Včera jsem šla deštivou Prahou, nešla jsem sama, ale na tom teď nezáleží. O tom jindy. Celé město se nořilo do tmy a ten okamžik, kdy už všechna světla svítila, ale stále ještě nebyla tma, byl okouzlující. Pražský hrad se sice majestátně tyčil nad městem, ale mě přesto spíše zaujaly staré domy v centru. Ty velká okna, vysoké stropy, popraskaná omítka, vevnitř tapety a křišťálový lustr. V jednom takovém bytě bydlela kamarádka s rodiči. Měli velký dřevěný stůl, čajové sety, porcelán a kožená křesla. Milovala jsem jejich byt, byl tak hrozně princeznovský. Ikdyž na můj vkus příliš temný a vyhlížející jako anglický pánský klub. Všechno to tmavé masivní dřevo, zelené tapety a tabákové obláčky dýmu kroutící se ke křišťálovému lustru zdobící strop.
Zastavila jsem se před výlohou, která byla plná starých plechových krabic od čokolády, kakaa, čaje a sušenek. Miluji tyhle krabičky. U sebe mám nyní jen jednu, z dánské pekárny a uschovávám v ní fotografie a pohledy. Je příjmené jednou začas nakouknout dovnitř a v hezké krabičce najít hezké vzpomínky. Usoudila jsem, že takových krabiček si musím pořídit rozhodně víc.
Také jsem si naplánovala, že po překvapení, kdy jsem našla modré květiny v prvním díle Harryho Pottera, musím sušit květiny častěji.
Asi mám zvláštní nápady. Taky se těším, až dostanu zase někdy růži. Mohla by být bílá nebo čajová, ty mám nejradši. Ikdyž rudá.. je prostě rudá.
