Pro Ty, co věří, že pátek 13. je speciální.
Vstala brzy, ve stejný čas, jako vstávala každé ráno. Venku byla tma a ona věděla, že ještě dlouho tma bude. Bude tma, až bude pospíchat na autobusovou zastávku, aby stihla autobus, který ji věčně ujíždí, tma bude ikdyž vystoupí a bude procházet parkem ke škole a tma bude i těch pár minut, před začátkem hodiny, kdy se tak dobře spí na tvrdé desce lavice.
Neochotně vylezla z postele, přišourala se do koupelny, věnovala zrcadlu zoufalý pohled a opláchla si tvář ledovou vodou. Ne, dneska ne.. konstatovala v sobě fakt, že dnes si vystačí jen s řasenkou. Žádné linky. Žádný korektor ani tvářenka. Nic takového, protože beztak se nemá už komu líbit. Dnes nepotřebuji být krásná. Ach, jak moc se naše hrdinka pletla.
Byl pátek, obyčejně neobyčejný den. Pátek, kterému každý přisuzoval neštěstí. Jí se zatím docela vedlo, ačkoliv náladu neměla nejlepší. Autobus ale stihla a do školy dorazila ještě dříve, než měla ve zvyku. Dostala tedy za úkol odnést třídnice do druhé skupiny studentů studujících němčinu, jelikož ta její se zrovna chystala psát olympiádu. Nepřipravovala se na ni, ikdyž možná trochu chtěla. Němčina ji sice šla, ale nebavila ji a snažit se vyhrát olympiádu by ji stálo přece jen až moc námahy, že? To si přinejmenším myslela.
Tvářila se vždycky stejně, trochu znuděne, nepřístupně a unaveně. Ochotně vzala třídní knihy a vydala se na cestu po škole. Ráda se sama prošla, někdy ji přítomnost upovídaných spolužáků přímo rozčilovala a tohle byl příjemný proces na uspořádání myšlenek. Hlavně takhle ráno. Kráčela prostornými chodbami a kdyby měla dlouhé vlasy, určitě by za ní vlály. Avšak vlasy měla stažené do ledabylého drdolu, tak vlály jen černé šaty.
Věděla velice dobře, že ho potká. Potkávala ho každý den, avšak každé jejich setkání začínalo i končilo s prostým pozdravem. Někdy byl připojen i úsměv, podle nálady dotyčných. Neuměla si dost dobře vysvětlit, proč zrovna ji zdraví a její kamarádky, které znal stejně dobře jako ji, ne. Vlastně si ale nic nemyslela, ve snech se utápět nechtěla a realistickým okem to nemělo žádný racionální důvod. Tuhle informaci se proto rozhodla přecházet.
A dnes tu byl také. Skoro až automaticky ho pozdravila, ačkoliv ne z důvodu, že by byla tak zvyklá zdravit někoho, kdo se jí vlastnš asi líbí. Jelikož se to však situace opakovala den co den, nedělalo jí to už téměř žadné potíže. Víc ji však překvapilo, když se opět objevil vedle ní a nervózně se zeptal, zda má čas.
Čas, čas, čas. Ten nám všem tak moc chybí..
Ona zrovna čas měla a ačkoliv byla velice zaskočená, odpověděla pravdou. Jenže další otázka týkající se pozvání ji vyvedla z míry natolik, že ani dnes nevěděla, jak přesně odpověděla. Věděla jen, že odpověď byla kladná. Usmál se a ona jen zmateně hleděla. Ptal se ji na další věci a ona téměř jako robot odpovídala. Měla pocit, že nemluví ona, ale někdo jiný, ale taky věděla, že mluvit musí. Jinak to zkrátka nešlo, pokud si ovšem nechtěla něco nadosmrti vyčítat. Domluvili se na schůzce.
"Kam s těma třídnicema vlastně jdeš?"
"203." odpověděla a dál nervozně stála na místě, musela vypadat velice komicky s tím zmateným pohledem. Byla tohle vůbec její škola? Spím ještě?
"To je támhle.." dovedl ji na místo a když předala svěřené třídnice jedné ze svých spolužaček, opět se na něj otočila, jako kdyby snad čekala, že se rozplynul a nic se nestalo. Jenže on tam stále byl. Chvilku vedle sebe mlčky šli, pravděpodobně oba zmateni chováním toho druhého, pak se rozloučili a vydali se do svých tříd.
Vešla do třídy a musela se smát. Naštěstí její profesorka patřila mezi ty komické jedince, které stačilo jen vidět a už člověk nemohl udržet vážnou tvář, takže nikdo z jejích spolužáků nemohl nic postřechnout. Ne, že by je to zajímalo. Nedokázala vnímat vůbec nic, hlavou se ji proháněli bouře a slyšela snad jen třetinu z německého poslechu. Odpovědi zaškrtávala bez čtení otázek, A, C, A, B, B, D, C, a bylo ji to jedno. Celý svět ji byl jedno, protože..
..ani přesně nevěděla proč.
