Throw on your break lights, we're in the city of wonder

6. ledna 2011 v 17:59 | Haily |  Zamyšlení
Pomalu si nepamatuji rána, kdy bych šla ráno za světla, zapoměla jsem, jaký je to pocit neohlížet se na nikdy nevyhasnoucí svíčky na hřbitově, nenadskočit při každém zašustění, nesledovat, jak se mi stoupá pára od úst a neposlouchat vyděšené oddechování, které se ze mě poslední dobou až příliš často drásá napovrch.
Přesto je to jistá zábava si v jeden čas namlouvat, že svět je plný temných stvoření, kouzel, a v druhou chvíli se uklidňovat a zahánět zvědavé myšlenky, zda-li mě někdo sleduje. Jsem snad paranoidní? Rozpolcená osobnost? Ne. Jen je ráno všechno jiné, absolutně všechno.
Dnešní ráno byla taková tma, jako kdyby někdo polil oblohu inkoustem, taková ta zvláštní temně modrá, místy snad i do zelena a na obloze svítila jen jedna jediná hvězda, kterou jsem pro tentokrát usoudila, že je to Jitřenka, ačkoliv nemám sebemenší tušení, co to mohlo být za hvězdu. Na autobusovou zástávku chodím pěšky, jako ostatně každý, dolů z mírného kopce, za zastávkou je ještě několik řad domů a pak už jen vysoké lesy a Prokopské údolí, právě tohle údolí za všechno může.
Nad celými Řeporyjemi ráno zpívá Meluzína a člověk s trošku brutálnější fantazií si už představuje, že je to znamení něčeho zlého. Na zastávce semnou čekali naprosto jiní lidé, než jsem zvyklá, neznala jsem je a vážně jsem si chvilkama přišla jako ve snu, každopádně postarší paní jen zašpitala, že nás čekají zlé časy. Znělo to víc než dramaticky v té tmě, ani bych se nedivila, kdyby se v tu chvíli zjevilo na nebi Znamení zla, či by přijel Záchranný autobus nebo by z poza rohu vyskočil Béla Lugosi, nedivila bych se ničemu.
Ale zpátky k údolí. V Prokopském údolí je stará továrna, polozbořená, je tam také už nepoužívaná železniční trať a malinké nádraží, které už zažilo lepší časy.. a pak je tam tunel, kde se oběsil už několik lidí, celkově by mě to vůbec nedeprimovalo, kdybych už nebyla třikrát nucena tím tunelem projít. Celou cestu autobusem jsem z okna sledovala údolí a celou cestu jsem vymýšlela drastické scénáře a naháněla sama sobě strach. U stanice metra to nebylo jiné, všechna ta neonová světla, malé čínské bistro, zavřené obchody, všechno to vypadalo, jako když se začíná stmívat ve Spirited Away. Vážně jsem si nachvilku začínala myslet, že mě snad potkalo nějaké to vzrušení a tajemno jak bývá v knihách a anime..

Z celého tohoto rozjímání mě vyrušila spolužačka, která mi následně oznámila, že ať už to bylo cokoliv, příště to hulit nemám.
 


Komentáře

1 Mae-Ri^^ Mae-Ri^^ | E-mail | Web | 6. ledna 2011 v 18:30 | Reagovat

Ahojky:) máš moc kawaii blog^^

2 Kei Kei | 6. ledna 2011 v 18:34 | Reagovat

...ty jsi vážně blázen, Hailynko, čekám, kdy napíšeš článek o tancujících pomerančích nebo tak něco. :D

3 Frodí Frodí | 7. ledna 2011 v 22:22 | Reagovat

Haily, celkem tomu rozumím, znám to tam a takhle za tmy ráno, když fantazie pracuje...=DD tady u nás ráno na zastávce taky nic moc, koukám na pole, nikde nikdo...jenom pubertální dětičky, co loudí cigára a můj strach z nich je někdy větší než by byl z jednoho úchyla =D

4 Temi Temi | Web | 8. ledna 2011 v 22:33 | Reagovat

Hailyy, to je naprosto normální... Máš prostě dobrou fantazii n_n Já to mám tak taky, nebo jsem možná jen přehnaně paranoidní a vymýšlím si nejvíc katastrofické scénáře jako z černé kroniky... A ten tunel zní fakt děsivě- jaktože jsi jím musela někdy projít? o.o

5 Elisse Elisse | Web | 9. ledna 2011 v 20:42 | Reagovat

Zní to děsivě, ale zároveň skvěle. Abych byla přesná ta děsivost je skvělá :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama