Panický záchvat nebo něco víc?

15. ledna 2017 v 0:19 | Haily |  Zamyšlení
Svoji první panickou ataku jsem měla těsně po Vánocích v roce 2012, několik dní před pohřbem babičky, hrozba pololetek ve škole někde vzadu v hlavě, po šetihodinonvé cestě autem do Maďarska, v noci, na cizím místě. To dává smysl proč, ne?

Ležela jsem v posteli v podkrovním pokoji, probudila jsem se do hluboké noci s pocitem, že nemůžu dýchat. Svírá se mi hrdlo, klepou se mi ruce, po zádech mi teče studený pot, střed těla mi přímo hoří, končetiny jsou jako z ledu, zalýkám se, dýchám rychle, krátce, špatně. Všechno je špatně. Ale co je vlastně špatně?

Nevím, co se děje.

Dusím se. Je mi strašná zima na nohy, asi je přestávám cítit. Brečím, ale tak strašně zvlášně, skoro beze zvlyků, slyším jen své lapání po dechu a tlukot svého srdce. Můj tep je příliš rychlý.

Mám infarkt?

Musím si změřit tep. Třesou se mi ruce. Kde mám mobil? Skoro nevidím na displej přes slzy, jas je příliš vysoko, dobře, menu, stopky, můžeme. Necítím svůj tep. Necítím svůj tep.

Umírám?

Nemůžu dýchat, není tu čestvý vzduch, není tu kyslík, je tu moc teplo, je tu vydýcháno. Otevírám okno, studený noční vzduch, ano, lepší. Jak nás učili dýchat na józe? Do břicha? Nosem nádech, pusou výdech. Nádech, výdech.

Budu zvracet.

Rychle, rychle, rychle. Do koupelny, na záchod, nespadni, nesmíš nikoho probudit, rychle! Zvracím. Brečím. Všechno je nechutné, jsem nechutná. Zem je tak tvrdá a studená. Splachuji, studená voda na obličej, vyplachuji si ústa. Nemám dost sil na umytí zubů, musím si sednou. Studené, tvrdé dlaždičky. Cítím se uzemněná. Tlak z mé hrudi mizí. Dýchá se mi lépe. Zima. Ticho. Až teď si uvědomuji, jak moc velký byl v mé hlavě šum. Jsem unavená, kéž bych tu mohla spát.

Ale co se stalo?

Tenkrát jsem si to uměla i vysvělit - reakce mého těla na příliš mnoho stresujících faktorů. Pojem panic attack jsem znala již několik měsíců před touto mojí epizodou. Moje tenkrát oblíbená YouTuberka o tom natočila video, ale... ale od ní to celé vyznělo nějak úplně jinak. Já přece netrpím úzkostí, nevadí mi hlasitá hudba, nemám strach z davů, nebojím se, že něco řeknu špatně nebo že mě někdo bude soudit. Nebo snad ano? Je to snad někde v mém podvědomí? Dodnes na tyhle otázky neumím odpovědět. Moje první ataka byla první i poslední takovou, kde jsem dokázala najít přímý spouštěč.

Nikdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli vůbec těmito stavy opravdu trpím. Po mém prvním případu se přibližně půl roku vůbec nic nedělo a pak se náhle rozjel stav, kdy jsem téměř každý týden skončila v koupelně nad porcelánovou mušlí se slzami v očích. Má rodina si už nevěděla rady, přece nemůžu být v takové emocionální nepohodě, abych každý týden takhle trpěla. Postupem času jsem si však všimla, že ten hrozný tlak v hrudi startuje z jednoho místa. Poslední pravé žebro. Jako kdyby něco pod ním... žlučník.

Průběh mých žlučníkových záchvatů před jeho operací byl v podstatě totožný se stavem, který jsem si v hlavě zařadila jako panickou ataku. Jen s hroznou bolestí pod pravým žeberním obloukem jako bonus (a tím myslím bolest, ze které máte někdy už takové pěkné pseudohalucinace). V momentě, kdy mi doktorka zjistila zánět žlučníku, jako kdyby se celý svět vrátil do rovnováhy. Záchvaty jsem měla pořád, ale dostala jsem na ně velmi silné kapky proti bolesti (takové ty, po kterých prakticky usnete) a už jsem jen čekala na datum operace. Asi jako na Vánoce, nemohla jsem se dočkat. A hlavně - všechno dávalo konečně smysl.

