se ho snažila i zpeněžit a asi bych toužila po popularitě. Tady jsem ale někde jinde, tohle malé místečko ve virtuálním moři nadále zůstává panoptikem střípků mé cesty životem.

Přemýšlíte někdy o tom, kdo jste byli před, dejme tomu, 6 lety? Jak jste se změnili od té osůbky, která pilně psala články na toto stejné místo? Já ano a jsem spokojená. Prošla jsem změnami a ačkoliv nad některými starými články mi nezbývá nic než jen kroutit hlavou, jsem ráda, že toho tady mám tolik zaznamenané.

západy slunce z balkonu ♥

Když se ale teď odprostím od filozofování a vzpomínání, tak vás ráda pozvu k nahlédnutí do mého života za měsíc červenec. Čeho si asi na prví pohled všimnou ti věrnější z vás je to, že jsem změnila vzhled blogu (asi po sto letech - staré vzhledy najdete zde). Za každou cenu jsem chtěla zůstat u jednoduchosti a světlých barev, chtěla jsem něco elegantního a vzdušného. Nakonec mi to celé pišlo až moc chladné, takže jsem do menu přidala krásný avatar, který mi nakreslila Temi. Jestli je celkový dojem pozitivní, posoudíte už jenom vy.

Cestování za červenec pokrývá cesta do Maďarska, kde jsem několik dní trávila v Budapešti a pak se přesunula k Balatonu s rodinou. Se sestřenicemi jsme se pustily do různých DIY, ať už květinových čelenek, náhrdelníků z krystalů nebo různých nárámků (můj výtvor můžete vidět na fotce), a když jsme se zrovna nekoupaly, hrály jsme obrovské množství deskových her. Zjišťuji, deskovky a karty jsou něco, co bezmezně zbožňuji.

Také jsem poslední dobou hodně pekla, převážně různé bublaniny a koláče, protože jsem měli pěknou úrodu višní, ostružin a meruněk. Co se jinak jídla týče, tak nadále dodržuji bezmasou stravu a snažím se jíst zdravě (snažím!). V poslední řadě ještě zmíním Pokémon Go! (ano i já!), na které jsem se teď spolehla se zdravým pohybem. Ne, dělám si legraci, sice kvůli Pokémonům nachodím hotové kilometry, ale po dlouhé odmlce se pomalu vracím k běhání a józe. Navzdory tomu, jak moc mi to chybělo, trvalo mi skoro měsíc přemluvit se k něčemu. Někdy je to se mnou hrozné.

na závěr zkoušek

15. června 2016 v 22:18 | Haily
Dnešním dnem je zkouškové slavnostně za mnou a jako každý semestr si slibuji, že příště budu chodit na přednášky, číst literaturu a připravovat se poctivě během celého roku. A to ani nejde o výsledky, ale ušetřilo by mi to obrovské procentu stresu. A výčitek svědomí. A taky bych mohla Trůny sledovat na čas, ne až po určitých zkouškách. Ale co se dá dělat, pravděpodobně to opět nedodržím, protože trpím chronickou leností, kterou zatím nedokážu překonat ani pro uchování svého psychického zdraví. Ale budu se snažit, slibuji.

Problém je v tom, že se vždycky nechám ukolébat falešným (?) pocitem bezpečí, že jsem inteligentní člověk a něco přece vymyslím. Pak horko těžko hážu prosící kukuč při ústních zkouškách a nervózně listuji zakoníky před dnem D ve snaze zapamtovat si co nejvíce paragrafů. Scénář pak pokrařuje epizodou výčitek svědomí, následně pokládáním si otázky, proč to vlastně dělám? Proč všechno tak hrozně podceňuji? Proč se vždycky spoléhám na nějaké své základní rozumové dovednosti a trochu štěstí? (A že toho štěstí mám víc než trochu, některé známky si snad ani nezasloužím). Asi tušítě odpoveď - protože to vždycky vyjde.

Ale jednou to nevyjde, že? Tak to v životě bývá a já u toho nechci být, protože mám nějakou podivnou představu o tom, že se mé veškeré štěstí postupně kumuluje až jednou přijde obrovský pád. Takže se snažím přesdvědčit sama sebe o tom, že tomu pádu lze předejít (a že mu dokážu předejít).

Na druhou stranu si také říkám, že se vysokoškolské zkouškové přece nesmí tak prožívat a tahle poslední studijní léta by se měla pořádně užít. Jsem asi prostě balíček protichůdných principů.

