Leden 2011

Uzsoki korház

15. ledna 2011 v 21:39 | Haily |  Deník
Zvláštní jarní den, vlastně není jaro, nevadí.
Dneska jsem byla v nemocnici za strýčkem a dědou, ta nemocnice byla celkem hezká, mnohem hezčí, než ve které jsem tenkrát byla já, vlastně mě napadlo, že by bylo celekm příjemné tak trávit delší dobu. Panuje tam zvláštní atmosféra, taková.. zvláštní, chápavá, člověk se snad i cítí, že někam patří, protože nějak si rozumíme i bezeslov, pohledy, i v tom tichu. Dobře, možná je to blbost, ale stejnak to bylo tak zvláštní.
Táta pak zjistil, že potřebuje oblek, jsem s tátou od středy tak trochu rozhádáná a včera to perfektně vyvrcholilo. Cestou do Maďarska skoro vždycky vedeme trochu vážnější konverzace, minule to byla homosexualita, abych přiznala, baví mě to, hádat se sním. Ale tentokrát to už zašlo trochu do extrému, jelikož si táta jednak stále myslí, že mi ještě dokáže vnuknout svůj názor, a pak také.. já mám trošku jinatší pohled na svět, vlastě, kompletně jiný. Celý den na mě byl hnusný, až mě nakonec požádal, abych odešla z obchodu.. a tak jsem odešla. Obchod, ve kterém jsme byli je stavěn na starou dostihovou dráhu a nechali tam pár tribum, vlastně je to hrozně krásně udělané, trochu to vypadá jako luxusní hotel.
Venku foukal teplý vítr, nikde nebyl ani gram sněhu a bylo prostě nádherně, přenádherně. Vylezla jsem na nejvyšší místo na tribuně a dívala se jen tak kolem, na světla, na auta, na lidi. na hvězdy a bylo mi úžasně i přes to všechno, že bych vlastně měla být kompletně nešťastná.

V pondělí píšu ty dvě kompozice. Neumím ani slovo a.. vážně si hraju s nápadem, že se na to vykašlu úplně, achjo, jsem děsná.

Unperfection

11. ledna 2011 v 17:36 | Haily |  Deník
I'm not a perfect girl. My hair doesn't always stay in place. I'm pretty clumsy. My friends and I sometimes fight. Maybe some days nothing goes right. But when I think about it and take a step back I remember how amazing life truly is and that maybe. Just maybe. I like being unperfect.

Po studijním včerejšku dneska panuje líná nálada a o to větší výčitky svědomí, které jsou poslední dobou víc než časté. Hezké od někoho, kdo do svých cca 14 let, netušil jaké to je, když ho hlodá svědomí, možná právě kvůli své předchozí ignoraci to teď prožívám dvojnásob. Však ale dobře, já se půjdu učit, zítra píšu kompozici z dějepisu a jsem zkoušena ze zeměpisu a latiny. Dějepis mě vždycky bavil, baví mě i teď, jen mi nikdy nepřišlo, že by dějepis mohl být tak těžký. Jen teď, kdy mám text psaný tak odborně, že nerozumím skoro ničemu a musím si plno nových slov pamatovat a naučit se, je to těžké. Data mi naštěstí celkem jdou, zásadně si to zkracuju tím, že si to napojuji na data, která bezpečně znám nebo u osob si zapamatuji, kdy se narodil a pak si jen spočítám v kolika letech umřel, základní matematické počty mi naštěstí ještě jdou, vlastně tohle je vážně jednoduché.
Latina by taky mohla být jednoduchá, kdybych někdy měla tu snahu naučit se ty slovíčka, jen já si vždycky najdu něco důležitějšího, právě jako teď, píšu na blog a přesně jako po tohmle, kdy půjdu hrát na kytaru.

