Březen 2010

Můj první pracovní den

18. března 2010 v 22:07 | Haily |  Deník
Mám docela radost, dneska jsem vydělala první peníze. Oh. Dobrý, s 450 kuronami si možná můžu utřít tak nos, ale chápejte, mám z toho hroznou radost, navíc tohle byl můj první den. Brigáduju totiž a zatím se mi to líbí. A co že dělám? Pracuju v kanclu, rozzařuju účty, vážneky a smlouvy, likviduju dokumenty, množím, tisknu, scannuju, dojdu pro kávu, pro kolu, pro cokoliv, co není moc daleko, anebo jak podotkla paní šéfová, jaká to škoda, že nemám řidičák. Tak ještě dva roky, šéfová, a už si tu budu fůrovat horem dolem. Práce mě nijak nezatěžuje, nemám z ní trauma a k uklidnění mé maminky, nebrání mi ve studiu, tak proč si nepřivydělat, když bych stejně odpoledne jenom čuměla. Protože já vážně nic jiného doma nedělám. Prostě jen sedím, ležím, stojím, chodím a čumím, ale vlastně vůbec nevnímám, na co se to vlastně koukám, protože jsem naprosto ponořená do svých myšlenek. A přemýšlet můžu i při mechanických pracích, jako je vkládání papíru do krokodajla (to je takový ten super stroj, co nařezá papír na malý cáry, víte co myslím, doufám). Bohužel stovku už jsem hned musela utratit na výtvarku, ale jinak si šetřím, nevím vlastně ani na co, ale asi na to lákadlo, co bude na AF.

Nic závažnějšího jsem Vám nechtěla, jen se podělit o první pracovní den. Teď si půjdu dát horkou sprchu, pak si přečtu párkrát děják a pak jdu spát. See ya ;)

To složitější chápaní světa

17. března 2010 v 22:38 | Haily |  Deník
Rozhodla jsem se, že Vám mohu ukázat meaning of lonely. Akorát ne tak, jak by jste si to představovali Vy. Jsem doma totiž sama a potřebuju nějak zabít čas, alespoň do té doby, než neupadnu do kómatu. Avšak mě nenapadá vůbec nic zajímavého, s čím bych se s Vámi mohla podělit. Hezky si to řadím v hlavě, tohle je moc osobní, tohle je moc nudné, tohle je moc trapné, tohle nikoho nezajímá. Co kdybych se k něčemu přiznala? Hm, ale 20 pravd o mě jsem už tu jednou měla, sice jsem to při restaurování blogu smazala, ale už to tu bylo...

Moje true feelings jsou takové, začínám čím dál tím víc lhát sama sobě, opět. No alespoň, že o tom vím. Víte, já mám být ta super upřimná, kterou jsem nepochybně byla možná tak před rokem a teďka koukám, co se to vlastně děje? Uvědomuju si, že jediný člověk, reálný člověk, kamarád, co mě bral takovou jaká jsem tu už prostě není, ale tohle není ta dramatická část. Lidé odcházejí, aby se mohli vrátit a vracejí se, aby nás mohli zase opustit, ano, to já vím. Našla jsem si nové kamarády, ale jsou to lidi, kteří mi nevědomě (teda doufám, že to není vědomě) podkopávají nohy. A proč? Protože mě prostě neznají. Myslím, že na tom mám taky docela velký podíl, protože já se zas řídím heselm "Neptal ses, tak jsem se o tom nezmiňovala", ale proč mám sakra ten pocit, že mě neznají a jsou s tím spokojeni? Přiznejme si to, oni mě opravdu neznají a opravdu jim to nezpůsobuje heartbrake.

Tuhle jsem se sešla s tou zmiňovanou osobou, obě už žijem jinde, žijeme jinak, ne jen fyzicky, ale psychicky jsme každá úplně jinde. Vykojila mě tím, že i po těch letech věděla, kdy se na co zeptat, kdy se čemu zasmát, kdy mlčet a kdy se jen tak vševědoucně usmát. Ano chybí mi to, ale nad tímhle nemá cenu ronit slzy. Tahle celá úvaha nedává smysl, zvláště Vám ne, nemohu za to, jsem zmatená jak lesní včela. Jen mi to chybí, chybí mi člověk, který mi rozumí.
Mám zvláštní chápání světa, zvláštní názory a pohledy. Není lehké semnou kamrádit. Přijdu si jak bývalý jedné mé přítelkyně. My umělci jsme prostě jiní. :P

