na Blog.cz

Poslední zvonění. Myslím, že bylo moc fajn a to přitom ani nebylo moje. Bylo hrozně legrační, jak se včera večer každý obával dnešního rána, a ano, právem. Taky jsem se trošku obávala, protože všechny poslední zvonění, co jsem zatím viděla, skončily nějakým dramatem nebo úrazem.

Jenže znáte mé štěstí? Je super. Zatímco většině mých spolužáků hned brzy ráno visely z vlasů žloutky vajíček, mouka, šlehačka a jejich šaty byly mokré a plné špíny, já jsem se dostala do třídy naprosto suchá, bez úhony a v úžasné náladě, co poránu není až tak typické. Je fajn znát lidi, co vás propašujou a je fajn umět puppy eyes. Pohled na celou mokrou třídu ve mne vzbuzoval trochu... škodolibé pocity.

Do rozhlasu hrály písničky z Pomády, Pomáda je vlastně úžasný film, dost dlouho jsem ho neviděla, takže možná se v nejbližších dnech podívám. Napadlo vás někdy srovnt Pomádu s High School Musical? Haha, možná je to až nesrovnatelné, ale stejně jsem tomu tak chvilku ukšlíbla, úroveň je prostě někde úplně jinde a přitom je to téměř o tom samém. Několik (bohužel málo) kluků vypadalo jako dvojníci Dannyho nebo Crybabyho, někteří měli klobouky, bílé košile, kšandy a taky to vypadalo dobře. Všechny ty úžasné šaty se 30s a 60s feelingem. A banda hippiesáků. Hezké, moc hezké.

Všechny kvízy jsme totálně projely. Neuznali mi Seychely jako bývalou francouzkou kolonii, unfair. Každopádně jsme pak se spolužačkou celou cestu domů řešily vlajky a státy a jak upadá inteligence lidí. Taky jsme usoudily, že jsme možná jedny z mála z našeho ročníku, kdo ví jak vypadá pruská vlajka. Je vážně zvláštní řešit vlajky a státy s někým, kdo pro změnu není APH-freak.

Nevím proč se vykecávám o škole, je to pro vás asi celkem nuda v Brně. Tlach, tlach, tlach.

V neděli je 1. Máj. Den jsem trávila sledováním VH1 Classic, ať žijou oldies.

Deprimuje mě, že si nemůžu psát žádný zamilovaný blbosti na blog. Deprimuje mě, že nejsem nešťastně zamilovaná a nemůžu mít depresi. Deprimuje mě, že se mi srdce nikdy v ničí přítomnosti nerozbuší a že motýlí kolonii v břiše taky nikdy mít nebudu. Deprimuje mě, že téměř všechny mé kamarádky mají partnera. Deprimuje mě, že nemám tyhle starosti. Deprimuje mě, že se starám jen o sebe. Deprimuje mě, že nemám vztah. K ničemu a s nikým.

Nebo je to možná fajn? Já nevím. Mám já vůbec na někoho jiného než na sebe čas? Nervy? Náladu? Asi ne, nyní určitě ne, ale stejně mě někdy přepadne touha po vztahu, that´s scary, nejsem až zas tak sama.

Další promarněný den, už bych si je měla psát, vyšel by mi nádherně dlouhý seznam. Cosplay? Nic. Kreslení? Ani jsem nepokročila. Škola? No nerozesmívejte mě.

Jsem hrozná, ale chci aby tohle všechno skončilo. Všechen ten spěch a stres. Chci pryč, utéct, schovat se. Někdy mám pocit, že čím víc toho vím a čím víc toho znám, tím víc se mi všechno znechucuje. Momentálně ze mě vyprchal skoro všechen optimismus a naivita, chci je zpátky, potřebuju je, ale nějak to dneska nejde. That makes me really sad.

Už chci být na Animefestu, chci obejmout své kamarády, chci na všechno zapomenout, na úplně všechno a jen se nořit do našeho malého společného japonského světa v Brně. Prosím.

Poslední, co můžu dělat, než spadnu do úplné deprese je přecpat se čokoládou a kolou, jdu na to.

a blog už konečně vypadá nějak přijatelně s tímhle vylepšeným designem.

Jak Vy píšete články? Vždycky mě to zajímalo. Zčistajasna Vás něco napadne a tak jdete psát? Nebo s myšlenkou, že článek napsat už vážně musíte, si sedáte k blogu a dlouho přemýšlíte a koukáte na bílý obdelník s blikajícím kurzorem? Projíždíte blogy, co obvykle sledujete, a necháte se inspirovat, reagujete na něco? Celý den si článek připravujete? Jak?

