Říjen 2010

Everybody scream, its almost Halloween

28. října 2010 v 12:44 | Haily |  Deník
Mám dojem, že hned po Vánocích je Halloween můj nejmilejší svátek. Všeobecně hrozně ráda slavím. Vánoce jsem slavila vlastně vždycky, ale Halloween mě chytnul až někdy v šesté třídě. Moje základní škola byla vždycky silně spjatá s Amerikou a s americkými tradicemi, takže bylo samozřejmé, že budeme ve škole slavit Halloween. Pak jsem taky četla časopis W.I.T.C.H a jedno řijnové číslo bylo právě o Halloweenu a bylo tam plno rad, jak slavit. Pamatuju si to jako včera, ačkoliv to je tak 6 let dozadu. Tenkrát jsem pozvala dvě kamarádky a ještě společně se sestrou jsme oslavily Halloween. Muselo to ve mě zanechat nějaké hlubší stopy, protože jinak bych si na to tak dobře nepamatovala. Ačkoliv já všeobecně mám dost často takové podivné flashbacky z dětství. Moje mladší sestra na to jen říká, že mám až moc dobrou paměť. Něco na tom bude, pamatuju si od svých pěti let téměř všechno.

Ale zpátky k mému drahému Halloweenu. V neděli budeme slavit Hetalia Helloween (Hetalloween :D) v rámci srazu, který pořádáme s Hime spolu. Přijdu si neskutečně provinile, že ještě pořád nevíme kam pudem a já sedím v Maďarsku a vysedávám u blogu a nic nezařizuju. Tyhle pozimní/zimní srazy jsou hrozné, tady se projevuje jak špatný organizator jsem. :D V létě na APH pikniku to bylo mnohem snažší zařídit.

No nic, v sobotu v noci přijedu, takže možná budu na Halloweenu vypadat jako zombie, jelikož poslední dobou nějak hrozně nezvládám cestu autem.

Bílé cosi

5. října 2010 v 22:22 | Haily |  Deník
Venku je podivně šero. Obloha přitom má jasně světlě šedý odstín. Je stejně jednobarevná, jako obloha na obrázcích dětí ve škole, tedy těch dětí, co neumějí kreslit mráčky a jen do rohu obrázku nakreslí sluníčko. Akorát já nevidím ani to slunce. Nikdy mě nenapadlo, jak podivně to vypadá, když se podívá te na oblohu, na horizont, a zjistíte, že má naprosto všude stejnou barvu, jako kdybyste byly zavřeni do krabice s bilým výkem. Listy ještě nejsou zabarvené do ruda, není ani teplo, nemám ráda tohle podivné rozhranení mezi létem a tím pravým podzimem. Nedokážu se jak zabavit. Nemám proč se procházet. Chci jít ven fotit, ale nedokážu se k tomu přinutit.

Když jsem šla domů, všude létali nějaké bílé částečky něčeho. Neidentifikovala jsem to. Prvně mě napadla naprosto dětinský myšlenka, že sněží. Nesněžilo, a dokonce ani nic nekvetlo. Vypadalo to hrozně zajímavě a tajemně.

Apologising doesn't mean that you were wrong, or the other person was right. It means you value your relationship more then your ego. Pokud je tohle vážně pravda, což já si myslím, že je, zjišťuju, že asi přeci jen nejsem tak egocentrická, jak si myslím. Protože ano, já se většinou neomlouvám proto, že si myslím, že máte pravdu. Vyzní to asi příšerně bezcitně, ale většinou se neomluvím ani proto, že je mi to líto. Omlouvám se, protože nechci, aby se ten druhý mračil. Nebo chci, aby toho už prostě nechal a tak odsunu svojí hrdost a udělám ze sebe provinilce, ačkoliv si myslím, že mám absolutní pravdu já. Takže vlastně jsem egocentristická, protože si stejnak dál myslím, že pravdu mám já. Ovšem je mi asi jedno, jakou mám hrdost. Ikdyž to je blbost. Nebo nevím, je to divné. Co si o tom myslíte vy? Mě to osobně dost mate. Přijdu si na jednu straně hrozně sobecky, když se snažím pořád psychoanalyzovat sebe a své vlastnosti, ale nadruhou stranu, neměl by člověk znát sám sebe?

Ještě si zaemařím. Přijdu si hrozně sama, vlastně možná jsem sama. Někdy se přistihnu, že zoufale toužím po objetí. Nic jiného. Prostě jen pevné objetí. Někdy mám pocit, že bych vyměnila cokoliv, za jedno velké, pevné a tiché objetí plné podpory a lásky. Začíná se mnou něco být v nepořádku..