další z exitenčních krizí

2. srpna 2017 v 18:46 | Haily |  Deník
Zdravím vás do krásného letního večera! No není to nádhera? Miluju teplé letní noci, ačkoliv kvůli nim nemohu spát a další den má spotřeba ledových káv vzroste na trojnásobek. Což zcela určitě není dobře, protože se snažím kofein omezit. Tedy jak kdy. Někdy mám záchvaty úzkostlivých myšlenek ohledně zdravé stravy a zdraví celkově, jindy mi před očima bliká jen neonový nápis "yolo"a přemýšlím, kde bych mohla sehnat dobrý veggie burger (bez toho, abych musela jet do Brna, protože dámy a pánové, ty jsou v Brně nejlepší). Když se ale vrátíme k té kávě, tak ze všech argumentů na mě působí nejvíc ten o žloutnutí zubů. Protože zdravé bílé zuby, ach to je můj sen.

Za měsíc mi je 23, to je docela síla, ne? Když to tu někteří z vás začali číst, bylo mi 13. Není to zvláštní? Tolik let a já se stále nebyla schopná odpoutat od blogového světa... a také jsem nebyla schopná ho nikam dotáhnout ani ho zkomercializovat. Lituji toho? A víte, že někdy jo? Protože by bylo příjemné mít příjem z činnosti, která mě baví. Protože by bylo příjemné mít kreativní vyžití a nebát se, že mě moje práce nikdy nebude bavit. Lidé si vždycky vzpomenou, že mám vlastně blog a ptají se, zda s ním vydělávám, zda je populární. No, jak sami víte, to fakt nehrozí.

Mám milion výmluv, proč to tak není. Protože špatná platforma, protože nejsem moc na kosmetiku ani módu, protože nejsem vtipná, protože nejsem dost dobrá ani v psaní, ani v kreslení a ani ve focení, protože bla bla bla. Realita je, že jsem moc líná, moc pohodlná a možná opravdu nemám co říct. Protože jsou věci, které nedovedu (a nechci) říkat takto veřejně. Protože jsem paranoidní, že mi blog jednou uškodí v profesním životě. Takže to tu držím dost PG, Disney friendly. Ale já celkově jsem dost Disney friendly... no nic.

Musela bych začít znova. A lépe. Protože mi vyhovuje anonymita, ale nemám, jak se říká, brand. Je těžké budovat si osobnost, když se opravdu snažíte chránit si svou identitu. Ale možná je moje identita na mě ta nejzajímavější. Vidíte, skoro 10 let a pořád jsem nerozluštila, jak se správně bloguje.

Došla jsem do té nepohodlné fáze života, kdy k jakékoliv nové myšlence hned připluje další typu "A uživí mě to?". Je to ironické, protože mám-li být upřímná, zrovna já ani moje rodina nikdy neměla problém s financemi, přesto ze mě vyrostl hrozný šetřílek. Internet je plný přednášek o tom, ať děláme to, co nás baví, ať riskujeme, ale moje hlava křičí "Ne, vy blázni, musíte myslet na svoji ekonomickou stabilitu!"

A úplně se těším, až si někdo tohle přečte a pomyslí si, co jsem to zase za mileniála (nebo co) a že jsem deformovaná kapitalismem, materialismem a já nevím ještě jakým -ismem. Ale vězte, že pokud vás nikdy netížily existenční myšlenky, pokud jste nikdy nezvažovali nějaký risk, pokud jste nikdy nepovažovali mezi potěšením a zodpovědností, tak pochybuju, že jste kdy žili.

Jedna z posledních věcí, co mi jeden náhodný profesor na střední řekl, bylo, abych nebrala věci během vysokoškolských let tak vážně. Protože všechno nějak bude. Protože já se neztratím. Ale co tohle vůbec znamená? Já nechci být skeptická ani negativní, ale na tohle se přece nedá spoléhat. Ne?

Problém je, že se opravdu bojím riskovat, racionálně si dokážu odůvodnit, proč je bezpečné a logické zůstat u kariéry, kterou jsem si vybrala. I když mě to mnohdy nebaví. Protože mi to jde, protože se to zvládnu naučit, tu školu asi zvládnu dodělat, a pak si najdu nějakou malou advokátku a bude. A víte co, pro někoho je tohle sen, pro mě je to plán B. Otázkou je, co je plán A.

To neví bohužel nikdo z nás.

Vždycky si stojím za tím, že bych minulost neměnila, nikdy. Nikdy bych se nerozhodla jinak. Je v tom určitá dávka sebedůvěry, ale taky je v tom dost logiky, protože sama ani nevím, kdy jsem se měla přesně rozhodnout jinak. Kdy jsem měla myslet na něco jiného, kdy mě možná mělo něco oslovit, osvítit, nevím. Protože stejně jako teď, ani tenkrát jsem nevěděla, co přesně bych chtěla. Zatím tedy jen vím, že mám nějaký plán B, možná i plán C a D, ale ta hlavní věc, co chci dělat... tak tu, vážení, se právě snažím nalézt.

(Ale jinak se mám fakt fajn, nemyslete si!)
 


Komentáře

1 Veronika Veronika | Web | 24. srpna 2017 v 22:25 | Reagovat

Četla jsem pár tvých článků a líbí se mi to, rozhodně se nenech odradit existenční krizí, byla by to škoda. Hlavní je psát především čistě pro psaní. (haha, nevím, jak elegantněji to podat)
Každopádně s tou školou a plány se to nějak ukáže. Ovšem je fajn mít vždycky nějaké to Béčko v záloze, pro případ, že A selže (nebo zbyde jen B).
Držím ti palce! (ve všem ;))

2 Ivy Haven Ivy Haven | Web | 1. září 2017 v 14:16 | Reagovat

V tvojom článku som sa našla, sama takto často premýšľam. Je pekné hovoriť si, že máme ísť za svojimi snami a robiť to čo nás baví. Ako malá som chcela byť spisovateľkou, ale neviem si ani predstaviť že by som to študovala na výške. Vždy som chcela mať nejakú istotu, stabilitu, nechcem riskovať a žiť si ako umelec na voľnej nohe. Možno si niekto povie, že je to zbabelé a že kašlem na svoje sny a podobne, ale to mi príde ako blbosť. Ja som iba realistka. Nikto nehovorí že písať nemôžem popri práci. Tiež nerada riskujem a radšej mám pripravený plán B aj C, lebo človek nikdy nevie.
Ale skutočne verím, že sa všetko nejak vyrieši, po výške sa už niekde zamestnám a proste to tak nejako do seba zapadne. Snažím sa na svoje štúdium myslieť iba ako na začiatok, a hovoriť si že nemôžem ešte vedieť, čo sa stane. Držím ti palce, že to pre teba dopadne dobre a nájdeš si nejakú cestu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama