Deník

fomo

3. listopadu 2017 v 0:41 | Haily
Asi je ještě moc brzy na to, abych se rozepisovala o roku 2017, přesto si dnes neodpustím menší reflexi. Dlouho jsem sem nepsala nic od srdce, nic soukromého, intimního, zejména protože často nenacházím slova. Připadám si jako v deliriu, uzavřená ve svém vlastním světě, zatímco se ženu za nějakými ideály. Ideálem dokonalé dcery, důvěrné kamarádky, skvělé studentky, dobré hospodyňky. Jestli jsem se totiž něco naučila, za těch mých 23 let je to, že tvrdou prácí vždy dosáhnete výsledků. Neříkám úžasných, velkolepých výsledků, ale jen výsledků. Jakkoliv malých, jakkoliv bezvýznamných. Samozřejmě, také věřím ve štěstí, o to víc v principu karmy, a nemyslím si, že se nutně vylučují. Zvážím-li jen své vlastní chování, své vlastní činy, mohu s určitostí říct, že se mi téměř nikdy nestalo, abych dosáhla, nebo naopak nedosáhla, takových výsledků, které by nebyly přímo úměrné mému předešle vynaloženému úsilí.

Přesto si však uvědomuji, že mnozí možná takové štěstí nemají. Že za jejich práci nepřicházejí ty metaforické koláče. Čím to ale je?

Tento rok jsem se rozhodla obětovat škole. Rozhodla jsem se splnit vše, co bylo možné splnit. Rozhodla jsem se, že nechci dělat školu podle doporučeného studijního plánu, že si nechci roztáhnout 20 volitelných předmětů na 5 let. Rozhodla jsem se zatnout zuby a splnit vše, kromě povinných předmětů, kterými bohužel hnout nemůžu.

Víte, když jsem dříve slýchala o lidech, co nezvládají školu, co berou různé léky na podporu myšlení, co vypijí 3 litry kávy a se slzami v očích telefonují z koleje rodičům pro aspoň trošku té psychické podpory, myslela jsem si, že jsou slabí. Že měli lépe zvážit své schopnosti, že měli být kritičtější vůči sobě a svým dovednostem. Ale víte co? Jsem ve čtvrtém ročníku vysoké školy, studuji v podstatě celý svůj život, nikdy jsem nepoznala nic jiného, a ačkoliv školu miluji, doléhá to na mě také. Ten neúprosný tlak, ty bezesné noci, ten pocit, že vám něco utíká, že možná jste neměli jít tímto směrem, že někdo z vašich přátel podniká a jiný už má rodinu, a vy pořád nemáte v ruce nic. Myslím, že je to prokletí mého oboru. Někdy si přeji mít v ruce aspoň ten bakalářský titul, aspoň něco.

Jsem unavená. Léto uteklo jako voda, od půlky srpna jsem se už zase učila, a mám z toho pocit, že jsem nestihla nic. Žádné dobrodružství, žádný odpočinek, nic. Samozřejmě to vůbec není pravda, objektivně vím, že jsem zažila skvělé dny s přáteli i rodinou, že jsem se vrátila konečně k malování, že jsem zase chvilku žila. Avšak teď, takhle za listopadové noci, kdy mám sotva za sebou dvě klauzurní práce, se už dopředu strachuji prosince, kdy to celé začne znova.

Přitom jsem dosáhla svého, mám volno! Víc volna, než jsem kdy v životě měla. Do školy chodím 2-3 dny v týdnu, podle toho, zda je sudý či lichý. Kromě přípravy na semináře toho zas tolik nemám, průběžné učení na zkoušky přece nezabere tolik času, sem a tam prolistování učebnice, občasný záchvat zvýrazňování ve vypracovaných otázkách, znáte to. Přesto si připadám izolovanější, než kdy dřív.

Mám volno. Ne svobodu.

