a jak být šťastný?

16. srpna 2016 v 0:41 | Haily |  Nástěnka
Často si hraji se svými myšlenkami a ještě častěji vedu vnitřní monology. Většinou jsou v angličtině a většinou začínají ve sprše. Nebo v posteli, když se rozednívá, je trochu chladno a peřiny jsou tak strašně hebké na dotek. Nikdy nepochopím, co mě na hebkých bavlněných peřinách tak moc fascinuje, ale ten pocit je něco jako ta nejlepší antidepresiva. Často píšu, že jsem šťastný člověk, vlastně koho se tu snažím oklamat, píšu to poslední rok snad do každého článku! A nebojte, není to nějaká lež, co si sama namlouvám, žádný 'fake it til you make it'. Je to spíš jen to, že tomu někdy sama nemohu uvěřit... a taky to, že jako téměř všechno ve svém životě, tu chci mít zaznamenané. Co když se jednou probudím a šťastná už nebudu (ale tomu nechci věřit)? A co tím 'šťastná' vlastně myslím?

(Zapomínám pomalu česky, ráda bych začala tím, že nejsem žádný 'happy-go-lucky person', ale anglicismů už tu mám až dost, nemůžu však najít ten správný český ekvivalent. Stává se vám to někdy? Hlavně pokud jste bilingvní, tak víte, jaký je v mozku někdy mezi jazyky chaos.)

Chci tím říct, že jsem se nikdy nepovažovala za optimistu, nejsem ani člověk sršící energií, ani vtipálek. Nemyslím si, že umím lidi moc dobře motivovat (a ani inspirovat), nejsem srdcem ani duší žádné společnosti. Často mám v životě více štěstí než rozumu, hlavně co se drobností týče, ale na to vlastně nakonec záleží, ne?

Jsem realista, kritik, pragmatik... s velmi emotivním jádrem. To je myslím, takový můj základ, který se v určitých fázích mého života choval určitými způsoby. To zní sice hrozně šalamounsky, ale chci tím jen říct, že se nemusíte od základu změnit, aby se vám od základu změnil život. Některé věci ale změnit musíte, přesný recept však musíte najít sami. Nicméně já vám ten svůj napíši, jakmile se konečně dostanu k tomu, co myslím tím 'šťastná' (už tři odstavce se o to snažím).

Nejdůležitější pro mě asi bylo uvědomit si, že být šťastná není jeden moment, že to není vrchol ledovce, že to není cílová dráha, že to není 24/7 bez negativních emocí. Není to život už bez jakýchkoliv tužeb a cílů, není to život bez zlepšování se, bez učení se novým věcem, bez dalších plánů, bez makání - není to to maximum.

Pro mě je to takový, dejme tomu, zen. Harmonie, rovnováha, vnitřní klid. Je to sebe-poznání. Uvědomování si svého potenciálu, svých vědomostí, svých schopností, svých chyb. Je to neustálé zlepšování se, ale přesto přijímání svého já, svého těla i mysli. Je to spokojenost s tím, co máme, ale přesto plány i pro něco víc. Protože se nesmíme zastavit, nebo spíše já se nesmím a nechci zastavit, ale přesto je někdy nutné zpomalit, dát si přestávku... v jakékoliv formě.

Výdech, nádech.

Špatně se to popisuje, protože mám někdy taky špatné dny a pořádnou smůlu, přesto mi téměř každé ráno hlavou dřív nebo později proběhne myšlenka, jak dobře se cítím, jak jsem vděčná za všechno, co mám a jak bude super, až se mi jednou povede tohle i tamto, ale super je to vlastně i teď. A to je myslím obrovský úspěch u člověka, který dětství trávil u psychologa a měl sklony k depresím. Pamatuji si roky, kdy jsem se opravdu neměla ráda a možná to mělo co do činění s pubertou, ale odůvodnění 'to je jen pubertou, to jsou hormony' mi vždycky lezlo krkem. Neměla jsem se ráda, styděla jsem se za své zájmy a obklopovala jsem se nesprávnými lidmi. Vím, že určitě byly dny, kdy jsem si tak strašně přála být někým jiným. Nějaká ideální perfektní osoba. To bylo období základní školy a paradoxně, ta základka ani nebyla tak hrozná - nikdo mě nešikanoval, kamarádila jsem se s populárními lidmi a ačkoliv jsem tenkrát vůbec netušila, proč jsem tak hrozně nešťastná, pořád jsem si přišla tak nesvá. A to je přesně ono, nesvá.

Dalším obdobím byl gympl, když už jsem se pustila do takové osobní zpovědi, na který jsem se hrozně těšila - nový začátek, ty já miluji (považuji za ně každé pondělí). Celé léto jsme si plánovala a slibovala si, že už se nikdy nebudu za nic stydět, že se nebudu schovávat, že se nebudu snažit zapadnout. Asi mě tenkrát osvítila spásná myšlenka, že lidé, co jsou sami sebou, to mají v životě o krapet lehčí. Nemusím snad ani říkat, že přesně tak se stalo a na své roky na gymnáziu vzpomínám hrozně ráda. Byl to pro mě obrovský krok tím dobrým směrem, měla jsem také velké štěstí na lidi, spolužáky i učitele, jsem za to hrozně vděčná a nejradši bych své já z toho léta před nástupem do gymnázia poplácala po rameni s "Holka, konečně.".

