A jak mi teďka je? Hrozně moc na nic.
Je jaro. Svítí slunce. Kvetou květiny a obloha je krásně modrá. Mám zatažené záclony. Nechci nikoho a nic vidět. Nejraději bych pořád brečela a brečela a brečela v nejtemnějším koutu pokoje, ale nemůžu se k tomu odhodlat, třeba bych pak nemohla přestat. Tak tedy radši bloguji a prohlížím si obrázky. Staré fotky, Moonie, šaty, paruky, květiny. Poprvé mi to moc nepomáhá. Fakt, dnešek je příšerný.
Ráno jedete autem, jste vděčni, že vám někdo nabídl, že vás sveze do školy. Koukáte z okna na krajinu a až po chvilce si uvědomíte, že se na vás mluví. Postupně slyšíte, jak nepříjmené pro toho člověka je vidět vás poránu. Slyšíte jak křičí, že je mu z vás špatně. Ale přesto jediné, o co se bojíte, je to, aby řidič nenaboural při té horlivé gestikulaci. Němé slzy vám tečou po tvářích a jedinou malou radostí je okamžik, kdy vás napadne, že slunce, které na vás přes sklo svítí, se tváří, jako kdyby vás hladilo po kůžu a uklidňovalo. Pohlazení paprsků. Vystoupíte, setřete slzy a s dokonalou kamennou tváří nastoupíte do metra. Moc dobře víte, že vaše oči jsou uplakané a smutné, tak se začnete usmívat. Vypadáte pak jako někdo, kdo je buď moc unavený nebo má alergii, obojí je fajn. Jen pak nastane chyba. Pozdravit spolužáky, zachveje se vám hlas a už vám není pomoci.
Dnes jsem poprvé plakala ve škole, určitě si teď každý myslí, že jsem přecitlivělá.
Kéž by tu byl Moonie a začal dělat blbosti s paličkama, aby mě rozesmál. Vzal by si svůj upírský převlek, sevřel by mě v náruči a pod pláštěm bych se mu choulila v náruči. Vyprávěl by mi vtipy a Rogerovi a Kanadě... to by bylo tak hezké.. začínají mě tyhle sny uklidňovat, já věděla, že nakonec něco zapůsobí proti smutku.
úžasné léky na depresi n_n
