Únor 2012

mapa

18. února 2012 v 14:05 | Haily |  Deník
Nemám pojem o čase. Ne, žertuji, samozřejmě vím, že jsou dvě hodiny odpoledne. Jen mě to neznepokojuje. Proč bych nemohla být v pyžamu zabalená do červené deky, kterou za sebou táhnu jako královský plášť, třeba celý den, že?

Večer jdu na ples.

Kdybych počkala ještě den, tedy do zítřka, tak bych mohla napsat, jak kulturně v posledních dnech žiji. Ale já nepočkám.

Včera jsem strávila hezký den v centru Prahy. Praha se hemží dobře oblečenými lidmi a to znamená jen jediné - je již dost teplo na to, aby sem přijelo to ohromné množství turistů. Zanedlouho již nebude možné se projít na Náměstí Republiky jen tak, bez toho, aby vás zastavilo několik bezradných skupinek prosících o radu strkajíce vám mapu pod nos. Nač mapu? Oni se v ní nevyznají a já ji nepotřebuji. Mapy jsou zvláštní věc, rozumí jim pomalu jen ti, kteří místo i tak znají. Potřebují však oni mapu?

Mapu života.

Nicméně jsem včera večer šla po mokrém chodníků ve světle pouliční lampy vedle Karlínského kostela a za sebou slyšela kroky. Majitele těchto uspěchaných kroků jsem si všimla ještě dřív, než si on všimnul mne. Šla jsem dál, pohled upřený před sebe a jen těžko zastavitelný úšklebek.

Pan Herec.

Zdá se, že vůbec nepíši o tom, o čem jsem původně chtěla. Ale tak to není. Byla jsem včera v knihovně, kavárně a v divadle. To ovšem v řádkách vidím jen já.

dnešní náhodná myšlenka II.

16. února 2012 v 20:27 | Haily |  Deník
Sledujete lehkou látku šedé průhledné košile, jak vám klouže po bělostné kůži kostnatého zápěsti zdobeného několika šmouhami barev, kterými jste dnes ve škole téměř dokočili svůj obraz s názvem Láska. Fascinující, myslím to vážně. Jako kdyby v tomhle pohybu byl utajen celý smysl života.

Jíte jahodový dort se smetanou, pijete cappuccino (ano, cappuccino, zas a znova), na jehož pěně byl čokoládou a kakaem ještě před několika okamžiky vytvořen obrázek. Místo je stejné jako pokaždé, když pijete tuto kávu. Chuť této kávy, patří k místu. Každé místo chutná jinak. Tedy káva. Místo sedí, káva sedí, dort sedí, jahody sedí, co nesedí? Vaše hlava možná nesedí.

Mám tuhle košili ráda, přijdu si v ní etericky. Chtěla bych náhodně dostat růže. Náhodně.

Náhodně.

dnešní náhodná myšlenka

14. února 2012 v 22:03 | Haily |  Deník
Kdyby slzy byly diamanty. Kdyby mlčení bylo orpavdu zlato. Kdyby to tak opravdu bylo, byla bych bohatší než anglická královna. Koupila bych si šaty a vše, co by mi mohlo udělat radost a přepokládala bych, že tím o své bohatsví rychle a jistě přijdu. Protože jsem marnivá. Ale tak by se nestalo. Protože by slzy byly diamanty a mlčení by bylo zlato.

Money can't buy me love.

psací stůl

10. února 2012 v 20:14 | Haily |  Deník
Chtěla bych mít psací stůl. Samozřejmě jeden mám, ale znáte to - je přeplněný věcmi a pracovat se na něm moc nedá. Obrazovka, klávesnice a myš, lampa, tablet, knížky, slovníky, papíry, diář, psací potřeby, několik pohledů a desky a najednou se vám na stůl sotva vejde ten hrnek čaje, co jste si právě pracně uvařili.

Nejlepší by bylo mít další stůl, kde by se dalo kreslit na akvarelový papír nebo soustředěně psát slohovou práci, bez toho, abyste se neustále obávali, že si rozlijete obsah hrnku. Už se to stalo. Možná kdybych místo počítače měla na stole notebook. Ale stolnímu počítači se neříká stolní jen tak. Zatím to řeším tím, že věci přesouvám na parapet, jelikož okno mám hned vedle stolu. Avšak to funguje jen nyní, když je chladno, neboť na jaře a v létě si neodpustím otvírání oken a sedání si na parapet za dlouhého pozorování vnějšího dění.

Koneckonců ale co řeším? Beztak všechno tvořím na zemi opřená o topení nebo ve své posteli. Jednou to ale změním.

A dneska večer ještě půjdu ven do černé noci, bílý sníh mi bude křupat pod nohama a od třešňově namalovaných úst budou stoupat obláčky ke hvězdám. Zastavím se u kovového zábradlí vyhlídky a s rukama v kapsách budu zírat na všechny ty stromy se sněhovými čepičkami. A budu tiše doufat, že mi zase napíšeš, jako to děláš každý večer.

Jinak jsem vám chtěla už delší dobu říct, že mám účet i na tumblru. Takže pokud mě chcete sledovat i tam, je tu možnost. Chystám se tam postovat některé své fotky, časem. Máte vy účet na tumblr.com? n_n

Můj účet

moje vlastní fotka n_n

ben&jerry's

9. února 2012 v 19:16 | Haily |  Deník
Za zimního dne, kdy venku již od brzkého rána cuchá silný vítr vločky tančící k zemi, obloha je světle šedá a temně zelené jehličnany se hrozivě tyčí nad vaší hlavou, je prazvláštní činnost jíst zmrzlinu.

Seděla jsem za prosklenou stěnou ve slaměném křesle a v ruce svírala kelímek se zmrzlinou. Ben&Jerry's, příchuť Strawberry cheesecake. Vzduchem se linula vůně čerstvého ovoce, bylinek a chloru. Bylo velice vlhko a teplo. Ale to vše jen na mojí straně prosklené stěny! Na druhé straně se vítr již utišil a tak vločky jen monotónně padaly a padaly.. a padaly. Fascinovaně jsem sledovala výhled na další hory hustě poseté jehličnany a snad i nevědomky se kývala do rytmu tiché indické hudby, co hrála za nějakým relaxačním účelem. Hlas několika dětí dovádějích v bazénu se mi podařilo vytěsnit.

"Tohle je tak super.." řekla jsem si a zaklonila hlavu dozadu, až se mi uvolnilo pár pramenů vlasů, které jsem už byla konečně schopná stáhnout do drdolu na vrchu hlavy. Povzdech, chvilkové sledování stropu, zavření očí, další povdech a návrtát k výhledu.

Kdyby tohle byl film, tak teď je přesně ten moment, kdy se hlavní hrdinka naprosto uvolní a pustí všechny starosti z hlavy. Ten moment, kdy se naprosto smíří sama se sebou a rozhodne se být lepší a šťastnější. Moment, kdy odpustí všem těm, ktěří jí kdy ublížili a všechna řešení na všechny problémy ji okamžitě napadnou. Pokud to vůbec byly problémy, což následně taky hravě vyhodnotí. Hrdinka pak odchází vyrovnaná, odpočatá a s úsměvem na rtech, hotova čelit všem výzvám.

Filmy.. filmy jsou divné v tom, že nutí lidi dělat věci, které by normálně nedělali. Nutí je jinak přemýšlet a jednat. Ale to dělají i knihy. I lidé. Někdy je to dobré, nechat se ovlivnit. Někdy ne.

Dojím poslední lžičku zmrzliny a slibuji si, že si Ben&Jerry's rozhodně dopřeju i doma během léta.


arabeska

8. února 2012 v 12:46 | Haily |  Deník
Dnes přemýšlím, kdy řeknu panu Princi, že mám blog. Pravděpodobně tuto záležitost zamlčím na dobu neurčitou a budu jen mlčky sedět a předstírat, že tato skutečnost prostě neexistuje. Koneckonců.. ne. Nemám ráda neupřímnost, ale přesto - tohle by bylo radikální rozhodnutí. Jako když někomu vložíte do rukou naprosto upřímný záznam téměř 4 let svého života. To chce velikou důvěru.

Taky často uvažuji, jak se přestěhuji, co všechno si vezmu, kdy se přestěhuji a kam. Že moc brzy? To nevadí. Jak povezu všechny ty knížky? Všechno to oblečení a boty? Tu vázu, čajové šálky, chlupatý bílý koberec, kytaru, křesla, obrazy a zrcadlo!?

Ale těším se na ten den. Až budu sedět uprostřed pokoje na novém místě a budu vymýšlet, jak byt zařídit. A až budu chodit nakupovat bytové doplňky a zajdu i do vetešnictví, třeba koupím i starý gramofon! A až od babičky odvezu tátův starý psací stroj a velké staré rádio. Možná si říkáte, nač bych si vezla domů takové zbytečnosti, ale já se na to vážně od dob, co tyhle předměty znám, těším. A ačkoliv chci mít svůj budoucí byt vzdušný a čistý, nějaké zbytečnosti tam svůj domov beztak najdou.

Chtěla bych mít pak tu línou a huňatou bílou kočku, která každé poledne bude ležet v saténových polštářích a protahovat se v paprsku slunce, který se dovnitř bude drát velkým starým oknem. Budu ji říkat Princ. Nebo Evžen. Nebo tak nějak.

Začínám milovat svůj velký béžový svetr a ačkoliv by už potřeboval vyprat, nechci se ho vzdávat. Hezký a hlavně teplý svetr bude pravděpodobně ta nejlepší investice v této zimě. A teplé punčochy. A šála.

Máte vy nějakou představu o svém budoucím bytě/domě? Jsem zvědavá na vše nápady. n_n

máta a příběh

7. února 2012 v 21:03 | Haily |  Příběhy
Mladá slečna sedí v drahé kavárně, čte si noviny, na stole má knížky, sešit se sněženkami, latté ve vysokém hrnku, mátový čaj a cheesecake, kterého se zatím ani nedokla. Však taky není její, co by se ho dotýkala. Možná je kavárna drahá, ale proč to řešit? Utrácí vlastní vydělané peníze. Nač je šetřit? Kupuje si věci, které ji činí šťastnou. A ona chce být šťastná teď, ne jindy. Nechce a nebude šetřit na svých radostech. Jiní to možná nechápou, ale ona se snaží to neřešit. Některým lidem zkrátka není dán dar pochopení.

Ty noviny doopravdy nečte, jen do nich zírá, stále na tu stejnou řádku, někde uprostřed, vlastně ji ani nepřečetla. Naproti sedí chlapec ponořen do své knihy od antického autora. Oba spokojeně sedí a ačkoliv je ticho, rozumí si. Vlastně jako vždycky. Tu a tam se jeden zasměje a odříká druhému svoji myšlenku či nahlas přečte řádek. Je jim spolu dobře.

Ona by měla být šťastná. Zajisté je, ale něco ji tíží. Pomluvy. Tolik pomluv. Nehezkých, ošklivých, bolestných pomluv. Mladé slečně je z toho zle a tak se na její bledé tváři objevují jemné vrásky.

"Špatné zprávy?" ptá se on.

"Ale ne, jen jsem si na něco vzpoměla." odpovídá ona a v očích se ji leskne prosba, aby to dál neřešil.

On už si dovoluje tvrdit, že ji alespoň trochu zná, a tak to ponechá bez komentáře. Jednou mu to určitě poví. Možná bude i brečet, kdo ví. Oba mlčky upijou ze svých hrnků. On přemýšlí o tom, jak rád by potrestal toho, kdo jeho slečně kazí náladu. Ona o tom, zda by se o své, možná i nemyslné, problémy měla dělit. A tak oba v tichosti zírají do své četby a rozjímají, až slečna složí noviny, opře se o stůl a lišácky se usměje. Jasné znamení, že problémy, pomluvy, lži ani závist se teď řešit nebudou.

Chytne ho za ruku a vloží do ní malou sušenku ve zlatém obalu, kterou dostala ke kávě.

"Dárek." komentuje a oči ji už zase jiskří.

Přešel ji snad už vztek? Smutek? Hořkost? Ne, nic nezmizí jen tak. Avšak ona se rozhodla všechny tyhle zlé drobnosti posbírat a v malém šuplíčku, někde vzadu v mysli, je pečlivě uzamknout. Nebude si ničit den. Ne tím, že ji její bývalé kamarádky pomlouvají a závidějí. To přece není její problém. Vzdorovitě vystrčí bradu a zadívá se mu do očí. Kéž bys jen věděl, jaké důležitá rozhodnutí dělám ve své hlavě a pochválil mne..

Nothing gonna change my world, nothing gonna change my world..

The Beatles - Within You Without You

2. února 2012 v 15:50 | Haily |  Poslouchané
To pozoruhodné spektrum pocitů a snů, které se vám objeví, když zavřete oči při poslechu této písničky. Miluji to. A cítím teplo, teplý vítr, vidím vodu a rostliny. Bílé rozevláté šaty a slaměný klobouk. Sedím u stolu se skleněnou tabulí a piju vychlazený ananasový džus. Dívám se kolem sebe, mlčím, přemýšlím. Je teplo, je hezky. Nejsem doma. Nejsem v Evropě. Nejsem možná nikde. Ale je teplo a já jsem smířená asi se vším. Zajímavé, co dokáže písnička, že?

Promiň, Georgi, mám Tě hrozně ráda, ale tuhle písničku mám radši bez tvého zpěvu.. zatím.