na Blog.cz

Nemám pojem o čase. Ne, žertuji, samozřejmě vím, že jsou dvě hodiny odpoledne. Jen mě to neznepokojuje. Proč bych nemohla být v pyžamu zabalená do červené deky, kterou za sebou táhnu jako královský plášť, třeba celý den, že?

Večer jdu na ples.

Kdybych počkala ještě den, tedy do zítřka, tak bych mohla napsat, jak kulturně v posledních dnech žiji. Ale já nepočkám.

Včera jsem strávila hezký den v centru Prahy. Praha se hemží dobře oblečenými lidmi a to znamená jen jediné - je již dost teplo na to, aby sem přijelo to ohromné množství turistů. Zanedlouho již nebude možné se projít na Náměstí Republiky jen tak, bez toho, aby vás zastavilo několik bezradných skupinek prosících o radu strkajíce vám mapu pod nos. Nač mapu? Oni se v ní nevyznají a já ji nepotřebuji. Mapy jsou zvláštní věc, rozumí jim pomalu jen ti, kteří místo i tak znají. Potřebují však oni mapu?

Mapu života.

Nicméně jsem včera večer šla po mokrém chodníků ve světle pouliční lampy vedle Karlínského kostela a za sebou slyšela kroky. Majitele těchto uspěchaných kroků jsem si všimla ještě dřív, než si on všimnul mne. Šla jsem dál, pohled upřený před sebe a jen těžko zastavitelný úšklebek.

Pan Herec.

Zdá se, že vůbec nepíši o tom, o čem jsem původně chtěla. Ale tak to není. Byla jsem včera v knihovně, kavárně a v divadle. To ovšem v řádkách vidím jen já.

Sledujete lehkou látku šedé průhledné košile, jak vám klouže po bělostné kůži kostnatého zápěsti zdobeného několika šmouhami barev, kterými jste dnes ve škole téměř dokočili svůj obraz s názvem Láska. Fascinující, myslím to vážně. Jako kdyby v tomhle pohybu byl utajen celý smysl života.

Jíte jahodový dort se smetanou, pijete cappuccino (ano, cappuccino, zas a znova), na jehož pěně byl čokoládou a kakaem ještě před několika okamžiky vytvořen obrázek. Místo je stejné jako pokaždé, když pijete tuto kávu. Chuť této kávy, patří k místu. Každé místo chutná jinak. Tedy káva. Místo sedí, káva sedí, dort sedí, jahody sedí, co nesedí? Vaše hlava možná nesedí.

Mám tuhle košili ráda, přijdu si v ní etericky. Chtěla bych náhodně dostat růže. Náhodně.

Náhodně.

Kdyby slzy byly diamanty. Kdyby mlčení bylo orpavdu zlato. Kdyby to tak opravdu bylo, byla bych bohatší než anglická královna. Koupila bych si šaty a vše, co by mi mohlo udělat radost a přepokládala bych, že tím o své bohatsví rychle a jistě přijdu. Protože jsem marnivá. Ale tak by se nestalo. Protože by slzy byly diamanty a mlčení by bylo zlato.

Money can't buy me love.

Chtěla bych mít psací stůl. Samozřejmě jeden mám, ale znáte to - je přeplněný věcmi a pracovat se na něm moc nedá. Obrazovka, klávesnice a myš, lampa, tablet, knížky, slovníky, papíry, diář, psací potřeby, několik pohledů a desky a najednou se vám na stůl sotva vejde ten hrnek čaje, co jste si právě pracně uvařili.

Nejlepší by bylo mít další stůl, kde by se dalo kreslit na akvarelový papír nebo soustředěně psát slohovou práci, bez toho, abyste se neustále obávali, že si rozlijete obsah hrnku. Už se to stalo. Možná kdybych místo počítače měla na stole notebook. Ale stolnímu počítači se neříká stolní jen tak. Zatím to řeším tím, že věci přesouvám na parapet, jelikož okno mám hned vedle stolu. Avšak to funguje jen nyní, když je chladno, neboť na jaře a v létě si neodpustím otvírání oken a sedání si na parapet za dlouhého pozorování vnějšího dění.

Koneckonců ale co řeším? Beztak všechno tvořím na zemi opřená o topení nebo ve své posteli. Jednou to ale změním.

A dneska večer ještě půjdu ven do černé noci, bílý sníh mi bude křupat pod nohama a od třešňově namalovaných úst budou stoupat obláčky ke hvězdám. Zastavím se u kovového zábradlí vyhlídky a s rukama v kapsách budu zírat na všechny ty stromy se sněhovými čepičkami. A budu tiše doufat, že mi zase napíšeš, jako to děláš každý večer.

Jinak jsem vám chtěla už delší dobu říct, že mám účet i na tumblru. Takže pokud mě chcete sledovat i tam, je tu možnost. Chystám se tam postovat některé své fotky, časem. Máte vy účet na tumblr.com? n_n

Za zimního dne, kdy venku již od brzkého rána cuchá silný vítr vločky tančící k zemi, obloha je světle šedá a temně zelené jehličnany se hrozivě tyčí nad vaší hlavou, je prazvláštní činnost jíst zmrzlinu.

Seděla jsem za prosklenou stěnou ve slaměném křesle a v ruce svírala kelímek se zmrzlinou. Ben&Jerry's, příchuť Strawberry cheesecake. Vzduchem se linula vůně čerstvého ovoce, bylinek a chloru. Bylo velice vlhko a teplo. Ale to vše jen na mojí straně prosklené stěny! Na druhé straně se vítr již utišil a tak vločky jen monotónně padaly a padaly.. a padaly. Fascinovaně jsem sledovala výhled na další hory hustě poseté jehličnany a snad i nevědomky se kývala do rytmu tiché indické hudby, co hrála za nějakým relaxačním účelem. Hlas několika dětí dovádějích v bazénu se mi podařilo vytěsnit.

"Tohle je tak super.." řekla jsem si a zaklonila hlavu dozadu, až se mi uvolnilo pár pramenů vlasů, které jsem už byla konečně schopná stáhnout do drdolu na vrchu hlavy. Povzdech, chvilkové sledování stropu, zavření očí, další povdech a návrtát k výhledu.

Kdyby tohle byl film, tak teď je přesně ten moment, kdy se hlavní hrdinka naprosto uvolní a pustí všechny starosti z hlavy. Ten moment, kdy se naprosto smíří sama se sebou a rozhodne se být lepší a šťastnější. Moment, kdy odpustí všem těm, ktěří jí kdy ublížili a všechna řešení na všechny problémy ji okamžitě napadnou. Pokud to vůbec byly problémy, což následně taky hravě vyhodnotí. Hrdinka pak odchází vyrovnaná, odpočatá a s úsměvem na rtech, hotova čelit všem výzvám.

Filmy.. filmy jsou divné v tom, že nutí lidi dělat věci, které by normálně nedělali. Nutí je jinak přemýšlet a jednat. Ale to dělají i knihy. I lidé. Někdy je to dobré, nechat se ovlivnit. Někdy ne.

Dojím poslední lžičku zmrzliny a slibuji si, že si Ben&Jerry's rozhodně dopřeju i doma během léta.

Dnes přemýšlím, kdy řeknu panu Princi, že mám blog. Pravděpodobně tuto záležitost zamlčím na dobu neurčitou a budu jen mlčky sedět a předstírat, že tato skutečnost prostě neexistuje. Koneckonců.. ne. Nemám ráda neupřímnost, ale přesto - tohle by bylo radikální rozhodnutí. Jako když někomu vložíte do rukou naprosto upřímný záznam téměř 4 let svého života. To chce velikou důvěru.

Taky často uvažuji, jak se přestěhuji, co všechno si vezmu, kdy se přestěhuji a kam. Že moc brzy? To nevadí. Jak povezu všechny ty knížky? Všechno to oblečení a boty? Tu vázu, čajové šálky, chlupatý bílý koberec, kytaru, křesla, obrazy a zrcadlo!?

Ale těším se na ten den. Až budu sedět uprostřed pokoje na novém místě a budu vymýšlet, jak byt zařídit. A až budu chodit nakupovat bytové doplňky a zajdu i do vetešnictví, třeba koupím i starý gramofon! A až od babičky odvezu tátův starý psací stroj a velké staré rádio. Možná si říkáte, nač bych si vezla domů takové zbytečnosti, ale já se na to vážně od dob, co tyhle předměty znám, těším. A ačkoliv chci mít svůj budoucí byt vzdušný a čistý, nějaké zbytečnosti tam svůj domov beztak najdou.