A tak sedím doma, ve perfektním pokoji s perfektně naaranžovanými učebnice, s perfektně srovnaným šatníkem, s perfektně uklizenou kuchyní. Venku je šílené počasí a každý mi říká, že mám být ráda, že nemusím ven. Koukám na všechny ty seriály, které mi během posledního roku utekly, a najednou mám pocit, že to vůbec nebylo důležité, že mi vůbec nic neuteklo, ale že mi utíká něco teď.

další z exitenčních krizí

2. srpna 2017 v 18:46 | Haily
Zdravím vás do krásného letního večera! No není to nádhera? Miluju teplé letní noci, ačkoliv kvůli nim nemohu spát a další den má spotřeba ledových káv vzroste na trojnásobek. Což zcela určitě není dobře, protože se snažím kofein omezit. Tedy jak kdy. Někdy mám záchvaty úzkostlivých myšlenek ohledně zdravé stravy a zdraví celkově, jindy mi před očima bliká jen neonový nápis "yolo"a přemýšlím, kde bych mohla sehnat dobrý veggie burger (bez toho, abych musela jet do Brna, protože dámy a pánové, ty jsou v Brně nejlepší). Když se ale vrátíme k té kávě, tak ze všech argumentů na mě působí nejvíc ten o žloutnutí zubů. Protože zdravé bílé zuby, ach to je můj sen.

Za měsíc mi je 23, to je docela síla, ne? Když to tu někteří z vás začali číst, bylo mi 13. Není to zvláštní? Tolik let a já se stále nebyla schopná odpoutat od blogového světa... a také jsem nebyla schopná ho nikam dotáhnout ani ho zkomercializovat. Lituji toho? A víte, že někdy jo? Protože by bylo příjemné mít příjem z činnosti, která mě baví. Protože by bylo příjemné mít kreativní vyžití a nebát se, že mě moje práce nikdy nebude bavit. Lidé si vždycky vzpomenou, že mám vlastně blog a ptají se, zda s ním vydělávám, zda je populární. No, jak sami víte, to fakt nehrozí.

Mám milion výmluv, proč to tak není. Protože špatná platforma, protože nejsem moc na kosmetiku ani módu, protože nejsem vtipná, protože nejsem dost dobrá ani v psaní, ani v kreslení a ani ve focení, protože bla bla bla. Realita je, že jsem moc líná, moc pohodlná a možná opravdu nemám co říct. Protože jsou věci, které nedovedu (a nechci) říkat takto veřejně. Protože jsem paranoidní, že mi blog jednou uškodí v profesním životě. Takže to tu držím dost PG, Disney friendly. Ale já celkově jsem dost Disney friendly... no nic.

Musela bych začít znova. A lépe. Protože mi vyhovuje anonymita, ale nemám, jak se říká, brand. Je těžké budovat si osobnost, když se opravdu snažíte chránit si svou identitu. Ale možná je moje identita na mě ta nejzajímavější. Vidíte, skoro 10 let a pořád jsem nerozluštila, jak se správně bloguje.

Došla jsem do té nepohodlné fáze života, kdy k jakékoliv nové myšlence hned připluje další typu "A uživí mě to?". Je to ironické, protože mám-li být upřímná, zrovna já ani moje rodina nikdy neměla problém s financemi, přesto ze mě vyrostl hrozný šetřílek. Internet je plný přednášek o tom, ať děláme to, co nás baví, ať riskujeme, ale moje hlava křičí "Ne, vy blázni, musíte myslet na svoji ekonomickou stabilitu!"

A úplně se těším, až si někdo tohle přečte a pomyslí si, co jsem to zase za mileniála (nebo co) a že jsem deformovaná kapitalismem, materialismem a já nevím ještě jakým -ismem. Ale vězte, že pokud vás nikdy netížily existenční myšlenky, pokud jste nikdy nezvažovali nějaký risk, pokud jste nikdy nepovažovali mezi potěšením a zodpovědností, tak pochybuju, že jste kdy žili.

Jedna z posledních věcí, co mi jeden náhodný profesor na střední řekl, bylo, abych nebrala věci během vysokoškolských let tak vážně. Protože všechno nějak bude. Protože já se neztratím. Ale co tohle vůbec znamená? Já nechci být skeptická ani negativní, ale na tohle se přece nedá spoléhat. Ne?

Problém je, že se opravdu bojím riskovat, racionálně si dokážu odůvodnit, proč je bezpečné a logické zůstat u kariéry, kterou jsem si vybrala. I když mě to mnohdy nebaví. Protože mi to jde, protože se to zvládnu naučit, tu školu asi zvládnu dodělat, a pak si najdu nějakou malou advokátku a bude. A víte co, pro někoho je tohle sen, pro mě je to plán B. Otázkou je, co je plán A.

