Dnešek byl zajímavý. Staly se vlastně samé dobré věci. Prošla jsem se Prahou, vyzvedla jsem Teminy a moje Mods a Beatles placky, jedla jsem krémovou brokolicovou polívku (pro vás asi divné, že to řadím mezi ty dobré věci, že?) a potkala jsem hezkého zpěváka, co zpíval a hrál na kytaru na břehu Vltavy a zpíval Hard day's night od The Beatles. Svítilo slunce a nábřeží je prostě nádherné, hlavně když vám do toho někdo hraje písničku od vaší oblíbené skupiny. Vlastně tohle nebylo dneska, už je zítra, tohle bylo včera.
Jen jsem si představila, jak hrozně úžasné by bylo mít přítele - kytaristu, co by vám každý den zahrál. Umělce, se kterým byste si mohli povídat a dělat každý den náhodné věci. Sedět na louce a plést věnce, jindy sedět ve vlaku a jen jet, je jedno kam, třeba do neznáma. Ale i jen sedět doma a nic nedělat, protože i to je někdy potřeba. Dřív jsme tomuhle nic nedělání říkaly s kamarádkou čumění. Protože jo, nic jiného neděláš, sedíč a čumíš. Ale to už je dávno.
Víte, Stuart Sutcliffe je mrtvý. A tísíce bilých růží. Mají měkké a jemné lístky, jako pírka, ba i krásnější. Jsou čisté a krásné, neposkvrněné, bezbarvé, chladné a teplé, naráz. Bílé růže jsou nejkrásnější. Brian Jones je mrtvý. A jitro, chladné. Vánek, bílo, čisto, vůně rosy a temně zelené listy. Slabé paprsky slunce a mlha. Mlha. Keith Moon je mrtvý. Déšť, podzimní. Mokré rudé listy a náhle se objevují zlatavé paprsky slunce prosvítající kapkami destě. Slova jsou jen kapky deště. John Lennon je mrtvý. A luční květiny rostou dál, jen tak pro sebe, nezávisle na světě. Jsou drobné a nádherné, malé radosti. George Harrison je mrvý. A slunce vyjde každé ráno. A každé ráno je jiné, jinak zlatavé, ohnivé či světlé. Jinak teplé. Linda McCartney je mrtvá. A každý den se zrodí nová láska, stejně tak jako nový život, nové myšlenky. Avšak stejně mi jejich smrt přijde tak.. hrozná.
A nejsou 30. léta, nejsou ani 60s ani 70s. Co je teď? Jak se tohle desetiletí zapíše do historie? Jakou má charakteristiku? Jakou má typickou hudbu? Jaké vlastně je? Zatím docela žádné, co?
Jen Debussy mi tu hraje dál do spícího domu. A chci nové šaty, už začínají být mojí jedinou radostí. To je špatně, mimochodem. A obrázky. Umění.