Květen 2011

old pink dress

31. května 2011 v 19:34 | Haily |  Deník
dnešek jsem kromě písemky z matematiky a povídáním si, trávila tímlhe n_n
ne, že by to bylo nějaké veledílo, ale přesto prosím, nikdo si to nikam nekopírujte

den smutku

30. května 2011 v 19:31 | Haily |  Deník
A jak mi teďka je? Hrozně moc na nic.

Je jaro. Svítí slunce. Kvetou květiny a obloha je krásně modrá. Mám zatažené záclony. Nechci nikoho a nic vidět. Nejraději bych pořád brečela a brečela a brečela v nejtemnějším koutu pokoje, ale nemůžu se k tomu odhodlat, třeba bych pak nemohla přestat. Tak tedy radši bloguji a prohlížím si obrázky. Staré fotky, Moonie, šaty, paruky, květiny. Poprvé mi to moc nepomáhá. Fakt, dnešek je příšerný.

Ráno jedete autem, jste vděčni, že vám někdo nabídl, že vás sveze do školy. Koukáte z okna na krajinu a až po chvilce si uvědomíte, že se na vás mluví. Postupně slyšíte, jak nepříjmené pro toho člověka je vidět vás poránu. Slyšíte jak křičí, že je mu z vás špatně. Ale přesto jediné, o co se bojíte, je to, aby řidič nenaboural při té horlivé gestikulaci. Němé slzy vám tečou po tvářích a jedinou malou radostí je okamžik, kdy vás napadne, že slunce, které na vás přes sklo svítí, se tváří, jako kdyby vás hladilo po kůžu a uklidňovalo. Pohlazení paprsků. Vystoupíte, setřete slzy a s dokonalou kamennou tváří nastoupíte do metra. Moc dobře víte, že vaše oči jsou uplakané a smutné, tak se začnete usmívat. Vypadáte pak jako někdo, kdo je buď moc unavený nebo má alergii, obojí je fajn. Jen pak nastane chyba. Pozdravit spolužáky, zachveje se vám hlas a už vám není pomoci.

Dnes jsem poprvé plakala ve škole, určitě si teď každý myslí, že jsem přecitlivělá.

Kéž by tu byl Moonie a začal dělat blbosti s paličkama, aby mě rozesmál. Vzal by si svůj upírský převlek, sevřel by mě v náruči a pod pláštěm bych se mu choulila v náruči. Vyprávěl by mi vtipy a Rogerovi a Kanadě... to by bylo tak hezké.. začínají mě tyhle sny uklidňovat, já věděla, že nakonec něco zapůsobí proti smutku.
úžasné léky na depresi n_n

loon

17. května 2011 v 20:01 | Haily |  Deník
Začínám si připadat invalidně. Skoro pokaždé když sem píšu, mám nějaký zdravotní problém a ani dnes tomu není jinak. Nejraději bych šla spát, ale je něco po osmé a já mám so much to do. Poprvé po dvou týdnech se mi chce spát, cítím, že kdybych si lehla, usnula bych téměř okamžitě, ale ironie osudu je, že zrovna dnes se to nehodí. Půjdu si uvařit kávu a budu si hrát celou noc na sovu, ráno mi bude špatně a málem se složím v metru. As usual. Ano, teď si stěžuju, protože nemám na nic čas a pořád něco dělám, ale snad ani nechci, aby to skončilo. Chci mít další výčitky svědomí, že nekreslím a ani se neučím do školy, že už nechodím na brigádu. Kdyby tohle všechno skončilo, měla bych asi moc volnosti a moc času. Neumím vůbec nakládat s časem a čím víc mám času, tím víc přemýšlím o blbostech, což v mém případě není to nejlepší. S volností si myslím taky moc nerozumím. Svoboda je něco, co si velmi přeji, ale kdyby mi byla dána absolutní svoboda, pravděpodobně by mě to nebavilo. Pravidla jsou vlastně zábavná, někdy.

Pojedu do deštivé Británie, budu bydlet v centru Londýna v podkrovním bytě, obejdu všechny památky, najdu muzeum Winstona Churchilla, budu se bavit tím, že budu přeskakovat přes rovník, budu nakupovat v Camdenu, obejdu většinu míst, kde kdy byl Keith Moon, dám si Fish and chips. Pak mě buď můj fiktivní přítel a nebo princ Harry požádá o ruku. Budu se mít hezky a všechny Vás pak pozvu na své panství. :D

Objevila jsem jednoho svého stalkera a tímto mu vzkazuju, ať mě nechá být, děkuju.


tok zlatavých myšlenek

14. května 2011 v 18:14 | Haily |  Deník
Pojďme se bavit o počasí. Venku vyje pes. To konstantní vytí v kombinaci s ťukáním mých zlatých nehtů do klávesnice je fascinující. Sledovali jste někdy jen vlastní ruce? Jak píšou? Jak prsty běhají po klavesnic i a tvoří slova, věty, příběhy? Jak se vaše ruce hýbají když jste rozčílení? Když máte radost? Jak zatínáte nehty do dlaní když máte vztek? Jsou to podivná gesta vašich rukou, někdy o nich ani nevíme, jsou téměř automatické. Ať je už je to ale jakoliv divné, já mám ráda svá gesta, jsou to pohyby, na které jsem zvyklá a bylo by zbytečné je měnit.

Chci být někde jinde, opět. Mračna. Studený vítr, červené listí, podzim. Pozdní zlatavé paprsky se derou přes šedé mraky. Divoké kachny a zámeček. Kde to bylo? Možná se mi to zdálo. A jezevčík, malinký a tlustý. Měděné zábradlí. Vysnila jsem si snad nějaký svůj vlastní svět? Ne. Tohle je vzpomínka. Jednou zjistím, kde to bylo.

Před rokem mi plno z vás psalo, jak mě chápete. Chodilo vás sem málo, ale všechno jste komentovali. Tenkrát blogovat byla myslím ještě zábava. Včera vás tu bylo 52, komentář nezanechal nikdo. Co tedy chcete?

Celé dny trávém prohlížením si paruk a circle lenses. Chci zase nové, je to něco jako závislost. No řekněte, není to marnivé?

rain-rain-raindrops

3. května 2011 v 6:38 | Haily |  Deník
Probudit se do silného ranního deště, není to přesně to, co jsem si vždycky přála? Vytáhnout svoji jedinou nepromokavou věc, větrovku, kterou jsem nosila v Londýně. Vzpomínky by se hrozně rády vrátily do mé hlavy, ale jsem tak unavená, že jen zamrkáním a úsměvem zaženu. Nechci už myslet na vůbec nic, jen jít do školy, napsat si test z informatiky a pak jít zase domů, do postele, aww.

Ale stejně se něco vrátí. London Eye. Westminster. Fish and chips.

Nic se mi nechce dělat, ale už bych měla vyrazit. Bude zajímvé jít v dešti se sluchátkama v uších, kde vám řve Simon s Garfunkelem. Jdu to vyzkoušet.