To neví bohužel nikdo z nás.

Vždycky si stojím za tím, že bych minulost neměnila, nikdy. Nikdy bych se nerozhodla jinak. Je v tom určitá dávka sebedůvěry, ale taky je v tom dost logiky, protože sama ani nevím, kdy jsem se měla přesně rozhodnout jinak. Kdy jsem měla myslet na něco jiného, kdy mě možná mělo něco oslovit, osvítit, nevím. Protože stejně jako teď, ani tenkrát jsem nevěděla, co přesně bych chtěla. Zatím tedy jen vím, že mám nějaký plán B, možná i plán C a D, ale ta hlavní věc, co chci dělat... tak tu, vážení, se právě snažím nalézt.

(Ale jinak se mám fakt fajn, nemyslete si!)

prvomájový | o motivaci, škole a běhání

1. května 2017 v 21:14 | Haily
Ahoj věrní čtenáři, vítám vás do krásného prvomájového podvečera! Jen se ale nebojte, tenhle článek rozhodně nebude o lásce a rozkvetlých třešních, protože zkrátka - this is not how I roll. Ale o tom třeba někdy jindy. Jelikož mám zkoušky ani ne za rohem a léto už klepe na dveře, chtěla jsem dnešní článek věnovat motivaci. Vůli. Výdrži. Úspěchu i neúspěchu. Hlavně tomu neúspěchu a momentům, kdy chceme všechno vzdát, kdy nevidíme výsledky, kdy se nám nedaří a ptáme se, proč to všechno vlastně děláme? Když jsme stejně neúspěšní? Když jsme do toho dali tolik energie a času a nemám v rukou nic? Že jsme radši nezůstali sedět na zadku - všechno by bylo stejně, ale aspoň bychom teď nebyli zklamaní, že?

Neúspěch je hrozně těžké překonat.

Vždycky jsem byla to dítě, kterému škola vyloženě šla. Bavilo mě všechno a to, co mi nešlo (fyzika), jsem si odůvodnila tím, že se základními znalostmi projdu a předmět do hloubky znát pro svůj budoucí život stejně nepotřebuji. Ne že bych nechtěla, protože někdy bych tomu fakt chtěla rozumět a třeba si jednou za pár let sednu a pořádně si tu středoškolskou fyziku přečtu, ale chápete - nebylo to potřeba a nějaká trojka na vysvědčení mě nezabila.

Problém je, když nastoupíte na vysokou školu, na obor, co jste si sami vybrali. Obor, který vás má zajímat a je dostatečně úzký, takže žádné výmluvy o nepotřebnosti předmětu vám klid duše nezajistí. Protože někde v hloubi duši tušíte, že ten obecný rámec musíte znát, že dějiny jsou základním ukazatelem pro současnost a všechny ty myšlenkové proudy a podivné filozofie pojící se k vašemu oboru ovlivňují to, jak se na něj koukáme dnes. A je to docela vopruz, co? Protože vy už chcete to ryzí jádro vaší vyvolené kariéry a musíte tu válčit s nějakou sociologií.

A kdyby jen to. Pak se jen noříte do svých studií a někdy to nejde a někdy to bolí, a bolí to hlavně protože tohle je to "vaše". To v čem byste měli být sakra dobří, když už jste si to vybrali. Neudělat zkoušku, ať už z volitelného předmětu nebo něčeho serióznějšího, je jako facka. Pořád si říkáte, že to nesmíte tak prožívat, ale hrozně vás (nebo teda mě), to vytáčí, protože v tomhle byste měli být dobří.

Jenže být v něčem dobrý nemůžeme být pořád a nesmíme to od sebe neustále očekávat. Samozřejmě neříkám, ať se teď na všechno vykašleme a odletíme žít nomádský život do Nepálu. Chci jen říct, že je dobré dělat pro věci, které jsou naší prioritou, maximum, ale realisticky tomu svůj život stejně kompletně nezasvětíme a tak to prostě někdy nevyjde. Protože někdy se nepřipravíte dostatečně, někdy máte špatný den a jindy máte pocit, že už nemůžete dál a pár dní chcete jen ležet v dece a koukat na nenáročné seriály. A to vám nemůže nikdo vyčítat.

