fomo

3. listopadu 2017 v 0:41 | Haily |  Deník
Asi je ještě moc brzy na to, abych se rozepisovala o roku 2017, přesto si dnes neodpustím menší reflexi. Dlouho jsem sem nepsala nic od srdce, nic soukromého, intimního, zejména protože často nenacházím slova. Připadám si jako v deliriu, uzavřená ve svém vlastním světě, zatímco se ženu za nějakými ideály. Ideálem dokonalé dcery, důvěrné kamarádky, skvělé studentky, dobré hospodyňky. Jestli jsem se totiž něco naučila, za těch mých 23 let je to, že tvrdou prácí vždy dosáhnete výsledků. Neříkám úžasných, velkolepých výsledků, ale jen výsledků. Jakkoliv malých, jakkoliv bezvýznamných. Samozřejmě, také věřím ve štěstí, o to víc v principu karmy, a nemyslím si, že se nutně vylučují. Zvážím-li jen své vlastní chování, své vlastní činy, mohu s určitostí říct, že se mi téměř nikdy nestalo, abych dosáhla, nebo naopak nedosáhla, takových výsledků, které by nebyly přímo úměrné mému předešle vynaloženému úsilí.

Přesto si však uvědomuji, že mnozí možná takové štěstí nemají. Že za jejich práci nepřicházejí ty metaforické koláče. Čím to ale je?

Tento rok jsem se rozhodla obětovat škole. Rozhodla jsem se splnit vše, co bylo možné splnit. Rozhodla jsem se, že nechci dělat školu podle doporučeného studijního plánu, že si nechci roztáhnout 20 volitelných předmětů na 5 let. Rozhodla jsem se zatnout zuby a splnit vše, kromě povinných předmětů, kterými bohužel hnout nemůžu.

Víte, když jsem dříve slýchala o lidech, co nezvládají školu, co berou různé léky na podporu myšlení, co vypijí 3 litry kávy a se slzami v očích telefonují z koleje rodičům pro aspoň trošku té psychické podpory, myslela jsem si, že jsou slabí. Že měli lépe zvážit své schopnosti, že měli být kritičtější vůči sobě a svým dovednostem. Ale víte co? Jsem ve čtvrtém ročníku vysoké školy, studuji v podstatě celý svůj život, nikdy jsem nepoznala nic jiného, a ačkoliv školu miluji, doléhá to na mě také. Ten neúprosný tlak, ty bezesné noci, ten pocit, že vám něco utíká, že možná jste neměli jít tímto směrem, že někdo z vašich přátel podniká a jiný už má rodinu, a vy pořád nemáte v ruce nic. Myslím, že je to prokletí mého oboru. Někdy si přeji mít v ruce aspoň ten bakalářský titul, aspoň něco.

Jsem unavená. Léto uteklo jako voda, od půlky srpna jsem se už zase učila, a mám z toho pocit, že jsem nestihla nic. Žádné dobrodružství, žádný odpočinek, nic. Samozřejmě to vůbec není pravda, objektivně vím, že jsem zažila skvělé dny s přáteli i rodinou, že jsem se vrátila konečně k malování, že jsem zase chvilku žila. Avšak teď, takhle za listopadové noci, kdy mám sotva za sebou dvě klauzurní práce, se už dopředu strachuji prosince, kdy to celé začne znova.

Přitom jsem dosáhla svého, mám volno! Víc volna, než jsem kdy v životě měla. Do školy chodím 2-3 dny v týdnu, podle toho, zda je sudý či lichý. Kromě přípravy na semináře toho zas tolik nemám, průběžné učení na zkoušky přece nezabere tolik času, sem a tam prolistování učebnice, občasný záchvat zvýrazňování ve vypracovaných otázkách, znáte to. Přesto si připadám izolovanější, než kdy dřív.

Mám volno. Ne svobodu.

