na Blog.cz

Sedí v kavárně. Před sebou má notebook bílé barvy a její prsty hbitě běhají po klávesnici. Na okamžik se zastaví a sleduje své ruce nad písmenky, zaváhání. Pak se ale jen usměje a její prsty opět tvoří slova, věty, příběhy. Nehty má natřené světle hnědým lakem, jeho barva dokonale pasuje k obsahu hrnku položeného opodál. Caramel Macchiato. S velkou kupou sladké šlehačky zdobené karamelovou polevou. Ráda se rozmazluje kávou. Miluje kávu a je za ni ochotná zaplatit hříšné peníze. Ráda tvrdila, že nic nikdy nebude mít radši než kávu, ale dobře věděla, že to není tak úplně pravda..

Přesně kvůli téhle malé lži tu nyní seděla. Zrovna zvedla oči a krátce pohlédla na hodinky zdobící její štíhlé zápěstí. Kde zase je? Blesklo ji snad tohle hlavou, když se nepatrně zamračila? Kdo ví? Nenechá nás však dlouho přemýšlet, jelikož opět pokládá ruce nad klávesnici a píše. Klap, klap, klap. Z toho jistě bude hotový román! A jak se u toho usmívá! Kdo ví, komu píše!

Popradě, píše své kamarádce. Zrovna vyřešily jeden z dalších romantických scénářů týkající se jejího milostného života. Musela tomu smát, co jiného by taky mohla dělat? Byly to jen hloupé sny a představy, žádné reálné scénáře. Ani neočekávala, že by se něco takového mohlo kdy stát. Měla v lásce smůlu, už si tím byla jistá.

Naklonila se pro svůj velký hrnek a upila. Očima přejela interiér kavárny a pochvalovala si, jak dobře si vybrala. Malé kulaté dřevěné stolky, velká, smaragdově zelená křesla, trošku přítmí. Kavárna je drahá, ale přesto plná, a dokonce působí i útulně. Pánové v oblecích si čtou Timesy, někdo pracuje a jiní si povídají. Tu a tam nějaká mladá dvojice si tiše vypráví své sny a sladké řeči a támhle, támhle sedí ten starý pán, co si vždycky dává čokoládový dort. Vždycky, vždycky když tu je. Bavilo ji sledovat lidi, avšak dnes tomu nevěnovala příliš velkou pozornost. Opět jen skontrolovala zlaté ručičky hodinek. Uběhlo dalších 10 minut. Už i ta zatracená akademická čtvrthodina uplynula! Nepřijde.

Nervozně si přejela rukou po dlouhých vlasech, následně je chytla a svázala je do ledabylého drdůlku na vrcholu hlavy, několik pramenů se uvolnilo a orámovalo ji tvář. Vzpoměla si, jak se před lety nechala ostřhat, jak nepromyšlený a spontánní nápad to byl! Dodnes neví, zda toho lituje či ne. Zaklapla notebook, dopila hrnek a zvedla se. Snažila se tvářit vyrovnaně, ale přesto bylo zklamání v jejích očích znatelné. Zabalila se do velké šály, zapla kabát, notebook vložila do tašky vedle knihy nesouc název Howl's moving castle, kterou už měsíce měla vrátit kamarádce. Popadla hrnek, který cestou ke dveřím odložila na pult, rozloučila se s obsluhou, kterou již dobře znala a vyšla do večera.

Byl pozdní večer a sněžilo. Ne moc hustě, ale přece jen. Nadýchané vločky líně přístávaly na vozovkách a k radosti všech dětí neroztávaly. Město bylo ještě stále ponořené do Vánoční výzdoby a světýlka roztomile blikala na kolemjdoucí, přitom už uběhlo dobrých pár dnů od Štědrého dne. Koledy. Koledy? Mají mě snad navnadit na Vánoce, co budou stejně až za tři sta padesát-několik dnů!? Hořce si pomyslela. Ušla sotva pár metrů od kavárny, když začala pochybovat o svém rozhodnutí. Možná měla počkat? Dorazil by? Ale to by zavolal, ne? Určitě zapoměl! ..a když ne? Co když se něco stalo? Stála pod lampou, vlasy jí zdobilo už pěkné množství vloček a zuřivě uvažovala. Odejít? Neodejít? Přijde? Nepřijde?

Vyhrnula si rukáv od kabátu, odhrnula ten od svetru a zadívala se na hodinky. Už je to hodina. Naštvaně stiskla rty, tohle mu nedaruje, jak si to vůbec představuje!? Dětinsky dupla nohou a mračila se na všechny ty Vánoční výlohy. A pak..

Něčí ruce ji zezadu pevně objaly. Začala by ječet a představovat si ty nejhrůznější scénáře, kdyby ty promrzlé ruce bez rukavic nepoznala za každých okolností. Už se nedokázala zlobit, nedokázala mít strach, nedokázala nic. Otočila se a jeho dlaně sevřela v těch svých ve snaze zahřát je. Dívala se do země a nedokázala to neříct.

"Jdeš pozdě." pronesla do ticha.

Mlčel. Pomalu zvedla pohled a zadívala se na něj. Zarudlé tváře, pocuchané vlhké vlasy a nervozní pohled. Musela se usmát. Jak ráda by ho trochu potrápila, ale mohla snad? Mohla snad trápit někoho takhle roztomile nervózního? Ne, to nešlo, určitě to neudělal schválně.

"Jsem opravdu zvědavá, jak mi to vynahradáte, pane!" pronesla nakonec s dramatičností v hlase a oprášila mu několik vloček z vlasů. On se jen usmál a objal ji.

Oba věděli, že je všechno zapomenuto.