Důležité pro vás i pro vaše svědomí je ale myšlenka, že jste udělali dost. Že jste tomu věnovali čas, možná obětovali pár společenských akcí, že jste se opravdu snažili. Nebo na druhou stranu si zase přiznat, že ano, dělala jsem místo učení tohle a tamto a špatné výsledky jsou neodvratitelným důsledkem. Jsme přece lidé, chybujeme, jen si to musíme připustit. Příště si povedeme lépe.

V březnu jsem začala běhat. Co vám budu povídat, není to nic jednoduchého. Máte pocit, že vyplivnete plíce, že se potíte víc, než je normální, že se vám za chvilku podlomí kolena, že máte nohy jako z kamene a každý krok je boj. Souvisle uběhnout kilometr je daleký cíl a vaším největším úspěchem je, že jste se neposadili na lavičku, kterou jste míjeli.

Každým dalším výběhem to je ale snazší a snazší. Najednou zacházíte do takových extrémů, že dokonce přemýšlíte o svém čase, o svém tempu! Najednou vám začne běh chybět a chcete jít znova, plánujete si za kolik minut by bylo fajn uběhnout tolik a tolik kilometrů, stanovujete si cíle. A i když jsou některé dny vyloženě špatné a připadáte si, jako kdyby se opakoval ten váš první běžecký den, něco ve vás to nechce vzdát. Protože z toho máte dobrý pocit. Protože jste šli, hýbali jste se místo sezení doma před notebookem, vyčistili jste si hlavu, dělali něco pro své zdraví a jste o krůček blíž ke svým cílům. Protože i kdybyste se ten poslední kilometr měli plazit, prostě to dokončíte.

Píšu tohle všechno vlastně pro sebe, protože vím, že když mám den blbec, tak mě tenhle pomalý vývoj strašně deptá. Mám pocit, že to bylo všechno k ničemu, že běhám někde v lese jako blázen, že se tu snažím cvičit nějaký pofidérní cvičební plány z internetu a nemám z toho nic. Ale není to pravda, jen jsem někdy tak soustředěná na to, kolik uběhnu a jak rychle, že nevidím všechny další, hlavně zdravotní, benefity. Ne všechno jsou jen čísla v běžecké aplikaci.

Takže na závěr - vytrvejte, vždycky jsou nějaké výsledky, jakkoliv malé, jakkoliv neviditelné, ale jsou.

leden | ohlédnutí

1. února 2017 v 13:51 | Haily
Ahoj všichni, vítám vás do prvního únorového dne! K únoru jsem měla vždycky tak zvláštní zvtah - není to měsíc, který bych vyloženě neměla ráda, hlavně protože je tak krátký, ale vždycky jsem ho považovala za překážku, která nás dělí od jara. Takový povinný zimní měsíc, co ještě musíme přetrpět. Poslední dobou mám ale únor spíše v duchu prázdnin, jelikož se mi téměř vždycky povede zvládnout zkoušky do konce ledna. A co víc může někdo chtít, než pár dní relax? Ale dost už o únoru, jaký byl vlastně leden?

Předsevzetí jsem si letos dala správně (!) o Novém roce (link & link), ale opravdu z nich plním zatím jen minimum, což se doufám teďka změní, když už mám to volno. Přinejmenším to tak plánuji. Ale že by se v lednu opravdu něco vzrušujícího dělo, to se říct nedá. Nad rámec zkouškového jsem objevila pár nových kaváren v Praze (z nich doporučuju kavránu/bar Cobra - skvělé všechno, Café Záhorský - skvělé ceny a limonády, kavárnu Místo - skvělá obsluha a káva) a vytřídila jsem všechny své studijní materiály. Co se mi třeba na mé škole hrozně líbí je, že na tomu určeném místě u knihovny můžeme nechávat vytištěné materiály a svázané otázky (nebo zákony, které budou novelizovány a ročníku pod vámi to nemá cenu prodávat). Přijde mi to fajn, protože mám vždycky přemíru papírů a je mi líto je vyhazovat (ačkoliv odpad třídím). Takhle poslouží více než jen jednomu člověku a já z toho mám dobrý pocit.

