další z exitenčních krizí

2. srpna 2017 v 18:46 | Haily |  Deník
Zdravím vás do krásného letního večera! No není to nádhera? Miluju teplé letní noci, ačkoliv kvůli nim nemohu spát a další den má spotřeba ledových káv vzroste na trojnásobek. Což zcela určitě není dobře, protože se snažím kofein omezit. Tedy jak kdy. Někdy mám záchvaty úzkostlivých myšlenek ohledně zdravé stravy a zdraví celkově, jindy mi před očima bliká jen neonový nápis "yolo"a přemýšlím, kde bych mohla sehnat dobrý veggie burger (bez toho, abych musela jet do Brna, protože dámy a pánové, ty jsou v Brně nejlepší). Když se ale vrátíme k té kávě, tak ze všech argumentů na mě působí nejvíc ten o žloutnutí zubů. Protože zdravé bílé zuby, ach to je můj sen.

Za měsíc mi je 23, to je docela síla, ne? Když to tu někteří z vás začali číst, bylo mi 13. Není to zvláštní? Tolik let a já se stále nebyla schopná odpoutat od blogového světa... a také jsem nebyla schopná ho nikam dotáhnout ani ho zkomercializovat. Lituji toho? A víte, že někdy jo? Protože by bylo příjemné mít příjem z činnosti, která mě baví. Protože by bylo příjemné mít kreativní vyžití a nebát se, že mě moje práce nikdy nebude bavit. Lidé si vždycky vzpomenou, že mám vlastně blog a ptají se, zda s ním vydělávám, zda je populární. No, jak sami víte, to fakt nehrozí.

Mám milion výmluv, proč to tak není. Protože špatná platforma, protože nejsem moc na kosmetiku ani módu, protože nejsem vtipná, protože nejsem dost dobrá ani v psaní, ani v kreslení a ani ve focení, protože bla bla bla. Realita je, že jsem moc líná, moc pohodlná a možná opravdu nemám co říct. Protože jsou věci, které nedovedu (a nechci) říkat takto veřejně. Protože jsem paranoidní, že mi blog jednou uškodí v profesním životě. Takže to tu držím dost PG, Disney friendly. Ale já celkově jsem dost Disney friendly... no nic.

Musela bych začít znova. A lépe. Protože mi vyhovuje anonymita, ale nemám, jak se říká, brand. Je těžké budovat si osobnost, když se opravdu snažíte chránit si svou identitu. Ale možná je moje identita na mě ta nejzajímavější. Vidíte, skoro 10 let a pořád jsem nerozluštila, jak se správně bloguje.

Došla jsem do té nepohodlné fáze života, kdy k jakékoliv nové myšlence hned připluje další typu "A uživí mě to?". Je to ironické, protože mám-li být upřímná, zrovna já ani moje rodina nikdy neměla problém s financemi, přesto ze mě vyrostl hrozný šetřílek. Internet je plný přednášek o tom, ať děláme to, co nás baví, ať riskujeme, ale moje hlava křičí "Ne, vy blázni, musíte myslet na svoji ekonomickou stabilitu!"

A úplně se těším, až si někdo tohle přečte a pomyslí si, co jsem to zase za mileniála (nebo co) a že jsem deformovaná kapitalismem, materialismem a já nevím ještě jakým -ismem. Ale vězte, že pokud vás nikdy netížily existenční myšlenky, pokud jste nikdy nezvažovali nějaký risk, pokud jste nikdy nepovažovali mezi potěšením a zodpovědností, tak pochybuju, že jste kdy žily.

Jedna z posledních věcí, co mi jeden náhodný profesor na střední řekl, bylo, abych nebrala věci během vysokoškolských let tak vážně. Protože všechno nějak bude. Protože já se neztratím. Ale co tohle vůbec znamená? Já nechci být skeptická ani negativní, ale na tohle se přece nedá spoléhat. Ne?

Problém je, že se opravdu bojím riskovat, racionálně si dokážu odůvodnit, proč je bezpečné a logické zůstat u kariéry, kterou jsem si vybrala. I když mě to mnohdy nebaví. Protože mi to jde, protože se to zvládnu naučit, tu školu asi zvládnu dodělat, a pak si najdu nějakou malou advokátku a bude. A víte co, pro někoho je tohle sen, pro mě je to plán B. Otázkou je, co je plán A.

To neví bohužel nikdo z nás.

Vždycky si stojím za tím, že bych minulost neměnila, nikdy. Nikdy bych se nerozhodla jinak. Je v tom určitá dávka sebedůvěry, ale taky je v tom dost logiky, protože sama ani nevím, kdy jsem se měla přesně rozhodnout jinak. Kdy jsem měla myslet na něco jiného, kdy mě možná mělo něco oslovit, osvítit, nevím. Protože stejně jako teď, ani tenkrát jsem nevěděla, co přesně bych chtěla. Zatím tedy jen vím, že mám nějaký plán B, možná i plán C a D, ale ta hlavní věc, co chci dělat... tak tu, vážení, se právě snažím nalézt.