Přisáhám, že o zkouškovém můj mozek jede na 120% (+insomnia hard), ale z toho se jen malé procento myšlenek opravdu týká studia. Ale dost už o tom, jsem ráda, že je to úspěšně za mnou a konečně se můžu zase věnovat normálním každodenním činnostem a svým zájmům (ale až po několika prospaných dnech).

a little something on soulmates

27. května 2016 v 23:51 | Haily
Do we find soulmates in our friends?

I've never had that special connection to any of my love interests, but some of my friends get me on so many levels, that I just probably don't care anymore. About that special someone, that soulmate for life, the other half. And not just because I am whole and there is not a piece missing. Because I have many things to improve and it always could be better, but I just guess I found my inner balance through the amazing people surrounding me.

I'm not dismissing the idea of, you know, the One. I do believe in that click, when you just know. When you just know, that this person will held such importance in your life, that this person will have a huge impact on your life choices, that you will always value their opinions and share all your fears and dreams with at 4 in the morning after having way too many giggle fits.

But I'm yet to find a love interest with this special connection. And I won't have it any other way. I'm proud to say that my friends are just as good... if not better. I'm grateful for many things in life, but friendship, companionship, family, these are the ones, I would never let go.

I feel supported. I feel loved. I feel understood. I may put my trust in too many people, I may be clingy sometimes and the others too far away, I have my flaws and so do my friends, but when it comes to true friendship it does not matter. Because some mistakes will be addressed, some will be overlooked, but you won't be alone while sorting them out. Even if you are alone in your room with scary thoughts flowing through your mind, even if you haven't talked to anyone in days, just the knowledge that there are people, who you can lean on, who will listen, that makes life so much more worth it.

Do we find soulmates in our friends? Yes, we do. We damn well do.

ohlédnutí za dubnem

4. května 2016 v 20:00 | Haily
Od posledního článku už bohužel uběhl měsíc a já nemůžu říct, že nemám čas, protože to není pravda. Času máme většinou tolik, kolik si ho uděláme, ale blogování pro mě v posledním měsíci nebylo prioritou. Jsem vlastně docela špatný blogger, ale to nevadí, je to jen jendo hobby z mnoha, nějaké to kreativnější vyžití, které si teď nemůžu (nebo nechci) úplně dovolit. A ne, že by na tom bylo něco špatného, to vůbec! Ale většinou když si sednu ke psaní článků, ke kreslení nebo ke čtení jiných knih než těch do školy, tak si často připadám, jako kdybych se flákala. Což většinou pravda je. Prosím neberte to tak, že si absolutně zakazuji nějaké zábavné činnosti, ale na tohle období života jsem si stanovila 2 cíle a chci se soustředit hlavně na ně (zdravý životní styl a studium).

Jak už jsem psala, od února se soustředím mnohem více na to, co jím, a od března jsem začala seriózněji sportovat. K mému velkému neštěstí jsem se musela zase vrátit ke běhu, protože plavání a jóga prostě asi nestačí. Vy, co běháte, to možná dobře znáte - běhání milujete a nenávidíte zároveň, nebo alespoň já to tak mám. Nicméně, těžko najdete něco tak časově nenáročného jako je běh. Zatím jsem si zavedla rutinu 5km třikrát do týdne, ale uvidíme, jak to o zkouškovém půjde dál. Kdybych však něco musela vyřadit tak, ač s těžkým srdcem, to bude plavání, protože my dlouhovlásky s fénovanám trávíme celé věky a jestli něco nesnáším, tak jsou to činnosti, se kterými jen ztrácíme čas.

Další můj věčný cíl jsou dobré studijní výsledky, ale to už jste také určitě vysledovali. Všechny zkoušky už mám zapsané a za týden oficiálně odstartuje měsíc dlouhé peklo, na které se zvláštním způsobem i těším. Nebo až bude za mnou, protože pak (!!) jdu na koncert Paula McCartneyho a to bude ta nejsladší odměna! ♥

Aby můj život nezněl tak hrozně jednotvárně, tak ještě přihodím, že se ze mě stává mistr zahradník a už se nemůžu dočkat, až mi budou kvést pivoňky a vyroste ještě víc bylinek.

ach ten březen!

4. dubna 2016 v 20:42 | Haily
Jako téměř v životě každého vysokoškoláka, leden pro mě byl velice náročný. Únor jsem si určila jako takový nový start, ale bylo to spíše takové zahřívací kolo, nicméně nebyl to špatný měsíc - začala škola, přestala jsem jíst maso a udělala jsem si pořádek v šatníku. S tím šatníkem je problém jen ten, že mě to teď bude čekat opět s úklidem zimního oblečení. Ale březen! Ten nenápadný beřezen! Měsíc od kterého čekám vždycky nejméně, protože je takový přechodný mezi zimou a jarem. Ale byl to skvělý měsíc.

