Duben 2010

Přemýšlím, o hudbě, kterou sama tvořím

25. dubna 2010 v 22:51 | Haily |  Deník
Článek o ničem. :)

Je neděle večer a jen tak uvažuju. Napadá mě, že jsem vždycky chtěla umět hrát na klavíru. Od nepaměti. Jen usednou ke klavíru a nechat šikovné prsty rozběhnout se do stran. Nic nemá krásnější zvuk než klavír, možná jen harfa se mu vyrovná. Dokud jsme se nestali, jak bych se řekla, bohatšími, bydleli jsme v malém bytečku v panelovém domě. Klavír by byla poslední věc, kterou bychom si byli schopni pořídit, vlastně schopni bychom ani nebyli. Já ale hudbu milovala dál a chtěla jsem se učit na hudební nástroj. Hrála jsem na flétnu, ale nijak mě to nenadchlo, takže nástupem do druhé třídy jsem toho nechala. Jednoho dne mi máma koupila kytaru, stála tisíc korun, byla poškozená, stará, ale krásná. Mám jí dodnes. Dva roky jsem se na ní učila hrát, ale pak jsme se začali stěhovat, já střídala školy a kytara upadla do ústarní. Minulý rok jsme se přištěhovali sem, do velkého domu, krásného a nového. Usilovná práce mých rodičů. Letos to byly první Vánoce na novém bydlišti, po letech jsem vytáhla kytaru, pokusila se jí naladit, poměrně se mi to povedlo a pár dní před Vánocemi jsem začala oživovat své vzpomínky. Dopadlo to tak, že jsem sotva na Štědrý den uhrála Tichou noc. Ale tak podivně a zvláštně mě to dojalo, po tolika letech. Teď tu sedím, otočím se a vidím kytatu stát v koutě a slibuju jí, že se na ní opět naučím, ale sama vím, že to není pravda. Vlastně se mi tóny kytary vůbec nelíbí. Ale vím, že se k ní pořád budu vracet, jen si tak vybrnkat Holubičku a vzpomenout si na svého homosexuální učitele kytary, kterého se moje kamarádka bála. Byl to skvělý člověk, jednou, až budu mít čas i na nepotřebné pitomosti, tak ho najdu a poděkuju za všechnu jeho štědrost a snahu mě něčemu přiučit.

Exam fever? Nooo.

22. dubna 2010 v 13:46 | Haily |  Deník
Nevím, jestli jsem se o tom již zmiňovala, ale dneska jsem psala přijímačky na gymnázium. Bydlet teď v Maďarsku, tak si už rok užívám středoškolský život, ale jako cinzinci v ČR se mi takové možnosti dostalo až teď. To ale vůbec nevadí. Stejně jsem byla zvýhodněná. Přišla jsem v sedm třicet před nejmenované gymnázium, setkala se svýma dměma kamarády, prokázala svojí totožnost, dostala obálku (která vypadala VELMI tajemně) a našla svojí třídu. Už když jsem vešla mi bylo divné, že tam jsou jen dva sloupce lavic o pěti řadách. Sedělo tam několik (tedy dva) lidí, věnovali jsme sobě ospalé či nervózní "Ahoj", několik úsměvů a pak jsem vypadla. Cestou ven jsem si povšimla, že na katedře leží deser Slovníku spisovné češtiny a Pravidla. Co to sakra!?
V osm jsme začli, bylo nás ve třídě devět, včetně mě, mimo učitelky. Učitelka nás naprosto odrovnala svojí první větou, tedy vlastně až druhou (Dobrý den není moc odrvonávající), když nám oznámila, že jsme třída plná (plná? vážně? je nás devět, nevadí) cizinců, že test budeme psát o 10 minut déle, tedy 70 minut místo 60, a že smíme používat Slovník i Pravidla, kdybchom nečemu nerozuměli. Ha. Ha. Ha. :D
Nutno podotknout, že já a dívka, co seděla za mnou, jsme byly hotové za těch 60 minut a něco jako Slovník či Pravidla nás ani nenapadlo použít. Ale byla to funny absurdní situace. Když jsem to vyprávělo těm dvoum kamarádům, co tam semnou byli, málem pukli závistí. Já z té školy odcházela v oblacích, jako kdybych měla narozeniny, oni dva zamnou se jen loudaly. A nešlo o to, že by mi tohle zvýhodnění pomohlo, šlo jen o to, že mě to uklidnilo na dobu celých přijímaček.

Andrzej Wajda a jeho Katyň

17. dubna 2010 v 21:45 | Haily |  Deník
Před několika hodinami jsem jen tak znuděně přepínala kanály, na jednom maďarském zrovna začínal film Katyň. Řekla jsem si, proč vlastně ne a pustila se do sledování. V polovině jsem měla pocit, že musím přestat, tedy s tím díváním, ale nedokázala jsem to. Chtěla jsem přestat, protože už mnou procházel ten mrazivý pocit, který při válečných filmech vždycky pociťuji, pocit, který vždy končí pláčem. Za tu dobu se moje rodina a přátelé přemístili do whirpoolu. Já pořád před televizí. Dvacet minut před koncem mi začaly týct slzy, ještěže jsem byla sama, brečela jsem až do konečných titulků. Chvilku jsem počkala, trošku se upravila a šla za ostatníma, bohužel po otázce "jaký byl ten film?" jsem mi rozechvěly rty a nedokázala jsem odpovědět nijak jinak než pláčem. Tohle se stalo v uplynulých deseti minutách. Je mi z toho na nic. (každopádně Vám ten film můžu jen a jenom doporučit, byl nominován na Oscara a na Českého Lva)

Nesnášim svojí citlivou povahu.

ne! nepamatuju si přesnou adresu obrázku, kterou jsem vygooglila :(

ABOUT ME

7. dubna 2010 v 18:47 | Haily
Tento blog existuje od května 2008 a snad ještě dlouho existovat bude. Nejmenuji se sice Haily, pouze si tak nechávám říkat, ale tenhle blog je můj a je o mně. O věcech, které mě baví a naplňují, o věcech které se mi líbí a které mám ráda. Tento blog zaznamenává moji vášeň pro květinové vzory, podzim, šedesátá a padesátá léta, muziku, oldschool filmy, mopsy, kočky, hezky upravené vlasy, klíční kosti a módu. Vášeň pro psaní dopisů a kreslení, touhu po vědomostech a lásku ke knihám. Posedlost Beatles a Harrym Potterem. Také, nebo spíše hlavně, zaznamenává střípky mého života, drobné radosti a neobyčejně obyčejné zážitky.

Je mi líto, že je můj blog spojený s facebookem, že nemůžu odmazat tlačítko like. Také je mi líto, že jsou tu reklamy, které vás asi ruší (mě tedy určitě). Bohužel, nedá se nic dělat.