Říjen 2011

christmas jumper

27. října 2011 v 13:17 | Haily |  Nástěnka
Už je to jen chvilka, chvilička! Dny, kdy bude hustě sněžit, světýlka se budou mihotat ve vánici, domy budou zdobit lampičky, odzůbky a jehličí. Den, kdy půjdu s kamarády na rozsvícení Vánočního stromku na Staroměstské náměstí. Dny, kdy budou všude Vánoční trhy! Dny, kdy budu v Drážďanech. Den, kdy bude Paulův koncert v Londýně. Den, kdy půjdu na sestřin ples. Dny, kdy bude zima a vy budete opřeni o topení sledovat vločky, jak se pomlau vznáší do vaší zahrady. Nebo dny, kdy budou ve škole probíhat tvrdé boje o topení na chodbě. Den, kdy mě zase někdo donutí vypít svařák a mě to opět nebude tak moc chutnat. Vánoce a dny, které strávím v Maďarsku. Nový rok a nové dny.

Zima teď vypadá tak úžasně.


and winter without a CHRISTMAS JUMPER?! so please get inspired

10 let

26. října 2011 v 21:31 | Haily |  Deník
Roky plynou. Jaktože mám někdy pocit, že čas mi mizí přímo pod rukama a jindy mi i minuta přijde jako nekonečné utrpení? Dnes jsem si vzpoměla, jak jsem před 10 lety byla neskutenčně ráda, když jsem mohla zůstat u kamarádky do 5. Dnes v 5 teprve odcházím z domu. Ironie? Já vlastně nevím, nevidím důvod, proč se nad tím pozastavovat, ale dnes mě tenhle fakt vážně zajímal. Je tak zvláštní říct před 10 lety. Je to přece taková doba! A já si přesto plno věcí pamatuju. Okamžiky, lidi, tváře. Pamatuji si Vánoce před 10 lety, pamatuji si svoji třídu, školu, kamarády, balet, platonickou lásku i oblíbenou hru. 10 let, ach bože, to je šílené. A vám to ani nepřijde, že?

A co budu dělat za 10 let? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, zásadně si nerada plánuju život dopředu, vlastně jsem nikdy žádné plány neměla. Někam se vezu. Ale přesně to jsem vždycky chtěla, nastoupit do vlaku a jet do neznáma. Teď to mám. Je to dobré nebo špatné? Kdo ví. Mám plno snů, ale ne takových, jaké asi máte namysli. Jsou to útržky, okamžiky, které chci zažít. Jako kdybych si dopředu plánovala deja vu. Okamžik s bishíkem v obchodě s LPéčkama. Nebo noční procházka zimní Prahou. Krásný byt zařízen přesně podle mého chaotického vkusu. Jízda na skútru kolem polí. Ztraceni v slunečnicích. Luxusní kavárny, plesy,..

Ale můj skutečný život je tak hrozně jiný. Ani jeden můj sen do něj nepasuje. Někdy si přeji začít někde jinde, jinak. Avšak to už by možná nebyla taková zábava, stejnak bych byla opět nespokojená.

Právě jsem se ale vrátila z města. Praha už voní Vánocemi a zimou. Ačkoliv tedy celý den pršelo. Viděla jsem v jedné výloze úžasný pánský svetr... je už hodně špatné, když Vás napadne, jak úžasně by vypadal na panu XY? ..ale měla jsem si ho koupit aspoň pro sebe, eh.

Jeden sen bych ale teď přeci jen měla. Prosím, prosím, ať.. well it's a secret after all.

news

20. října 2011 v 19:56 | Haily |  Deník
Změnila jsem design! Docela se mi líbí, ikdyž se zatím u každého zobrazil jinak, takže asi nikdo netuší, jak přesně má vypadat. Psychedelic changing design wins. A jinak, už dlouho vám chci něco říct, tak tedy:

It's official. I'm going to see Paul McCartney. In London. With Hannie (and with our mums). Hell yeah!

See ya on the 5th of December, sir Macca!


"I love me a little more than the others, so I don't see any reason why you shouldn't, too."
- Paul McCartney (but it sounds so John-like, isn't it?)