V sobotu je sraz, mám tak trochu obavy, protože v pondělí píšu kompozici z matematiky a fyziky a jeden den na učení mi stačit nebude. Do pátečního rána se budu šrotit a večer už budu krajně mimo, v sobotu půjdu na sraz, který si užiju, domu přijdu pozdě.. v neděli budu spát hrozně dlouho a pak nestihnu vůbec nic. Nikdo nemůže tvrdit, že si neuvědomuju jak nezodpovědná jsem, vím to, změnit to prozatím neumím.

Včera jsem dělala referát na zeměpis a vystřihovala jsem soby a losy a lepila je (taky jste si mysleli, že takové roztomilé věci, jako dělat referát na čtvrtku, vás už v tohmle věku nepotkají? nebo jen já?). Jednomu losovi jsem ustřihla omylem ocas, chudinka. 8<

O němčině jsme nuceni pořád zpívat Ódu na radost, je to celkem zábava, ale už nás okolní třídy nemůžou vystát.

In der langen Vergangenheit ging nicht alles glatt

10. ledna 2011 v 16:13 | Haily |  Deník
Asi bych měla být zdrcená, ale smutek vypršel, slzy zaschly a zůstal jen vztek, který se změnil v pomstichtivost. Je to semnou až tak zlé? Proč se vůbec ptám, když mě to nezajímá? Řekla bych si, že jednou se budu škodolibou radostí těšit já, jediný problém však je, že mě nikdy nebavilo smát se někomu. Nevadí, já jim jednou dokážu, že nejsem tak marná existence, jednou. Taky Vás tak hrozně štve, když Vás někdo považuje za naprostého pitomce? Nebo nad tím jen mávnete rukou? Dokážete to? Pak Vás obdivuju.

Stell dich in den Wind und schau ganz weit nach vorn
dann fühlst du dich so frei - fast wie neu geboren
lass die Sorgen Sorgen sein und hör auf zu weinen
schöpfe neuen Mut - alles wird gut!

Nově se snažím věnovat se němčině, když už to bohužel s angličtinou nejde. Angličtina byla mým nejmilejším předmětem, bohužel moje nová profesorka se silně ruským přízvukem mi angličtinu dokázala tak znechutit, že mám strach, že FCE nedám ani kdybych chtěla, jediné, co ještě nějak můj zájem o angličtinu drží je fakt, že všechny anime a mangy mám s anglickými titulky, respketive v angličtině. Ale stejnak mě to štve.

Ale proč se vůbec vykecávám o škole?

Throw on your break lights, we're in the city of wonder

6. ledna 2011 v 17:59 | Haily |  Zamyšlení
Pomalu si nepamatuji rána, kdy bych šla ráno za světla, zapoměla jsem, jaký je to pocit neohlížet se na nikdy nevyhasnoucí svíčky na hřbitově, nenadskočit při každém zašustění, nesledovat, jak se mi stoupá pára od úst a neposlouchat vyděšené oddechování, které se ze mě poslední dobou až příliš často drásá napovrch.
Přesto je to jistá zábava si v jeden čas namlouvat, že svět je plný temných stvoření, kouzel, a v druhou chvíli se uklidňovat a zahánět zvědavé myšlenky, zda-li mě někdo sleduje. Jsem snad paranoidní? Rozpolcená osobnost? Ne. Jen je ráno všechno jiné, absolutně všechno.
Dnešní ráno byla taková tma, jako kdyby někdo polil oblohu inkoustem, taková ta zvláštní temně modrá, místy snad i do zelena a na obloze svítila jen jedna jediná hvězda, kterou jsem pro tentokrát usoudila, že je to Jitřenka, ačkoliv nemám sebemenší tušení, co to mohlo být za hvězdu. Na autobusovou zástávku chodím pěšky, jako ostatně každý, dolů z mírného kopce, za zastávkou je ještě několik řad domů a pak už jen vysoké lesy a Prokopské údolí, právě tohle údolí za všechno může.
Nad celými Řeporyjemi ráno zpívá Meluzína a člověk s trošku brutálnější fantazií si už představuje, že je to znamení něčeho zlého. Na zastávce semnou čekali naprosto jiní lidé, než jsem zvyklá, neznala jsem je a vážně jsem si chvilkama přišla jako ve snu, každopádně postarší paní jen zašpitala, že nás čekají zlé časy. Znělo to víc než dramaticky v té tmě, ani bych se nedivila, kdyby se v tu chvíli zjevilo na nebi Znamení zla, či by přijel Záchranný autobus nebo by z poza rohu vyskočil Béla Lugosi, nedivila bych se ničemu.
Ale zpátky k údolí. V Prokopském údolí je stará továrna, polozbořená, je tam také už nepoužívaná železniční trať a malinké nádraží, které už zažilo lepší časy.. a pak je tam tunel, kde se oběsil už několik lidí, celkově by mě to vůbec nedeprimovalo, kdybych už nebyla třikrát nucena tím tunelem projít. Celou cestu autobusem jsem z okna sledovala údolí a celou cestu jsem vymýšlela drastické scénáře a naháněla sama sobě strach. U stanice metra to nebylo jiné, všechna ta neonová světla, malé čínské bistro, zavřené obchody, všechno to vypadalo, jako když se začíná stmívat ve Spirited Away. Vážně jsem si nachvilku začínala myslet, že mě snad potkalo nějaké to vzrušení a tajemno jak bývá v knihách a anime..

