na Blog.cz

Nikdy nevíš, jak začít, protože začátky jsou těžké, vždycky byly a vždycky budou. A vlastně možná nejsou těžké ty začátky, ale spíš najít sílu a odhodlaní začít, vstoupit do světa s novou myšlenkou, činem, ukázat se. A když už jednou začneš, není cesty zpět. Samozřejmě hypoteticky.

Můžeme si představovat, že slyšíme melodii. Waltz, že. Pomalá hudba, připomínající zvonky. Avšak jenom dnes, jenom teď. Slyšíte? Blíží se konec předehry. Přistoupíte k partnerovi. Jakže se jmenoval? První krok. Dívá se někam do dáli, někam za vaše ramena. Ale co asi sleduje? Možná těžké rudé závěsy, které rámují velká okna sálu. V oknech se odráží zlatá světla zdobených křišťálových lustrů a několik postav něžně plujících po naleštěné podlaze tanečního parketu. Avšak vy stále vidíte ty mihotající se světla města, vidíte je při každé otáčce, kdy se zasněně podíváte z okna. Občas dokonce i zahlédnete tvář vašeho partnera, do které se zatím stydíte podívat přímo. Když na okamžik zavřete oči, rozezní se housle, perfektní soulad. Možná jste v sále sami, ale ne tak úplně. Vy, váš partner a hudba. Oddálíte se a ladným krokem se opět přibližujete, někteří tvrdí, že tanec je jako láska bezeslov. Jako nepřímé pohlazení.

Váš partner se konečně odváží podívat se vám do tváře. Přesně v ten moment, kdy se k naplnění této myšlenky rozhodnete i vy. Vaše oči se střetnou a vy se povzbudivě usmějete, abyste mu dodali odvahu, nebo snad jistotu, že nedělá nic špatného. Protože v dnešní době tanec ztrácí význam, minimálně ten společenský a minimálně mezi mladými lidmi. Oba stydlivě odvracíte pohled a vy cítítě, jak se mu lehce zachvěla ruka svírající tu vaši. Chtěli byste ho povzbudit, avšak on už se dívá jinam. Někam. Jenže si splete kroky. To přece nevadí, vy umíte tančit, jenže svého partnera nemůžete vést. Zardí se a zvedne oči s omluvným výrazem, až je vám ho líto. Ale jak mu pomoci? Dozní pár posledních taktů skladby, pomalu se zastavíte a zatleskáte živé kapele, protože se to tak sluší. Následně vám partner nabídne rámě a odvádí vás z tanečního parketu.

Procházíte kolem zdobených stolů s bílými ubrusy a vysokými sklenicemi vína, kolem krásných dam a gentlemanů, kteří vedou konverzaci na úrovni, které přinejmenším vůbec nerozumíte. Několik starších dam se na vás zvědavě dívá, určitě si myslí, jak roztomilý mladý pár tvoříte, jak už to tak u starších dam bývá. Po chvilce se nesměle zeptáte, kam to vlastně jdete, avšak když projdete otevřenými prosklenými dveřmi se zlatou staromódní klikou na velkou terasu, přijde vám vaše otázka již zcela zbytečná.

Vstoupíte do chladné noci a nestačíte se divit, kdy se obloha tak setměla, kdy se město ponořilo až do takové inkoustové barvy. Ale pohled je to krásný, všechny ty osvícené památky a ty pouliční světla! Rozsvícené lampy v nejvyšších patrech činžovních domů a světla několika projíždějících automobilů. Hvězdy a měsíc. To vše září a třpytivě se odráží na hladině líně proudící řeky, která dělí město na dvě poloviny. Rozezní se další skladba, utichá smích i hovor a těch několik párů, co s vámi na terase vnímalo krásy nočního města se vrácí zpět do sálu. Nehýbete se, okouzleně zíráta stále na jedno a to samé místo a jste ponořeni do svých vlastních myšlenek, nebo tedy přinejmenším se snažíte tak působit. Popravdě ale napjatě čekáte, co udělá váš partner. Nebo vy byste měli něco navrhnout? Vrátit se nebo třeba slušně poděkovat za večerní společnost a rychle už teď odejít? Než si však stihnete rozmyslet kroky svého dalšího počínání, někdo se jemně dotkne vaší paže. Někdo, ale ne, vy přece přesně víte, kdo to je. S nejistým úsměvem se otočíte a probodnete ho pohledem plným očekávání. Načež on jen natáhne ruku a lehce se předkloní.

"Smím prosit?"

Je to stále ten nejistý kluk, který se na vás sotva podíval? Ten, co spletl kroky? Vždycky vám říkali, že výzva k tanci se neodmítá, ať už o něj žádá kdokoliv. Ne, že byste kdy měli ten nedostatek slušnosti a taktu a tanec odmítli. To se prostě nedělá. Ale chcete snad vůbec odmítnout? Ne, jistěže ne.

Téměř neznatelně kývnete hlavou a vložíte svou dlaň do té jeho, kterou halí sněhově bílé rukavice. Teď si teprve všímáte, že vypadá vlastně velice elegantně, skoro jako princ. Nebo to jenom dělá ta atmosfera? To, že je noc, že řeka tančí v zlatavé záři hvězd a že ze sálu se ozývá hudba? Vzduch už je studený a voní podzimem, který už naznačuje brzký příchod zimy. Celé je to jako pohádka. Nebo jako knížka! Jako stará knížka s nažloutlými listy ukrývající příběhy šlechticů a mladých slečen.

Váš princ ale již začíná tančit, svírá vaší dlaň a když zvednete pohled, opět se setkáváte s tím jeho. Nikdo však neuhybá, teď je všechno jiné než tam vevnitř mezi jinými páry. Teď je totiž vše pohádkové. Pomalu tančíte po kamenné dlažbě a nevnímáte chlad, který již dávno nemilosrdně ovinul vaše tělo. Otáčíte se a vaše nejhezčí šaty se vlní za vámi, pomalu spomalujete krok, než se úplně zastavíte. Tázavě se zadíváte do tváře vašeho společníka. Proč ta náhla změna? Už nechce tančit? Pokazila jsem něco? Z vašich očí přímo křičí miliony otázek. Ale on se jen usmívá, zvedne ruku a odhrne pár neposedných pramínků vlasů, co vám jemný vánek navanul do tváře. Nejistě na něj hledíte a na tvářích se vám objevuje lehký ruměnec. Sklání se, zavírá oči a pak..

• Waltz je tanec v tříčtvrťovém taktu, jeho současná verze vznikla na počátku 20. století v Anglii z amerického tance boston a evropského ländleru (předchůdce valčíku). Waltz patří do skupiny tzv. standardních tanců (waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep).

• Pro poslech doporučuji tyto skladby - link, které mě isnpirovali k napsání tohoto krátkého.. dejme to mu - příběhu.