Září 2011

out here in the fields

24. září 2011 v 17:03 | Haily |  Deník
Co všechno tak může člověk dělat jednou takhle v krásné slunečné sobotní odpoledne? Všimli jste si jak je venku krásně? Moje oblíbené počasí. Sedíte na zahradě, opíráte se o opěradlo židle a hlavu máte vztyčenou proti slunci, které vám krásně hřeje tvář. Popravdě já a pan Slunce moc nekamarádíme, ale miluju slunce v téhle jeho podzimní fázi. Abych byla přesnější, zářijové slunce. Takže sedíte na té své malé zahrádce a opalujete se, fouká lehký vánek, ani ne moc studený a v ruce máte rybízový džus a všechno vám připadá hrozně fajn. Naprosto všechno, dokonce i to, že když otevřete oči, zrvona se vám jedna létající pavučina přilepí na obličej a vy nachvilku panikaříte, jestli na tom třpytivém létajícím vláknu necestoval náhodou i nějaký pavouk. Ale necestoval. Myslím, že miluju září. Listy jsou ještě stále zelené, ale podzim již začal, a tak jich pár nažloutlých už leží v zelené trávě vedle kaštanů a větviček. Všechno je tak zlatavé a klidné, příroda se pomalu připravuje ke spánku a ve městě se hektický hemží hromady lidí v kabátech a s deštníky. Protože kdykoliv se může rozpršet, že ano? A zaří přece znamená i školu, zase novou kapitolu, kdy si každý z nás slíbí, že tento rok se bude snažit jako nikdy dříve a že tentokrát docílí takových výsledků, aby na sebe mohl být hrdý. Také jsem si to slíbila, tak uvidíme.

Ne, že by tenhle text měl nějaký smysl. Asi stále ještě čekáte, že ze mne vypadne nějaká pointa nebo něco podobného. Ale nevypadne. Jen přesně tak, jak jsem popsala výše, jsem seděla na zahradě a nasávala vitamin D a napadlo mě, že bych se o své chvilkové zářijové pocity mohla s někmým podělit. Mimochodem jsem poslouchala Baba O'riley od The Who a nějak se to tak dokonale hodilo do mé nálady. Jen jsem čekala, že z dáli uslyším zvuk motoru a pak když otevřu oči, uvidím přijíždět pana X na skútru. Jen nasednout, obejmout pevné tělo před vámi a rozjet se přes všechna ty pole, co vedou k dalším a dalším vesnicím za Prahou.

Sally,take my hand
Travel south crossland
Put out the fire
Don't look past my shoulder
The exodus is here
The happy ones are near
Let's get together
Before we get much older

Září je rozhodně nejlepší dobou na piknik. Nemyslíte si to tak, že? Květen bude pravděpodobně nejlepší a samozřejmě asi každý letní měsíc, ale poslední dobou jsem natolik fascinovaná chladnějším počasím a přírodními barvami, vlastně celou přírodou, že zářijový piknik na louce vedle lesa mi přijde jako nejlepší možná věc.


květiny v Kameni

15. září 2011 v 14:15 | Haily |  Deník
Nedávno jsem našla jednu knihu. Znáte to, pořád nacházíte předměty, které se už dávno ztratily a jen tak samy putují po vašem pokoji, kdykoliv je posunete trochu dál, zatímco hledáte něco jiného. Takže jsem mezi albem na známky a básnickou sbírkou Józsefa Attily (mah favourite, btw) našla knížku Rodiče jsou taky lidi. Dostala jsem ji kdy? Asi když mi bylo 6? Nebo 7? Možná i 10? Bylo to dávno. Rozhodla jsem se ji přečíst a víte co? Bylo to super. A tím jsem také přišla na to, jak divný můj knižní vkus je. Miluju pohádky, biografie, básnické sbírky a meaningful knihy, které většinu lidí nezaujme. Ale přesto je hrozně těžké strefit se do mého vkusu. Hrozně ráda bych řekla, že mne každá kniha potěší, ale není to tak. Jednou jsem od rodičů dostala knihu, možná ji za 10 let přečtu, ale pochybuji. Dala jsem do ni jen květiny, žádné jiné využití nikdy neměla.

Jednou jsem i v prvním díle Harryho Pottera našla sušené luční kvítí. Přesně si pamatuji, kdy jsem ho tam dala. Bylo léto a já jsem jela s tátou do Maďarska. Udělalo se mi špatně a táta zastavil, vedle vozovky byla louka a opodál už jen pole. Zatímco jsem seděla v trávě, koukala na nebe a uklidňovala svůj žaludek, táta mi natrhal drobné modré květiny. Zabalila jsem je do kapesníku a vložila do onoho prvního dílu Harryho Pottera. Bylo kouzelné najít staré květiny v tak kouzelné knížce..

How Do You Sleep? (LP Imagine) / John Lennon

14. září 2011 v 21:28 | Haily |  Poslouchané


You knew very well how to hurt him the most, didn't you, John? If it weren't you on this song, I would say fuck you. No.. I'm sorry, I still like you, really.

"At least once a tour, that song just gets me. I'm singing it, and I think I'm OK, and I suddenly realise it's very emotional, and John was a great mate and a very important man in my life, and I miss him, you know? It happened at the first show, in Gijon: I was doing fine, and I found myself doing a thing I've done in soundcheck, just repeating one of the lines: 'I love you, I love you, I love you.' I did that and I thought, 'That's nice - that works.' And then I came to finish the song, to do the last verse, and it was, 'Oh shit - I've just totally lost it.'"
- Paul McCartney on "Here Today"

Ne, že by ty dvě věci měly něco společného, ale hodily se k sobě a vy víte proč. Dneska jen píšu články a pak je zase mažu. Píšu a mažu. Pořád dokola. A taky si čtu. A přemýšlím. Hlavně o svých kamarádech. No není to divné? Nechci aby nějaký z mých přátelských vztahů skončil smutně, nechci hádky a ani nic horšího.. ale je to vlastně hloupost. Já (jen hlupák se uvádí jako první, no neva) a ani mé kamarádky neovlivnily svět hudby na 50 let, nejsme slavné ani vlivné, ale stejně.. Nedokážu vysvětlit, co teď cítím a jak to myslím. Ale třeba to někdo pochopí. Nebo ne?

Nechci se s někým rozhádat a pak ztratit šanci třeba navždy. Nikdy.