Norwegian Wood - The Beatles // Anthology ll Version

16. října 2011 v 11:46 | Haily |  Poslouchané
Hannie má už tý písničky asi dost, ale tak.. ještě dneska, ok? :D


"Peter Asher [brother Paul of McCartney's then-girlfriend Jane Asher] had his room done out in wood, a lot of people were decorating their places in wood. Norwegian wood. It was pine, really, cheap pine. But it's not as good a title, "Cheap Pine", baby. So it was a little parody really on those kind of girls who when you'd go to their flat there would be a lot of Norwegian wood. It was completely imaginary from my point of view but in John's it was based on an affair he had. This wasn't the decor of someone's house, we made that up. So she makes him sleep in the bath and then finally in the last verse I had this idea to set the Norwegian wood on fire as revenge, so we did it very tongue in cheek. She led him on, then said, "You'd better sleep in the bath." In our world the guy had to have some sort of revenge ... so it meant I burned the place down.."

-Paul McCartney

jablečné překvapení

9. října 2011 v 20:30 | Haily |  Deník
Je zvláštní nazvat si článek po čaji, který právě piju. Je jablečný, jak už jste asi zjistili. Se skořicí a troškou vanilky. Chutná jako Vánoce. A vím, že to nemá sebemenší smysl, ale musim si to napsat. Zaznamenat, že tu právě sedím devátého řijna, John Lennon má ještě sále narozeniny, a poslouchám anthologii, zrovna hraje Till there was you, je to krásná písnička. Svítí tu svíčky, brusinkové a medové. A Paul McCartney měl dneska svatbu, víte? Našla jsem plechovou krabici od sušenek, takové ty zlacené. Je na ni vyobrazená podzimní ulice s pekárnou, Jacobsens Bakery, to je v Dánsku. Tam bych jednou chtěla jet. A na podlaze mi všechny díly knížek Harryho Pottera rovnají dva krásné obrázky, od dvou skvělých kamarádek, které jsem musela srolovat na cestu zpět z Brna do Prahy. Přišla jsem si tak super umělecky, když jsem procházela městem. Tmavě béžový kabát až ke stehnům, ze kterého vykukují nohy v černých punčochách s oxfordkama, vlastně nic extra, ale mohla bych předstírat, že jsem někde jinde, protože mezi lidi v džínách a sportovních bundách rozhodně nazapadám. Ach, jsem tak marná, ale dnešek je tak fajn.. stejně jako včerejšek.

Taková škoda, že tu pořád jsou věci, které mě děsí, které musím zvládnout a tak. A zítra mám zase taneční, už ani nevím, jestli je to dobře či špatně. No nevadí, další bezvýznamný článek pro dnešek.

waltz.

4. října 2011 v 21:46 | Haily |  Příběhy
Nikdy nevíš, jak začít, protože začátky jsou těžké, vždycky byly a vždycky budou. A vlastně možná nejsou těžké ty začátky, ale spíš najít sílu a odhodlaní začít, vstoupit do světa s novou myšlenkou, činem, ukázat se. A když už jednou začneš, není cesty zpět. Samozřejmě hypoteticky.

Můžeme si představovat, že slyšíme melodii. Waltz, že. Pomalá hudba, připomínající zvonky. Avšak jenom dnes, jenom teď. Slyšíte? Blíží se konec předehry. Přistoupíte k partnerovi. Jakže se jmenoval? První krok. Dívá se někam do dáli, někam za vaše ramena. Ale co asi sleduje? Možná těžké rudé závěsy, které rámují velká okna sálu. V oknech se odráží zlatá světla zdobených křišťálových lustrů a několik postav něžně plujících po naleštěné podlaze tanečního parketu. Avšak vy stále vidíte ty mihotající se světla města, vidíte je při každé otáčce, kdy se zasněně podíváte z okna. Občas dokonce i zahlédnete tvář vašeho partnera, do které se zatím stydíte podívat přímo. Když na okamžik zavřete oči, rozezní se housle, perfektní soulad. Možná jste v sále sami, ale ne tak úplně. Vy, váš partner a hudba. Oddálíte se a ladným krokem se opět přibližujete, někteří tvrdí, že tanec je jako láska bezeslov. Jako nepřímé pohlazení.

Váš partner se konečně odváží podívat se vám do tváře. Přesně v ten moment, kdy se k naplnění této myšlenky rozhodnete i vy. Vaše oči se střetnou a vy se povzbudivě usmějete, abyste mu dodali odvahu, nebo snad jistotu, že nedělá nic špatného. Protože v dnešní době tanec ztrácí význam, minimálně ten společenský a minimálně mezi mladými lidmi. Oba stydlivě odvracíte pohled a vy cítítě, jak se mu lehce zachvěla ruka svírající tu vaši. Chtěli byste ho povzbudit, avšak on už se dívá jinam. Někam. Jenže si splete kroky. To přece nevadí, vy umíte tančit, jenže svého partnera nemůžete vést. Zardí se a zvedne oči s omluvným výrazem, až je vám ho líto. Ale jak mu pomoci? Dozní pár posledních taktů skladby, pomalu se zastavíte a zatleskáte živé kapele, protože se to tak sluší. Následně vám partner nabídne rámě a odvádí vás z tanečního parketu.