Ani tak život nebyl perfektní (a nikdy nebude), maturitní ročník byl stresující, výběr vysoké školy snad ještě víc, zasáhlo mě několik osobních tragédií a pak začala vejška. Právě sem dávám svůj další mezník, ke kterému se váží už zase jiné trable. Trable s láskou, ha ha!

Začnu hned tím, že samotný vztah nebyl problém, tohle není romantická komedie ani melodrama. Nicméně krátce po začátku vysoké školy jsem si přišla jako kdybych vystoupila z nějaké bubliny, jako kdybych se vynořila z bazénu - ten pocit určitě znáte, zvuky najednou nezní jako vzdálené mumlání a všechno najednou vidíte jasněji. Ačkoliv to myslím metaforicky, přesně tak jsem si připadala. Uvědomila jsem si, že jsem začala stagnovat, že jsem přestala mít cíle a ambice, že jsem se příliš spokojila s málem a svojí celou existenci jsem zakládala na kompromisech a ustupování. Ano, tohle je ten moment, co se týká partnerského vztahu.

S tehdejším přítelem jsem chodila už od dob střední školy a najednou jsem měla pocit, že přesně tam jsem se zasekla, že jsem se během těch několika let absolutně nikam neposunula, přitom můj čas běžel. Píšu záměrně můj, protože si myslím, že k tvz. seberealizaci, sebeaktualizaci každý dojde někdy svým tempem. Cítila jsem se, jako kdybych se najednou probudila na spěšném vlaku někam do místa X, kam opravdu nemám žádnou touhu jet. Tohle byl jeden z těch životních momentů, kdy jsem se sama sebe ptala, co to sakra dělám? Samozřejmě z pomyslného spěšného vlaku jen tak nevyskočíte, takže jsem si pomalým tempem začala opět hledat cestu sama k sobě, což zrovna v tomto partnerském vztahu vedlo k velmi rychlému rozchodu. Po těch letech docela smůla, ale ruku na srdce, nelituji toho.

Po tomto období zase přišlo léto a jak jste si už asi všimli, léto pro mě bývá obdobím spásných myšlenek. Od tohoto období bych osobně začala datovat to náhodné vyskytování se pocitu, že jsem prostě šťastná. Jak se to stalo? Nová škola, náhodná seberealizace, stresující zkouškové, rozchod a jedno celé léto strávené přehodnocováním si svého života a priorit? Zdlouhavé přemýšlení o tom, jak si představuji svůj milostný život, co doopravdy čekám od partnerského vztahu a jaké jsou mé plány do budoucnosti? Uvědomování si toho, že jsou věci, přes které u mě vlak nejede?

Jak jsem již psala, to není žádný recept.

Co můžu ale doporučit všem jsou sice obecný řeči, ale budiž - nezastavujte se pro nikoho a pro nic, ale neztrácejte mezi tím sami sebe. Nikdy se nestyďte za to, jací jste a co máte rádi. Přijměte sebe a své okolí, ale nikdy nerezignujte na to být lepším. Nic není perfektní, ale dokonalost nakonec nepotřebujete. Nepřestávejte snít, chtít a plánovat, ale nechoďte v růžových brýlích. Dělejte kompromisy, ale nenechávejte po sobě šlapat, jsou věci, které pro vás budou prostě nepřijatelné, a tak je to správně. Nebuďte příliš sebekritičtí, ale nezpohodlňte. A nakonec mé oblíbené, na tomto blogu mnohokrát opakované - have courage & be kind.

Takhle dlouhý článek jsem snad za celou svou blogerskou kariéru nenapsala, maximálně nějaké povídky, takže budu moc ráda za jakékoliv vaše názory, o které se můžete podělit v komentářích. Rozhodně neříkám, že jsem nějaký expert na život, ale ten svůj prostě miluji. :)
 

TOP 3 fashion designers

13. srpna 2016 v 17:31 | Haily |  Nástěnka
Původně jsem chtěla psát zase o tom, jak život hezky nerušeně plyne a jak si myslím, že začínám excelovat v pokoře a vděčnosti, protože ačkoliv nemám vše, nežiju své sny a mé ambiciózní plány čekají ještě na své plnění, jsem se svým životem hrozně spokojená. Myslím si, že jsem prostě šťastná. Ale o tom někdy jindy.