Popravdě, já využívám všechny výše jmenované způsoby, ale přesto jedna moje malá specialita je, že 40% článků nezvěřejňuju a nechávám je ve složce rozepasných. Také když mě napadne nějaké nové slovní spojení, slovní obrat nebo krátká myšlenka, tak si to všechno poznamenávám taktéž do rozepsaných. Ve výsledku mám třeba článek, kde jsou pod sebou věty a slova, co na sebe ani přinejmenším nenavazují. Jednou za čas, kdy se se mnou zrovna nic zajímavého neděje, projíždím si tyhle články a přepisuju je, spojuji dohromady a nakonec z toho vznikne jeden velký nový článek. Například takhle vznikl můj článek o originalite, který jsem měla zhruba napsaný už před 7 měsíci. Myslím, že je někdy lepší něco nezveřejnit hned, ale s odstupem času si to zase přečíst a pořádně si promyslet, co vlastně chceme světu říct. Samozřejmě to neplatí u takových těch momentálních článků, které jsou přímé reakce na něco nebo někoho v našem okolí nebo jen sepsané zážitky.

Včera jsem se rozhodla, že bych si mohla udělat na blog anime list (co mám rozkoukané, na se chystám, co už jsem viděla), manga list (například celý tento seznam bych dohromady nikdy nedala, protože toho je opravdu hrozně moc), travel list a meeting/con list, kde bych měla všechny tyto události a fakta zaznamenané. Jenže dneska jsem si uvědomila, že se mi do toho vůbec, ale opravdu vůbec nechce a že by to zabilo hrozně moc času, kterého i tak mám nyní málo. Takže, někdy v letních měsících, kdy se stejně budu nudit, tyhle všechny listy napíšu, protože to určitě bude zajímavé a nostalgické.

Asi si budu muset pořídit paruku na Loviho, protože si chci přebarvit vlasy, achjo. o-o a vážně uvažuju o tom, že si založím lookbook, abych mohla stalkovat a komentovat!

Když otevřete skříň a vypadnou na vás hromady barevného tylu a jedna stará paruka, začnete přemýšlet, že byste vlastně měli změnit svoji taktivu v ukládání věcí. Jenže když si představím, že bych například pro každou svoji paruku měla umělohmotnou hlavu a ty by mi stály vedle sebe v pokoji, jímá mě mrtvice, to je prostě moc děsivé, mít v pokoji tolik hlav!

Celou noc jsem přemýšlela o tom, co si na sebe vezmu na Animefest, tohle je vážně šíleně marvnivé. Krom cosplaye, který se samozřejmý, jsem usoudila, že si vezmu úžasnou wonderland-inspired tea party Bodyline sukni, hezky jsem se pousmívala a ještě se rozhodla, že budu určitě hrozně roztomilá. Ha ha ha. Ráno mi přišel další balíček obsahující další spodničku, bohužel černou (kvůli cosplayi potřebuju nově sehnat kvalitní bílou), a mně to nedalo a nastrojila jsem se do lolity, jen tak doma, jen tak sama, jen tak pro sebe. A víte co? Žádný princezna feeling se nekonal, nepřišla jsem si ani roztomilá, ani hezká ani nic. Vlastně mě to trošku vyvedlo z míry, ale kterou holku by to z míry nevyvedlo, že. Dlouho jsem seděla v pohodleném křesle s notebookem na klíně a jen si projížděla pěkné obrázky pěkných holek. Přeloženo - topila jsem se v sebelítosti. Možná mám zase krizi, jako jsem měla tady a možná zase zakončím své povídání tím, že loli a už ne-e a pak se k tomu zase vrátím, ale doufám, že ne. Protože mě to štve a chápu, že Vy nechápete, co mi tak moc vadí, protože to nechápu skoro ani já sama.

Jen je mi líto všech těch peněz a věcí, co jsem si myslela, že mám ráda. Nebo je mám možná opravdu ráda, ale najednou mám pocit, že ke mě nepatří. Lolita je krásná móda, ale ne každý se v ní dokáže cítit jako princezna. Miluju všechny ty šaty, všechny mašle a krajky, ale pravděpodobně se v tom nikdy nebudu cítit dobře, ale to nevadí, pořád přece můžu trávit hodiny projížděním fotek.