Pokud Vás cokoliv zajímá, tak se zeptejte, klidně i anonymně, třeba na formspring.me (odkaz v menu sloupečku), mám ve zvyku odpovídat popravdě a navšechno. :)

Když děti zpívají

16. března 2010 v 15:42 | Haily |  Deník
Ano, dnes na naší škole probíhala pěvecká soutěž Butovický Zvoneček. S kamarádkou jsme se nabídly jako pomocnice se skvělou vidinou zatáhnutého vyučování. Pak jsme teprve zjistili, že pomáhat na takové soutěži není zas taková krása. Challenge 1: Vodit příliš malé děti na soutěž, do družiny, do šatny, etc. Challenge 2: Hlavně se nerozesmát ani při sebefalešnějsím tónu. Challenge 3: Tvářit se diplomaticky, mile a sympaticky. Challenge 4: Neříkat otravným dětem ,,Nepi*uj". Challenge 5: Po chodbách se neběhá. Challenge 6: Nesmí se Vám ztratit žádné dítě, jinak přijde pan řiditel a zděšeně se zeptá ,,Kde je mladý Zajíček??". Challenge 7: Nedívejte se do obličejů soustředěné poroty, jinak se jisto jistě vzájemně rozesmějete. Challenge 8: Nedívejte se pro jistotu ani na děti, jinak zapomenou text. Avšak stejně mohu tvrdit, ano, bylo to fajn odpoledne, ale hlavně že už jsem doma. :)

Dneska už ne, ale zítra, zítra si už vážně musím dojet pro tu novou paruku, jinak se k tomu nedostanu nikdy a budu mít po ptákách.

O angličtině jsme brali Kanadu. A můžete hádat, jak se jmenoval kluk z knížky, který o ní vyprávěl. Ano, byl to Matthew, a ještě k tomu byl blonďatý a brýlatý. Jaká náhoda. Jinak jsem se nedozvěděla vůbec nic novýho, jen jsem nakazila spolusedící písničkou "Canadian, please", kterou jsem si ke smůle všech prozpěvovala celou hodinu.

Když hodiny odbijí jedenáct

15. března 2010 v 13:52 | Haily |  Deník
Odbíjela jedenáctá, dovnitř svítilo dopolední slunce a já se naprosto poddala tomu okamžiku. Nesylším odbíjení poprvé, jen právě někdy ty naprosto obyčejné věci se stanou těmi, které Vás naprosto okouzlí. Vybavila jsem si Maďarsko, babičku Marii, každodenní odbíjení, které jsem již ani nebyla schopná registrovat, stalo se to každodenní rutinou, vzpoměla jsem si na vlčí mák, na to vedro a na pohodu. Usmála jsem se spíš jen tak sama pro sebe a pustila se do dokončování svého slohového úkolu v češtinářské olympiádě. Pořád jsem byla v oné místnosti Domu dětí a mládeže, pořád jsem psala ten svůj hysterický sloh a pořád jsem seděle v té samé upatlané lavici, změnily se jen dvě věci, přestalo odbíjet a mne najednou bylo lépe, lépe než v kdykoliv dřív v uplynulých měsících. Proto říkám, věřte na sílu okamžiků. ;)

Nevím vlastně, proč to sem píšu, jen jsem se chtěla s někým o tento zážitek podělit, protože je naprosto obyčejný a tím i vyjímečný.

Kinder Surprise

4. března 2010 v 22:26 | Haily |  Deník
So. Dneska jsem vrátila prkno do půjčovny, s těžkým srdcem. Hrdě můžu prohlásit, že to konečně umím, backside, frontside, otáčení, ahh. So, za dva roky se dám na skákání. :P Jsem naprosto rozlámaná, modřiny mám pravděpodobně všude. Nejvtipnější je jedna na vnitřní strane stehna, když jsem jí ukazovala tátovi, tak prohlásil, že to spíš vypadá, kdyby se mě někdo snažil znásilnit. Avšak já tomu říkám prokletá poma, aneb zlatá sedačková, kde jsi?

Mám jedno úžasné tajemství, úchvatný plán a hrozně mě štve, že to prostě nemohu nikomu říct, protože ještě nepřiše čas a chci, aby to bylo překvapení. Awww, ale je to hrozný.

Tohle hotelové připojení je fakt hrozné, docela se těším domů, jako jo, mám hory ráda, ale někdy zatoužím po té hlučné Praze, ikdyž na ní někdy šíleně nadávám, so, asi nějak nemám o čem psát, ono se to snad spraví.

:D Já to překvapení už stejně moc dlouho nevydržím, příště možná už budete chytřejší.