Květen 2017

a co ten váš dream job

20. května 2017 v 21:20 | Haily |  Deník
Znáte to, jste uprostřed zkouškového (2/8 zkoušek za sebou!) a najednou děláte všechny ty věci, co byste dělat úplně neměli, jelikož u nich nastává vážná hrozba sklouznutí k prokrastinaci. Ale není teď ideální čas na úklid zimního oblečení a přípravu letního šatníku? Kdy jindy sázet pelargonie (ale to jako vážně, kdy jindy)? Dovolená na léto se přece taky musí plánovat teď! A proč si zrovna nevybrat tento super stresující čas na vysazení některých léků? Haha? Vzhůru na emocionální horskou dráhu!

Je to trochu ironické, protože jsem si naschvál odepřela určité činnosti a akce, jen abych se mohla pořádně a pilně učit, ale nevím, kdy jsem začala být tak strašně líná a plná apatie, že to až takhle nejde. Kde je můj drive? Ale ruku na srdce, asi tuším. Většinou jsme sami sobě největším nepřítelem, největším zádrhelem, ani u mě to není jinak. Pořád nedokážu přijmout, že mi nebude hned všechno jasné po přečtení zákona a několika řádků vysvětlení, že budou i v mém vlastním oboru věci, na které si budu muset sednout na zadek a ponořit se do učebnic. A že i pak možná budu muset zabrat víc. A já vím, že musím makat a nic není zadarmo a hrozně ráda bych sebrala síly a prostě se to naučila, ale místo toho jen několik dní sedím a vyloženě jen listuji zákony sem a tam ve snaze vyvolávat iluzi, že já něco opravdu dělám a nikdo mi nic nemůže. Proč to dělám? No, to bych taky ráda věděla.

Nejsem perfekcionista. Nebo možná jo, ale nepřeji si skvělé výkony jen, protože musím být nejlepší, a to nejlépe pořád. Ráda si někdy připomínám, že hlavní je ty zkoušky vůbec udělat a něco si z toho odnést, a že vždycky máme druhou šanci. Ale pak si vzpomenu, že vůbec nevím, co chci po škole přesně dělat. Že nemám žádnou praxi, že jsem si sice naplánovala, že tenhle semestr musím zabrat a pak budu mít relativně volno ve škole a najdu si nějakou pěknou advokátku… (a vím, že musím, protože je nejvyšší čas), ale nejsem si jistá, jestli to chci dělat? Protože jeden den chci být kriminalista, druhý nenápadný firemní právník s průměrným platem, třetí den chci dělat pro důležité mezinárodní organizace, čtvrtý chci učit na fakultě a ten pátý chci odjet do Hollywoodu a prorazit jako hvězda.

Často přemýšlím, že ty vize o tom ideálním povoláním, co je přesně pro vás a sníte o něm od dětství a naplňuje vás 24/7 a tak dále, a tak dále,… zní jako hrozné klišé.

Nebo to tak vážně všichni máte? A vaši rodiče? A známí? Všichni?

Není to jen nějaký ideál? Neříkám, že máme dělat práci, která nás absolutně nezajímá a nebaví, ale je vážně představa toho dream jobu vůbec reálná? Chtěla bych tomu věřit. Chci věřit, že najdu práci, která mě bude z velké míry naplňovat. Chci také věřit, že když takovou nenajdu, tak se tu svou naučím mít ráda.

Dnes si myslím, že bych mohla učit. Věřte nebo ne, dnes mi to přijde zábavnější než být advokát.

Chtěla bych se vymanit ze strachu z těchto nejistot. Sice to na mě psychicky nemá žádný zvláštní dopad a často si opakuji, že všechno nějak dopadne, ale přesto mě to někde v hloubi duše užírá. Asi mi vadí, že nejen, že nemám kontrolu, ale nemám ani představu, jak tu kontrolu získat.

