na Blog.cz

Všimli jste si, že adresa mého blogu je hloupá? Já jsem to vždycky nějak tušila, hlavně když jsem někomu zadávala adresu a jen jsem slyšela ,,Ale ne! Blíčařka!", ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Tak ale co po mě chcete, blog už je skoro tři roky starý, co byste čekali od třináctileté Haily s novým blogískem? Tenkrát bylo Bleach in, ale originální to moc nebylo tedy.

Sranda je, že jsem Bleach asi po 30 dílech vzdala, jsem asi barbar, ale vážně mi to přišlo jako hrozná nuda. Ještě větší barbar jsem s Narutem, u kterého jsem v polovině přeskočila na Shippuuden z něj shlédla tak prvních 10 dílů. Taky nuda, ale sestra to ještě pořád čte, takže jsem tak napůl v obraze. Teda kecám, pořád nechápu, jak je možné, že už sestra třikrát měla výlev, že umřel zase tentýž človek. Když o tom tak přemýšlím, je šíleně málo anime, které jsem viděla dokonce a nepřeskočila ani jeden díl. Přečetla jsem přibližně 10 krát víc mang do konce, než dokoukala anime. Kdybych si měla napsat list dokoukaných anime, tipuju že by jich bylo tak max. 30, mangy bych si psala dozítřka, je to divné, ale vždycky jsem si myslela, že mě anime bude bavit více. Mám to tak jen já? Víc koukáte na anime nebo čtete mangu?

Taky bych nikdy neřekla, že se budu věnovat cosplayi, před dvěmi lety určitě ne. Je zvláštní, jak se všechno mění, většinou právě k pravému opaku. Když vezmu v úvahu, že nevěřím na náhody, poslední dobou se semnou děje až moc random věcí.

Pamatujete si, jak dřív, když jsem blogovala, vždycky jsem začas napsala nějaký moudřejší a promyšlenější článek, ke kterému se pak připojila v komentářích dost slušná diskuze? Tak to už tady v nejbližších dnech nečekejte. Nemám čas přemýšlet. Neříkám, že tento blog upadá, on se ještě spraví, jakmile se spravím já.

It is not necessary to change. Survival is not mandatory.

Ikdyž mám chuť na horký mátový čaj, piju Coca-colu. Ikdyž bych měla číst povinnou četbu, píšu na blog. Ikdyž moc nefandím čerstvému vzuchu, co víc, kombinovaným ještě k tomu s pohybem, i tak jsem dvě hodiny odklízela sníh polovině naší ulice, ale jen sousedům, které mám ráda. Ikdyž je to absolutne k ničemu, neustále upírám zrak ven z okna a jen koukám na naši malou vesničku již připojenou k velkoměstu. Nevadí mi to, tohle je divný den.

Psala jsem olympiádu z českého jazyka a nejen, že jsem zapoměla polovinu mluvnice (zabralo mi 20 minut vymyslet, cože znamená slovo souvětí dvojznačné, to není moc fajn), ale dokonce jsem i totálně zkazila slohovou práci, což je mi prostě líto. Řekla bych, že za to může to hloupé téma, ale ono za to nemůže, já si za to můžu sama, vůbec jsem se nepřipravovala. Téma bylo Moderní Popelka na 25-30 řádků. Udělám si kávu a pujdu číst. Pak dokreslím alespoň jeden obrázek.

Bláznovství. Dokážu si šíleně stěžovat, když se mi něco hroutí, ale teď? Všechno okolo mě se hroutí, jen já jsem v pohodě. Skoro všechny mé kamarádky mají zrovna dost těžká období a já si přijdu až provinile, že já nic a že v podstatě já jsem na tom pořád stejně, jen někdy mě to nudí, jindy jsem z toho nadšená. Chtěla bych, aby se usmívaly, abychom šly na čaj, aby pořád nepospíchaly domů depkařit a aby se nenaštvaly na každé maličkosti. Chtěla bych je všechny namačkat do velkého auta jako sardinky, odvést na nějakou naprosto šílenou party, která by se vymykala stylu nás všech, a jen přes šíleně hlasitou hudbu bych jim chtěla říct, take it easy.

Bláznovství. Začala jsem se věnovat škole a už mi to nepřijde až tak špatné. Ačkoliv vždycky hlásám, že když se chce, jde všechno, někdy jsem tomu sama nevěřila. Je to však pravda. Chceš to? Tak to udělej. Docílila jsem toho, že mám nyní tři naprsoto pohodé dny, kdy se nemusím učit, to se mi nestalo sakra dlouho. Jsem z toho klidná.

Bláznovství. Můj život je opět tak hrozně legračně bláznivý. Chybělo mi to.

Dancing, walking clock keeps on talking, they sing, they sing la lalala la

Já jsem taková fňukna. A je odemne tak sobecké, že k fňukání zneužívám svůj blog. A je nehorázně hloupé, že to i zveřejňuju. Tak proč to vůbec dělám?