Ale je mi lépe. Po těch odstavcích, co jsem napsala je mi opravdu lépe. Těším se na léto, ikdyž ho nemám ráda. Těším se, až mi narostou vlasy a zase si je v koupelně ostřihám do umyvadla. Těším se, až budu mezi lidma, kterým je úplně jedno, co mám na sobě. Těším se na Velikonoční pondělí, na dodělaný cosplay, na Animefest, na APH piknik, na vysvědčení, na prvního září, na Hetaday, na Halloween, na Vánoce, na.. je tolik radostných věcí, vážně nechápu, proč mám někdy deprese. Ale stejně se nejvíc těším, až budeme hrát s kamarádkama náš holčičí fotbal, který je tisíckrát nebezpečnější než ten klučičí. Proč? Protože náše tajná a nebezpečná taktika je: kopejte do nich a řvěte!

Vždycky se najde něco, co Vaši hrdost natolik urazí, že o tom napíšete článek plný slovních obratů a šifer, které rozlušetí jen lidí, kteří umějí číst mezi řádky, nebo právě ten, na jehož blbost je článek reakcí.

Dnešním tématem je originalita, nechci odbočovat tímto k oblékání, ale k originalitě v zájmech a povahách. Znám nespočitatelné množství lidí, co se považují za originální, ale ty opravdu originální bych spočítala na prstech jedné ruky, dobrá možná bych zapojila obě ruce, možná i nohy, ale víc ne. Já si nepřijdu jako člověk, kterého by měl někdo napodobovat nebo třeba obdivovat, nic jsem v životě nedokázala, extrémně chytrá taky nejsem, jsem jenom normální obyvatel této planety. O to víc mě dokáže naštvat, když mě někdy začne napodobovat, protože vlastě, proč to dělá? Najednou má ten daný člověk stejné názory. Používá stejná slovní spojení, stejné obraty a věty. Proč? Když se snažíte nějak naznačit, že Vám to moc nevyhovuje, ta osoba se začne stavět na Vaši stranu a uklidňovat Vás, že takoví lidi jsou hlupáci a Vás jenom napadne to vážně neví, že dělá to samé? Nebo to ví moc dobře a je to jen nějaký trik? Možná za to nemůže a jen já tu moc ovlivňuji své okolí? Jenže pak přijde další podraz, když daná osoba začne mít stejné zájmy a koníčky. Zájmy může mít každý jaký chce, tomu se přece nedá bránit. Ale je tak hrozné, když víte, že ten člověk dřív takové zájmy ani neměl, ani ho to nezajímalo, co víc, považoval to za pitomosti, ale najednou, se všude vychloubá svými novými hobbies. A pak jen znechuceně čekáte, kdy ta osoba, začne vypadat stejně jako Vy a uvědomujete si bolest, že jste právě ztratili kamaráda, že cítíte zradu. Nakonec dostanete paranoický záchvat, že Vaše kopie je lepší než Vy, že ji lidé mají rádi a že pro někoho jste právě Vy špatná kopie oné kopie.

Avšak ne vždycky je to takový děs. Například jedna moje bývalá spolužačka ze základní školy právě objevila lookbook.nu, bravo, tleskám. I bez ironie je to celkem legrační, ne protože to objevila, samozřejmě, že ne, ale protože začala ty chudák lidi napodobovat. Takový lidé vždycky budou a mne to bude vždycky tak trochu štvát. Inspirace je hrozně fajn věc, ale okopírovat něčí look je hrozně ubohé, ještě když se uklidňjete myšlenkou, že na to nikdy nepřijde, vy jste přece z ČR, kde vládne módní peklo (tohle označení je teda taky pěkně trapné, abyste se všichni nepoto, jak je Česko špatné) a temten stylový člověk je z dalekých břehů USA! Budu vlastně za hvězdu! Tak to tedy gratuluju, děvčata, na faleš přijde většina (i hloupých) lidí.

Netýká se to jen oblečení. Týká se to vlastně úplně všeho. Jste umělec a hezky kreslíte? Ukážete to přátelům, dáte to na internet a najednou jeden z vašich kamarádů začne kreslit nachlup stejně, štve Vás to? Mně se tohle tedy ještě nikdy nestalo, ale asi by mě to štvalo. Máte originální nápady, ale pokaždé, když je vyzradíte, během několika dnů už vůbec nevypadají tak originálně? Nevěřím Vám, že Vás to ani trochu neštve. Dobře, možné je lichotivé, že se někomu vaše nápady/kreace/výtvory tak moc líbí, ale není lepší někoho spíše inspirovat než ho nechat běžet s Vaším nápadem?