odstíny NYX - Stockholm, Abu Dhabi, odstín Colourpop - Mama

Po každém zkouškovém si plánuji, jak si něco hezkého koupím, primárně něco na sebe nebo dražší kosmetiku, ale zatím k tomu nikdy nedošlo. To neznamená, že bych konec zkoušek nijak neslavila, nějaká ta kávička nebo drink se vždycky vejdou! Letos jsem se však velmi tvrdohlavně rozhodla, že si něco prostě musím nadělit. Výběr nakonec padl na dlouholetý favorit - paletku od The Balm - Nude (verze Tude), která bojovala o prvenství s paletkou Urban Decay - Naked 3. Jestli vás kosmetika nezajímá, tak zde je možnost přestat číst. Obě to jsou paletky o 12 krásnýh odstínech, nakonec však vyhrála The Balm, protože si myslím, že je víc vhodná na vytvoření různých looků na každodenní nošení. A to nic proti UB, ale Naked 3 se mi z celé řady líbí jako jediná a nakonec mi i tak přišla moc jednotvárná. Také jsem našla skvělé podpatky v F&F v neuvěřitelné slevě.


Zůstanu-li ještě u kosmetiky, tak letos (ale i koncem minulého roku), jsem naprosto propadla tekutým, zejména matným, rtěnkám. Značka NYX u mě boduje na plné čáře, k Vánocům jsem dostala jeden skvělý kousek od Colourpop a poslední dobou hodně pokukuju po Kylie Cosmetics nebo produktech Dity von Teese. U těch si ale nejsem jistá, zda neplatíme jen za jméno.


Za leden jsem také prošla neskutečným množstvím svíček - toto počasí si o to přímo říká. Ve svém zápisníku jsem si začala vést seznam míst, kam se chci jít podívat, a také hlavně seznam knížek a filmů, které na mě čekají. V poslední řadě se mi na úplně poslední lednovou noc vrátila múza, takže můžu říct, že konečně zase kreslím!

A jaký byl váš leden? :)

end of summer

5. září 2016 v 12:59 | Haily
Ahoj všichni! Ráda bych vás uvítala s prvním podzimním článkem, ale jak jsem si nedávno ověřovala, podzim oficiálně začíná až 22. září v 16:21, tedy na podzimní rovnodennost. Ale říkat, že je léto, mi prostě nepřijde správné. Znáte to, jen co spatříte těch pár žlutých listů a ucítítě vůni táboráku, bum, podzim. Noci jsou chladnější a chladnější a ráno si nepřejete nic jiného než zůstat ve vyhřátých peřinách. A čaj! Začíná období všech teplých nápojů, perníkového koření a jablečných koláčů. Říkala jsem už, že miluji podzim?

Dokud ho ale ještě oficiálně nemáme, tak se pojďme podívat, co se dělo poslední letní měsíc, tedy srpen.

Jak asi většina z vás registrovala, vyšla nová kniha J. K. Rowling(ové) - Cursed child, kterou jsem samozřejmě musela hned mít, protože už je to pěkných pár let, co jsem naposledy zažila ten pocit, kdy si kupuje nový díl Harryho Pottera. Ráda bych řekla, že si takhle pamatuji každý díl, ale bohužel třetí, pátý a šestý nějak nezanechaly stopu. Nedokážu je zařadit a tím neříkám, že se mi nelíbily, ba naopka zrovna Vězeň z Azkabanu je jeden z mých nejoblíbenějších. Jen si nepamatuji ten úsek života, kdy jsem je četla. Na druhou stranu poslední díl mám živě před očima, rok 2008, psala jsem o tom i článek na svůj blog (tenkrát však na sblog.cz). Kolik vám bylo před 8 lety? Mně skoro 14. Ten čas tak běží.

Nicméně vyrůstání s Harry Potterem je něco, co lituji, že moje děti nikdy nezažijí. Ledaže bych jim knížky dávala postupně. Ale budou knihy jiné, o to se nebojím.