A tak sedím doma, ve perfektním pokoji s perfektně naaranžovanými učebnice, s perfektně srovnaným šatníkem, s perfektně uklizenou kuchyní. Venku je šílené počasí a každý mi říká, že mám být ráda, že nemusím ven. Koukám na všechny ty seriály, které mi během posledního roku utekly, a najednou mám pocit, že to vůbec nebylo důležité, že mi vůbec nic neuteklo, ale že mi utíká něco teď.
 

kvíz

29. října 2017 v 15:40 | Haily |  Nástěnka
Zdravím vás takhle na konci října, bohužel dnes přidávám jen takový malý kvíz, co chvilku poletoval všude po Facebooku. Půjčila jsem si ho konkrétně od kamarádky, která má i blog, tak ho určitě navštivte - link. Pamatujete si, jak tyhle vyplňovačky byly jednu dobu v blogovém světě všude? A také na devianARTu? Při vyplňování jsem se tak cítila dost nostalgicky. :)

1. Favorite smell? My garden on hot summer evenings, crisp autumn/winter mornings, gingerbread cookies, rain, the ocean!
2. Last time you cried? Quite recently, when Elizabeth's dad died on the show The Crown.
3. Favorite pizza? Well, I do not like Italian cuisine, but let's go with Margherita.
4. Favorite flower? Far too many, peonies, roses, forget-me-nots, the list could go on and on!
5. Favorite dog breed? Crogis and pugs, it's a tie I guess. Corgis are more fluffy though, so maybe them.
6. Untie your shoes when taking them off? Not trainers, but with lace-up boots you have no choice.
7. Roller coasters? I haven't been on one for 10 years and I'm not a fan at all. I'm more of a swirling in teacups at Disney kind of girl.
8. Favorite Ice Cream? Lemon, mango, coconut!
9. Favorite pastime? Hiking, reading, painting, lazying around in cafés, preferably with friends.
10. Shorts or jeans? Jeans, I don't mind either though.
11. What are you listening to? Nothing at all right now.
12. Favorite Color? I really enjoy white, but is it a colour? I also like blues, deep greens, burnt orange.
13. Tattoos? I do like the idea of getting one sooner or later.
14. Piercing? None (well maybe ears, if that counts, but I don't really wear earrings anymore)
15. Colour of hair? Brown, but I wanted to be super fancy and looked up my shade, which is dark brown with cool undertones - I've got midnight brown, ha ha!
16. Color of eyes? Brown, some kind of amber or honey (or what is it called), definitely not that nice deep chocolate brown.
17. Favorite food to eat? Eggs, avocado, fruits in general.
18. Favorite holiday? Christmas.
19. Night owl or morning person? School sadly pushes me into being both and I can't really decide which I am anymore. I mean I like a nice weekend lie-in as much as the next person, but I also like waking up early, because I'm more productive that way. Same with bedtime, if I'm working on something, be it studying or paiting - I can go all night, but I also prefer to be asleep by midnight.
20. Favorite day of the week? I guess Mondays are cool.
21. Do you have a nickname? Well more like had, no one really uses them anymore.
22. Pictures on your wall? I have none, but I would love to hang some nice prints.
23. What makes you most proud? My academic achievements and the success of my friends/family.
24. Favorite music? I'm not picky, anything from ballet classics to k-pop.

další z exitenčních krizí

2. srpna 2017 v 18:46 | Haily |  Deník
Zdravím vás do krásného letního večera! No není to nádhera? Miluju teplé letní noci, ačkoliv kvůli nim nemohu spát a další den má spotřeba ledových káv vzroste na trojnásobek. Což zcela určitě není dobře, protože se snažím kofein omezit. Tedy jak kdy. Někdy mám záchvaty úzkostlivých myšlenek ohledně zdravé stravy a zdraví celkově, jindy mi před očima bliká jen neonový nápis "yolo"a přemýšlím, kde bych mohla sehnat dobrý veggie burger (bez toho, abych musela jet do Brna, protože dámy a pánové, ty jsou v Brně nejlepší). Když se ale vrátíme k té kávě, tak ze všech argumentů na mě působí nejvíc ten o žloutnutí zubů. Protože zdravé bílé zuby, ach to je můj sen.

