Květen 2012

za oknem stará paní

24. května 2012 v 20:01 | Haily |  Zamyšlení
Tato slova, byla původně určená někomu jinému, avšak já jsem se nakonec stejně rozhodla podělit se se svými věrnými čtenáři o několik svých nejnovějších myšlenek.

Jsou rána, kdy se mi poštěstí jet k metru autem. Tyto rána trvají už sice dva roky, ale já si teprve nedávno všimla něčeho velice zvláštního. Každé ráno, kdy auto uhání klikatou ulicí a zlatavé paprsky se něžně třpytí nad hladinou malého rybníčku, sleduji jeden dům. Dům hned za zatáčkou. Dům s oknem umístěným tak, aby někdo, kdo si to zrovna usmyslí, mohl kdykoliv nerušeně pozorovat projíždějící auta. Za skly sedí každé ráno stará pání. Sedí a s nepředstíraným zaujetím sleduje venkovní svět. Bez sebemenšího pohnutí. Vždy. Každé ráno.

Pak když podzemní dráhou dojedu do samotného srdce Prahy, vcházím do své oblíbené kavárny, objednám si svoji zrovna ten měsíc nejoblíbenější kávu, vyjdu po malém točitém schodišti z tmavého dřeva a usednu do jednoho z velkých smaragdových křesel. Na stoleček vedle kávy vyložím dvě - někdy dokonce tři - knihy, desky, sešity, pero a diář. Kabelku položím na zem vedle křesla, zvednu se a dojdu si pro ranní noviny. Nikdy mě nenapadlo starostlivě se ohlížet za svými věcmi při této krátké procházce k držáku s novinami a zpět. Tohle není místo, kde by někdo odcizoval věci a navíc, ráno tu bývám téměř sama. Křeslo, káva, noviny, knihy, tichá hudba a já.

V devět hodin se horní patro téměř celé zaplní, povětšinou úředníky, bankery nebo cizinci. Nebo všemi naráz. Nicméně ticho je již dávno pryč a člověk je náhle uprostřed bouře rozhovorů o daních. V půl desáté kavárnu vždy opouštím a po kamenných pražských kostkách spěchám do šokly.

Bude velice zvláštní, až jednou pojedu kolem a za oknem nebude nikdo.