Kromě toho začínám po velmi dlouhé době přemýšlet znova o vztazích. Tak hezky pozvolna. Dělalo mi hrozně dobře být sama, ale poslední dobou někdy přemýšlím, že by možná bylo čas najít si parťáka k těm mým každodenním neobyčejně obyčejným dobrodružstvím. Mé představy o vztazích se radikálně změnily od dob mých posledních eskapád (ha-ha) a ačkoliv se nikam nehrnu, začínám si opravu hrát s myšlenkou, že už nemám tu nutnou potřebu být sama, že se o svůj život můžu dělit s někým dalším, na úplně jiné, intimnější úrovni, než s přáteli.

Tak, tolik pro dnešní nefalšovaný deníčkovský zápis, tak zase jindy, věrní čtenáři!

prvomájový | o motivaci, škole a běhání

1. května 2017 v 21:14 | Haily |  Deník
Ahoj věrní čtenáři, vítám vás do krásného prvomájového podvečera! Jen se ale nebojte, tenhle článek rozhodně nebude o lásce a rozkvetlých třešních, protože zkrátka - this is not how I roll. Ale o tom třeba někdy jindy. Jelikož mám zkoušky ani ne za rohem a léto už klepe na dveře, chtěla jsem dnešní článek věnovat motivaci. Vůli. Výdrži. Úspěchu i neúspěchu. Hlavně tomu neúspěchu a momentům, kdy chceme všechno vzdát, kdy nevidíme výsledky, kdy se nám nedaří a ptáme se, proč to všechno vlastně děláme? Když jsme stejně neúspěšní? Když jsme do toho dali tolik energie a času a nemám v rukou nic? Že jsme radši nezůstali sedět na zadku - všechno by bylo stejně, ale aspoň bychom teď nebyli zklamaní, že?

Neúspěch je hrozně těžké překonat.

Vždycky jsem byla to dítě, kterému škola vyloženě šla. Bavilo mě všechno a to, co mi nešlo (fyzika), jsem si odůvodnila tím, že se základními znalostmi projdu a předmět do hloubky znát pro svůj budoucí život stejně nepotřebuji. Ne že bych nechtěla, protože někdy bych tomu fakt chtěla rozumět a třeba si jednou za pár let sednu a pořádně si tu středoškolskou fyziku přečtu, ale chápete - nebylo to potřeba a nějaká trojka na vysvědčení mě nezabila.

Problém je, když nastoupíte na vysokou školu, na obor, co jste si sami vybrali. Obor, který vás má zajímat a je dostatečně úzký, takže žádné výmluvy o nepotřebnosti předmětu vám klid duše nezajistí. Protože někde v hloubi duši tušíte, že ten obecný rámec musíte znát, že dějiny jsou základním ukazatelem pro současnost a všechny ty myšlenkové proudy a podivné filozofie pojící se k vašemu oboru ovlivňují to, jak se na něj koukáme dnes. A je to docela vopruz, co? Protože vy už chcete to ryzí jádro vaší vyvolené kariéry a musíte tu válčit s nějakou sociologií.

A kdyby jen to. Pak se jen noříte do svých studií a někdy to nejde a někdy to bolí, a bolí to hlavně protože tohle je to "vaše". To v čem byste měli být sakra dobří, když už jste si to vybrali. Neudělat zkoušku, ať už z volitelného předmětu nebo něčeho serióznějšího, je jako facka. Pořád si říkáte, že to nesmíte tak prožívat, ale hrozně vás (nebo teda mě), to vytáčí, protože v tomhle byste měli být dobří.

Jenže být v něčem dobrý nemůžeme být pořád a nesmíme to od sebe neustále očekávat. Samozřejmě neříkám, ať se teď na všechno vykašleme a odletíme žít nomádský život do Nepálu. Chci jen říct, že je dobré dělat pro věci, které jsou naší prioritou, maximum, ale realisticky tomu svůj život stejně kompletně nezasvětíme a tak to prostě někdy nevyjde. Protože někdy se nepřipravíte dostatečně, někdy máte špatný den a jindy máte pocit, že už nemůžete dál a pár dní chcete jen ležet v dece a koukat na nenáročné seriály. A to vám nemůže nikdo vyčítat.