Procházíte kolem zdobených stolů s bílými ubrusy a vysokými sklenicemi vína, kolem krásných dam a gentlemanů, kteří vedou konverzaci na úrovni, které přinejmenším vůbec nerozumíte. Několik starších dam se na vás zvědavě dívá, určitě si myslí, jak roztomilý mladý pár tvoříte, jak už to tak u starších dam bývá. Po chvilce se nesměle zeptáte, kam to vlastně jdete, avšak když projdete otevřenými prosklenými dveřmi se zlatou staromódní klikou na velkou terasu, přijde vám vaše otázka již zcela zbytečná.

Vstoupíte do chladné noci a nestačíte se divit, kdy se obloha tak setměla, kdy se město ponořilo až do takové inkoustové barvy. Ale pohled je to krásný, všechny ty osvícené památky a ta pouliční světla! Rozsvícené lampy v nejvyšších patrech činžovních domů a světla několika projíždějících automobilů. Hvězdy a měsíc. To vše září a třpytivě se odráží na hladině líně proudící řeky, která dělí město na dvě poloviny. Rozezní se další skladba, utichá smích i hovor a těch několik párů, co s vámi na terase vnímalo krásy nočního města se vrácí zpět do sálu. Nehýbete se, okouzleně zíráta stále na jedno a to samé místo a jste ponořeni do svých vlastních myšlenek, nebo tedy přinejmenším se snažíte tak působit. Popravdě ale napjatě čekáte, co udělá váš partner. Nebo vy byste měli něco navrhnout? Vrátit se nebo třeba slušně poděkovat za večerní společnost a rychle už teď odejít? Než si však stihnete rozmyslet kroky svého dalšího počínání, někdo se jemně dotkne vaší paže. Někdo, ale ne, vy přece přesně víte, kdo to je. S nejistým úsměvem se otočíte a probodnete ho pohledem plným očekávání. Načež on jen natáhne ruku a lehce se předkloní.

"Smím prosit?"

Je to stále ten nejistý kluk, který se na vás sotva podíval? Ten, co spletl kroky? Vždycky vám říkali, že výzva k tanci se neodmítá, ať už o něj žádá kdokoliv. Ne, že byste kdy měli ten nedostatek slušnosti a taktu a tanec odmítli. To se prostě nedělá. Ale chcete snad vůbec odmítnout? Ne, jistěže ne.

Téměř neznatelně kývnete hlavou a vložíte svou dlaň do té jeho, kterou halí sněhově bílé rukavice. Teď si teprve všímáte, že vypadá vlastně velice elegantně, skoro jako princ. Nebo to jenom dělá ta atmosfera? To, že je noc, že řeka tančí v zlatavé záři hvězd a že ze sálu se ozývá hudba? Vzduch už je studený a voní podzimem, který už naznačuje brzký příchod zimy. Celé je to jako pohádka. Nebo jako knížka! Jako stará knížka s nažloutlými listy ukrývající příběhy šlechticů a mladých slečen.

Váš princ ale již začíná tančit, svírá vaší dlaň a když zvednete pohled, opět se setkáváte s tím jeho. Nikdo však neuhybá, teď je všechno jiné než tam vevnitř mezi jinými páry. Teď je totiž vše pohádkové. Pomalu tančíte po kamenné dlažbě a nevnímáte chlad, který již dávno nemilosrdně ovinul vaše tělo. Otáčíte se a vaše nejhezčí šaty se vlní za vámi, pomalu spomalujete krok, než se úplně zastavíte. Tázavě se zadíváte do tváře vašeho společníka. Proč ta náhla změna? Už nechce tančit? Pokazila jsem něco? Z vašich očí přímo křičí miliony otázek. Ale on se jen usmívá, zvedne ruku a odhrne pár neposedných pramínků vlasů, co vám jemný vánek navanul do tváře. Nejistě na něj hledíte a na tvářích se vám objevuje lehký ruměnec. Sklání se, zavírá oči a pak..

Waltz je tanec v tříčtvrťovém taktu, jeho současná verze vznikla na počátku 20. století v Anglii z amerického tance boston a evropského ländleru (předchůdce valčíku). Waltz patří do skupiny tzv. standardních tanců (waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep).
• Pro poslech doporučuji tyto skladby - link, které mě isnpirovali k napsání tohoto krátkého.. dejme to mu - příběhu.