Taky máte ten pocit, že ne jen, že nedostáváte odpovědi, ale otázek máté stále více? Žádné odpovědi, pouze jen navyšující se počet otázek. Každá otázka sebou přinese další a další a přestává mi vyhovovat informace prostě to tak je, smiř se s tím. Možná je lepší nevědět, ale já jsem zrvona v takovém stádiu duševního vývoje, kdy potřebuju alespoň nějaké odpovědi, abych se hnula z místa. Nechme ale těhle podivně filozofických keců, stejnak mým největším problémem je, že nedokážu najít duševní pohodu.

Víc mě štve fakt, že jsem od června nakreslila sotva několik obrázků. Mám nechuť ke kreslení. Je to blbý, ale je to tak. Dokonce se v mém bohémském stylu života objevilo něco takového jako jsou priority. Je to hrozný nezvyk, když jsem prakticky šestnáct let žila přesně tak, jak jsem si v danou chvíli umanula. Ano, hrozně špatně si zvykám na novou školu.

Nemůžu už pomalu nepsat depresivně, když venku je to všechno tak divné. Žádné barvy, žádné hezky barevné listí, žádný sníh, prostě naprosto vůbec nic. Kdo by pak z toho neměl šílený pocit prázdnoty? Ale vytrvale čekám na sníh, chci konečně provést jeden photoshooting.

Jo a Vánoční sraz ještě pořád nevim a neštvěte mě tím, já se vážně snažím něco vyhovujícího najít. Ne kvůli sobě, kvůli Vám. Znáte mě, mně ke štěstí stačí i McDonald´s...

jdu se sebrat. nechcete někdo jít ven?

Hádám, že mojí úžasnou story o tom, jak jsem se ocitla na Akiconu zná snad už každý, ale nedá mi to, musim to napsat i sem.

V sobotu ráno jsem se probudila do emoidní nálady a šíleně jsem záviděla všem, o kom jsem věděla, že může být na Akiconu. Poměrně dlouho jsem většinu svých přátel neviděla, takže mě to štvalo dvojnásob. Navečer už několik lidí začalo přispívat nádherné fotky a moje nálada už byla dost silně špatná. Pak mi přila smska od Satoshi-chan s dotazem, zda jsem na Akiconu, tak jsem tedy odpověděla, že ne. Později mi ale přišla další smska, kterou jsem teda musela rozdýchávat. Satoshi-chan, mi nabídla, že mi přenechá svůj lístek na Akicon, protože tam nakonec nemůže a jestli o něj mám zájem, tak mi ho přinese. Mimochodem celý sobotní večer u nás byla návštěva, tak jsem šla dolů a s úsměvem od ucha k uchu jsem jim oznámila, že jdu nachvilku pryč, pak jsem si dala menší sprint na zastávku, kam už pak přijela moje kamarádka a dala mi lístek. Cestou domů jsem poslala smsku Temi a doma to musela napsat na blog, že teda jedu.

Kdo říká, že neexistují nemožné věci? Všechno je možné. A když to začnete konečně vzdávat, najednou přijde něco, čemu říkáte obyčejně štěstí. Jedu na Akicon, nazdar. :D

Tohle je můj blog, já vím, že je tu poslední dobou šílená nuda, vím to moc dobře. Stále hledám zajímavé věci, co bych mohla přidat, ale poslední dobou není nikde nic zajímavého. Nebo už neumím hledat. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že pořádně něco hledám. Někdy jen nečinně vysedávám a pouštím si klasickou hudbu a koukám do blba. Jednu skladbu zadruhou, které pomalu začínají splývat v jednu.

Nakonec jsem se rozhodla přidat tohle video, ačkoliv si myslím, že se většině z mých stálých návštěvníků líbit nebude. Mám ho ráda, je to tak.. kouzelné.

Moc se těším na příští týden, ikdyž mi trošinku kazí radost fakt, že nemůžu na Akicon. Příští týden jen dva dny školy, pak volno, pak Berlín, pak Harry Potter 7. první část.. ósom týden to bude.

Zavírám se do pokoje i přestože nikdo není doma, na klíč. Už druhý den v kuse poslouchám kombinaci Čajkovskij-Smetana-Mozart-Bartók, hrozně mě štve, že pořád nedokážu určit, čí hudba mě nejvíc oslovuje, která se mi v hloubi duše nejvíc líbí. Přesně sedm měsíců jsem nebyla v Národním divadle a přesně sedm měsíců jsem neviděla žádný balet, tedy naživo, samozřejmě. Cítím se hrozně kulturně ochuzená. Ale to nevadí, už jenom sedm dní a pojedu do Berlína, už jenom sedm.

Neustále mám pocit, že celý život na něco čekám, že si na něco šetřím energii, že má něco přijít. Nebo je to jen strach vůbec něco dělat? Pořád si jen říkám, že ještě nepřišel čas, ale na co nepřišel čas? Správný čas žít? Pořád se stále víc a víc potápim a nemůžu najít cestu ven, nevím sice z čeho přesně chci ven, ale vím, že chci už pryč. Asi před dvěmi lety, bych na svůj dnešní život řekla, že je totálně v troskách, ale teď mi to nějak vůbec nepřijdě. Je to hnusné, ale stále se uklidňuju tím, že jiní se mají hůř.

Milý deníčku, myslím, že potřebuju pevně obejmout, cítit teplo a klid a prostě jen setrvat v něčí náruči. Ano, já si také si myslím, že toho nechci moc.

Tento blog se tváří, že po těch dvou letech už nechce existovat, ale má jen podzimní depresi, zanedlouho bude zase dobře, bude dobře.

Jsem utvrzena o tom, že jsem v nesprávném století, naprosto utvrzená. V tichém domě si svítím svíčkou, položenou jen kousek od monitoru, co když začne hořet? Po stole mám rozložené dvě mapy, jednu obsahující celé území starověké Mezopotámie a druhá nese název Evropa v době Halštatské. Atlas mám otevřený na stránce s Jižní Amerikou a mimochodem se snažím najít přesný tok řeky Orinoko. Opodál mám pohozený domácí úkol z latiny o domácím násilí v římské rodině. Píšu článek na blog, protože mě zradila wikipedie a já si prostě nedokážu vypracovat souvislou chronologii říší a panovníků v době 3500-536 před Kristem.

Příští týden ve čtvrtek za svítání odjedu do Berlína, v sobotu ráno už budu opět zpátky, ale přesně vím, že se vracet chtít nebudu. Jediná myšlenka, co mě těší při pomyšlení na návrat domů je to, že v 22.12. pojedu do Drážďan, sice to není Berlín, ale Drážďany jsou krásné a ačkoliv je neuvidím poprvé, jako uvidím teďka Berlín, nebo jsem v březnu viděla Mnichov, budou mít zaručeně to stejné opojné kouzlo, jako pokaždé před Vánocemi. Myslím, že jsem na dobré cestě k tomu, aby se ze mně stal germanofil (to slovo zní tedy příšerně..).

Prosím, mohlo by už sněžit? Moc si přeju, aby z nebe padalo neskutečně moc sněhových vloček, které jsou všechny naprosto jedinečné, ale pořád to jsou a stále to budou jenom vločky. Vždycky mě fascinovala každá myšlenka o jedinečnosti, originalitě a podobných synonymech. Jednou, až budu dostatečně inteligentní, pronesu nějaké obrovské moudro na toto téma, aby si lidé stále neoháněli s citátem ,,Narodil ses jako originál, neumírej jako kopie." a ,,I´m not fake!" taková škoda, že právě takoví lidé, co neustále poukazují na svoji jedinečnost, jsou nakonec všichni stejně nudní.

Mé myšlenky jsou den ode dne divnější a divnější.

Pravděpodobně mám zvyky docela jiné, než průmerný obyvatel této planety. Ale je mi dobře. Zhasla jsem v celém domě, zapalila svíčky, valikové. Taková idyla romatickýho večera. Nakonec jsem sedla před počítač a pustila se na nejvyšší možnou úroveň hlasitosti Sex Pistols - Who killed Bambi? link. Neříkám, že to není scary, hlavně když uvážím, že jsem cestou domů za pojídání Cheesburgeru poslouchala Chopina a nějak se mi můj celý hudební vkus k sobě nehodí. Najs.

♥ Už se snažím dvacet minut změnit vzheld blogu, respketive hledám nějaký vhodný obrázek, který bych zneužila, ale hádám, že se mi to povede předělat až někdo pozdě v noci.. možná až zítra.

♥ Usilovně se snažím vymyslet, kde bychom ten Vánoční Heta sraz mohli mít, zatím mě nic úžasného nenpadalo, ráda přijmu nějaké nápady.

♥ Ještě usilovnějši se snažím vymyslet, co si na sebe vzít. Ne, že bych měla problém vymyslet něco Vánočního nebo podobně, ale prostě první bych si měla ujasnit postavu, což teďka´totálě nevím. První tu mám Elizu, kterou jsem na sobě neměla od Hetapikniku, vlastně ještě v létě na jedno focení, ale každopádně: dlouho jsem ji na sobě neměla a chybí mi. Další je tu Lovino, u kterýho mám no idea, jak bych to zvánočněla, ale je to jeden můj oblíbený charakter a nechci ho zanedbávat. Třetí je Tino, který je poměrně čerství. Mám napůl hotovou jeho modrou WWII. uniformu, kterou sice od léta dělám, ale ještě sále nevím proč, jelikož se mi maximálně nelíbí. Navíc, na Vánočním sraze by měl být trošku Santovský, ačkoliv mě hrozně moc láká koupit si takový ten finský pletený svetr, jak vypdá hrozně nerdy.

♥ Včera u nás byli sousedé z Ukrajiny a táta od nich dostal kalašnikov. Jak jsme později zjistili, jedna jeho část, je naplněná tak 3 dl vodky. Netrpělive čekám, až to někdo vypije a já si to budu moct propašovat do pokoje a následně zneužít pro focení.