Chtěla bych mít pak tu línou a huňatou bílou kočku, která každé poledne bude ležet v saténových polštářích a protahovat se v paprsku slunce, který se dovnitř bude drát velkým starým oknem. Budu ji říkat Princ. Nebo Evžen. Nebo tak nějak.

Začínám milovat svůj velký béžový svetr a ačkoliv by už potřeboval vyprat, nechci se ho vzdávat. Hezký a hlavně teplý svetr bude pravděpodobně ta nejlepší investice v této zimě. A teplé punčochy. A šála.

Máte vy nějakou představu o svém budoucím bytě/domě? Jsem zvědavá na vše nápady. n_n

Několik rozepsaných článků z posledních dnů poskládaných vedle sebe.

* * *

Jak tak prší a já jím ve škole nezralé jahody, koukám se na rušnou ulici velkým oknem na chodbě a nohy mi hřeje topení, o které se opírám, vzpomínám si na jednu písničku. Písnička mi připomíná místo, pocity. Living is easy with eyes closed.. Někdy si to ani neuvědomuji. Byla jsem tam, na místě, podle kterého je tato písnička od The Beatles napsaná. Na místě, které pro Johna Lennona tolik znamenalo.

Pršelo, když jsem došla před velkou červenou bránu. Pršelo vlastně stále. Prosím vás, léto, tohle je přeci Liverpool, jaképak léto. Nápis hlásí Strawberry fields, nadechujete se a hledíte dovnitř. Stará kytara a zanedbaná álej. A na špičkách plotu jsou kovové jahody. Strawberry fields, ne jen tak.

* * *

Chci jet za horkého letního dne na kole údolím a nechat vítr cuchat mé vlasy plné květin.

* * *

Vždycky mě bavilo chodit do hvězdáren. Dny, kdy jsme chodili se školou do Planetária ve Stromovce, pro mne byli jedny z nejkrásnějších. Miluji hvězdy. Možná je to tím, že táta chtěl být hvězdářem a máme doma plno knih o astronomii (ale i astrologii) nebo třeba tím, že mě noc, které jsem se vždy bála, vlastně fascinovala.

Podzimní procházka parkem a den ve hvězdárně vždycky patřily mezi ty romantické představy, co jsem si dokázala vysnít. Nebo za horké noci ležet na kapotě auta sledovat hvězdy! Na rozkvetlé noční louce.

* * *

Včera, 4. února 2012, jsem se dívala se sestrou na film. Na film, který ona nemá ráda, ale přesto se dívala se mnou. 500 days of Summer. 500 dní se Summer. Mám ten film ráda, mám ráda fakt, že jsem té většinou nenáviděné Summer trochu podobná.. ale jen trochu, já bych přece nikdy nemohla mít z The Beatles nejraději Ringa Starra.

* * *

I'm just a teenage blogger. And yes, there are tons of these people. And naturally I can not stand that somebody is stealing my thoughts, ideas and style. I'm feeling like not to write anything new until this ends. But who the hell know if it does. But why do I care anyway? Just die like copies, I don't mind at all (actually I do).

Today, today, today. Well? My dad sang me a song by Deep Purple as a lullaby when we were sitting outside in the cold without a rational reason. I told everyone I want to move to Finland or Sweden, even it's not completely true (London, Paris and Munich are still more important to me then Helsinki or Malmö. Anyway! Did you know my new swedish-city-crushes are Umeå and Göteborg? Yay for universities!).

Ve středu jsem si vypůjčila z knihovny další knihu, tentokrát Rimbauda. Nevím, zda se mi líbí nebo ne. Je to jako Poe nebo Villon. Ne, jako Villon ne, toho miluji. Prostě je to takové zvláštní, jednoduché a přesto složité a ačkoliv je dle mého Poe naprosto jinde než Rimbaud, mám z jejich děl podobné pocity.

Pak jsem taky někdy minulý víkend našla staré fotoalbum rodičů, tedy jejich Ego album, jak tomu říkají oni. Ty fotky jsou tak nádherné, sice většinu lidí tam ani neznám, ale ty fotky jsou jako vintage obrázky na internetu. Jen jsou pravé a ty emoce na nich jsou pravé též. Ten smích, ta radost, všechno. Pak mě taky udivil fakt, že mamka na jedné serii fotek vypadá jako Audrey Hepburn, což ve mně probouzí otázku - proč jsem tyto geny nezdědila?