Abych se vrátila k jádru článku, tedy co se odehrálo v mém životě za měsíc srpen:

♥ Pustila jsem se do výroby náramků, což naprosto miluji, ačkoliv mě děsí ten počet. Nikdo nepotřebuje 50 náramků. Pravděpodobně uhádnete, co všichni moji známí dostanou na Vánoce.
♥ Po měsících pečení drobénkových koláčů a bublanin jsem se rozhodla vyzkoušet zase něco jiného, a to dort. Tedy, ne že bych dort nikdy nezkoušela (dokonce mám článek s recepty tady - klik), ale tohle je tzv. naked cake se speciální pozorností na zdobení. Vedle ostružin a malin jsem použila bylinky, chia semínka a mandle... a těším se na další experimenty.
♥ V poslední řadě musím uznat, že se docela těším do školy, která mi začíná sice až za měsíc, ale to mi nebránilo pustit se do nákupu sešitů. Také tak milujete papirnicví?

všechny fotky jsou z mého Instagramu

červenec | život diktuje

27. července 2016 v 18:03 | Haily
Červenec se nám už blíží ke svému konci a já jsem měla celý semestr nějakou milnou představu o tom, že v létě budu blogovat ostošest. Ten blog už nějak není jako dřív, už to není tajný deníček pro pár nadšenců s podobnými zájmy, ale blogy se celkově staly komerční záležitostí a proud vašich myšlenek už nečte jen banda introvertních puberťáků. Nebo tedy to bylo publikum mého blogu někdy před 8 lety. Všichni jsme už ale vyrostli, co? ;)

Kdybych měla blog zakládat znova, asi ho založím na jiné platformě. Asi by to byl lifestyle&fashion blog (a to ne, že by tohle lifestyle blog nebyl). Asi bych se ho snažila i zpeněžit a asi bych toužila po popularitě. Tady jsem ale někde jinde, tohle malé místečko ve virtuálním moři nadále zůstává panoptikem střípků mé cesty životem.

Přemýšlíte někdy o tom, kdo jste byli před, dejme tomu, 6 lety? Jak jste se změnili od té osůbky, která pilně psala články na toto stejné místo? Já ano a jsem spokojená. Prošla jsem změnami a ačkoliv nad některými starými články mi nezbývá nic než jen kroutit hlavou, jsem ráda, že toho tady mám tolik zaznamenané.

západy slunce z balkonu ♥

Když se ale teď odprostím od filozofování a vzpomínání, tak vás ráda pozvu k nahlédnutí do mého života za měsíc červenec. Čeho si asi na prví pohled všimnou ti věrnější z vás je to, že jsem změnila vzhled blogu (asi po sto letech - staré vzhledy najdete zde). Za každou cenu jsem chtěla zůstat u jednoduchosti a světlých barev, chtěla jsem něco elegantního a vzdušného. Nakonec mi to celé pišlo až moc chladné, takže jsem do menu přidala krásný avatar, který mi nakreslila Temi. Jestli je celkový dojem pozitivní, posoudíte už jenom vy.

Cestování za červenec pokrývá cesta do Maďarska, kde jsem několik dní trávila v Budapešti a pak se přesunula k Balatonu s rodinou. Se sestřenicemi jsme se pustily do různých DIY, ať už květinových čelenek, náhrdelníků z krystalů nebo různých nárámků (můj výtvor můžete vidět na fotce), a když jsme se zrovna nekoupaly, hrály jsme obrovské množství deskových her. Zjišťuji, deskovky a karty jsou něco, co bezmezně zbožňuji.

Také jsem poslední dobou hodně pekla, převážně různé bublaniny a koláče, protože jsem měli pěknou úrodu višní, ostružin a meruněk. Co se jinak jídla týče, tak nadále dodržuji bezmasou stravu a snažím se jíst zdravě (snažím!). V poslední řadě ještě zmíním Pokémon Go! (ano i já!), na které jsem se teď spolehla se zdravým pohybem. Ne, dělám si legraci, sice kvůli Pokémonům nachodím hotové kilometry, ale po dlouhé odmlce se pomalu vracím k běhání a józe. Navzdory tomu, jak moc mi to chybělo, trvalo mi skoro měsíc přemluvit se k něčemu. Někdy je to se mnou hrozné.

na závěr zkoušek

15. června 2016 v 22:18 | Haily
Dnešním dnem je zkouškové slavnostně za mnou a jako každý semestr si slibuji, že příště budu chodit na přednášky, číst literaturu a připravovat se poctivě během celého roku. A to ani nejde o výsledky, ale ušetřilo by mi to obrovské procentu stresu. A výčitek svědomí. A taky bych mohla Trůny sledovat na čas, ne až po určitých zkouškách. Ale co se dá dělat, pravděpodobně to opět nedodržím, protože trpím chronickou leností, kterou zatím nedokážu překonat ani pro uchování svého psychického zdraví. Ale budu se snažit, slibuji.