Celý měsíc se mi podařilo 2x týdně chodit plavat (každé úterní a čtvrteční ráno), což beru jako největší úspěch, protože chodit na půl sedmou do banézu bylo prostě utrpení (a stále je), ale teď už se na to těším - vlastně jdu zítra. Asi je pravda, že čím víckrát a pravidelněji něco děláte, tak si na to prostě zvyknete. Teď už je navíc i relativně teplo a venkovní bazény můžeme, velmi otužilecky, využívat naplno. Dobrá zpráva je, že cítím, že dělám pro svá bolavá záda zase o něco víc, než jen byla jóga. A na postavě by to snad taky mohlo brzy začít být znát (zkouškové po Vánocích je vážně za trest, pokud ve stresu jíte, jíte a jíte).

Pokud budete ještě během jara v Praze, strašně ráda bych vás vyslala na ranní procházku k Pražskému hradu nebo do Botanické zahrady! Ze své zkušenosti bych na Hrad poradila jít nějak kolem půl desáté až desáté ráno - není ještě tak přeplněno a poté, co si projdete zahrady a areál, si můžete sednou na kávu ve Starbucksu s výhledem na Prahu (a skvělou magnolií na zahradě). Do Botanické jsem šla taky dopoledne, ale až v půl 11 a všechno bylo opravdu nádherné, už se těším, až začnou kvést pivoňky, protože připravovaná pivoňková louka vypadala skvěle!

Také jsem se dostala to Kočičí kavrány (Újezd), kde jsem se zamilovala do jednoho zrzavého drobečka, ach. ♥ Myslím, že vedle svého snového mopse si pořídím i kočku. Kočku jsem vlastně chtěla strašně dlouho, ale pak přišli mopsi a já jsem byla (a stále jsem) naprosto okouzlená. Z koček se mi moc líbí skotská klapocuhá nebo ragdoll.

A v poslední řadě, včerejší odpoledne jsem strávila prácemi na zahradě a dnes již sázením (které zdaleka ještě není u konce). Tak zanedlouho snad budou mé fotky na instagramu i ze zahrady!

off to paris

20. března 2016 v 21:49 | Haily
Téměř totožný scénář jako v létě - já, člověk velice pragmatický, organizovaný a plánující, se setkávám s nabídkou krátkého vycestování do nějakého evropského města, která by se uskutečnilo v rozmezí jednoho týdne, a navzdory tomu, že by svět čekal odmítnutí, já se možnosti chopím jako žíznící člověk sklenice čisté vody. (wow, dneska se cítím velmi metaforicky) Pamatujete? Akorát teď to není Berlín, ale Paříž. A není léto, ale jaro.

Paříž, PAŘÍŽ. Oh lala, tres bien! C'est magnifique... nebo tak něco. Myslím, že umím pomerně dost jazyků, ale francouzština není jedním z nich (a asi nikdy nebude). Mám totiž velké plány s japonštinou, finštinou, španělštinou a ruštinou. Ale pořád odbíhám! Takže Paříž. Jedu na Velikonoce, prodloužený víkend, za úžasnou cenu a rozhodnuto bylo ve čtvrtek večer, tedy před 3 dny, kdy mi byla cesta nabídnuta spolužačkou před začátkem semináře z mezinárodního práva veřejného. Nikdy jsem v Paříži nebyla, trochu panikařím nad tím, kam všude se jít podívat a co opravdu stojí za to, když mám k dispozici tak málo času. Když si jen vezmu, že jsem v Londýně byla už šetkrát a pořád mám místa, kde jsem ještě nebyla... máte nějaké typy? Jediné, co určitě chci, je fotka s Eiffelovkou. A Ladurée makronky.

Vždycky jsem si pobyt v Paříži plánovala jako něco plného umění a módy, elegance a krásných fotek (to je vliv všech těch filmů a literatury), ale bohužel jedu autobusem, takže elegance bude asi to poslední, na co pomyslím. Ale víte co, pokusím se! Bylo by mi asi líto, kdybych Paříží chodila oděná jako ten největší turista, chci splynout s okolím! (a doufám, že nakonec nezjistim, že úžasný módní styl Pařížanek je jen mýtus)

Na závěr ještě něco mimo téma - po roce jsem se konečně dostala ke kreslení a rozhodla jsem se dokončit obrázek pro blog a videa, který jsem si načmárala do poznámek někdy na začátku semestru. Obrázek jsem tady na blogu zařadila do povídání o mě zde (odkaz také v menu). Nejsem s ním na 100% spokojená, možná ho jednou změním, až se kreslení budu věnovat zase trochu víc.
 
 

Reklama