Vlastně netuším, proč mě to tak štve, jsem asi trochu přecitlivelá a rozhodilo mě ráno vidět v metru tři naprosto stejně oblečené slečny. Jako trojčata. Vlastně není špatné, když se rozroste nějaký trend, hlavně když je to dobrý trend, ale když to má už opravdu každý, je to trochu annoying. Třeba raybany, někdo je umí nosit i dnes a na někom vypadá prostě hloupě. Proč? Protože u nekterých lidí prostě jde vidět, že to k nim nepatří. Ale najdou se i vyjímky, kdy stejnost nevadí, například jsem fanoušek OTT sweet lolit, které vypadají taky naklonovaně.

Tohle téma je šíleně spekulativní. Vůbec o tom nepřemýšlejte, jděte ven, je hezky~

♥ Poslouchám Teminy dark electro písničky, začínám se dostávat do psychického blaha, extáze, ale to je v pořádku, to je přesně ten žádaný stav. tuc tuc tuc

♥ Mám nakoupeno látky na cosplay, teď už je jen v pořádku přepravit do Prahy a můžu vyhlásit válku šicímu stroji, let´s go.

♥ Uvažuji o objednání circle lenses. Proč? Já vlastně vůbec nevím, možná protože jsou tak sladké a roztomilé?

♥ Moje vlastní sestra mě začíná převychovávat na K-POP fanouška, K-POP je ale vážně super. Vlastně mě japonští zpěváci nikdy až tak moc nebrali, ano, našli se vyjímky tipu Miyavi a podobně, ale vždycky jsem radši poslouchala svoje britské indie a K-pop je teď takový refreshing, navíc se hodí k jaru.

♥ Přes Velikonoční prázdniny musím nakreslit obrázky, jinak už vážně úplně zapomenu kreslit (jde to?), naposledy jsem vážně, tedy nemyslím čmáranice do sešitu, kreslila v lednu, což je tedy dost dlouhá doba. Každopádně potřebuji cvičit, jinak to nikdy nebudu umět.

♥ Také mě napadlo, že si zruším skype. Protože je to šílená závislost, větší než facebook nebo deviantart, a já s tím něco musím udělat. Jsem na tom hloupém komunikačním zařízení celé dny a nemám pak na nic čas. Ale je mi to líto, protože kdy jindy si mám povídat s přáteli z druhého konce republiky? Asi prozatím jen vystoupím ze všech větších hromadných konverzací, ach jo, ještě nevím.

♥ Asi začnu hledat novou práci, protože ta pitomá kancelář mě vážně nebaví. Samé papíry a nabručení lidé. Navíc je na totálně scary místě. Přemýšlela jsem, že nebudu mít brigádu nikde a že se budu jen učit, ale.. to bych se možná dostala tak na AF a pak bych musela celý léto dřít pro učebnice do dalšího ročníku, fuu nechci takhle promarněný léto.

♥ Možná se stanu zase na pár měsíců vegetariánem. Mně by vážně měli zakázat dívat se na Animal Planet, to je orpavdu ten nejpříšernější kanál na světě.

♥ A už jsem zapoměla poslední bod, přitom asi byl důležitý. (překlepy opravím pozdějí, spěchám)

Meet Pamela, a tarot card reader who helps supernatural beings living in the human world. She'll help anyone, whether they're a love-stricken cat, a vampire spending eternal life running from his one true love, an unattractive waitress looking for the man of her dreams, or even a magician who creates a humanoid doll to serve the woman he loves. Although she is good-natured, there is a deep dark secret that she must deal with before she can move on to the next life. (mangafox.com)

The Tarot Café je korejská manhwa, kterou jsem si včera koupila. Už párkrát jsem se do ni v minolusti začetla, ale vždycky jsem měla peníze jen na jednu mangu a vždycky bylo něco zajímavějšího (například Nana nebo The Grimm´s Fairytales ♥). The Tarot Café se během 24 hodin u mě vyšplhalo na absolutní špičku a ačkoliv právě Nana a Pohádky bratří Grimmů a pak i Hetalie a Princess Ai byly u mě vždycky ty nej, Tarot Café je dost rychle sesadilo z trůnu. Protože je to mystery, protože je to romance and comedy, protože je to krásně nakreslený a hrozně zajímavý a odehrává se to ve Velké Británii, nejčastěji v Anglii v Londýně. Autor je Park Sang-sun (možná znáte manhwu Jewels). Celkově v tom vydím tak trošku neštěstí, protože náhle mám další ságu mang, které si budu jak blázen kupovat, proč se vůbec divým, že nemám peníze? ><

Jinak se mám tady skěle, nikdy jsem se u prarodičů neměla lépe. Zpěv ptáčků, jednou za hodinu projede nějaké auto a dokonce ani to není rušivé. Svítí slunce, někdy v 11 hodin ráno bylo 19°C, kvetou květiny a květy našich třešňí hrajou v krásné růžové a bílé barvě, úplně zoufalé volají po tom, aby pod nimi někdo nafotil pěkné fotky. Avšak já jsem polovinu věcí stejnak nechala doma, mám jenom malý digitální foťák a lolita nebo cosplay by bylo to poslední, co bych si sebou vzala, ačkoliv teď toho trochu lituji, že tu nemám nic sebou. Alespoň tu paruku na Elizu jsem mohla vzít, achjo.