(Ale jinak se mám fakt fajn, nemyslete si!)
 

prvomájový | o motivaci, škole a běhání

1. května 2017 v 21:14 | Haily |  Deník
Ahoj věrní čtenáři, vítám vás do krásného prvomájového podvečera! Jen se ale nebojte, tenhle článek rozhodně nebude o lásce a rozkvetlých třešních, protože zkrátka - this is not how I roll. Ale o tom třeba někdy jindy. Jelikož mám zkoušky ani ne za rohem a léto už klepe na dveře, chtěla jsem dnešní článek věnovat motivaci. Vůli. Výdrži. Úspěchu i neúspěchu. Hlavně tomu neúspěchu a momentům, kdy chceme všechno vzdát, kdy nevidíme výsledky, kdy se nám nedaří a ptáme se, proč to všechno vlastně děláme? Když jsme stejně neúspěšní? Když jsme do toho dali tolik energie a času a nemám v rukou nic? Že jsme radši nezůstali sedět na zadku - všechno by bylo stejně, ale aspoň bychom teď nebyli zklamaní, že?

Neúspěch je hrozně těžké překonat.

Vždycky jsem byla to dítě, kterému škola vyloženě šla. Bavilo mě všechno a to, co mi nešlo (fyzika), jsem si odůvodnila tím, že se základními znalostmi projdu a předmět do hloubky znát pro svůj budoucí život stejně nepotřebuji. Ne že bych nechtěla, protože někdy bych tomu fakt chtěla rozumět a třeba si jednou za pár let sednu a pořádně si tu středoškolskou fyziku přečtu, ale chápete - nebylo to potřeba a nějaká trojka na vysvědčení mě nezabila.

Problém je, když nastoupíte na vysokou školu, na obor, co jste si sami vybrali. Obor, který vás má zajímat a je dostatečně úzký, takže žádné výmluvy o nepotřebnosti předmětu vám klid duše nezajistí. Protože někde v hloubi duši tušíte, že ten obecný rámec musíte znát, že dějiny jsou základním ukazatelem pro současnost a všechny ty myšlenkové proudy a podivné filozofie pojící se k vašemu oboru ovlivňují to, jak se na něj koukáme dnes. A je to docela vopruz, co? Protože vy už chcete to ryzí jádro vaší vyvolené kariéry a musíte tu válčit s nějakou sociologií.

A kdyby jen to. Pak se jen noříte do svých studií a někdy to nejde a někdy to bolí, a bolí to hlavně protože tohle je to "vaše". To v čem byste měli být sakra dobří, když už jste si to vybrali. Neudělat zkoušku, ať už z volitelného předmětu nebo něčeho serióznějšího, je jako facka. Pořád si říkáte, že to nesmíte tak prožívat, ale hrozně vás (nebo teda mě), to vytáčí, protože v tomhle byste měli být dobří.

Jenže být v něčem dobrý nemůžeme být pořád a nesmíme to od sebe neustále očekávat. Samozřejmě neříkám, ať se teď na všechno vykašleme a odletíme žít nomádský život do Nepálu. Chci jen říct, že je dobré dělat pro věci, které jsou naší prioritou, maximum, ale realisticky tomu svůj život stejně kompletně nezasvětíme a tak to prostě někdy nevyjde. Protože někdy se nepřipravíte dostatečně, někdy máte špatný den a jindy máte pocit, že už nemůžete dál a pár dní chcete jen ležet v dece a koukat na nenáročné seriály. A to vám nemůže nikdo vyčítat.

Důležité pro vás i pro vaše svědomí je ale myšlenka, že jste udělali dost. Že jste tomu věnovali čas, možná obětovali pár společenských akcí, že jste se opravdu snažili. Nebo na druhou stranu si zase přiznat, že ano, dělala jsem místo učení tohle a tamto a špatné výsledky jsou neodvratitelným důsledkem. Jsme přece lidé, chybujeme, jen si to musíme připustit. Příště si povedeme lépe.

V březnu jsem začala běhat. Co vám budu povídat, není to nic jednoduchého. Máte pocit, že vyplivnete plíce, že se potíte víc, než je normální, že se vám za chvilku podlomí kolena, že máte nohy jako z kamene a každý krok je boj. Souvisle uběhnout kilometr je daleký cíl a vaším největším úspěchem je, že jste se neposadili na lavičku, kterou jste míjeli.