Za měsíc mi je 23, to je docela síla, ne? Když to tu někteří z vás začali číst, bylo mi 13. Není to zvláštní? Tolik let a já se stále nebyla schopná odpoutat od blogového světa... a také jsem nebyla schopná ho nikam dotáhnout ani ho zkomercializovat. Lituji toho? A víte, že někdy jo? Protože by bylo příjemné mít příjem z činnosti, která mě baví. Protože by bylo příjemné mít kreativní vyžití a nebát se, že mě moje práce nikdy nebude bavit. Lidé si vždycky vzpomenou, že mám vlastně blog a ptají se, zda s ním vydělávám, zda je populární. No, jak sami víte, to fakt nehrozí.

Mám milion výmluv, proč to tak není. Protože špatná platforma, protože nejsem moc na kosmetiku ani módu, protože nejsem vtipná, protože nejsem dost dobrá ani v psaní, ani v kreslení a ani ve focení, protože bla bla bla. Realita je, že jsem moc líná, moc pohodlná a možná opravdu nemám co říct. Protože jsou věci, které nedovedu (a nechci) říkat takto veřejně. Protože jsem paranoidní, že mi blog jednou uškodí v profesním životě. Takže to tu držím dost PG, Disney friendly. Ale já celkově jsem dost Disney friendly... no nic.

Musela bych začít znova. A lépe. Protože mi vyhovuje anonymita, ale nemám, jak se říká, brand. Je těžké budovat si osobnost, když se opravdu snažíte chránit si svou identitu. Ale možná je moje identita na mě ta nejzajímavější. Vidíte, skoro 10 let a pořád jsem nerozluštila, jak se správně bloguje.

Došla jsem do té nepohodlné fáze života, kdy k jakékoliv nové myšlence hned připluje další typu "A uživí mě to?". Je to ironické, protože mám-li být upřímná, zrovna já ani moje rodina nikdy neměla problém s financemi, přesto ze mě vyrostl hrozný šetřílek. Internet je plný přednášek o tom, ať děláme to, co nás baví, ať riskujeme, ale moje hlava křičí "Ne, vy blázni, musíte myslet na svoji ekonomickou stabilitu!"

A úplně se těším, až si někdo tohle přečte a pomyslí si, co jsem to zase za mileniála (nebo co) a že jsem deformovaná kapitalismem, materialismem a já nevím ještě jakým -ismem. Ale vězte, že pokud vás nikdy netížily existenční myšlenky, pokud jste nikdy nezvažovali nějaký risk, pokud jste nikdy nepovažovali mezi potěšením a zodpovědností, tak pochybuju, že jste kdy žili.

Jedna z posledních věcí, co mi jeden náhodný profesor na střední řekl, bylo, abych nebrala věci během vysokoškolských let tak vážně. Protože všechno nějak bude. Protože já se neztratím. Ale co tohle vůbec znamená? Já nechci být skeptická ani negativní, ale na tohle se přece nedá spoléhat. Ne?

Problém je, že se opravdu bojím riskovat, racionálně si dokážu odůvodnit, proč je bezpečné a logické zůstat u kariéry, kterou jsem si vybrala. I když mě to mnohdy nebaví. Protože mi to jde, protože se to zvládnu naučit, tu školu asi zvládnu dodělat, a pak si najdu nějakou malou advokátku a bude. A víte co, pro někoho je tohle sen, pro mě je to plán B. Otázkou je, co je plán A.

To neví bohužel nikdo z nás.

Vždycky si stojím za tím, že bych minulost neměnila, nikdy. Nikdy bych se nerozhodla jinak. Je v tom určitá dávka sebedůvěry, ale taky je v tom dost logiky, protože sama ani nevím, kdy jsem se měla přesně rozhodnout jinak. Kdy jsem měla myslet na něco jiného, kdy mě možná mělo něco oslovit, osvítit, nevím. Protože stejně jako teď, ani tenkrát jsem nevěděla, co přesně bych chtěla. Zatím tedy jen vím, že mám nějaký plán B, možná i plán C a D, ale ta hlavní věc, co chci dělat... tak tu, vážení, se právě snažím nalézt.

(Ale jinak se mám fakt fajn, nemyslete si!)

Další články


Kam dál

Reklama