Zítra se budu muset začít učit, trochu mě ta myšlenka děsí, protože jsem učebnici měla otevřít již před 5 týdny, ale zatím je ve zcela neporušeném stavu, nikdy jsem se do ni ještě nepodívala. Někdy si přeji, abych měla kamarádku jako je Hermiona Grangerová, která by mě donutila učit se.

some music crap.. with a pretty cool video
nedokážu se rozhodnout, jestli ta písnička nebyla lepší, než se do toho angažoval Kid Cudi

aneb další z mých Wishlistů.

Možná trošku paradoxně pro některé z Vás, píšu hned po článku, ve kterém rozebírám snobství, článek o věcech, které bych prostě a jednoduše hrozně moc chtěla. But nevermind, cuz this site still belongs to me and luckily its not yours! However, pokud vám slova jako móda, styl, krajka, tyl, květinový potisk, moustache, 60s, must have item, Fernando Torres a dream dress nic neříkají, bude lepší, když si to nebudete číst. A rada do života, nikdy si neopakujte angličtinu před článkem, co plánujete psát česky.

Ze začátku si řekněme jednu věc a to, že většina lidí nedokáže unést úspěch druhého. A pak hned druhou. Úspěšní lidé nejsou úspěšnými protože něco udělali špatně.

Význam slova snob je kdo přisuzuje přílišnou důležitost majetku, společenskému postavení a módním trendům, děkujeme wikipedie. Avšak nespočítala bych ani na prstech všech občanů České republiky, kolik lidí nemá ani tušení, co vlastně slovo snob znamená, ale používá ho tedy směle. Jistě však mohu tvrdi, že víceméňě (tedy spíše více, než-li méňě) lidé toto slovo používají zcela chybně. Pro valnou většinu lidí je snob synonymem pro boháče, bohatého člověka. Nestačím zdůrazňovat, že jde o něco zcela jiného, avšak mnohdy tyto dvě věci jdou ruku v ruce. Úspěšný člověk, jako je například můj otec (chudák, už ho zneužívám i ke článku, really sorry, dad), opravdu neseděl doma a chytal lelky a opravdu mu všechno, co vybudoval nespadlo do klína jednoho horkého letního dne. Je-li pak fér ho zcela nesprávně označovat za snoba? Halvně když zdůrazníme fakt, že táta většinu světových značek ani nezná, natož aby je uměl vyslovit (Lojz Vojtun, zum Beispiel), je vlastně mezi svými přáteli, no přáteli, řekněme tedy partnery nebo kolegy, docela outsider. A co Bill Gates, je bohatý a vlivný, je i on snob?

Máma mě vždycky vychovávala, abych si vážila věcí, a druhá její výchovná metoda je "bez práce nejsou koláče" a ne jenom koláče. A jak pravdivé to je, třeba se podívejme na jakékoliv české pohádky, nenašla bych žádnou, ve které na tohle neapelují. Táta narozdíl od ní vždycky říká "Zlatíčko, nejde o peníze, ale o účel." nikdy by neřekl, že je něco moc drahé, spíš jen moc zbytečné, moc bezúčelové a nepraktické. Zbytečná věc nemá pro člověka hodnotu, ikdyby stála pořádnou sumu.

Tím chci říct, že snobové nejsou vždycky ti bohatí. Ne každé rozmazlené dítko je snob, vždyť ono jenom chce a je jedno co, stejně tak není snobem káždá dívka, která miluje módu a nedokáže žít bez toho béžového kabátku s úchvatným střihem. Avšak bohužel většina lidí si řekne "Jak může být někdo snob, když vůbec není bohatý? Co je to za pitomost?" takže se možná namáhám celkem zbytečně.

Nejsem chodící encyklopedie, možná je má doměnka nesprávná, ale stejně mě vždycky tak trochu nakrkne, když moji přátelé označují za snoba každé bohaté či právě rozmazlené děcko (čímž se celkem dotýkají i mě, cuz im a spoiled little brat). Posh totty.