Problém je v tom, že se vždycky nechám ukolébat falešným (?) pocitem bezpečí, že jsem inteligentní člověk a něco přece vymyslím. Pak horko těžko hážu prosící kukuč při ústních zkouškách a nervózně listuji zakoníky před dnem D ve snaze zapamtovat si co nejvíce paragrafů. Scénář pak pokrařuje epizodou výčitek svědomí, následně pokládáním si otázky, proč to vlastně dělám? Proč všechno tak hrozně podceňuji? Proč se vždycky spoléhám na nějaké své základní rozumové dovednosti a trochu štěstí? (A že toho štěstí mám víc než trochu, některé známky si snad ani nezasloužím). Asi tušítě odpoveď - protože to vždycky vyjde.

Ale jednou to nevyjde, že? Tak to v životě bývá a já u toho nechci být, protože mám nějakou podivnou představu o tom, že se mé veškeré štěstí postupně kumuluje až jednou přijde obrovský pád. Takže se snažím přesdvědčit sama sebe o tom, že tomu pádu lze předejít (a že mu dokážu předejít).

Na druhou stranu si také říkám, že se vysokoškolské zkouškové přece nesmí tak prožívat a tahle poslední studijní léta by se měla pořádně užít. Jsem asi prostě balíček protichůdných principů.

Přisáhám, že o zkouškovém můj mozek jede na 120% (+insomnia hard), ale z toho se jen malé procento myšlenek opravdu týká studia. Ale dost už o tom, jsem ráda, že je to úspěšně za mnou a konečně se můžu zase věnovat normálním každodenním činnostem a svým zájmům (ale až po několika prospaných dnech).

about soulmates

27. května 2016 v 23:51 | Haily
I have to yet experience that special connection between lovers that thousands years of literature forces us to believe in. Is it even right to be this obsessed with an idea of someone making our lifes so much better? Someone being that missing piece? Our perfect other half?

How could that even be real?

I think we can be whole without having a partner. By just being us, by sharing our lifes with our friends, family. Why do we, as a society, believe in one person being so special that they could replace the love and support our family and friends give us?

I'm not dismissing the idea of, you know, the One. I do believe in that click, when you just know. When you just know, that this person will hold such importance in your life, that this person will have a huge impact on your life choices, that you will always value their opinions and share all your fears and dreams with at 4 in the morning after having way too many giggle fits.

But why just one person? Or more importantly, why just one at once and why on a level of a romantic and sexual relationship? My friends are like that and they worth much more. I do not like the idea of someone meaning more that everyone I know and love. I'm grateful for many things in life, but friendship, companionship, family, these are the ones, I would never let go.

I feel supported. I feel loved. I feel understood. I may put my trust in too many people, I may be clingy sometimes and then too cold, too far away, I have my flaws and so do my friends, but when it comes to true friendship it does not matter. Because some mistakes will be addressed, some will be overlooked, but you won't be alone while sorting them out. Even if you are alone in your room with scary thoughts flowing through your mind, even if you haven't talked to anyone in days, just the knowledge that there are people, who you can lean on, who will listen, that makes life so much more worth it.

I don't understand how there can be more than this? What more do you want? And why do you want it just from that special someone?

ach ten březen!

4. dubna 2016 v 20:42 | Haily
Jako téměř v životě každého vysokoškoláka, leden pro mě byl velice náročný. Únor jsem si určila jako takový nový start, ale bylo to spíše takové zahřívací kolo, nicméně nebyl to špatný měsíc - začala škola, přestala jsem jíst maso a udělala jsem si pořádek v šatníku. S tím šatníkem je problém jen ten, že mě to teď bude čekat opět s úklidem zimního oblečení. Ale březen! Ten nenápadný beřezen! Měsíc od kterého čekám vždycky nejméně, protože je takový přechodný mezi zimou a jarem. Ale byl to skvělý měsíc.

