na Blog.cz

Dear Prudence, won't you come out to play?
Dear Prudence, greet the brand new day
The sun is up, the sky is blue
It's beautiful and so are you
Dear Prudence, won't you come out to play?

♥ ♥ ♥

(chci do čokoládovny, sedět v krásných šatech v nadýchaných polštářích nebo v širokém staromódním křesle, s kamarády a s pane XY, poslouchat tuhle písničku, pít horkou čokoládu a smát se..)

Už je to jen chvilka, chvilička! Dny, kdy bude hustě sněžit, světýlka se budou mihotat ve vánici, domy budou zdobit lampičky, odzůbky a jehličí. Den, kdy půjdu s kamarády na rozsvícení Vánočního stromku na Staroměstské náměstí. Dny, kdy budou všude Vánoční trhy! Dny, kdy budu v Drážďanech. Den, kdy bude Paulův koncert v Londýně. Den, kdy půjdu na sestřin ples. Dny, kdy bude zima a vy budete opřeni o topení sledovat vločky, jak se pomlau vznáší do vaší zahrady. Nebo dny, kdy budou ve škole probíhat tvrdé boje o topení na chodbě. Den, kdy mě zase někdo donutí vypít svařák a mě to opět nebude tak moc chutnat. Vánoce a dny, které strávím v Maďarsku. Nový rok a nové dny.

Zima teď vypadá tak úžasně.

and winter without a CHRISTMAS JUMPER?! so please get inspired ♥

Nůže dobrá. Já vlastně ani nevím, proč se vůbec ještě snažím. Všichni mají teď podzimní depresi, všichni se mnohdy topí ve vlastní sebelítosti a většina nedokáže mluvit o ničem jiném. Například 99% mých spolužáků, nebo polovina lidí na facebooku. Já opravdu nemůžu za to, že depresi nemám, náladu mi ničit nikdo nemusí. Achjo, tohle vážně nesnáším. Ale dobře, já taky budu hnusná a sobecká.. tedy až příště, až budu mít nějaký PŘÍŠERNÝ problém, ha. Fuck off, like.. really.

Ale někdy vlastně jen závidím. Víte, taky bych jednou chtěla zažít ten pocit konce světa, kdy mi přítel 6 hodin neodepíše. Ne, dělám si srandu, to snad nikdy nezažiju, ale někdy si přijdu, že už nemám se spolužačkama co řešit, protože mě prostě některé věci nerozčilují. Přehlížím je, protože jsou normální, lidské a hloupé na to, abych je vůbec řešila. Nerada to říkám, protože podzim miluju, ale kéž by skončil a skončily by i všechny ty problémy kamarádů.

(boo tenhle článek je tak o ničem, možná to bude tím, že se celý den učím matiku a nějak i teď si to všechno opakuji v hlavě..)

K tomuto se pojí tolik představ a snů ♥ ale to už je jiný svět.

Roky plynou. Jaktože mám někdy pocit, že čas mi mizí přímo pod rukama a jindy mi i minuta přijde jako nekonečné utrpení? Dnes jsem si vzpoměla, jak jsem před 10 lety byla neskutenčně ráda, když jsem mohla zůstat u kamarádky do 5. Dnes v 5 teprve odcházím z domu. Ironie? Já vlastně nevím, nevidím důvod, proč se nad tím pozastavovat, ale dnes mě tenhle fakt vážně zajímal. Je tak zvláštní říct před 10 lety. Je to přece taková doba! A já si přesto plno věcí pamatuju. Okamžiky, lidi, tváře. Pamatuji si Vánoce před 10 lety, pamatuji si svoji třídu, školu, kamarády, balet, platonickou lásku i oblíbenou hru. 10 let, ach bože, to je šílené. A vám to ani nepřijde, že?

A co budu dělat za 10 let? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, zásadně si nerada plánuju život dopředu, vlastně jsem nikdy žádné plány neměla. Někam se vezu. Ale přesně to jsem vždycky chtěla, nastoupit do vlaku a jet do neznáma. Teď to mám. Je to dobré nebo špatné? Kdo ví. Mám plno snů, ale ne takových, jaké asi máte namysli. Jsou to útržky, okamžiky, které chci zažít. Jako kdybych si dopředu plánovala deja vu. Okamžik s bishíkem v obchodě s LPéčkama. Nebo noční procházka zimní Prahou. Krásný byt zařízen přesně podle mého chaotického vkusu. Jízda na skútru kolem polí. Ztraceni v slunečnicích. Luxusní kavárny, plesy,..