Pojďme se ale dnes podívat někam trošku jinam, a to na mojí pomyslnou svatou trojici módních návrhářů. Většina módních příznivců má své oblíbence, ale i ti, které móda naprosto neoslovuje, znají velká jména jako Karl Lagerfeld nebo Alexander McQeen (a jestli ne tak nezoufejte, Coco Chanel určitě znáte). A neříkám, že s velkými mainstreamovými jmény je problém, jelikož ani já sama rozhodně nepátrám po neznámých malých návrhářích (což je možná škoda). Své tři oblíbence bych zařadila do té známé a populární kategorie, přesto ne na první pohled poznatelné širokou veřejností. A jsou jimi Zuhair Murad, Elie Saab a Paolo Sebatian (Paul Sebastian Vasileff).

Všichni tito muži mají společné to, že se pod jejich rukama tvoří ty nejpohádkovější společenské šaty. A ty nejkouzelnější svatební. Šifón, organza, hedvábný tyl, třpytivé kamínky a květiny, modelky co vypadají jako lesní víly či římské bohyně - chápu, že to nemusí být styl všech, já však přesně tohle kouzlo miluji. Podobné kolekce má ale někdy i Valentino nebo Ziad Nakad, ne, že bych si z toho ale mohla cokoliv vůbec dovolit. Tuto část módy však považuji za umění a jen na ta mistrovská díla zasněně koukám. Další zajímamostí by mohlo být, že ani jeden z těchto nadaných mužů není Evropan a ten nejmladší (Paul Sebastian Vasileff) je o pouhé 4 roky straší než já!

Vybrala jsem od každého několik osobních favoritů a vy mi do komentářů můžete napsat, zda se vám líbí, či jaké návrháře máte naopak rádi vy (pokud vás móda vůbec oslovuje).


Zuhair Murad (*1971, Libanon)

Elie Saab (*1964, Libanon)

Paolo Sebastian (*1990, Austrálie)


červenec | život diktuje

27. července 2016 v 18:03 | Haily |  Deník
Červenec se nám už blíží ke svému konci a já jsem měla celý semestr nějakou milnou představu o tom, že v létě budu blogovat ostošest. Ten blog už nějak není jako dřív, už to není tajný deníček pro pár nadšenců s podobnými zájmy, ale blogy se celkově staly komerční záležitostí a proud vašich myšlenek už nečte jen banda introvertních puberťáků. Nebo tedy to bylo publikum mého blogu někdy před 8 lety. Všichni jsme už ale vyrostli, co? ;)

Kdybych měla blog zakládat znova, asi ho založím na jiné platformě. Asi by to byl lifestyle&fashion blog (a to ne, že by tohle lifestyle blog nebyl). Asi bych se ho snažila i zpeněžit a asi bych toužila po popularitě. Tady jsem ale někde jinde, tohle malé místečko ve virtuálním moři nadále zůstává panoptikem střípků mé cesty životem.

Přemýšlíte někdy o tom, kdo jste byli před, dejme tomu, 6 lety? Jak jste se změnili od té osůbky, která pilně psala články na toto stejné místo? Já ano a jsem spokojená. Prošla jsem změnami a ačkoliv nad některými starými články mi nezbývá nic než jen kroutit hlavou, jsem ráda, že toho tady mám tolik zaznamenané.

západy slunce z balkonu ♥

Když se ale teď odprostím od filozofování a vzpomínání, tak vás ráda pozvu k nahlédnutí do mého života za měsíc červenec. Čeho si asi na prví pohled všimnou ti věrnější z vás je to, že jsem změnila vzhled blogu (asi po sto letech - staré vzhledy najdete zde). Za každou cenu jsem chtěla zůstat u jednoduchosti a světlých barev, chtěla jsem něco elegantního a vzdušného. Nakonec mi to celé pišlo až moc chladné, takže jsem do menu přidala krásný avatar, který mi nakreslila Temi. Jestli je celkový dojem pozitivní, posoudíte už jenom vy.

Cestování za červenec pokrývá cesta do Maďarska, kde jsem několik dní trávila v Budapešti a pak se přesunula k Balatonu s rodinou. Se sestřenicemi jsme se pustily do různých DIY, ať už květinových čelenek, náhrdelníků z krystalů nebo různých nárámků (můj výtvor můžete vidět na fotce), a když jsme se zrovna nekoupaly, hrály jsme obrovské množství deskových her. Zjišťuji, deskovky a karty jsou něco, co bezmezně zbožňuji.

Také jsem poslední dobou hodně pekla, převážně různé bublaniny a koláče, protože jsem měli pěknou úrodu višní, ostružin a meruněk. Co se jinak jídla týče, tak nadále dodržuji bezmasou stravu a snažím se jíst zdravě (snažím!). V poslední řadě ještě zmíním Pokémon Go! (ano i já!), na které jsem se teď spolehla se zdravým pohybem. Ne, dělám si legraci, sice kvůli Pokémonům nachodím hotové kilometry, ale po dlouhé odmlce se pomalu vracím k běhání a józe. Navzdory tomu, jak moc mi to chybělo, trvalo mi skoro měsíc přemluvit se k něčemu. Někdy je to se mnou hrozné.


Další články


Kam dál

Reklama