na Blog.cz

Dnes tento soundtrack, na který jsem narazila úplnou náhodou při hledání soundtracků z Pýchy a Předsudku! n_n

Morning routine, the Wednesday morning routine. Every second week, when I have no chemistry labs, I go to Starbuck's to drink my white chocolate moccha and to read a gripping novel. Every Wednesday morning, every second week. I really like to sit in those big emerald armchairs and listen to that funny french music, which plays everytime I visit this café. I adore those young gentlemen, who go there for a cup of expresso with the daily press in their hands. I like to stare at Wenceslas Square through the big window.

This morning wasn't different at all. Or just a bit. My prince Charming came just to kiss me and say Good morning. Oh, ain't he sweet?

Anyway. How was your day?

Připravím si hrníček vedle kávovaru, abych ráno nemusela nic hledat. Prolistuju posledních pár stránek svých zápisků, abych měla pocit, že jsem na zítřek alespoň trochu připravená. Ale nejsem. A nebudu. Chodím po domě v černých balerinkách a černých šatech s drobnými hvězdičkami. V tom budu i spát. Až usnu. Někde. Někdy.

You're the nicest, nicest boy I've ever met and then

I think about you, then I think about you again

And again

Why don't we just sit and stare and do nothing?

Nothing at all for a while

I like the way you smile

♥

V posledních dnech se mám až neuvěřitelně dobře. Šťastně. Spokojeně. A možná proto mne dnes napadla myšlenka, zda to neznamená příchod nečeho zlého. Nicméně budu doufat, že ne (kdo by také nedoufal).

Každopádně jsem změnila design. Název je stále stejný jako u předchozího, jen ten už mě tak trochu nudil. Líbí se vám tento? Mně se líbí. Musela jsem se vážně ovládat, abych do pozadí nedala výběr knírků, který sem přidávám jako obrázek!

Jak se vůbec máte vy? Dnešek byl opravdu jarní. Užili jste si dnešek?

I'm in love with him and I feel fine.

Mohla bych tu hodiny rozebírat, jak úžasné je brzy ráno ležet v nadýchané peřině a zírat skrz okno na blankytou modř oblohy. Neuvěřitelné. Jaro se blíží. Protáhnout se jako kočka, zavřít oči a hrát si s myšlenkou, jak svělý den to je.

Takový pocit ráno moc často nemám.

Taky bych mohla řešit, že jsou na mě dnes všichni tak hodní, přitom dnešek není ničím speciální. Nebo to, že když přidáte do černého čaje citron i skořici, získáte zcela novou unikátní chuť. Nebo že do Paříže nakonec asi nepojedu, ale to kvůli tomu, že se mi naskytla možnost jet do Shanghaie (asi) ? Nebo že ráno má tak roztomile rozcuchaný vlasy. Ach a nebo taky to, že si dopisuji s kamarádkou a je to skvělé?

..ale dobře vím, že nejvíc bych sem chtěla napsat to, co cítím. Ale nejde to. Je to neuchopitelné a ačkoliv jsem byla vždy přesvědčená, že popis čehokoliv zvládám, dnes selhávám.

Je to jen štěstí. Neuchopitelné. Nepopsatelné. Tralala. La.

Však víte.. a na dnešek se tahle hodí dvojnásob. n_n

Tento film jsem viděla teprve minulý týden a byl to jeden z těch filmů, na který jsem se tenhle rok velmi těšila (vedle Sherlocka, Iron Lady, etc.). Dlouho jsem přemýšlela, zda se mi to líbilo či ne. Nakonec jsem dospěla k názoru, že ano a ačkoliv většina lidí, s kterými se mi naskytla možnost o tomhle filmu diskutovat, to považuje za velice nudný příběh. Herecké výkony, šaty, doba, prostředí.. líbilo se mi to, moc

Pohádka od Bena, do want? Na dobrou noc. Spěte sladce! Zavřete oči, odcházím..

(still Sherlocked)

Nemám pojem o čase. Ne, žertuji, samozřejmě vím, že jsou dvě hodiny odpoledne. Jen mě to neznepokojuje. Proč bych nemohla být v pyžamu zabalená do červené deky, kterou za sebou táhnu jako královský plášť, třeba celý den, že?

Večer jdu na ples.

Kdybych počkala ještě den, tedy do zítřka, tak bych mohla napsat, jak kulturně v posledních dnech žiji. Ale já nepočkám.

Včera jsem strávila hezký den v centru Prahy. Praha se hemží dobře oblečenými lidmi a to znamená jen jediné - je již dost teplo na to, aby sem přijelo to ohromné množství turistů. Zanedlouho již nebude možné se projít na Náměstí Republiky jen tak, bez toho, aby vás zastavilo několik bezradných skupinek prosících o radu strkajíce vám mapu pod nos. Nač mapu? Oni se v ní nevyznají a já ji nepotřebuji. Mapy jsou zvláštní věc, rozumí jim pomalu jen ti, kteří místo i tak znají. Potřebují však oni mapu?

Mapu života.

Nicméně jsem včera večer šla po mokrém chodníků ve světle pouliční lampy vedle Karlínského kostela a za sebou slyšela kroky. Majitele těchto uspěchaných kroků jsem si všimla ještě dřív, než si on všimnul mne. Šla jsem dál, pohled upřený před sebe a jen těžko zastavitelný úšklebek.

Pan Herec.

Zdá se, že vůbec nepíši o tom, o čem jsem původně chtěla. Ale tak to není. Byla jsem včera v knihovně, kavárně a v divadle. To ovšem v řádkách vidím jen já.