Červenec 2011

a Debussy hraje dál.

26. července 2011 v 2:58 | Haily |  Deník
Dnešek byl zajímavý. Staly se vlastně samé dobré věci. Prošla jsem se Prahou, vyzvedla jsem Teminy a moje Mods a Beatles placky, jedla jsem krémovou brokolicovou polívku (pro vás asi divné, že to řadím mezi ty dobré věci, že?) a potkala jsem hezkého zpěváka, co zpíval a hrál na kytaru na břehu Vltavy a zpíval Hard day's night od The Beatles. Svítilo slunce a nábřeží je prostě nádherné, hlavně když vám do toho někdo hraje písničku od vaší oblíbené skupiny. Vlastně tohle nebylo dneska, už je zítra, tohle bylo včera.

Jen jsem si představila, jak hrozně úžasné by bylo mít přítele - kytaristu, co by vám každý den zahrál. Umělce, se kterým byste si mohli povídat a dělat každý den náhodné věci. Sedět na louce a plést věnce, jindy sedět ve vlaku a jen jet, je jedno kam, třeba do neznáma. Ale i jen sedět doma a nic nedělat, protože i to je někdy potřeba. Dřív jsme tomuhle nic nedělání říkaly s kamarádkou čumění. Protože jo, nic jiného neděláš, sedíč a čumíš. Ale to už je dávno.

Víte, Stuart Sutcliffe je mrtvý. A tísíce bilých růží. Mají měkké a jemné lístky, jako pírka, ba i krásnější. Jsou čisté a krásné, neposkvrněné, bezbarvé, chladné a teplé, naráz. Bílé růže jsou nejkrásnější. Brian Jones je mrtvý. A jitro, chladné. Vánek, bílo, čisto, vůně rosy a temně zelené listy. Slabé paprsky slunce a mlha. Mlha. Keith Moon je mrtvý. Déšť, podzimní. Mokré rudé listy a náhle se objevují zlatavé paprsky slunce prosvítající kapkami destě. Slova jsou jen kapky deště. John Lennon je mrtvý. A luční květiny rostou dál, jen tak pro sebe, nezávisle na světě. Jsou drobné a nádherné, malé radosti. George Harrison je mrvý. A slunce vyjde každé ráno. A každé ráno je jiné, jinak zlatavé, ohnivé či světlé. Jinak teplé. Linda McCartney je mrtvá. A každý den se zrodí nová láska, stejně tak jako nový život, nové myšlenky. Avšak stejně mi jejich smrt přijde tak.. hrozná.

A nejsou 30. léta, nejsou ani 60s ani 70s. Co je teď? Jak se tohle desetiletí zapíše do historie? Jakou má charakteristiku? Jakou má typickou hudbu? Jaké vlastně je? Zatím docela žádné, co?

Jen Debussy mi tu hraje dál do spícího domu. A chci nové šaty, už začínají být mojí jedinou radostí. To je špatně, mimochodem. A obrázky. Umění.

hm??

22. července 2011 v 23:49 | Haily |  Deník
A pak taky, nikdo nic nepochopí.

Nikdy. My bad, dělám to schválně. Svěřím se ti, myslíš si, že říkám pravdu, že bych se vážně svěřila? A myslíš si, že jsem se někdy někomu svěřila? A myslíš, že jsem to řekla tak, aby to pochopil? A myslíš, že to bylo schválně? A myslíš, že někdo umí číst mezi řádky? Že někdo nejen slyší, ale i poslouchá? Pozoruje a vnímá? A myslíš, že si toho někdo kdy všiml? Že nevnímá? Že nechápe? Že to není pravda? Že kapky padají ze země a psací stůl vypadá jako prase?

A že je fiktivní? A že ho miluju? A že budu sama? A že mi to vadí? Ne? A modré kolečko? A že jídlo je podřadné? Je? Není? A že nechci jíst? A co když je to smutek? Ale proč ne můj? Cizí? Vadí? Pomůžu? Chci? A pomůže to? A létající pohárky s nožičkami? A láhve Coca-coly s květinami? A kouř? Ne? Proč?

Nikdo ani netušil, že ta dívka sedící v autě, které stoji vedle v koloně, si právě vysnila svůj americkej sen.

A když má had kosti? Budu šťastná pořád. Otázky. Čím víc známe odpovědí, tím víc máme otázek. Kolotoče. Nebe peklo ráj. Liar.

a tak jsem zase šťastná

5. července 2011 v 18:09 | Haily |  Deník
Víte, když je už moc dlouho všechno špatné, znamená to, že štěstí je již na dosah. A vážně je, dneska jsem se o tom přesvědčila. Ne, že by moje špatné období trvalo dlouho, jen pár dní, ale já nejsem zvyklá na špatné nálady. Každopádně včera jsem už začínala být krajně zoufalá, ale po nočním spamu fotek Paula jsem se odebrala do postele s úsměvem na tváří. To už je věc druhá, že noc byla snad nejhorší, co jsem kdy zažila (opustili jste už někdy dobrovolně vlastní postel v pět ráno a přestěhovali se do obýváků, kde jste se snažili spát v křesle? ne? nezkoušejte to.).

Avšak do jaké míry jsem se včera cítila špatně, do takové se mi dneska vrátila dobrá nálada. Jsem marnivá, byla jsem jen nakupovat. Materialista. Vždycky mi přišly dívky, jejichž jediná radost je jen nakupování, pro smích. Koupila jsem si dvoje šaty (opět, shame on me), oboje tmavě modré, jak poznamenala máma, zachvilku se snad natřu i na modro, jelikož poslední dobou kupuji skoro jen modré věci. Dále jsem utratila za dva páry umělých řas a knížku. Avšak ne ledajakou knížku. Knížku, která nese jednoduchý název - Paul McCartney. Má 700 stránek. Obsahuje asi 600 stránek čistého textu, pak jsou v ní dopisy, oskenované články z novin a fotografie. Je to nádhera, vážně.

Když jsem tu knihu objevila, nachvilku jsem se do ni začetla. Moje mladší sestra stála naproti mně a sledovala mě. Čirou náhodou jsem knihu otevřela na stránce, kde byl moc dojemný odstavec týkající Johna a Paula. Už jsem se chystala propadnout do deprese, když mě vyrušila sestřina slova "Proboha, snad tu nezačneš bulet." a následné odebrání knihy z mých rukou. Je to zvláštní, ta kniha je plná slz, moc dobře to vím, ale téměř se nemohu dočkat, až se ni úplně ponořím. Už vidím, jak se mnou zase na pár dní nebude řeč.

Jedinou věcí, co teď řeším je to, které šaty si mám vzít na garden party, na kterou jsem pozvaná. Vím, že se tam budu nudit, ale přesto jsem hned zarhla vzít si sebou knížku. Budu sedět a usmívat se, jelikož beztak nikdy netuším, o čem je řeč. Myslím, že to bude fajn. Keep calm and dream on.
Just look how cute he is!

proč bych nemohla snít?

4. července 2011 v 1:11 | Haily |  Deník
Dostala jsem chuť psát. Takhle pozdě v noci. Zanedlouho se rozední, víte to? Už jen asi čtyři hodiny, možná méňě. Takže je možná brzy ráno a ne pozdě v noci? Nebo co takhle na přelomu? Na přelomu dne a noci. Nikdy mě ještě nenapadlo specifikovat dobu přelomem.

Slyším hudbu. Šum města. Televizi. Vlak. Vítr. Možná Budapešť začíná žít víc nočním životem než-li denním. Z lidí se stávají sovy. Jen moudří nejsou. Alespoň ta většina ne. Vzpomínám si, jak asi před rokem jsem jela autem přes centrum. Byly čtyři hodiny ráno, bylo teplo a ulice byly plné. Bylo to zvláštní. Na takový noční život jsem zvyklá v arabských zemích nebo na Balkáně, ne ve středoevropské metropoli. Rozhodně to však bylo zajímavé, hrozně zvláštní, ale zajímavé. Na ulicích se nepotloukali jen mladí lidé vracející se z klubů, ale i mnoho turistů a pak také skupinky přátel či zamilované dvojce, co se šli jen tak projít na nábřeží. Nebo se jen procházet uličkami a dívat se na kdysi nádherné domy. Ale to nejdůležitejší - tu teplou červencovou noc ve čtyři ráno mi přišel celý svět tak hrozně šťastný a radostný. Mám ráda tyhle svoje chvíle, kdy mi přijde všechno radostné, je to příjmené pohlazení na optimistické duši snílka. Síla okamžiků je zvláštní, mnohdy podceňovaná. Vemte si třeba tenhle. Docela bezvýznamný, že? Přesto si ho stále pamatuji, ten pocit, dokonce i vůni vzduchu a smích lidí. Svět je tak veselý, stačí se jen lépe podívat.

Chtěla bych víc takových okamžiků. I teď jich mám dost, ale jen si představte nekonečné množství těchto střípků štěstí. Můžete se k nim kdykoliv uchýlit, až budete nešťastni, až budete mít pocit, že je svět proti vám a že se vám smůla lepí na paty. Pořád můžete snít a doufat. To vám nikdy nikdo nedokáže vzít, ani kdyby moc chtěl. Vaše sny, vaše touhy, vaše naděje a přání. Jsou jenom vaše a je jen na vás, které si splníte.

Já vím, mě se to říká. Mám pár nesplnitelných snů. Jsou krásné a bylo by tak úžasné je splnit, ale vím, že to nejde. Nepřijde mi to smutné, dokonce ani depresivní či lítostivé ne. Přijde mi to přirozené. Kdyby šel každý sen splnit, přestalo by mne to asi bavit. Některé sny nejsou určeny k plnění, ale jen k vaší vlastní radosti. Jako pohádky. Sny jsou jako pohádky, které sami píšete, sami si je vyprávíte a užíváte.

Nedokážu si moc dobře představit, že by někomu nešlo snít s otevřenýma očima. Je to činnost, co můžete vykonávat téměř kdykoliv. Nudné vyučovací hodiny, cesta autem, při poslechu hudby, při kreativních činnostech, při procházce přírodou.. taky když ležíte v trávě a koukáte na mraky nebo když se díváte na vlny moře, když sledujete západ slunce nebo když čekáte, kdy pro vás spadne na noční obloze hvězda. Kdykoliv a kdekoliv.

Mám takový úžasný sen. Že potkám Paula, nebo někoho podobného. Že potkám svého prince. Ráda o tom přemýšlím, protože je to prostě hezké. Ano, možná mě vždycky trochu rozesmutní fakt, že žádného prince tu nemám a že Paulie kvůli mě neomládne o 50 let a nepořádá mě o ruku.., ale.. víte, na každého tam někdo čeká, dokonce i na mě a dokonce i na vás. A ten někdo, jednou přijde a bude to všechno mnohem lepší, než jste si kdy dokázali vysnít.