Z celého tohoto rozjímání mě vyrušila spolužačka, která mi následně oznámila, že ať už to bylo cokoliv, příště to hulit nemám.

You should’ve said no

4. ledna 2011 v 13:19 | Haily |  Deník
Hledám svůj článek o Napole a nemohu ho najít. Psala jsem ho někdy před rokem a teď, když všichni vyjadřujete své pocity ohledně tohoto filmu, chtěla jsem se podívat, jak jsem na něj tenkrát reagovala já. Nacházím všechno, report z AF, z Mnichova, Dorfpunks, Katyń, jen tu hloupou Napolu ne, achjo.
Těšila jsem se na dnešek, jelikož jak všichni víte, minulý týden bylo téma týdne yaoi a já se dneska odhodlala k tomu, že si přečtu, co mé vrstevnice krásného napsaly. Jsem tak v polovině seznamu, co je na stránkách blog.blog.cz a hihi, dámy, zbláznily jste se? Objevila jsem zatím jen dva celkem dobré články, vím, že tu nejsem od toho, abych to kritizovala, ale..třináctiletá rádoby ďábelská yaoistka napíše, že yaoi je super a že kdo neviděl Boku no Pico, ten nemůže ani tušit, jak je yaoi roztomilé a je nutno jej uctívat.. hihi. *selfshot* Myslela jsem, že tomuhle se vyhneme, no neva, poďme ty děti vzít do gay baru.

Být nemocný je celkem nuda, neděláte prakticky nic kromě toho, že si hlídáte časy, kdy si vzít léky. A když se do něčeho pustíte, po chvilce zjistíte, že jste na onu činnost až moc unavení a tak si lehnete a probudíte se až kdoví kdy a.. chci být zdravá. Nejhorší na tom je, že jsem chtěla psát o něčem jiném, jen jsem to zapoměla.

Kdybych se dívala jen na oblohu, jenom dýchala a poslouchala, věřila bych, že je tu jaro, ale jakmile se podívám níž, všechno kryje bílá pokrývka sněhu, na které se třpytí paprsky slunce a ulice jsou prázdné. Přijdu si jako ve filmu.

Nejsem si již jistá, ale asi před dvěmi lety, jsem psala, že jsem v Keni bydlela dva dny na místně, kde psal Hemingway, táta mě v březnu chce vzít na Kubu a já už jsem našla ten bar v Havaně, kde si Hemingway dával své oblíbené Mojito.. nevím proč Vám to říkám, ale Hemingway je super.