Symfonie č.9, e-moll, op. 95. Z Nového světa. Dvořák.
Stojíte na zastávce, je pozdní večer a neonové reklamy září do tmy. Hraje vám Dvořák, Novosvětská. A víte co? Ono se to k sobě nějakým zvlášním způsobem i hodí. Světla aut, tma, svítící reklamy, nápisy, déšť, dešníky, unavení lidé a špinavý sníh na silnici.
Nastoupíte do autobusu a naproti vám si sedá starý pán. Všimnete si, že se dívá někam za vás a tak hezky se usmívá. V očích mu září něha a radost. Zajímavý pán. Otočíte se a uvidíte sotva 10 letého chlapce spechajícího za svým (asi) dědečkem. Usmějete se jak nejlépe umíte a nabídnete chlapci své místo, avšak starý pán vás okamžitě zarazí, chlapce si bere na klín a nechává ho tiše vyprávět o dětských zážitcích. Naslouchá sice, avšak.. sleduje mě, moc dobře to vím. Neviděl snad ještě slušně vychované děvče? Zasněne se dívám z okna.
Beztak si myslíte, že jsem beznadějně zamilovaná. Ne, že by tomu tak nebylo, ale já si zrovna plánuji, jak o Vás dnes večer napíšu do článku, starý pane, nyní žádná láska! Však láska to možná ale je, víte proč? Protože ta láska zářící z vašich očí mě neskutečně zaujala, potěšila, fascinovala.. a možná jen - dostala.
Vystoupíte na své zastávce, mrknete skrz velkou železnou bránu na mihotající se červená světýlka na hřbitově, jdete pomalu domů, a když vám přes cestu přeběhne vyplašená černá kočka, napadne vás, zda-li budete muset čelit nějakému neštěstí. Však proč by? Spíš chudák nešťastná kočka, v téhle zimě běhat venku..
Jdete dál, čvacht, čvacht, čvacht a zdálky slyšíte vlak. Řeporyjský express.
Čvachty, čvachty, čvacht.
Škoda, že ten sníh nevydržel, bylo by to ještě magičtější ^^ A staří lidi jsou někdy tak milí =) (a někdy naopak vůbec)