Důležité pro vás i pro vaše svědomí je ale myšlenka, že jste udělali dost. Že jste tomu věnovali čas, možná obětovali pár společenských akcí, že jste se opravdu snažili. Nebo na druhou stranu si zase přiznat, že ano, dělala jsem místo učení tohle a tamto a špatné výsledky jsou neodvratitelným důsledkem. Jsme přece lidé, chybujeme, jen si to musíme připustit. Příště si povedeme lépe.

Těžší však je, když máte opravdu pocit, že děláte vše a výsledky jsou prostě nikde. Tohle je například můj osobní celoživotní pocit na cestě za vysněnou fit postavou. A vlastně lžu, protože tu jsou nějaké malé výsledky, ale přicházejí pomalu a já jsem hrozně netrpělivá. Chtěla bych vidět výsledky do měsíce a teď se tu o něco snažím už dva a sotva se něco změnilo. Ale nevzdávám to, protože i kdybych si měla tohle tempo udržet celý život, za rok bych mohla dosáhnout některých svých cílů. A je lepší vydržet rok a makat, než nedosáhnout ničeho.

Budu upřímná, přibližně od rané puberty neustále bojuji s tím, kolik vážím, jak vypadám, co si lidé pomyslí (absolutně nic, to už dnes vím) a podobně. Vím, že na to nejsem špatně a že by stačilo, abych se sama se sebou smířila, ale po několika letech pokusů prostě vím, že těch 5-6 kilo navíc pro mě bude vždycky trnem v oku a šílenej mindrák. Jsem teď ve fázi života kdy vím, že mám dost sil a vůle to změnit. Možná to půjde mnohem pomaleji, než jsem doufala, ale budu se snažit vytrvat. Protože to fakt chci. Protože chci být silná a fit. Protože chci uběhnout nějaký závod. Protože se nechci stydět do plavek. Protože už svoji postavu prostě nechci vůbec řešit a vím, že když nejsem schopná se s ní smířit, musím ji konečně změnit.

V březnu jsem začala běhat. Co vám budu povídat, není to nic jednoduchého. Máte pocit, že vyplivnete plíce, že se potíte víc, než je normální, že se vám za chvilku podlomí kolena, že máte nohy jako z kamene a každý krok je boj. Souvisle uběhnout kilometr je daleký cíl a vaším největším úspěchem je, že jste se neposadili na lavičku, kterou jste míjeli.

Každým dalším výběhem to je ale snazší a snazší. Najednou zacházíte do takových extrémů, že dokonce přemýšlíte o svém čase, o svém tempu! Najednou vám začne běh chybět a chcete jít znova, plánujete si za kolik minut by bylo fajn uběhnout tolik a tolik kilometrů, stanovujete si cíle. A i když jsou některé dny vyloženě špatné a připadáte si, jako kdyby se opakoval ten váš první běžecký den, něco ve vás to nechce vzdát. Protože z toho máte dobrý pocit. Protože jste šli, hýbali jste se místo sezení doma před notebookem, vyčistili jste si hlavu, dělali něco pro své zdraví a jste o krůček blíž ke svým cílům. Protože i kdybyste se ten poslední kilometr měli plazit, prostě to dokončíte.

Nejsem na běh žádný profík, vlastně na celkový fitness a podobně. Pořád se učím, pořád se snažím někde něco odkoukat a sbírám odvahu na to zajít do posilovny. Ale snažím se a na to jsem prostě hrozně hrdá. Protože i když můj proces hubnutí dost stagnuje, aspoň uběhnu 5 kilometrů bez umírání a udělám 10 kliků jako nic (aby bylo jasné, to je pro mě teď hrozný terno, dřív jsem neudělala ani jeden). Píšu tohle všechno vlastně pro sebe, protože vím, že když mám den blbec, tak mě tenhle pomalý vývoj strašně deptá. Mám pocit, že to bylo všechno k ničemu, že běhám někde v lese jako blázen, že se tu snažím cvičit nějaký pofidérní cvičební plány z internetu a nemám z toho nic. Ale není to pravda, jen jsem někdy tak soustředěná na hubnutí, že nevidím všechny další, hlavně zdravotní, benefity.

Takže na závěr - vytrvejte, vždycky jsou nějaké výsledky, jakkoliv malé, jakkoliv neviditelné, ale jsou.