Začala jsem sledovat Merlina, je to úžasný seriál, mám ho ráda.

A když jsem včera jela domů, autobus jel kolem zamrzlého jezera, kde ve světle pouliční lampy bruslilo pár lidí. Tenkrát jsem jim hrozně záviděla, jak v té klidné noci lehce plují po zamrzlé hladině. Někdy musím jít taky bruslit, nejlépe navečer. V teplém svetru, s palčáky a velkou šálou a s termoskou horkého čaje. Někdy je ta zima moc fajn.. ♥

Nová kavárna, to je vždycky vzrušující. V samotném centru Prahy. Vejdete do malé místnosti s pultem. Pokladna, dortíky, menu, však to znáte. Objednáte čaj (rybíz a vanilka) a kávu (cappuccino), samozřejmě nejste sami. A čaj není můj, víte, že ho jinde než doma moc nepiju..

Zaplatíte, dostanete číslo a vydáte se do další mísností. Je čistá a bílá. Její interiér tvoří skleněné stoly a vysoké kovové židle. Jednu stěnu je prosklená a skrz ní vidíte do átria s fontánkou. A vevnitř je taky jedna. Ten zvuk vody je krásný, nicméně jdete dál. Další místnost je plná kožených křesel a kulatých stolků. Ale ještě dál! Nakonec vybíráte poslední místnost, jejíž jednu stěnu tvoří knihovna. Sedáte si k ní do pohodlných křesel a rozhlížíte se kolem sebe. Kromě knihovny je tu krb, mapa ostrovů Fiji a spousty obrazů. A ne ledajakých - The Beatles, The Who, Vote Kennedy for president, Marilyn Monroe, Star Wars. A víte co hraje? Nejdřív Born to be wild a poté Help! od Beatles. Po chvilce vám přinesou objednávku.

Myslím, že jsem našla svoji další oblíbenou kavárnu a myslím, že se snad smířím s tím, že někdy ráno, až si půjdu pro kafe, neuslyším francouzské písničky, jako v mé dosud nejoblíběnšjí kavárně, ale The Beatles. Asi to nebude těžké.

A dnes také bylo vysvědčení a také ukrutná zima.

Taky vím, že na jaře tohle všechno bude ještě lepší. Až pokvetou květiny a stromy, až bude modrá obloha a teplý vítr. Až budou přeháňky a kroupy, ale přesto bude teplo. Až budou parky a zahrady plné lidí a psů a až kavárny otevřou i své terasy. Těším se a ačkoliv má tahle zima své kouzlo, nevěřím, že by se někdo alespoň trochu netěšil též.

30. ledna - dnes svítilo slunce. Svět mi zabarvilo do zlaté, prohřálo tělo i srdce. Teplo a světlo. Je divné si to teď uvědomit, ale tak moc mi to chybí, ačkoliv léto není zrovna mé oblíbené roční období. A dnes? Dnes je zase klidný den. Odpadly mi dvě hodiny, tak jsem navštívila bageterii a později i kavárnu, bylo to příjmené. Dívala jsem se na lidi, hlavně tedy turisty, jak spěchají v hloučcích po kostkách Václavského náměstí. Brčkem (to asi dělám jen já) jsem usrkovala grande White Chocolate Moccha (mé oblíbené) a nechala paprsky slunce skrz velké okno hřát mou bledou tvář. Potěšením zavírám oči.

Prolistovala jsem diář. Tenhle rok jsou celkem tři pátky třináctého. Jeden už byl a dva ještě budou. V dubnu a červenci. Co se asi bude dít? Věřím, že opět něco neočekávaného a doufejme, že i pěkného.

Nevěřím v neštěstí.

Mám ráda tyhle dny, kdy ačkoliv nejde vše podle plánu, stejně moji jedinou starostí je rozhodnout se, které šaty si objednat a zda jít či nejít na taneční. Dobře.. nejsou to jediné starosti, ale jsou to ty, které si dnes připouštím a dovolují si je mít. Den je pak lepší.