Každým dalším výběhem to je ale snazší a snazší. Najednou zacházíte do takových extrémů, že dokonce přemýšlíte o svém čase, o svém tempu! Najednou vám začne běh chybět a chcete jít znova, plánujete si za kolik minut by bylo fajn uběhnout tolik a tolik kilometrů, stanovujete si cíle. A i když jsou některé dny vyloženě špatné a připadáte si, jako kdyby se opakoval ten váš první běžecký den, něco ve vás to nechce vzdát. Protože z toho máte dobrý pocit. Protože jste šli, hýbali jste se místo sezení doma před notebookem, vyčistili jste si hlavu, dělali něco pro své zdraví a jste o krůček blíž ke svým cílům. Protože i kdybyste se ten poslední kilometr měli plazit, prostě to dokončíte.

Píšu tohle všechno vlastně pro sebe, protože vím, že když mám den blbec, tak mě tenhle pomalý vývoj strašně deptá. Mám pocit, že to bylo všechno k ničemu, že běhám někde v lese jako blázen, že se tu snažím cvičit nějaký pofidérní cvičební plány z internetu a nemám z toho nic. Ale není to pravda, jen jsem někdy tak soustředěná na to, kolik uběhnu a jak rychle, že nevidím všechny další, hlavně zdravotní, benefity. Ne všechno jsou jen čísla v běžecké aplikaci.

Takže na závěr - vytrvejte, vždycky jsou nějaké výsledky, jakkoliv malé, jakkoliv neviditelné, ale jsou.

názory a labely

19. března 2017 v 15:48 | Haily |  Zamyšlení
Ahoj všichni! Zase jsem tu nebyla asi měsíc, ale znáte to - život běží a na nic nečeká, a na blog pak skoro není čas. Někdy ani potřeba ne. Víte, měla jsem období, kdy mi blog opravdu pomáhal, kdy jsem se potřebovala vypsat, ať už jaký byl můj den nebo třeba sepsat nějaký příběh, povídku, jindy zase názor. Myslím, že tohle je hrozně typické pro většinu teenagerů - chceme být slyšet, máme pocit, že máme co říct a jsme ochotni za své názory bojovat. Pamatuju si, jak jsem měla na gymplu názor na všechno a všechny, a pevně jsem si za nimi stála. Někdy mě napadá, že jsem možná byla tenkrát zajímavější, živější, dokud nevidím středoškoláky na twitteru polemizovat o politice a světovém dění a spíš se pousměju. Neříkám, že je to snad trapné nebo hloupé, je to skvělé období života, skvěle nás to tvaruje, ale dnes, kdy už dlouho nejsem teenager, už mám zase jiný náhled. Není to ani lenost, spíš jen trpělivost a určité prozření, že nemusíme být vždycky slyšet a vidět, že náš názor není středobodem světa.

Bylo tolik věcí, o kterých jsem se dokázala hádat, jak se říká - až do krve; témata, o kterých jsem diskutovala s neuvěřitelnou vášní. Pak byly i věci, které jsem považovala za nesmírně důležité k vyhrazení sama sebe - subkultury, hudbu, styl oblékání, myšlenkové proudy. Dnes už přemýšlím jinak - já jsem já, a možná si někdy poslechnu tohle a pak zase něco jiného, možná se oblékám dost v jednom stylu, který by možná šel po zdlouhavém přemýšlení pojmenovat, ale vlastně proč? Možná mám názory spřízněné s určitou ideologií, možná jsem byla vychována v křesťanském duchu, možná se někdy chovám způsobem, který v ostatních probouzí podezření na OCD a možná sympatizuji s některými politickými směry více, než s jinými, ale nic z toho neurčí, jaká vlastně jsem, jací jsme. Nejsem přece jen změť nálepek, labelů.

A neříkám, že jsou tyhle labely špatně, protože nejsou. Ale neměla by na nich být postavena celá naše existence, neměly bychom se odvíjet od svého označení. Jsme přece společenští tvorové s fluidními zájmy a otevřenou myslí. Vidím v nich ale obrovské kouzlo, hlavně ve věku, kdy si nejsme moc jistí sami sebou, kdy nám být sám sebou nepřijde dostatečné. Dává to také uričtý signál pro okolí, který dává základní představu o vašich zájmech a názorech. Jsou to vámi vybrané věci, které vám na sobě přijdou nejdůležitější, to je určitě dobře. Není tedy vůbec špatně se pokusit definovat v několika označení svojí osobnost a zájmy, spíš narážím na to, že není dobrá samotná snaha se zaškatulkovat a zůstat v té úzce vymezené definici. Protože se měníme, jsme ovlivněni světem a názory jiných, protože rosteme a dospíváme, a nakonec bychom zjistili, že jsme se neodvážili vystoupit ze svého labelu a tím přišli o plno možností, ať už osobnostního růstu, zkušeností nebo navázání nových přátelství.

Pokud můžu radit, chci jen říct - neprožívejte to tolik. Používejte labely klidně dál, na sociálních sítích je to skvělých pár položek do vašeho bia, ale nenechte se spoutat.

Další články


Kam dál

Reklama