na Blog.cz

Vraceli se z hvězdárny přes park. Bylo jaro a nad bohatými korunami stromů byla už jen noční obloha, která již dávno oblékla svůj černý plášť posetý mrkajícími hvězdami. Park byl klidný, ačkoliv oba slyšeli zvuky města. Vlak, nezřetelnou hudbu a hlasy, podivné rány, motory aut, kroky.. šum Paříže. Nevadilo jim to. Oba měli přírodu rádi, ale ani jeden z nich nedokázal žít bez města, bez každodenního spěchu, ruchu. A proto malý park nedaleko samotného centra byl vždycky tím nejlepším řešením. Scházeli se zde často, ale dnes měla jejich schůzka podivnou atmosféru.

"Je ne t'oublierai jamais." zašeptal ji do ucha a pevně ji objal.

Tisknul k sobě její křehké tělo, jako kdyby to snad bylo naposledy, co ji mohl takhle schovat v náruči, slyšet tlukot jejího srdce a cítit dvě malé dlaně, jak ho hladí po zádech. Vítr si pohrával s jejími vlasy a on mohl cítit tu dobře známou vůni. Nikdy přesně neidentifikoval, čeho je to vlastně vůně, ale poznal by ji kdekoliv. Takhle voněla totiž jen ona, nikdo jiný. Nemusel ji vidět, hned poznal, kdy přicházela. Voněla jako rozkvetlá louka, jako noční vzduch, jako brzké ráno. Takhle vonělo i všechno její oblečení a postupem času dokonce i to jeho. Někdy si kvůli tomu všiml, že její vůni cítí, ikdyž není poblíž.

A možná to bylo opravdu naposledy, co ji mohl takhle obejmout, cítit a vidět. Nevěděl. Nechtěl to vědět, nechtěl na to ani myslet.

Dávala si na čas s odpovědí, ale on se nezlobil, veděl, že nakonec mu něco poví. Něco, čemu možná nebude hned rozumět, ale později to pochopí. Měla ve zvyku mluvit tajemně, ačkoliv dnes v noci nebyl ten správný čas na jinotaje, dnes ne. Odtáhnul se a prosebně se ji zadíval do očí. Proč nic neříkala? Prosím, řekni něco. Už otvíral pusu a chtěl něco povědět, když mu položila prst na rty.

Nectěla nic říkat a nechtěla ani nic slyšet. Chtěla si ho vychutnat ještě chvilku.

Pochopil.

Ještě dlouho se procházeli pařížskými ulicemi kolem zavřených obchodů, hezkých výloh a barů a restaurací. Procházeli se tak dlouho, až uviděli svítání. Slunce se pomalu dralo na oblohu a něžně je svými paprsky pohladilo, stejně tak, jako pohladilo všechno kolem, ať už to bylo cokoliv, kdokoliv. Viděli, jak se město probouzí, jak otvírá pekárna i kavárny, cítili vůni čerstvého pečiva i pražených kávových zrnek. Míjeli zamyšlené úředníky v oblecích nesouc si noviny v podpaží a hezky oblečené dámy s drahými šátky a slunečními brýlemi. Na zastávce čekali starší dámy vracející se z trhu s košíky plných nákapu.

Jejich nohy je neomylně dovedly k cíli, na vlakové nádraží plné spěchajících lidí. Lístek už měl koupený, tak šli rovnou k nástupišti číslo 7. Vlak už tam stál.

"Moi non plus." řekla najednou a on nechápal. Chvilku na ni zmateně hleděl a ona se jen vědoucně usmívala, pak se ale usmál i on. Byla to jen tři slova, naprosto obyčejná, někomu mohla připadat bezvýznamná, ale on přesně tohle chtěl, a potřeboval, slyšet. Tušil, že by to tak stejně bylo, ale když to slyšel od ní, nebál se tomu věřit.

Nebál se už tolik ji na ten čas opustit.

Políbil ji na čelo a nastoupil. Neplakal a ona také ne, jen šla dlouho vedle vlaku, dokud mu ještě stačila. Pak už jen stála a dívala se za vzdalující se soupravou, dokud úplně nezmizela v dáli.

Povzdechla si a odešla. Den musel jít dál.