Leden 2011

Uzsoki korház

15. ledna 2011 v 21:39 | Haily |  Deník
Zvláštní jarní den, vlastně není jaro, nevadí.
Dneska jsem byla v nemocnici za strýčkem a dědou, ta nemocnice byla celkem hezká, mnohem hezčí, než ve které jsem tenkrát byla já, vlastně mě napadlo, že by bylo celekm příjemné tak trávit delší dobu. Panuje tam zvláštní atmosféra, taková.. zvláštní, chápavá, člověk se snad i cítí, že někam patří, protože nějak si rozumíme i bezeslov, pohledy, i v tom tichu. Dobře, možná je to blbost, ale stejnak to bylo tak zvláštní.
Táta pak zjistil, že potřebuje oblek, jsem s tátou od středy tak trochu rozhádáná a včera to perfektně vyvrcholilo. Cestou do Maďarska skoro vždycky vedeme trochu vážnější konverzace, minule to byla homosexualita, abych přiznala, baví mě to, hádat se sním. Ale tentokrát to už zašlo trochu do extrému, jelikož si táta jednak stále myslí, že mi ještě dokáže vnuknout svůj názor, a pak také.. já mám trošku jinatší pohled na svět, vlastě, kompletně jiný. Celý den na mě byl hnusný, až mě nakonec požádal, abych odešla z obchodu.. a tak jsem odešla. Obchod, ve kterém jsme byli je stavěn na starou dostihovou dráhu a nechali tam pár tribum, vlastně je to hrozně krásně udělané, trochu to vypadá jako luxusní hotel.
Venku foukal teplý vítr, nikde nebyl ani gram sněhu a bylo prostě nádherně, přenádherně. Vylezla jsem na nejvyšší místo na tribuně a dívala se jen tak kolem, na světla, na auta, na lidi. na hvězdy a bylo mi úžasně i přes to všechno, že bych vlastně měla být kompletně nešťastná.

V pondělí píšu ty dvě kompozice. Neumím ani slovo a.. vážně si hraju s nápadem, že se na to vykašlu úplně, achjo, jsem děsná.

Throw on your break lights, we're in the city of wonder

6. ledna 2011 v 17:59 | Haily |  Zamyšlení
Pomalu si nepamatuji rána, kdy bych šla ráno za světla, zapoměla jsem, jaký je to pocit neohlížet se na nikdy nevyhasnoucí svíčky na hřbitově, nenadskočit při každém zašustění, nesledovat, jak se mi stoupá pára od úst a neposlouchat vyděšené oddechování, které se ze mě poslední dobou až příliš často drásá napovrch.
Přesto je to jistá zábava si v jeden čas namlouvat, že svět je plný temných stvoření, kouzel, a v druhou chvíli se uklidňovat a zahánět zvědavé myšlenky, zda-li mě někdo sleduje. Jsem snad paranoidní? Rozpolcená osobnost? Ne. Jen je ráno všechno jiné, absolutně všechno.
Dnešní ráno byla taková tma, jako kdyby někdo polil oblohu inkoustem, taková ta zvláštní temně modrá, místy snad i do zelena a na obloze svítila jen jedna jediná hvězda, kterou jsem pro tentokrát usoudila, že je to Jitřenka, ačkoliv nemám sebemenší tušení, co to mohlo být za hvězdu. Na autobusovou zástávku chodím pěšky, jako ostatně každý, dolů z mírného kopce, za zastávkou je ještě několik řad domů a pak už jen vysoké lesy a Prokopské údolí, právě tohle údolí za všechno může.
Nad celými Řeporyjemi ráno zpívá Meluzína a člověk s trošku brutálnější fantazií si už představuje, že je to znamení něčeho zlého. Na zastávce semnou čekali naprosto jiní lidé, než jsem zvyklá, neznala jsem je a vážně jsem si chvilkama přišla jako ve snu, každopádně postarší paní jen zašpitala, že nás čekají zlé časy. Znělo to víc než dramaticky v té tmě, ani bych se nedivila, kdyby se v tu chvíli zjevilo na nebi Znamení zla, či by přijel Záchranný autobus nebo by z poza rohu vyskočil Béla Lugosi, nedivila bych se ničemu.
Ale zpátky k údolí. V Prokopském údolí je stará továrna, polozbořená, je tam také už nepoužívaná železniční trať a malinké nádraží, které už zažilo lepší časy.. a pak je tam tunel, kde se oběsil už několik lidí, celkově by mě to vůbec nedeprimovalo, kdybych už nebyla třikrát nucena tím tunelem projít. Celou cestu autobusem jsem z okna sledovala údolí a celou cestu jsem vymýšlela drastické scénáře a naháněla sama sobě strach. U stanice metra to nebylo jiné, všechna ta neonová světla, malé čínské bistro, zavřené obchody, všechno to vypadalo, jako když se začíná stmívat ve Spirited Away. Vážně jsem si nachvilku začínala myslet, že mě snad potkalo nějaké to vzrušení a tajemno jak bývá v knihách a anime..

Z celého tohoto rozjímání mě vyrušila spolužačka, která mi následně oznámila, že ať už to bylo cokoliv, příště to hulit nemám.