Po vyřešení mého žlučníkového problému jsem neměla žádný typ záchvatu téměř po dobu jednoho roku. Začala jsem si být jistá, že příhoda před pohřbem babičky byla jen kvůli emocionálnímu vypětí a stresu, a za všechno ostatní mohl můj zlý žlučník. Protože žlučníkové záchvaty nevyvolává jen strava nebo fyzická námaha, ale i rozrušení a stres.

Problém vyřešen.

Jenže pak se to stalo zase, bez příčiny, jen tak jednou v létě. Nemohla jsem tomu uvěřit. I přesto, že jsem podobných stavů zažila už tisíce, měla jsem pocit, že tentorkát už opravdu umírám. Žlučník to už není, nemůže být, takže logicky mám infarkt a celý výše uvedený postup jedeme odznova.

A víte co, je to děsivé, ale je to jen děsivé, když se vám to děje. Možná chvilku poté. A můžete s tím bojovat, můžete se připravit, dokonce vaše vlastní tělo se vám snaží poradit, ačkoliv to vypadá, že je proti vám a chce vás zabít. Problémem však je, že všude čtete něco jiného, to mě osobně vždycky hrozně mátlo. Mátlo mě to, že moje Youtuberská modla popisovala své panic attacks trochu jinak, než jsem je zažívala. Mátlo mě, že triky, které doporučovala, na mě úplně nefungovali. A to není její vina, není to ničí vina, jelikož tyhle věci zažíváme prostě všichni jinak.

Co třeba pomáhá osobně mně? Můžete to celkem lehce vyčíst z mého vyprávění nahoře - čerstvý vzduch, zima, pevná a tvrdá podlaha pode mnou, samota, tma, hluboké nádechy a výdechy, studená voda. Někdy je to ale těžší a jsem smířená s tím, že se musím vybrečet, nebo hůř, vyzvracet. Někdy cítím, že na to prostě dojde a snažím se to brát s klidem. To, co má přijít, přijde. V ten moment už s tím vůbec nic neuděláte a jen byste se víc vystresovali.

Zbývá otázka, jak tomu všemu předejít. Upřímně nemám tušení, snažím se ale na sobě hodně pracovat. Snažím se nic tolik neprožívat (zejména negativní věci), snažím se brát věci s klidem, nerozčilovat se, snažím se dělat věci pro sebe a pro své mentální zdraví, snažím se žít co nejšťastněji a nejklidněji. Snažím se o sebe starat. Mám to obrovské štěstí, že těmito stavy trpím velmi zřídka a je to pořád méně a méně časté.

Nejhlavnější ale je, že když už to přijde, vím co bude fungovat. Nic mě neuklidňuje tolik, jako tato myšlenka.

To je tedy pro dnešek všechno, chtěla jsem napsat svůj pohled na tuto tématiku, protože je poslední dobou hodně diskutovaná a mé zkušenosti jsou trochu odlišné od všech těch genericky popisovaných, co často vídám na internetu. Také jsem chtěla upozornit, že se opravdu může jednat o něco jiného, tudíž jestli pociťujete v okolí žeber bolest při a hlavně po vaší panické atace, zejména bolest při doteku nebo malém vyvinutí tlaku rukou, běžte rozhodně na vyšetření a ultrazvuk, může to být žlučník, může to být slinivka, a rozhodně to není legrace.
 


Komentáře

1 ᏝᏋᏬ Sυzυуα ᏝᏋᏬ Sυzυуα | 15. ledna 2017 v 0:37 | Reagovat

Páni... to musí být hrůza... Každopádně hodně štěstí do budoucna.

2 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 15. ledna 2017 v 1:07 | Reagovat

Píšeš, že je to menej časté. Myslíš, že to raz môže prestať úplne?

3 TomkoH TomkoH | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 11:19 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

4 Haily Haily | 19. ledna 2017 v 18:55 | Reagovat

[1]: Děkuji :) naštěstí, to celkem dobře dopadlo. :)

[2]: Těžko říct, vím, že jsou lidé, kteří měli ataku jednou v životě a nikdy víc. Věřím ale, že to nakonec bude jen v naprosto výjimečných velmi stresových situacích.

[3]: Díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama