Únor 2010

Řiď se srdcem a ztratíš hlavu, nebo taky ne.

23. února 2010 v 15:12 | Haily |  Deník
Jo, ta ekonomie semnou sakra vytírá. Přestávám jí chápat, ne vlastně, já ji nikdy pořádně nepochopila. A víte proč? Protože není logická a není k ní potřeba ani nadměrně rozvinutá fantazie. Nevím, co bych měla dělat, abych to pochopila. Co si budem povídat, já ani pořádně neumím vysvětlit, co je to inflace (no, to je něco jako, no kolik jako člověk prodělá, když odečte svojí mzdu od ceny výrobku, nebo tak něco. hm, tak za pět).
Upřímně, dnešní den je sám o sobě docela velký bastard. Bylo mi dopřáno tak cca 40 minut čistého spánku, protože u mě spala čerstvě single kamarádka a ta noc byla tak hrozně vypsychlá, že se to nedalo. Poslední přestávka se spaním se uskutečnila někdy v ranních hodnách, pak jsem usínala stím, že se teďka jakože chvilku prospím, a pak ji půjdu zase kontrolovat, ale jakoby za pět minut se ozval budík jménem máma.

Anyway, začala jsem uvažovat o jednom cosplayi, avšak nevím, nevím. Chtěla bych ho mít perfektní, ale jak se znám, ta docela zklamu sama sebe. A možná jsem na něj i moc líná. Přestalo mě bavit dělat cokoliv pro svůj "japanese life" :P

Well nevermind, jde se spát. Jen tak dodatečně. Napadlo Vás někdy lít vodku z okna? Finlandii? Věřte mi, že až Vás bude po domě honit přítelkyně, ať jí ten zatracený nápoj štěstí/neštěstí vydáte, nenapadne Vás NIC lepšího...

Trying to find the magic, trying write a classic

21. února 2010 v 15:14 | Haily |  Deník
Dobré ráno,
samozřejmě jsem nevstávala teďka, avšak stále jsem v takovém bolestivém polokómatu. Včera jsem byla na Maďarském Bálu, hezky jsem se do půl třetí vyplesala, najedla, napila (bohužel jsem zapoměla tu značku vína, co tam měli a přitom jsem se usilovně snažila si jí zapamatovat), sestra vyhrála tombolu, vyfotila jsem se s nádherným autem (jelikož bál se konal v nějakým autoklubu v Opletalové) a kochala se ve večerkách na terase noční Prahou a div jsem tam neumrzla. A co z toho mám? Šílenou bolest nohou (aneb osmi centimetrové podpadky jsou zlo) a jsem ještě pořád docela mimo. Ale jo, byl to fajn večer/noc.

Začínám být silně nedočkavá, ta zima mi už pěkně leze krkem. Nemůžu se dočkat, až všechno bude kvést, až se projdu Pruhonickým parkem a až mi nebude zima..

To mi připomíná, že v sobotu jedu na lyže do Beskyd. Mám na ně docela hezké vzpomínky, jen se mi tam teďka nějak nechce. Po lyžáku jsem dokázala najít k lyžování mnou nikdy nepoznaný odpor. Není to kvůli pádům nebo strachu (ikdyž nikdy asi nezapomenu, jak mě málem zabila vlastní sestra na černé sjezdovce a já asi 50 metrů jen hlavou dolů jela..a jela.. a jela a místy jsem ani nevnímala okolí), spíš jen taková chuť se na to vykašla, na to čekání na vlek, než vyjedete, než vystoupíte a pak jste najednou během chvilky dole.
Ale v tom hotelu Horal, kde jsme minule byly to měli super :D nikde nauměj dělat lepší horkou čokoládu a cibulovou polívku. ♥

Morbidní Elita

16. února 2010 v 14:49 | Haily |  Deník
Marně se snažím vymyslet, co záživného napsat. Vždycky si to tak hezky promyslím, ale pak když přijde na ťukání do klávesnice, nevím co. V tom případě se odevzdávám pocitům a dojmům. Netěší mě to, zas nechci, abych jste o mně věděli všechno, ale někdy se mi odmítají stát zajímavé věci a najednou si přijdu podivně prázdná.
Dneska jsem rozkoukala úžasný film Napola - Hitlerova Elita, musím si ho stáhnout a dokoukat se na něj, protože nám to vypli zrovna v nejlepším. Zrovna když umíral.
Celou noc jsem nespala, mám proboha moc bujnou fantazii, až moc. Jsem pesimista, sangvinický melancholik a snílek. Kombinace docela na dvě věci. A stačí mi sebemenší zavrzání parket a už mi mozek pracuje na nejkrutější morbidytě. A tak jsem velmi chytře (aneb to už nikdy jindy neudělám) odpoledne četla Jámu a kyvadlo (Edgar Allan Poe) a následně jednu kratičkou internetovou povídku. Dodala bych, že jsem se klepala strachy a zrakem rentgenovala pokoj. Nevím, zda by mě uklidnilo, nebo víc rozrušilo, kdyby se něco změnilo. Čekám sebemenší změnu, sebemnší důkaz nadpřirozenosti, ale kdyby tam najednou opravdu byl...

Was I dreaming? Or maybe it was real.

15. února 2010 v 20:44 | Haily |  Poslouchané
Kdybych mohla brečet, návalem vzpomínek. Pak bych tedy brečela dojetím. Jen líbezně přivírám oči a přihlouple se zavzpomínám. Kolik mi bylo, když jsem tuto písničku slyšela poprvé? Slyším jí snad od narození. A pak dlouho nic. Snad od deseti let, možná míň. Je hezké jí po šesti letech slyšet. Poránu, v českém rádiu, na Frekvenci. Tohle je klasika. V angličtině nestojí ani za zlámaný halíř, natož pak v češtině. Nu nic, prozářilo mi to celý den. A zítřek bude ještě lepší. Budeme mít dvouhodinovku výtvarky.
Dávám sem text v angličtině, pochybuji, že se v blogařském světě ještě jeden maďarsky mluvící člověk. Nechce se mi hledat český text a překládat jsem dneska líná.