Ale můj skutečný život je tak hrozně jiný. Ani jeden můj sen do něj nepasuje. Někdy si přeji začít někde jinde, jinak. Avšak to už by možná nebyla taková zábava, stejnak bych byla opět nespokojená.

Právě jsem se ale vrátila z města. Praha už voní Vánocemi a zimou. Ačkoliv tedy celý den pršelo. Viděla jsem v jedné výloze úžasný pánský svetr... je už hodně špatné, když Vás napadne, jak úžasně by vypadal na panu XY? ..ale měla jsem si ho koupit aspoň pro sebe, eh.

Jeden sen bych ale teď přeci jen měla. Prosím, prosím, ať.. well it's a secret after all.

When she was just a girl,
She expected the world,
But it flew away from her reach,
So she ran away in her sleep.

Dreamed of para-para-paradise,
Para-para-paradise,
Para-para-paradise,
Every time she closed her eyes.

When she was just a girl,
She expected the world,
But it flew away from her reach,
And bullets catch in her teeth.

Life goes on,
It gets so heavy,
The wheel breaks the butterfly.
Every tear, a waterfall.
In the night, the stormy night,
She closed her eyes in the night,
The stormy night away she flied.

Změnila jsem design! Docela se mi líbí, ikdyž se zatím u každého zobrazil jinak, takže asi nikdo netuší, jak přesně má vypadat. Psychedelic changing design wins. A jinak, už dlouho vám chci něco říct, tak tedy:

It's official. I'm going to see Paul McCartney. In London. With Hannie (and with our mums). Hell yeah!

"I love me a little more than the others, so I don't see any reason why you shouldn't, too."
- Paul McCartney (but it sounds so John-like, isn't it?)

Je to takové hezké, když se vám podaří o hodinu dřív vstát to školy. Nevadí, spíte dál, pak zase budík, Bill Haley, život jde dál, příběh obyčejného rána. Venku je tma a chladno, vlastně to neni až tak překvapující, když už se říjen pomalu blíží ke svému konci. Vystoupíte z autobusu u metra a zjistíte, že vlastně celé ráno je vám tak špatně, že najednou netušíte, jak je vůbec možné, že jste se dostali tak daleko od svého domu, od své postele. Sedíte na lavičce a bezradná kamarádka čeká na vaše rozhodnutí, půjdete domů nebo ne? Ale vždyť dnes bylo vše tak úžasně naplánované, i na ten hloupý test z němčiny jsem se učila, i na výtvarku jsem po dvou týdnech vyfotila ty fotografie. A pak taky.. na někoho jsem se v té škole i těšila. Nevadí. Kamarádku pošlete do školy, jedete domů. V černých šatech, v tmavě žlutých punčocháčích a ve svetru padnete do postele a přestáváte vědět o světě.

Je to ale škoda, dneska jsem vážně chybět nechtěl, achjo. Začínám mít vztek na svůj imunní systém.

Para, para, paradise.

Tiše. Někdy bych tak hrozně ráda něco řekla, ale nejde to. Protože hraje hudba a já pomalu už ani nepřemýšlím, nechci aby mé myšlenky rušily hudbu. To velice zvláštní, že? A poslouchám zrovna sitár, z jedné skladby.. hádejte z které? Máte tři možnosti, ale opravdu! Jen tři. Je to uklidňující, stále dokola, už ani netušíte, po kolikéte to jde stále dokonala. Ale neztácí to kouzlo. Všechno je tak éterické a přijdete si jak v nějakém zvláštním psychedelickém filmu, nebo si to jen přinejmenším namlouváte. Ale kdo vám to má za zlé? Nikdo, je to koneckonců vaše hlava a vaše představy.

Můj pokoj působí tak vtipně poslední dobou. Jako sklad sklenic a hrnků. Jsou všude, snad na každé poličce, na stole hned dva, na počítači, na parapetu, dokonce i na zemi. Voda, mléko, čaj, kola, šťáva. V některých zasychají zrovna barvy nebo se pomalu vypařuje voda s vodovkama a kousky barvy se usazují na dně. Copak to asi bude za chemický děj?

Dneska asi nepujdu tancovat, musím se učit, achjo. Bla bla.