Celý měsíc se mi podařilo 2x týdně chodit plavat (každé úterní a čtvrteční ráno), což beru jako největší úspěch, protože chodit na půl sedmou do banézu bylo prostě utrpení (a stále je), ale teď už se na to těším - vlastně jdu zítra. Asi je pravda, že čím víckrát a pravidelněji něco děláte, tak si na to prostě zvyknete. Teď už je navíc i relativně teplo a venkovní bazény můžeme, velmi otužilecky, využívat naplno. Dobrá zpráva je, že cítím, že dělám pro svá bolavá záda zase o něco víc, než jen byla jóga. A na postavě by to snad taky mohlo brzy začít být znát (zkouškové po Vánocích je vážně za trest, pokud ve stresu jíte, jíte a jíte).

Pokud budete ještě během jara v Praze, strašně ráda bych vás vyslala na ranní procházku k Pražskému hradu nebo do Botanické zahrady! Ze své zkušenosti bych na Hrad poradila jít nějak kolem půl desáté až desáté ráno - není ještě tak přeplněno a poté, co si projdete zahrady a areál, si můžete sednou na kávu ve Starbucksu s výhledem na Prahu (a skvělou magnolií na zahradě). Do Botanické jsem šla taky dopoledne, ale až v půl 11 a všechno bylo opravdu nádherné, už se těším, až začnou kvést pivoňky, protože připravovaná pivoňková louka vypadala skvěle!

Také jsem se dostala to Kočičí kavrány (Újezd), kde jsem se zamilovala do jednoho zrzavého drobečka, ach. ♥ Myslím, že vedle svého snového mopse si pořídím i kočku. Kočku jsem vlastně chtěla strašně dlouho, ale pak přišli mopsi a já jsem byla (a stále jsem) naprosto okouzlená. Z koček se mi moc líbí skotská klapocuhá nebo ragdoll.

A v poslední řadě, včerejší odpoledne jsem strávila prácemi na zahradě a dnes již sázením (které zdaleka ještě není u konce). Tak zanedlouho snad budou mé fotky na instagramu i ze zahrady!

o sestrách

17. února 2016 v 0:20 | Haily
Být starší sestrou je někdy velmi otravné, ale řeknu vám něco, když se vám poštěstí vybudovat si fajn vztah se svým sourozencem, tedy s někým, kdo je vám věkově blízko, prošel si stejnými výchovnými prostředky, zná vaši rodinu a rodinné tradice a možná i chodil na stejnou žákladní a střední školu, tak získáváte naprosto nenahraditelného společníka ve svém životě. Který vás zná jako své boty! A když toho zrovna nezneužívá, je to skvělé. Možná tohle však platí pouze u malého věkového rozdílu? Netuším, mluvím z vlastní zkušenosti.

Rozhodně svůj sesterský vztah nepovyšuji nad partnerský nebo kamarádský, je to jen opět jiný druh vztahu, který nefunguje (nebo by podle mě neměl) na principu podřazenosti/nadřazenosti. Samozřejmě je někdy opravdu těžké, protože nakonec je vždycky jeden starší a druhý mladší, a ten starší chce pomoct a předat nějaké dobré rady, ale ten mladší to bere jako poučování a přál by si, aby ten starší pochopil, že člověk si musí některé chyby a omyly zažít sám. Ano je to tak, týká se to nás - sourozenců - úplně všech.

Ne každý má úplně ideální vztah se svým sourozencem, i u nás by to mohlo být lepší, ale pomalu se tam jistě dopracujeme (snad). Se svojí mladší sestrou jsem měla většinu života takový neutrální vztah - nevyhledávaly jsme společnost té druhé, neměly jsme stejné zájmy ani kamarády a ačkoliv byly časy, kdy jsem si hodně nerozuměly, našly se i takové, kdy jsme si vydržely hrát s Barbie celý víkend. Náš vztah se pak radikálně zlepšil nástupem mé sestry na vysokou školu. Nechci psát, že nějak dospěla nebo že by předtím byla dítětem, ale myslím, že mě začala rozhodně více chápat a já k ní naopak našla úplně nový respekt pro její neuvěřitelnou píli a vytrvání (a vy možná víte, že já jsem taky člověk, co maká a rád plní na 120%, ale moje sestra je úplně jiný level).

Proč vlastně tenhle článek píšu? Chci to tu mít zaznamenané. To, že si teď rozumíme. Že si vaříme vzájemně čaje a pečeme topinky, že chodíme do thajských restaurací a pomlouváme naše příbuzné, že když jsme doma samy, zpíváme Disney soundtracky a muzikály pozdě do noci.
 
 

Reklama